ZDA CHVĚJE SE LUPEN...

Antonín Klášterský

ZDA CHVĚJE SE LUPEN...
Zda chvěje se lupen, když vypučí z jara, že větru strhne jej svist? Zda ptáče, jež zpívá, se bojí a stará, že podzim vyštve je z hnizd? Zda myslí strom na to, když plný je květů, že k zemi srazí jej blesk? Zda květy, jež voní, a motýla v letu, že zhynou, pojímá stesk? Proč ty jen, ó, srdce, se vzdáváš mu příliš, jsi míň než oni neb víc? Proč každý mžik jen si otrávíš, kvílíš, kams v mlhy za slunce zříc? Pěj, jásej a zpívej, puč s květy, leť s vánkem, buď bratrem všeho a všech, víc nechtěj být než jen přírody článkem a osud osudem nech! Pij slunce a radost, kol plná jí číše, jsi stejně života host, jak ptáče, jež zpívá, jak květ, jenž tu dýše, jak list, jenž na větvi vzrost! 64