Ó, VLAŠTOVKO, JEŽ LETÍŠ V DÁL...
– Paní Marii Sládkové. –
„Ó, vlaštovko, jež letíš v dál,
svůj zastav let a spěch
a odnes mi můj trud a žel
svých rychlých na křídlech!“
– Já nemohu, pod tíží tou
do moře padla bych,
ať orel ti jej odnese
na silných perutích. –
„Ó, orle, trud můj odnes mi
na skal svých pustý tes!“
– Já nemohu, svých křídel bych
již k slunci nepovznes.
Zlomenou peruť, musil bych
zřít k nebi s bolestí,
dej mocným větrem západním
si trud svůj odnésti. –
„Ó, větře, který duješ kol
přes celou širou zem
a vše, co zchvátíš, neseš v dál,
i starost moji vem!“
85
– Já nemohu, hleď, chvátám již
dalekých do krajin. –
„Ó, kdo mou tedy vezme tíž
a trud můj ve svůj klín?“
– Já na pouti své vezmu jej. –
„Jak, slabá ženo, ty?
Což nemáš vlastní žel a trud
a vlastní trampoty?“
– Mám vlastní trud, však i tvůj žel
snad ještě unesu
a pod oběma padnu-li,
já padnu bez hlesu. –
86