ZAVÁTO
Na střechách sníh se leskne bílý,
a ticho v celé končině,
jen časem, jak když někdo kvílí,
to pozahvízdá v komíně.
Nad plným knih tu sedím stolem
a je mi, jak bych do chaty
byl zavřen v horách, do níž kolem
jsou všecky cesty zaváty.
Tak sám! tak sám! Zde v města středustředu,
a přece jako v tiš svou vklet,
jak bych kol cítil hradby z ledu
a tušil jenom v dálce svět,
jak zapomenut všemi, všemi,
kdož srdci drazí bývali,
bych umřít měl tu tich a němý
za zapadlými úvaly.
Ó, žel, že nejen jako dneska,
kdy v sněhu luh i zahrada,
i ke srdci se ztrácí stezka
a v sněhu celá zapadá,
že jedenkrát se vzbudíš ráno
a hledíš teskně dojat ven
a zříš vše kolem zasypáno,
a ty jsi sám a opuštěn...
7
Jak, opuštěn? Ó, slyš jen dětí
zde vedle v jizbě živý smích,
jak když to s rolničkami letí
kol saně lehké v závějích;
přes rámě se ti žena dívá,
a v krbu voní, praská to,
u kamen cvrček písně zpívá –
co na tom, že kol zaváto.
A výčitkou z knih řady zní to:
I my jsme tebe zradily?
Je malých duší pár ti líto,
jež milují jen na chvíli,
když s tebou Keats a Wilde a Shelley
a Longfellow a Whittier?
Což každý z nich tvůj není celý?
Či lepší kruh chceš v jizby šer?
Ó, výčitky jak také snésti?
Jak bláhový jsem byl a slep,
že nechápal jsem toho štěstí
cest zavátých, kol sněžnou step!
Ó, hustě, hustě padej, sněhu,
a stále hustěj, hustěji
a skryj tu celou chvil mých něhu
svou neproniklou závějí!
8