Zimní pohádka a jiné básně (1927)

Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
Antonín Klášterský ZIMNÍ POHÁDKA
A JINÉ BÁSNĚ
VYDAL OTA RESCH V PARDUBICÍCH K NOVÉMU ROKU MCMXXVIII
[5]
1918–1928
Pohádko naše vytoužená, již v skutečnost náš změnil věk, jak nevzpomněl bych tady tebe na první stránce pohádek! Ty nejsladší, ty nejkrásnější, již spřádali jsme ve svých snech, kdy řezala nás v ruce pouta a na rty dral se hořký vzdech. Ty čarovný sne o svobodě, jenž hřál jsi hruď nám v mrazu běd, jsi pravdou, a náš národ dýše již volně, bez pout, deset let! 7 Co draků, oblud, vlkodlaků zmar chtělo krásné princezny, než překonala vše a jásot náš pozdravil ji vítězný! A vím, tak mnohá saň dál číhá a mnohý ještěr v záloze, by, volnosti, zas vzal nám tebe, co sami rvem se uboze. Než přece věřím: dobrá víla vždy zpřetrhá, co zloba tká, a nebude mít nikdy konce ta naše luzná pohádka. Jak v pohádce, jež konce nemá, rok za rokem a věk a věk tu půjde jak po úzké lávce nesčetné stádo oveček... [8] Zimní pohádka a jiné básně
[9]
ZIMNÍ POHÁDKA
Od hospody s věncem z chvoje, kterým třásl zimní van, rozjely se saně troje s rolničkami do tří stran. Šenkýř čapku posmek stranou, „S Bohem! S Bohem! Na shledanou zase příští neděli!“ ze tří úst se neslo vzduchem, a již nocí lehkým ruchem saně bystře letěly. V jedněch saních chlumský správce, v teplém stulen kožichu, o přátelích, o rozprávce ještě dumal potichu; o veselé besedě tváře žhnoucí do mědě 11 svědčily i zraků víčka, jež se zvolna klížila a tak zlehka, zpolehýčka na vše clonu věsila. Ještě úsměv potutelný zašleh správci přes tváře: zanesen zpět do jídelny, slyšel vtipy faráře. „Ha – ha – ha – ha, sper do ďas!“ bouřně vpadal fořtův hlas, „to je dobré!“ V ohni líce, smál se, bil se do čela, tím víc vesel, čím se více panička mu zarděla. Ach, ta žínka s modrým zorem ve svém prostém účesu! Není-li jí škoda skorem do samoty, do lesů? Mladá, živá, spanilá, květem cestu postýlá – Bože, kde ten fořt jen chytil takového motýla!? Šťastný fořt! Jak nyní v zimě, jež tak nudí, prokletá, při vánicích, psotě, rýmě krásný máj mu rozkvétá v myslivny tam teplé síňce, při té švarné hospodyňce, 12 jež si zpívá celý den – u mne co jen ticho prázdné, na všem prach, a Starý blázne! ohlasem zní s chladných stěn. Ano, ano! – splývá to v mysli správce tichém ve snu – zaspal jsem svůj květ a vesnu, a teď všecko zaváto. První vločky ve vlas klesly, mladost kývá v mlžných snech, místo růží na pouť žitím abych za vděk vzal jen kvítím, jež teď mráz mi doma kreslí zarosených na oknech... Měsíc svítil velký, světlý, a ty saně létly, létly rovně bílou silnicí, obrovitě velké metly, topoly, se kolem hnaly, a kam oko zřelo v dáli, všude sníh jen zářící; všude klid, jen lehké saně dovádivých šotků hrou rolniček nad bílé pláně hudbu nesly veselou. Ale náhle zašel měsíc, krajina se pozatměla, velká mlha, flor svůj věsíc kolem holých stromů čela, 13 roztáhla se celou šíří, a již bílé vločky drobné jako pýř a hvězdy zdobné poletují, tančí, víří, řídce zprv, pak hustěji, kolem saní, jako chvějná motýlků když hrají hejna, honí se a stáčejí. Saně letí! Pojednou clonou mlhy průhlednou vidět nést se bílou dívku, čtveračivou, nezbednou. Mlhu stranou rozhrne, smíchu tóny stříbrné sype, jak když zvonky zvoní ve závěji nejvíce, a již v saně lehce skočí, nad zdřimlým se správcem kloní veselá ta holčice. Správce protřel sobě oči, udiveně zírá na ni, myslí sobě: Vida, vida, člověk se teď neuhlídá, hleďme jenom na ptáčka; zdřímneš, a již do tvých saní zasedne ti tulačka. „Hybaj dolů! Žádné řeči!“ prudce děl. Však v jenom větší vypukla dívka smích, 14 a dvé očí divnou mocí jako hvězdy zimních nocí hledí naň, že rázem ztich. Krásné dítě, na mou víru! Nu, co na tom. Svezu ji! Zkusí tihle lidé v šíru, co teď světem putují! A to děvče sličné tady, polonahá chudinka, zmírá jistě mdlobou, hlady, suknička tak teninká – – – „Nu, tak sedni!“ měkce řekl, pohledem se na ni smekl. Věru krásná, jako kněžna je ta dívka bledá, něžná – – – „Sedni blíž! Viď, je ti zima, je to svízel s takou poutí –“ šepce, jak ho soucit jímá, ale děvče hlavou kroutí, směje se a usmívá, a jak tryskem letí saně, chytá vločky do své dlaně ručka její zářivá. „Že ti, děvče, zima není? Ukaž ruku svoji hned!“ Chyt jí ruku v divném chvění, byla chladná jako led. „Hle, ty křehneš – ruce chladné, pod můj kožich tu se skryj –“ 15 řek a cítil touhu, vnadné cítit tělo, páž i šíj: „Ne, ne, ne! –ne!“ se děvče brání –brání, je„je mi zcela dobře tak, mám tak ráda větru vání, bílých vloček živý mrak, ledný květ.“ – Aj, děvče divnédivné, a přec krásné – správce vzdych. Cítil: v prsou cos mu živne, krev mu bila ve spáncích; v jeho náruč, tvrdý dosud, nepřející, zavilý, jistě zavál lepší osud krásky té zjev spanilý! Jednou jen – ach, byl by bloud pustiti ji zase z pout, štěstí mžik ten – – – Správce v ráz obejmout chtěl štíhlý pás, strhnouti ji v touze k sobě, chvěl se jako osika, ale běda, sličné robě brání se mu, uniká, uklouzne mu vždycky hbitě. „Upejpavé jsi ty dítě!“ oddýchaje, správce bručí, tím však větší vášní plane, toto děvče nevídané zlíbat, sevřít do náručí. 16 „Odkud jsi pak, děvče?“ – „Z dáli; ach, jak u nás krásně je! Vše tam svítí nad křišťály, vše jak květ když oděje, bílý květ, tak sněžně bílý, v údolí i na návrší, u nás stále, víš, můj milý, krásné hvězdy s nebe prší. Vše se třpytí, září, leskne, ach, tam není noci teskné, sladčej zní tam zvonků spěž, viď, ó, viď, že nyní se mnou, milý můj, tou nocí temnou rád k nám domů pojedeš?“ „S tebou k vám? Ó, ne, má drahá –drahá,“ s úsměvem děl správce teď –teď, ale„ale ty, ó, chvíle blaha! se mnou, krásné dítě, jeď v domov můj. Náš dvůr je pevný, nezachví jím vítr hněvný, jizba trochu staromodní, krásný park však starý pod ní, a teď – přijď jen za vrátka, s posněženým každým stromem, s tisícerým světla lomem zjeví se ti pohádka.“ „Tedy ano!“ děvče vzdychlo. Správce cosi v duši píchlo, 17 vzpomněl, ráno při snídani jak as oči vyvalí stará Anča, jakou paní přivez on jí z nenadání, bez kožíšku, bez šály... Ale což! On z prachu zvedne krásný květ, jej vychová, závistí jak asi zbledne sličná paní fořtova! – myslil sobě správce z Chlumu, a tu s čela lehkou dumu jeden dlouhý pohled svál z očí dívky, jež tak snivá radostí se pousmívá. Saně létly křepce dál. Aj, tu dvorec. V zimním svitu kývá bělí svojich štítů nad lipovou alejí; koně frkli, prudčím během umrzlým jen letí sněhem – saně ve dvůr vjíždějí. Dřív, než moh jí podat ruce, vyskočila dívka prudce, lehce tak, a správce jarý, „Diblíku!“ děl, zahroze, „však teď rychle v byt můj starý, prokřehli jsme na voze!“ „V byt tvůj?“ tiše dívka praví se smutným tak sklonem hlavy – 18 „slíbil’s, park že zjeví se mi, pohádka to, děl jsi jemně, pojď, ó, pojď, mne uveď tam, nenech stát mě tady v bolu, prožijeme tu báji spolu, pojďme bloudit tam a jásat, s větví bílé krajky střásat, sbírat bílý drahokam!“ „Ó, ty blouzníš!“ správce vzkřik, v náruč chytil děvče v mžik; byla lehká jako pýří, ale chladná jako led, ke schodům s ní správce míří, v komnatu svou vzhůru vlét. „Nebohé mé dítě –dítě,“ šepce –šepce, na„na pohovku sedni hebce, jaký div, že nemocna jsi, však to rozum, s šatem tím lehkým toho do počasí – – – nu, mlč, mlč, teď zatopím, zahřejem se hezky oba, staromodní moje koba bude záhy jako ráj, z blýskavého samovaru ucítíš hned teplou páru, uvaříme sobě čaj.“ A již kolem vlažných kamen obratně se správce kmitá, 19 v mžiku z polen tryská plamen, šlehá záře růžovitá, praskající voní dřevo, a na malém stolku v levo – z rokoka má pěkný tvar – plamínky již modré hrají, naplněný ku pokraji bublat nutí samovar. A tu správce v chvíli jedné po dívce se poohlédne – Bože, Bože! což mu tady umře krásné děvče snad? Co se teplo v jizbu leje, stále víc se chví a chvěje, teď jakby ta ruka bílá zoufalstvím se zalomila! Správce neví sobě rady – topit víc? či léky dát? Umře-li – mu letí skrání – jaké bude oplétání s úřady – ó, pěkná lekce z toho všeho! A zas měkce: „Dítě moje!“ – ruce spíná, s horkým šálkem čaje letí. „Zde, zde pij! Toť medicina! Zimnici tvou vyžene ti.“ Ale děvče – pro nebesa! bledne, bledne, ve závrati na pohovce měkké klesá, jako stín vždy víc se tratí... 20 „Pane Bože! –Bože!“ chvějným rtem správce vzkřikl – oslepvzkřikl, „oslepl jsem, vidím tě vždy míň a méně, jsi tu ještě při té stěně? Dítě moje, kde jsi? Kde’s?“ Hmatal, chtěl ji strhnout k sobě – nikde nic – „Ó, dítě!“ v mdlobě ještě jednou šept a kles – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Na pohovce procit z rána, oči se mu těžce lepí – postel rovná, odestlána, na podlaze šálku střepy, s pohovky pak, jež tak měkká, jakby kupa sněhu jen roztála tam, kaluž stéká velká, dlouhá! Byl to sen? Správce churav jektal zuby. „Člověk věru sotva tuší, jaké čáry lidskou duši mohou přivést do záhuby! Podiví se farář as, až mu povím...“ Šedý vlas pohladil však farář vlídný, slyše příběh za dva týdny, potutelný úsměv škub rty mu: „Inu, čertí chlup 21 je v tom kýs, a satanáš lákal vás to v pěkné scestí; vidět však, že správce náš s ženštinami nemá štěstí. K těm, kde láskou měl jen plát, jako led byl, mrazný chlad, tu, již led ten jeho vábil, teplem si a žárem zabil“.zabil.“ 22
SMRT
Stromy kvetly, vesna vstala, do vesnice Smrt se brala. Malá, stará, suchá žena, do plachetky zahalená. A jak jde tak stínem snětí, vstříc jí dětí zástup letí. Hoši, dívky, plamen v oku, v smíchu, křiku, písni, skoku. Napřed děvče ve svévoli máchá cárem na své holi. Vzadu dítě střevíc ztrácí, hafani a košiláci. „Kam pak, děti, kam tak s plesem?“ – Vidíš„Vidíš přec, smrt ze vsi nesem! –nesem!“ 23 „Vida! –„Vida!“ Smrt dí s klidným zrakem –zrakem, a„a co s ní teď, s nebožákem?“ Děti v smíchu, v jednom reji: „Do rybníka hodíme ji!“ A již pádí chumáč k předu. Smrt jde zvolna v jejich sledu. U rybníka jásot jarý: „Top se, smrti, vari, vari!“ U rybníka křik se zvedá. Co se děje? Běda, běda! Psi zle vyjí, děti lkají, lidé z chalup vybíhají. A než mine krátká chvíle, nesou z vody dítě bílé. Rtíky modré, čílko z ledu – Smrt jde do vsi v jejich sledu. 24
BALADA ZE VSI na motiv národní.
