NA POMEZÍ

Antonín Klášterský

NA POMEZÍ
Jak hradby zubaté na nebi rýsují se hor mezních vrcholy, tu lesnaté, tam lysé, a pod nimi je klid, noc líbezná a tichá; v plášť její zahalen spí vonný luh i lícha, ves na hor úbočí i město bížeblíže řeky, a všude, všude mír tak čarovný a měkký. Jak sladké pohádky když šumí stromů listí, jak když tu není křivd ni zloby, nenávisti, ni boje, ve kterém, kdo slabší, vždycky padá, ni pout a otroků, ni bolest ani zrada, leč láska bratrská jak vše když vespol pojí. Hle, vskutku zemský ráj! prošlehlo duší mojí. Však vítr studený v tom ovál moje čelo, a v stromech bolestně to jaksi zaúpělo, jak země ve spaní, tak pokojná a ztichlá, by byla vzpomínkou či předtuchou zlou vzdychla, neb jak by děsivý sen letěl její hlavou. A nyní nad hradbou hor rozlehlou a tmavou to svitlo, zablýsklo bez rachotu a hřmění a zhaslo, svitlo zas míhavém ve plameni. Ó, kdybych věřiti moh’ v bázni svojí teskné, že meč to plamenný jen zablýskl a leskne se v ruce anděla, u ráje toho brány jenž střeží bez hnutí ty roviny a lány! 69

Básně v knize Zaváto: