ZAVŘENÝ HŘBITOV
Na hřbitov venkovský
jsem druha navštívit
šel, v duši závidě
mu jeho mír a klid.
Leč vstoupit nemoh jsem,
byl hřbitov zavřený,
jen mříží zahlédl
jsem kříže, kameny.
Na jednom náhrobku
stál bílý cherubín,
a „Dále!“ – kázal – „Dál!“
mi ruky jeho kyn.
„Dál odtud! Nepřišel
tvůj ještě klidu čas,
své touhy bláhové
tys ještě nesetřás.
Na pošetilých snech,
na žití ještě lpíš,
nechť stýskáš, ještě rád
máš klopoty své tíž.
99
Ples živých dětinský
se mísí ve tvůj žel,
nač těch, kdož tady spí,
bys rušit spánek chtěl?“
A tak jsem tedy šel,
v svém srdci citů svár,
jen přes mříž hodil jsem
na hřbitov květů pár.
Až měsíc vypluje
na modrá oblaka,
v noc letní jeho svit
snad mrtvé vyláká.
A starý přítel můj
se sehne pro kvítí
a něco z dávných let
z nich dýchat ucítí.
100