ZAVÁTO

ZAVÁTO
Na střechách sníh se leskne bílý, a ticho v celé končině, jen časem, jak když někdo kvílí, to pozahvízdá v komíně. Nad plným knih tu sedím stolem a je mi, jak bych do chaty byl zavřen v horách, do níž kolem jsou všecky cesty zaváty. Tak sám! tak sám! Zde v města středustředu, a přece jako v tiš svou vklet, jak bych kol cítil hradby z ledu a tušil jenom v dálce svět, jak zapomenut všemi, všemi, kdož srdci drazí bývali, bych umřít měl tu tich a němý za zapadlými úvaly. Ó, žel, že nejen jako dneska, kdy v sněhu luh i zahrada, i ke srdci se ztrácí stezka a v sněhu celá zapadá, že jedenkrát se vzbudíš ráno a hledíš teskně dojat ven a zříš vše kolem zasypáno, a ty jsi sám a opuštěn... 7 Jak, opuštěn? Ó, slyš jen dětí zde vedle v jizbě živý smích, jak když to s rolničkami letí kol saně lehké v závějích; přes rámě se ti žena dívá, a v krbu voní, praská to, u kamen cvrček písně zpívá – co na tom, že kol zaváto. A výčitkou z knih řady zní to: I my jsme tebe zradily? Je malých duší pár ti líto, jež milují jen na chvíli, když s tebou Keats a Wilde a Shelley a Longfellow a Whittier? Což každý z nich tvůj není celý? Či lepší kruh chceš v jizby šer? Ó, výčitky jak také snésti? Jak bláhový jsem byl a slep, že nechápal jsem toho štěstí cest zavátých, kol sněžnou step! Ó, hustě, hustě padej, sněhu, a stále hustěj, hustěji a skryj tu celou chvil mých něhu svou neproniklou závějí! 8