JARO

JARO
Ač chladně to ještě dulo s hor, půl nahé, jen košilky běl, jsem děťátko milé, modrý zor, na mezi seděti zřel. A když jsem shléd’ slabé ramínko, až soucit v duši mi pad’: „Co děláš tu, dítě? Chudinko, viď, že tě roztřásá chlad?“ Leč dítě se usmálo, v srdce vnik’ mi jeho nebeský hled, a bylo mi, jak by v ten okamžik byl celý kol omládl svět. „Já do srdcí –srdcí,“ řeklo – nesuřeklo, „nesu zář a květ a písničky všem, snů poupata, nadějí svěží jař, v mé moci celá je zem. Jen pokynu – ptáci zpívají, jen kývnu – rozkvétá keř a píseň a láska potají se v srdce vkrádají, věř. 35 Ty nevěříš, vím, jsi škarohlíd a do srdce studený až, však Jaro jsem, Jaro – tys mne shlíd’ a již mne v srdci svém máš!“ 36