ZA VILÉMEM MRŠTÍKEM

Antonín Klášterský

ZA VILÉMEM MRŠTÍKEM
Ó, jestli někdo šel a zaklepal po skonu tvém na tiché tvoje úly, by pověděl tvým včelám velký žal, že oči tvoje bystré pohasnuly: tak nemohlo to zahučeti v nich, jak zavířily myšlenky nám v hlavě při truchlé zvěsti, že jsi navždy ztich’, co srdce bodlo žihadel sta dravě. Pohádku máje spřed jsi přesladkou, dal’s davům sny své, v kterých plála krása, však život nebyl tobě pohádkou a rval tě nouzí, křivdou, která drásá. A tak jsi šel, kde ticho je a klid, a společnosti pomstou ve své muce jsi nechal obraz – jak jej zapomnít! – své, vlastní krví zkrvácené ruce... 96