HLAS LAMPY

HLAS LAMPY
Má lampo, která pláš tu tiše nad mou hlavou a kterou zřít je až z ulice nocí tmavou, Rcirci jasným plápolem pozdnímu venku chodci, jenž v duši mdlý a něm se vrací z pitky nocí: „Ó, bloudku, jaký klam ty plesy jsou a schůzky, je nad vše lampy plam a svět tvé jizby úzký! Do čtyř těch jejích stěn své ukryj sny i žely, tam jist a bezpečen, jsi masky prost, svůj celý. Tam není klam ni lež a není zrady k tomu, ó, ty, jenž nocí jdeš, spěš v mír a klid, spěj domů!“ 60 Rci tomu svitem svým, jenž zapadá až dolů, kdo rozryt zoufalstvím, v tmách bloudí kol a v bolu: „Ó, zvedni zraky sem a slyš, co svit můj hlásí: Já světlem věčným jsem, vzňat před oltářem Krásy. Je smuten, kdo tu bdí, leč zář má jasně plá mu, a jizby prosté zdi jsou kol jak stěny chrámu. Když štval jej krutý svět, když nůž mu v srdce vrazil, v tom chrámě našel v sled vždy tichý, jistý asyl. Kde světlo moje zříš – jen oči výše upni! – tam sklání čelo níž na tvrdém chrámu stupni. A knihy srovnány v své příhrady a rámy, jsou jako varhany s tisíci píšťalami. 61 Z nich mocný chorál zní, jak v stropy, jež se klenou, nad bolů prohlubní, nad duší zachráněnou!“ 62