ROMANCE
Van do ohně dmých – ten jásot, ten smích!
Jak skáčí přes plamen děti!
Jak komety chvost nad skálu a hvozd,
hle, koště hořící letí.
Ó, milá má, slyš, kde dlíš, ach, kde dlíš?
Ať v náruč mohu ti spěti?
Je májová noc a kouzel vlá moc,
než svět se zatopí zoří,
sta šeptů, sta strun, a měsíc jak člun
na modrém kolébán moři.
Ó, milá má, slyš, kde dlíš, ach, kde dlíš?
Mé rty po polibku hoří!
Já po tobě práh, já volal tě v snách,
kdos za mnou chechtal se: Blázne!
Já v dům váš se vkrad, leč prázdný byl sad,
40
já do výše vyšvih se srázné,
v tvé komůrce kol jsem tápal – ó, bol!
tvé lůžko našel jsem – prázdné!
Tu v tušení zlém já prchal až sem,
kol hřbitova, rozcestí píle,
kde při záři hvězd na svůj letí sjezd,
ach, čarodějky té chvíle.
Ó, Bože, co zřím? Ty s hejnem hřmíš tím!
Ó, dítě, dítě mé bílé!
Kam letíš v svůj zmar? Nač třeba ti čar?
Co ještě umět bys chtěla?
Což nestačí víc ti spanilá líc,
zrak svůdný, krása tvá celá?
Což láska má lež – či učit se jdeš
i krev mi vyssáti z těla?
41