„Bombi – lombi – bom! proti Klatovóm! Kdo to zvoní? Petr blázen za oltářem. Bombi – lombi – bom!“ „Petr? Ďas ho vem! Nač pak chodil sem? Přišel na krk naší obci – nejsme sobci, co však s panchartem?“ Ó, to bylo ran, ústrků a han, bídy, Petře, 25 viď, a hladu, do úpadu, kleteb se všech stran! Petr myslívá: Led je za živa srdce lidské, nedbá stonu, líp mi zvonu srdce zazpívá. Ó, jak zpívá, slyš! „Petře, pojď jen blíž, svět je jiný, plný klidu, shoď svou bídu, máma čeká již.“ Zní v tom ples i vzlyk, žalob trud a křik. Lid se sbíhá s každé strany. Toť jsou hrany! Kde však nebožtík? V kom se cit hnul, v kom? „Do všeho ať hrom!“ Oběšen se Petr kývá, a zvon zpívá: Bombi – lombi – bom! 26
POHÁDKA PORCELÁNOVÉ FIGURKY
I. I.
 Sladký hudby rytmus v noze, v nepohnuté svojí pose, v účesu svém pudrovaném, ručky v ladném rozpětí – V sukni modré, květované, na níž růžný volant plane, tančíš, krásná, usměvavá, půldruhého století. Vykrojený bouřně dme se živůtek ti, jak tě nese laškující hudby vlna, zelený se chví ti šat, přes sukni jenž vzadu splývá – ó, kdo hrá ti, kdo ti zpívá, 27 že i v mojí jizby tichu menuet ti ve sluch pad? Kde je hráč, jenž v kratochvíli v nákrčník svůj sněžně bílý housle tiskne, hrá, až skáče v taktu vlásenky mu cop? Dvořan snad, jenž touží v chvatu zapomenout strastí státu, pletek dvora, intrik soků, strachu z blížících se dob? Maestro snad, který rád by vyzkoušel své nové skladby a jenž davů o potlesku při opeře svojí sní? Či jen s přezkou na střevíci jak rtuť hybný, kývající, samý úklon, kudrlinka, starý mistr taneční? Nevím, marně ptám se, hádám, fantasie marně skládám, přede mnou jak tančíš tady za zimního večera. Zda se mi kdy ještě zdaří, bláhovému samotáři, (Co jsem skladů prohléd marně!) najít tvého partnera? 28 II. II.
 Bože milý, ó, té nudy, kdy plá venku jaro všudy, plá a zpívá a se směje okny v šero knihovny – Ze zahrady kdy se vkrádá do oken až větev mladá a bez voní, po skříních se míhá paprsk čarovný – rovnat v síni, jež se klene, staré knihy zaprášené, z moudrosti jichž vyplašený drobný mol jen vyletí! Však co na plat! ještěJeště vděčen za chléb, jenž mi zabezpečen, po dnech kruté beznaděje musím býti hraběti. Snad, až vše se srovnat zdaří, přidělí mě kanceláři, nebo snad u gubernia usadí mě v posledku. A pak jedno krásné ráno lapím tě, ó, švarná panno, ve svou klícku lapím sobě hraběnčinu Lisetku. Lisetka! Ó, jak mi zvoní její smích! Jen pro ni, pro ni 29 touhou, láskou mladé zmírá srdce mi jak Dafnidu. Jako Chlöe líbezná je, sladká jako úsměv máje, z lásky muk a ze snů o ní po celý den nevyjdu! Lisetka! óÓ, jak je hravá, jako ptáček polétavá, Aurora se sama snesla z jitra její na líčka. Ale když ji toužím lapit, ze rtíků se růžných napít, se smíchem vždy uklouzne mi v mžiku, ó, ta lasička! Včera se mi v svitu luny rozechvěly srdce struny, o její jsem kráse složil v komůrce své madrigal. Časně je – spí hrabě v síni – nepotkám ho jistě nyní – což pak abych sladké verše Lisetce teď ráno dal? Ano! ano! A již letím, jedním sálem – druhým – třetím – do chodby – ó, kde bych nyní Lisetku as nejspíš stih? 30 Náhle stanu. Je to ona! Neskryje ji žádná clona. Vždy ji zradí její milý, perlící se drobný smích. Sladké dítě, plné čáru! Uklízí as v budoiru hraběnčině – ale čemu, Bože můj, se směje tak? Přikradu se – myslím – za ni, přikryju jí oči dlaní – však co to? Teď lehce vzkřikla jako poraněný pták – Snad že sklouzla, padla na zem. K budoiru skočím rázem, otevru – a jak když ve mne udeří blesk nejprudší! Lisetku, jež jenom slabě vzpírá se mu, drží hrabě u krbu, jenž v rohu stojí, svírá ji v svém náručí. Ale jak jsem vstoupil v žase, z objetí mu vyškubla se, při tom však svou oblou paží nebo šatu za šnůrku strhla s krbu římsy bílé stojící tam do té chvíle 31 z porcelánu vídeňského graciosní figurku. Rána – střepy na podlaze. Z horka hned se cítím v mraze. Hrabě na mne zamračiv se, mlčky, vážně odchází. Lisetka, ach, v hořkém pláči zástěrku svou bílou smáčí, a já hledím na ty střepy v obavách a v nesnázi. Vidím ještě přes mlhu v zraku: panáček to v modrém fraku, v paruce byl s copem vzadu, jenž hrál k tanci na flétnu – A zřím: dále v tanci plane v modré sukni květované jeho družka – k římse krbu pohledem když zalétnu... III. III.
