ŠOTCI
Nebesa! To jistě šotci,
nárůdek ten bojovný,
co jsem pryč byl, vpadl mocí
do mé tiché pracovny.
Knihy z příhrad vyházeny,
ročníků všech sešity
rozmetány podle stěny,
inkoust po všem rozlitý.
Každý obraz křivě visí,
převrácen koš na papír,
tužky pryč! a rukopisy,
jak když vál v ně vichru vír.
Kde jsem nový překlad počal,
ach, ta zloba, neláska!
zvolna tekouc, žlutý močál
tvoří gumma arabská.
Píseň večer nedopsaná
popelníku na jícně,
jak by popel chtěla z rána
sypat na se kajícně.
13
A jak posměch když si tropí:
kam jen kolem padne zrak,
ryjící zřít tužky stopy,
samý čmár a klikyhák.
„Pomstu, pomstu, šotci malí,
krutě na vás vykonám!“
Ale kde se uschovali,
kam jen prchli odtud, kam?
Kde se tají, kam se skryli,
kde je najdu nezbedy?
Z kouta na mne nehledí-li
vysměvačné pohledy?
Ne, ne, prchli, hněv mnou zmítá,
rozpaluje do horka.
Ej, tu stopa, již mi svítá!
Malá z plsti bačkorka!
Po té stopě rychle, rychle,
ať se zrak jí nespouští,
než mi zmizí v lesy ztichlé,
pod listí a do houští.
Však co činím? Jen se shýbám,
stojím, váhám, pěkný rek,
k srdci tisknu jen a líbám –
sešlapaný střevíček...
14