HVĚZDA

HVĚZDA
Když na pout svoji vydáme se ráno, tu nad hlavou nám jasná hvězda svítí a jako když „Jdi směle!“ je v ní psáno. „Jdi čist a pevný přes propasti žití a velký cíl svůj nepusť nikdy s hledu, i nedojdeš-li, líc tvou ozáří ti.“ A jdeme tedy, věrou silni, k předu, a hvězda, jež nám plála, kamsi mizí, na celém nebi není po ní sledu. Jdem, cestou k nám se chodci druží cízí, ten vzdychá, klne a ten sobě zpívá, ten hnut k nám hněvem a ten láskou ryzí. Mžik s námi jdoujdou, a jak už to tak bývá, zas ztrácíme je, jedni cestou padnou, a jiným jinam u cesty sloup kývá. Pak přes tesy a mnohou propast zrádnou a močály zas vratkým krokem jdeme, i úpalem, v němž všecky květy vadnou. 92 A večer je tu, než se nadějeme, a noha mdlá již klesá pod únavou, zrak svírá se a pukají rty němé. A tu zas hvězda nad naší vzplá hlavou, je táž to, poznáš, z očí vlhko vytra, již zdravil’s ráno před svou poutí mhavou. Však jako když to do našeho nitra teď vlídný zrakzrak, a přece přísný točí a pátrá, co tam zbylo ze snů jitra. Ó, blah, kdo můž’ k ní směle zvednout oči! 93