 Vzbudil jsem se – mnu si oči... Lampa hasne. Dál však točí nehybná se figurka má, ač noc tichá, bez hlesu. Nenajdu ti druha více, usměvavá tanečnice v modré sukni květované, v rokokovém účesu. 32 Ale jestli v jiném žití žil jsem vše, co pestrou nití vyšil sen – jak změnila se’s, pastýřská mi idyllo? Lapil jsem tě ve své kleci Lisetko, mé ptáče, přeci, nebo snad se s figurkou tou i mé štěstí rozbilo? 33
POHÁDKA STARÉ ZAHRADY Elle Musilové-Kreslové
Zahrada tak tichá, dávných rodů pýcha. Venku kdesi bouří Praha, zde vše sní a vzdychá. Loggie krov tak schází, ovětralé vázy, v ticho zvonů mikulášských duní mocné rázy. Tu tam sochy hlava, v rýhách schodů tráva, gloriet se na výšině vždy víc rozpadává. Plevel usedá si s mechem na terasy – kde jsou ti, jichž před staletím znívaly tu hlasy? 34 V basénu změť slizká, plná listí miska, vodotrysk již pokažený duhou nezablýská. Pár jen starých stromů v slunné záře lomu pohádku tu starou šeptá, ale komu, komu? * Jak by z temnot žití k hvězdám chtělo zříti, nad zahradou panskou ve zdi okénko se třpytí. Houslí hudba snivá, toužebná a tklivá často z něho za večera nese se a splývá. Jásá to a šeptá a zas teskní, reptá, že co mladou duši hněte, tvrdý svět se neptá. Šerem stromů mihla komtesa se štíhlá, naslouchajíc, krásné oči k okénku tam zdvihla. Ztichlo vše. Klid všady. S výše do zahrady 35 jako kouzlem jat se dívá houslista teď mladý. Očí blesk – – nach její, však již nožky spějí – a pak hudba zněla nocí ještě toužebněji... * Večer zas. Ó, sní-li? Šerem kmit zjev víly, a již s okna do zahrady slétá lístek bílý. „... Propast nás sic dělí, život můj je ztmělý, a přec do mých běd jsi padla jako paprsk skvělý. Krásou svojí jemnou cestou pláš mi temnou, co jsem zřel tě, nevím ani, co se děje se mnou. Zřím tě všudy, všudy... Nedbej, že jsem chudý, umění mé most nám zklene, láska splatí trudy. Vídávám tě ve snu, bohyni svou, Vesnu – do zahrady přijď dnes v noci, ať ti k nohám klesnu...“ 36 Trapná úzkost sedla v tvář mu, jež tak zbledlá – zda, ó, zda ten lístek zvedne dívka asi? – Zvedla. * Jenom hvězdy vědí, ale nepovědí, čí dva stíny zahradou se mihly noci šedí. Jako píseň blaha v houští šept se zmáhá; v šumot stromů, zurkot vody splývá: Drahá, drahá! Loggie hloub se stmívá, starý jasan kývá, zahradou vlá modrých bezů vůně opojivá. Nevíš, zda to v misku zní proud vodotrysku, či zda déšť to políbení padá na rty v blízku. Na rty, čelo, líce – v přísah na tisíce slyšet tiché: „Věčně – věčně!“ a pak nic už více. Po objetí mnohém pod kvetoucím hlohem 37 potom už jen: „Na shledanou!“ s jejím: „Sbohem! Sbohem!“ * Hvězdy nezradily, stromy němé byly, komorník však vystupoval sladkých schůzek chvíli. V mdlobné alteraci hraběnka se kácí, služebnictvo ustrašeně šeptá po paláci. Hrabě, zvěděv prvý, stažené má brvy, a zrak dívky uvězněné pláčem podlit krví. Chvějící se, bledou k vozu ji pak vedou – ó, kam s ní, snad do kláštera, letní nocí jedou? Ještě nad chodníkem s hořkým vzhlédla vzlykem, a pak sklapnou dvířka, jak bys rakev přikryl víkem. Vzlyk – ne, výkřik zpola... A již hrčí kola... Slyšel-li jsi, bědný hochu, jak tě někdo volá? * 38 Jak by z temnot žití k hvězdám chtělo zříti, nad zahradou panskou ve zdi okénko se třpytí. Hlava jedna ráda v dlaně se tam skládá, ale dole nemihne se komtesa již mladá. Pusto, ticho všade, jenom listí pade, pade tiše jako na hrob marné lásky mladé. Jenom když se stmívá, hudba s výše znívá, ale je to píseň smutná, divě zoufanlivá. Pláče to a želí každý večer ztmělý, a ty struny jak by bolem popukati chtěly. Se stromem strom šumí, spřádají své dumy, pohádce jich někdo přec snad jednou porozumí. 39
ROMANCE
Van do ohně dmých – ten jásot, ten smích! Jak skáčí přes plamen děti! Jak komety chvost nad skálu a hvozd, hle, koště hořící letí. Ó, milá má, slyš, kde dlíš, ach, kde dlíš? Ať v náruč mohu ti spěti? Je májová noc a kouzel vlá moc, než svět se zatopí zoří, sta šeptů, sta strun, a měsíc jak člun na modrém kolébán moři. Ó, milá má, slyš, kde dlíš, ach, kde dlíš? Mé rty po polibku hoří! Já po tobě práh, já volal tě v snách, kdos za mnou chechtal se: Blázne! Já v dům váš se vkrad, leč prázdný byl sad, 40 já do výše vyšvih se srázné, v tvé komůrce kol jsem tápal – ó, bol! tvé lůžko našel jsem – prázdné! Tu v tušení zlém já prchal až sem, kol hřbitova, rozcestí píle, kde při záři hvězd na svůj letí sjezd, ach, čarodějky té chvíle. Ó, Bože, co zřím? Ty s hejnem hřmíš tím! Ó, dítě, dítě mé bílé! Kam letíš v svůj zmar? Nač třeba ti čar? Co ještě umět bys chtěla? Což nestačí víc ti spanilá líc, zrak svůdný, krása tvá celá? Což láska má lež – či učit se jdeš i krev mi vyssáti z těla? 41
SOUD
