ARTHURU UPSONOVI,

ARTHURU UPSONOVI, jenž utonul v jezeře Bemidji v Minnesotě.
Tys ve své písni přál si, básníku, by odved tě kdys Posel hvězdných luhů za tiché noci, kdy jsi po zvyku usedal v knih svých milovaných kruhu. Leč Příroda, jíž nejsladčej jsi pěl, tak vzplála k tobě láskou stále prudčí, že sama chtěla slíbat rtů tvých pel, tvůj vypít dech, tě strhnout do náručí. Ó, zda jsi viděl, když tvůj hbitý člun jen na hladině letěl po jezeře, kol do tajemných, nevyzpytných run vln šeptajících vodní pláň tu čeře: jak z hlubin k tobě výš se rozpíná dvé bílých jejích láskyplných ramen, že ze svého jsi člunu do klína jí náhle klesl, její láskou zmámen? A jaký taj to šeptala v tvůj sluch a jaký nápěv kolébavky plesný, že’s oči zamk’, tvých paží pohyb ztuh’, že v objetí jsi jejím padl ve sny? 90 Ó, spi, ty šťastný, jenž jsi zhasl čist, ne s Petrarkou, jak chtěl’s, leč jako Shelley, než poranil tě chladných větrů svist, než ve tvém srdci písně dovyzněly! Ó, spi, kde není bolesti ni ran, kde sosen šum jen v stříbrné zní luně; tvých písní dech přes širý oceán až ke mně vane, sladká květů vůně. Též já tu sedím v kruhu milých knih, a tichá noc je kolem beze zvuku, v níž duše s duší setkává se v mih – tvou cítím, tisknu duchovitou ruku. 91