ZAVŘENÝ HŘBITOV

ZAVŘENÝ HŘBITOV
Na hřbitov venkovský jsem druha navštívit šel, v duši závidě mu jeho mír a klid. Leč vstoupit nemoh jsem, byl hřbitov zavřený, jen mříží zahlédl jsem kříže, kameny. Na jednom náhrobku stál bílý cherubín, a „Dále!“ – kázal – „Dál!“ mi ruky jeho kyn. „Dál odtud! Nepřišel tvůj ještě klidu čas, své touhy bláhové tys ještě nesetřás. Na pošetilých snech, na žití ještě lpíš, nechť stýskáš, ještě rád máš klopoty své tíž. 99 Ples živých dětinský se mísí ve tvůj žel, nač těch, kdož tady spí, bys rušit spánek chtěl?“ A tak jsem tedy šel, v svém srdci citů svár, jen přes mříž hodil jsem na hřbitov květů pár. Až měsíc vypluje na modrá oblaka, v noc letní jeho svit snad mrtvé vyláká. A starý přítel můj se sehne pro kvítí a něco z dávných let z nich dýchat ucítí. 100