Tak bylo to, jak už jsem řek, co víc říc, nevím ani, mě osten vašich otázek do hloubi srdce raní. Ve vašem městě vzrost jsem, žil, a k čemu slova šperku, já nade vše si oblíbil tu kožišníka dcerku. Tak byla čistá jako sníh a tichá, nehovorná a oživla jen v loktech mých má milá panna Dorna. Však bránili nám, lačný, žel, byl grošů otec její, a já jen prázdný míšek měl a hynul beznadějí. 42 Tu císař náhle vojnu zved a táhl proti Turku – aj, lákal mne ten širý svět, když hryz jsem tu jen kůrku. Snad s kořistí se navrátím, a Dorna jistě počká, já bázeň rozfouk jí jak dým, jí slzy utřel s očka. „Za rok neb dva tu budu zas!“ jsem šeptal v její muku, a Dorna chvíc se jako klas, mi věrně tiskla ruku. Dva roky jsem se světem bil a v psotách sloužil těžce a žold a kořist hromadil si do starého měšce. A stříbro v něm a na prsou sled po zcelených ranách, jsem – dva dni tomu teprv jsou – se ocit v města branách. Já spěchal, letěl jako pták, jak vítr, který hučí, bych pannu Dornu prudce tak stisk zase do náruči. Tu v městě ruch, tu v městě ryk, vše křičí, k rynku běží, já běžím též, neb už jsem zvyk být při mele a řeži. 43 Shon dětí, mužů, bab i žen se vlní kol a vířívíří, a na rtech smích a kletby jen, se tlačí ku pranýři. Vše pochopil jsem, prohlédnul blíž trochu jen – ó, běda! Tam na pranýři nahá půl má Dorna stála bledá! V tom okamžiku všech svých ran jsem bolest cítil znovu, vši psotu, již jsem poznal, štván od domovského krovu. Vši touhu, mít jen sám a sám to krásné, čisté tělo, jež v slzách oči, v líci plam, se před všemi teď chvělo. To všecko bylo pouze mžik, žár trávil mě, led mrazil – já „Ženko běhlá!“ hlasně vzkřik a meč svůj v hruď jí vrazil... Tak bylo to – dím poznovu, bez mučidel – co brání, bych pod sekyru katovu byl odsouzen, ctní páni? 44
POHÁDKA O VĚČNÉ TOUZE
„Ve výši strmých na horách, kde věčný sníh a led, tam nad závratnou propastí bělostný roste květ. Jej musím, matko, musím mít, jsem touhou po něm chor, ó, nech mne, matko, nech mne jít pro bílý ten květ hor“.hor.“ – Můj„Můj hochu, jsi tak sláb a mlád a neznáš ani cest, a vše to, drahý synu můj, jen ďábla léčka jest. Hleď, co tu dole květů kol, či není ti jich dost? Nám sta a sta jich rozsil Bůh na luka pro radost. –radost.“ 45 „Mne neláká, co každý má, co třísní kal a prach, já pro svůj květ si půjdu výš, kam nikdo nedosáh. A rozsil-li Bůh dole květ, on zasil též v mou hruď té touhy věčný nepokoj, by ved mě, buď jak buď.“ – Můj„Můj synáčku, ty slepý jsi, rad zkušených se drž, tam nahoře je chlad a mráz a závratná je strž. Své nohy zraníš do krve, zde dole přec je snáz, a budeš sám, a chybný krok, a pohltí tě sráz. –sráz.“ „Jen, matko, kdo se odváží, ten stihnout může cíl, a já se všeho dole vzdát,vzdát mám klidu dost a sil. Jen těm, jež bolest neleká, květ roste čárný ten, jenž musí krví srdce být a bolem vykoupen.“ – A„A víš-li, hochu, co jich šlo již pro ten květu div, a v sněhu kdesi zapadli neb vrátili se dřív? 46 A chceš-li matku opustit a nechat jí jen tíž a víš-li, hochu, matky své že snad již nespatříš? –nespatříš?“ „Vše, matko, vímvím, a půjdu přec, tvůj pláč mi srdce rve, leč pro ten květ, ach, pro ten květ hlas tajemný mě zve. A nedosáhne-li ho dlaň, ó, nech mě jít, ó, nech, snad aspoň v smrti okamžik ucítím jeho dech.“ 47
MALÝ ROMÁN
Oblaka táhnou, myšlenky jdou, rackové honí se nad vodou. „Nebuď mi smutna, dcero moje, že jsi ho s jinou viděla, vždyť, že tě rád má, neřek nikdy a volný muž je docela. Vy, děti, jste jen rostli spolu a častokrát se škádlili; že budete si patřit jednou, jsem sama snila na chvíli. Leč bylo jinak usouzeno a jinak psáno v písmu hvězd, nám nezbývá,nezbývá než sklonit hlavu a žíti dál – to všecko jest.“ Oblaka táhnou, myšlenky jdou, rackové honí se nad vodou. 48 „Já nesla, matko, bol svůj tiše, když zahleděl se v její hled, však nyní srdce moje puká, když zrazen, od ní prchá v svět. Po boku jeho dlít bych chtěla a usmívat se tiše naň a beze slova, beze slova mu hladit jemně vlas i skráň. Až zapomněl by svého žalu a pousmál se tiše sám a ne již můj, však přece milý host jako dříve chodil k nám.“ Oblaka táhnou, myšlenky jdou, rackové honí se nad vodou. „Pověz mi, pověz, dobrý starče, já nebyl tu již roků řad, zda dosud je tu vdova s dcerou, ty moh jsi jistě obě znát?“ – Oh„Oh, pane, mrtva rok ta paní, však její dcera ještě tu, svůj černý šat však neodkládá let svojich mladých ve květu. Je dosud svěží, třeba vrásku bol vryl ji lehkou do čela, a když ji zřím, jak ve tvář hleděl bych náhrobního anděla –anděla –“ 49 Oblaka táhnou, myšlenky jdou, rackové honí se nad vodou. „Proč neřekla’s, že máš mě ráda, proč nedala’s mi cit svůj znát, já jinde hledal trochu lásky, když v srdci tvém jsem tušil chlad. A tak mi srdce rozdrásaly klam, přetvářka a krutá lež – ó, zda to srdce, v kterém zcelil čas jizvy jen, ó, zda je chceš? Ty vřele tiskneš moji ruku, tvé oči slzou plní cit – jsi má, jsi má! Ó, zda jen stačím ti leta hoře nahradit?nahradit?“ Oblaka táhnou, myšlenky jdou, rackové honí se nad vodou . . . 50
KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK BABIČKU BRAL...
