VÁCLAVU JANSOVI

VÁCLAVU JANSOVI
Žes umřel? Ne, tys pro mne dále živ, ať v čtveru stěn dlím neb jdu středem niv. Jak druha druh rád měl tak v hluboku, vždy dál tě budu tušit po boku. A jak jsme šli tak spolu řadu let, na tebe myslit, s tebou rozprávět. Až svět mne zraní, jak by ve strom třísk, zas ve své ruce pocítím tvůj stisk. Vždyť tys to poznal, co to tíž je cest a za květ hanu, trn a slinu nést. A vtip až blýskne v kruhu přátel mých, vždy uslyším i srdečný tvůj smích. Vždyť jako ty, tak vesele a rád, se nikdo neznal světa frašce smát. A jak jen shlédnu krásné tvary skal, rybníky lesklé, oblak šerých cval, 97 lučiny květné, stromů besedu, vždy řeknu si: „Sem Jansu povedu. Vždyť nikdo nezná lépe nežli on tu krásu cítit, stihnout jemný tón, zpol smutek a zpol slunce jasný ples, jak sám to v duši celý život nes.“ 98