DVĚ BOLESTI

DVĚ BOLESTI
Kdos poranil mě zlobou, mé dílo šlapal v prach, a já jsem s lítostí spat šel a usnul v těžkých snách. A zdálo se mi ve snu, že malou rakev zřím, a v rakvi leželo dítě s úsměvem ztrnulým. Kol obrázky a květy, jak z vosku mělo líc, a leželo, jak když zlomen květ schne a schne vždy víc. A když jsem přihléd blíže, ó, krutý, krutý žel! já děcku vlastnímu ve tvář jsem bledou pohleděl. Já vykřikl a procit’ – ó, nekonečný ples! blíž děcka spícího oddech se ke mně zdravý nes. 16 O, hořký lék máš, Spánku, leč dík! – jak konejší! kam má se poděla lítost, má bolest včerejší?! 17