„A jak jste se s bábou seznámili?“ ptali jsme se jednou dědečka. Dědek šňup a zamyslil se chvíli, usmál se a řek: „Tys všetečka!“ Vzpomínky však sladké, dávnoleté táhly mu již šedou pod skrání. „Inu třeba – když to vědět chcete, je to příběh věru k zasmání. Praktikantem byl jsem na ouřadě, švarný jinoch jako tuhle ten, vypsat všecko znal jsem v pěkné sadě, pan vrchní byl se mnou spokojen. Suchý byl a velký jako hora, přísností tvář měl až škaredou, mě však chválil: „I,I na direktora s krásným písmem svým to přivedou.“přivedou.‘ 51 Ach, kdyby byl přísný vrchní věděl, že tím písmem, líče ples i žal, Terezce jsem jeho pár již neděl v srdéčko se tajně dobýval. Nedobýval – dobyto již bylo, lístky drobné jsme si psávali, do štammbuchu veršíky až milo skládal jsem jí, vtiskl z pozdálí. Ona zase vyšila mi v noci krásnou stuhu k mojí kytaře, a já hrál a blouznil, bez pomoci tona v lásce jak luh na jaře. Pozděj jsme i v parku se již střetli, hubičku jsme tu tam ulovil, když jsem viděl kmitnout se šat světlý, jak by anděl zář to kolem lil. Ale běda! často s bolem v líci stávali jsme, pohlíželi v zem. Přísnému jak otci jen to říci, že my dva se vroucně milujem? Terezka se bála a já taky, na ty oči mysle pichlavé, na to čelo obtěžkané mraky – spustí příval – láska odplave! Stokráte již chtěl jsem v kanceláři, když jsem spisy na stolek mu klad, 52 padnout k nohám mu a úzkost v tváři, zašeptati: „Terezku,Terezku mám rád.“rád.‘ Ale jak ty oči na mne zvedl, ústa moje něma, zavřena, cítil jsem jen, jak jsem na smrt zbledl a jak se mi třesou kolena. Jednou, když jsem opisoval krásně pro Terezku písmem ozdobným právě strofu milostné své básně, lekl jsem se, dopisuje rým. Přistoup ke mně jako z nenadání: „Napíšou –,Napíšou,‘ řek –řek, Bericht,Bericht o moru, záležet si dají na tom psaní, guberniu jde to nahoru.“ Třásl jsem se, aby opis písně nezahlédl, nechyt bez citu, ale ne, jen pohléd na mne přísně a děl: „Rajnšrift,Rajnšrift ve dvě do bytu!“bytu!‘ Věru ďábla jen to byla metla, ó, kdo muka moje vylíčí! psát jsem měl, co láska v srdci kvetla, o nákaze jakés dobytčí. Lásky anděl bděl však, níž se chýle, po papíře lítal jen můj brk, že mi k písni zbyla ještě chvíle, až stroj hodin starých k druhé hrk. 53 A teď spis měl k vrchnímu jsem nésti, srdce tlouklo mocně v hrudi mi, Teréz mně šla otevřít, ó, štěstí! nuž, ven rychle s verši sladkými! Strčil jsem jí list – ó, kéž jsme sami! – a již v síň jsem ku vrchnímu vklouz, Bericht vytáh, podal s úklonami, vrchní čet a hladil dlouhý vous. Hlavou kýval: „Inu,Inu, vše je pěkné! –pěkné!‘ řekl pak po trapné chvílence –chvílence, ale,ale co as gubernium řekne téhle jejich divné července?!“července?! „PoslechnouPoslechnou jen: Červená se v kráse ve tvářičce tvojí ruměnec, červánkem, ach, nebeským mně zdá se, Teréz, pleťme květy na věnec!“věnec!‘ Kriste Pane! Listy jsem si spletl, dívka Bericht, báseň v rukou svých drží vrchní. Ten se protáh, vmetl do tváří mi ďábelský svůj smích. Na kolena pad jsem, jist už lekce, vyznal lásku, vzešlou potají, že radš umřít... „Vstanou“,Vstanou,‘ řek dost měkce, umírání,umírání ještě nechají.“nechají. „AdAd acta to dají prozatímně, Terezka i oni mají čas, 54 a až správcem budou letos v zimě, dáme si to priorovat zas.“zas. „AA teď jdou a Terezce jen řeknou, tenhle Bericht že jí posílám, ona ať dá svou mi báseň pěknou, a hned přijdou – sice půjdu sám...“sám...‘“ Dědek umlk, myslí nazpět letí... Babička v tom vchází v čepečku. Prstem hrozí: „Že se ti chce děti tímhle kazit, děde – dědečku!“ 55
HOLUB
Tam starý chrám kde v tiši věž zvedá do oblak, ve závratné té výši za drápek uváz pták. Tam holub do zdi holé bil marně křídlem svým, až někdo z chodců dole jej zaslech a si všim’. A roste dav, se množí, ze všech se sbírá tříd: „To také tvor je boží, jej třeba zachránit!“ Ten to, ten ono radí, a krásné paničky v zrak tisknou, zříce kradí, kapesník teničký. 56 Všech oči pnou se zdola až k věži s úzkostí. „Sto korun –korun,“ někdo volá –volá, kdo„kdo z muk jej vyprostí!“ „Hle, někdo na věž šplhá!“ teď padlo do ticha. I oko mužů zvlhá, dav ani nedýchá. Mžik – věčnost; ticho, steny, a potlesk teď a šum: ulétal uvolněný pták vesel k nebesům. A dav se valil v třídu, hled zvedal k blankytu – ó, srdce, srdce lidu je plno soucitu! Na rohu stála žena, tak bledou, smutnou líc, jí děcko v loktech sténá, dlaň k davu vztáhla vstříc. A dav šel dál a řídne, zrak toče po báni... Ó, holoubátko bídné, ó, kdo tě zachrání? 57
NEZNÁMÝ
Ano pane, neřek byste, tam ten muž – teď před námi; o recích když chcete zpívat, zde je rek, ač neznámý. Nevyhrál sic žádné bitvy, nedostal též žádný řád, měl jen dítě, jedno dítě, ale to měl k smrti rád. A teď slyšte: od plamene jak se stanou neštěstí, leží dítě popálené ve stonu a bolesti. „Novou kůži třeba přišít –přišít,“ praví lékař –lékař, má„má-li žít!“ Lidskou kůži kde však vzíti, můj ty Bože, kde ji vzít? 58 A on slyšel děcka stony a on viděl matky žal, ano, pane, neřek byste, on tu kůži z těla dal. Ale dal ji v oběť marně, dítě zhaslo druhý den, a on se teď vláčí světem vychřadlý a nemocen. Šel jsem za ním, v tvář mu pohléd, byl tak smutný a tak bled, jak by se v to líce slilo celé moře lidských běd. Ale jak se vzdaloval mi přes pustý a prázdný most, zdálo se mi, že až k hvězdám postavou se zdvih a rost. 59
ŠAŠEK Primáři Dr. Vilému Hüttlovi.
