HVĚZDA
Když na pout svoji vydáme se ráno,
tu nad hlavou nám jasná hvězda svítí
a jako když „Jdi směle!“ je v ní psáno.
„Jdi čist a pevný přes propasti žití
a velký cíl svůj nepusť nikdy s hledu,
i nedojdeš-li, líc tvou ozáří ti.“
A jdeme tedy, věrou silni, k předu,
a hvězda, jež nám plála, kamsi mizí,
na celém nebi není po ní sledu.
Jdem, cestou k nám se chodci druží cízí,
ten vzdychá, klne a ten sobě zpívá,
ten hnut k nám hněvem a ten láskou ryzí.
Mžik s námi jdoujdou, a jak už to tak bývá,
zas ztrácíme je, jedni cestou padnou,
a jiným jinam u cesty sloup kývá.
Pak přes tesy a mnohou propast zrádnou
a močály zas vratkým krokem jdeme,
i úpalem, v němž všecky květy vadnou.
92
A večer je tu, než se nadějeme,
a noha mdlá již klesá pod únavou,
zrak svírá se a pukají rty němé.
A tu zas hvězda nad naší vzplá hlavou,
je táž to, poznáš, z očí vlhko vytra,
již zdravil’s ráno před svou poutí mhavou.
Však jako když to do našeho nitra
teď vlídný zrakzrak, a přece přísný točí
a pátrá, co tam zbylo ze snů jitra.
Ó, blah, kdo můž’ k ní směle zvednout oči!
93