VÍTR
Slyš, jak ten vítr venku úpí, kvílí!
Jak chechtá se to, vyje to a stená!
Hned,Hned jak když šelma řve to poraněná,
a zas to pláče, jak když člověk šílí!
Blíž dědek sivý used ke své pecipeci,
a zakřesav si, přetřel témě lysé:
„Já slýchal vždy, když někdo oběsí se,
že bývá tak – kdož ví, jsou divné věci...“
U lampy žena ustaraná šije
a myslí – slzu vytrou ruce ztvrdlé:
Jak hvízdalo to v hrudi mu i v hrdle!
ten strašný zvuk! oh, jak se v duši vryje!
Dvě děti tisknou do kouta se vzaduvzadu,
a co se maně ručka s ručkou spíná,
si šeptají: „Oh, to je Meluzina,
jež lítá venku lačna v nočním chladu!“
Od knihy odtrh zrak hoch bledé pleti,
svým žhoucím okem hledí do daleka
a zří: Vlast, v cárech řízu, krajem těká
a pláče: „Kde jstejste, urvané mi,mi děti!?“
89