Černý šašek z Nového cirku v Paříži, jemuž říkají Chocolat, při odchodu na odpočinek ozdoben stužkou čestné legie. Byl to vzácný lidumil, který svou lidskou lásku přinášel těm nejpotřebnějším: choré dětské drobotině v nemocnicích. Z novinářské zprávy.
Tak, zde mě tedy máte, doktore! Dobrý den, děti! Co pak nového? Aj, Adélko, ty pěkně vypadáš, ty parádnice, žádná horečka, což, malá slečno? Vida Lisetku, již hnedle bude silná jako dřív, ba silnější, že takhle, jako dřív, na malíčku svém židli unese, koukejte, děti, rovně ve vzduchu. Nu, co pak, Louiso? Bolí hlavička? Můj pudlíček ti pěkně děkuje za stužku, již’s mu po mně poslala; takhle ti skákal, koukej, radostí, ocáskem takhle vrtěl, nezbeda, pak do zrcadla též se zadíval a usmíval se takhle na sebe, 60 jak sluší mu to. I vy smíškové, jen všemu smát se, jak ti velicí! Jen řekněte mi, milý doktore, až bude třeba. Měl bych v cirku být a sázím se, že budou hledat mě i tady snad. Eh, čert vem publikum i ředitele! Jistě nasolí mi pokutu – nu, dobrá, zaplatím. Ej, hleďme slečnu, již čest nemám znát. Jak říkají vám, krásko? Křepelka? Jak? Popelka? Ne? Ach, tak! Marcelka! Nuž, Marcelko, ty ještě neznáš mne, a musím se ti tedy představit. Já jsem, hleď, strýček všech těch dětiček, co tady leží, mám je všecky rád, a ony mě, co, děti? Nekřičte tak, káňata! Ty, Žano, netahej mě za kabát, sic utrhneš mi šos! Dnes, Marcelko, jsem chtěl zas k dětičkám, však vrata byla na klíč zavřena, nu, a tak řek’ jsem: Vlezeš komínem! Z toho jsem černý. Děti, Marcelka umyje strýčka. Tady ručník je a mýdlo též a dři! Jak! Nejde to? Cha – cha – cha, děti! Ona neví to, že z čokolády sladké strýček je, nu, okusit jí dáme kousínek – eh – eh – eh! Ouvej! Děti, Marcelka mi ukousnula malík – au – au – au! 61 Ach, jak to bolí! Ještě smějte se, vy ještěrky, vy dráčci, háďata, vy opičky – eh! Hned mi pofoukej to, Aurorko – tak dobře, miláčku, tvůj dech je balsám. A teď ukážu vám, jak to dělám, když chci bílý být. Jen čokoládu cukrem posypám, vidíte? takhle! Hehe, koukejte, jak strýček zbělel. Betto, lízni si, že je to cukr! Není? Pro Boha, já dal ti pudr, nu, zde cukr máš v krabičce druhé, lízej po chuti! Co? Že tu posel, abych šel už hrát? Že volají mě? Zuří ředitel? Ať pukne zlostí! Že teď nemám kdy. Že hraju Pánu Bohu: – Doktore, už tedy začnem? Nuže, Ninetko, když dáš si krček pěkně převázat a nebudeš nic křičet, plakati, cos ukáži ti – ale hodná buď, sic jinak nic – ne abys kousala zas jako včera pana doktora, ty veverko! – Bzbzbz! U čerta, toť nějaká tu moucha polétá, nu, počkej, šelmo, tebe chytnu hned! Bz! Ulétla mi! Bzbz! Na nose mi usedla – pst! – nyní chytře jen, já plácnu ji – oh, ouvej, to jsem dal si do nosu! Nu ovšem, smějte se, 62 vás nebolí to. Bzbz! Na zdi teď si sedla, pozor! Bzbz! Letí dál. Bz – bz – bz – bz! ej, hleďme, na okně teď bzučí si, no, tam tě dostanu. Bz – bz – bz – bz! už mám tě v dlani – bz – Jak? Doktore, již hotov? Výborně se’s chovala dnes, malá Ninetko, a za to mouchu dám ti lapenou, slyšíš ji v dlani? Bz – bz – bz – bz – bz! Otvírej zvolna! Pane na nebi! Ta moucha se nám v bonbon změnila a jaký krásný! Okus, Ninetko! Tak zase půjdu. Sbohem, doktore! Nic neděkujte. Jenom vzkažte mi, kdykoli třeba. Víte, připadá mi někdy stydno, blázna ze sebe dělati lidem, lidskou důstojnost jak ubíjel bych v sobě, zdá se mi, když pitvořím se, šklebím, přetvářím, by smáli se jen. Někdy, věřte mi, jak zaplakat bych měl sám nad sebou. A jen ty chvíle, které ztrávím zde v špitále u vás, zas mě smiřují; zde, cítím, pro víc,víc nežli pro potlesk a hloupý davu smích, jímž pohrdám, jsou grimasy mé, kejkle protivné. Nuž, tedy sbohem! Pa! pa! opičky! 63
LESY PŘIŠLY...
Bledé dítě chorých lící z postýlky své u okénka, které vedlo na ulici ze přízemní chudé síňky, dívalo se lačným okem do modrých a čistých nebes, vlašťovky kde honily se, do ulice, plné slunce. Jak to slunce plá a svítí a jak pěkně teď as venku: na lukách, kde květy voní, v zahradách, kde pějí ptáci, v lesích tam, kde po květinách motýlů se vznáší hejno! Chudé, slabé dítě města jednou jenom spatřilo je, 64 zelené ty stinné lesy, s veselou když kolonií chudých městských dětí přišlo na ves loni o prázdninách. Ale od té doby stále touží po nich dětskou duší; jako krásný sen mu zdá se čas, kdy hrálo u potoka, honilo se za motýly, naslouchalo šumu lesů. Šum ten zní mu stále v duši, stále jako když ji slyší, pohádku tu nad vše krasší, nejsladší tu kolébavku. Zdá se mu, ty staré lesy jak by k sobě volaly je vlídným, vábným hlasem z dálky. Ale dítě hlavou kroutí: „Nemohu k vám, drahé lesy, nemohu, ach, běda, běda, chudí jsme my jenom lidé, a já, lesy, tůze stůňu.“ A teď dítě kleslo zpátky do strakatých podušek svých, přivřelo svá očka víčky, vidělo zas jedle staré, vonné smrky, štíhlé břízy; zdálo se mu, jak by hlavy stromů všech se tiskly k sobě, 65 jak by něco umlouvaly radostného tichým šeptem, a pak jak by jedním sborem zaznělo to, zašumělo: „Přijdem samy, dítě, k tobě!“ Otevřelo dítě oči, usmálo se na postýlce, v ručky bílé zatleskalo: „Mamičko, ach, jak se těším, lesy samy přijdou ke mně!“ Nebohá se lekla matka, nejinak, než dítě blouzní. V bázni ruku mozolnatou na bělostné kladla čílko, ale dítě usmívá se: „Mamičko, ne, nic mi není, lesy, lesy ke mně přijdou!“ „Bláhové ty hloupé dítě, nesmyslné řeči vedeš, jak by lesy mohly přijít!?“ „Mamičko, věř, přijdou, přijdou, zrovna teď mi slíbily to, vědí dobře, jak k ním toužím a že tuze, tuze stůňu.“ Jako by ta zlatá záře, jež se venku rozlévala, na mžik byla zabloudila v šerou síňku chudých lidí, dětská tvář tak plála štěstím, 66 ale matka v bolné tuše stranou stírá horké slzy... Denně dítě hledí oknem, uzří-li již lesy blízko, ale marně; stále tytéž šedé domy pouze kolem a táž dlažba plná lidí; jednou jenom září v slunci po druhé se prach tam zvedá, jindy v dešti se zas leskne, ale lesy nikde, nikde. A pak jednou vítr zavál na tu dlažbu, bůhví odkud, chumáč listí sežloutlého, přišly deště, mhy a chlady, a ten každý den byl kratší, a v té síňce chudých lidí,lidí bylo temněj nežli dříve a též smutněj: dítě chřadlo. Z rána jenom namahavě pozvedlo se na postýlce, zadívalo ven se oknem, vystlaným již měkkým mechem, a pak zase kleslo zpátky, lhostejné a nevšímavé! Ale potom jednou z rána stal se mu ten velký zázrak: sotva oknem povyhlédlo, 67 plesně vzkřiklo: Les byl tady! Před oknem tu síňky stály hrdé jedle, vonné smrky, tlačily a tísnily sese, strom se nad strom natahovalnatahoval, aby viděl v šerou síňku, v malé okno jedna větev dokonce i zaťukala: „Slyšíš – dítě? Už jsme přišly.“ – Vzkřiklo dítě dutým hlasem: „Mamičko, hleď, lesy přišly!“ – ale pak je kašel zchvátil, kleslo nazpět v chudé lůžko, umořené, vysílené padlo znovu v tichý spánek. A co bílý poletoval sníh nad stromky vánočními před oknem té chudé síňky, snila bledá trpitelka o lese, jež nad ní šumí pohádku tu nad vše krasší, nejsladší tu kolébavku; růže zkvetly v jejích líčkách, a rty jak by šepotaly: „Lesy přišly – lesy přišly...“ 68 OBSAH:
1918 – 19287 Zimní pohádka11 Smrt23 Balada ze vsi25 Pohádka porcelánové figurky27 Pohádka staré zahrady34 Romance40 Soud42 Pohádka o věčné touze45 Malý román48 Když si náš dědeček babičku bral51 Holub56 Neznámý58 Šašek60 Lesy přišly64
[70] Tuto sbírku básní Antonína Klášterského vydal k Novému roku 1928 k jubileu desátého výročí naší státní samostatnosti Ota Resch v Pardubicích v grafické úpravě Josefa Salavce. Vytištěno bylo: 15 výtisků, číslovaných I až XV na papíře Zanders, které jsou grafikem celé bohatě ručně zdobené a do pergamenu svázané Alexandrem Bydžovským s podpisem autora a s věnováním vydavatele; 85 výtisků číslovaných 1 až 85 na papíře Van Gelder, rovněž ručně přizdobených a vázaných v plátně s podpisy básníka a vydavatele. Toto vydání jest soukromým neprodejným tiskem vydavatelovým.
Pro sklad knihkupce Ladislava Lochmana v Pardubicích vytištěno bylo 400 nečíslovaných výtisků na dřevaprostém papíře.
Ručně sázeno typem Empiriana a tisknuto v knihtiskárně V. Vokolka v Pardubicích na podzim roku 1927.
E: js; 2002 [71]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Resch, Ota; Vokolek, Vlastimil
(Tuto sbírku básní Antonína Klášterského vydal k Novému roku 1928 k jubileu desátého výročí naší státní samostatnosti Ota Resch v Pardubicích v grafické úpravě Josefa Salavce. Vytištěno bylo: 15 výtisků, číslovaných I až XV na papíře Zanders, které jsou grafikem celé bohatě ručně zdobené a do pergamenu svázané Alexandrem Bydžovským s podpisem autora a s věnováním vydavatele; 85 výtisků číslovaných 1 až 85 na papíře Van Gelder, rovněž ručně přizdobených a vázaných v plátně s podpisy básníka a vydavatele. Toto vydání jest soukromým neprodejným tiskem vydavatelovým. Pro sklad knihkupce Ladislava Lochmana v Pardubicích vytištěno bylo 400 nečíslovaných výtisků na dřevaprostém papíře. Ručně sázeno typem Empiriana a tisknuto v knihtiskárně V. Vokolka v Pardubicích na podzim roku 1927.)

Místo: Pardubice

Vydání: [1.]

Počet stran: 71