POHÁDKA STARÉ ZAHRADY
Elle Musilové-Kreslové
Zahrada tak tichá,
dávných rodů pýcha.
Venku kdesi bouří Praha,
zde vše sní a vzdychá.
Loggie krov tak schází,
ovětralé vázy,
v ticho zvonů mikulášských
duní mocné rázy.
Tu tam sochy hlava,
v rýhách schodů tráva,
gloriet se na výšině
vždy víc rozpadává.
Plevel usedá si
s mechem na terasy –
kde jsou ti, jichž před staletím
znívaly tu hlasy?
34
V basénu změť slizká,
plná listí miska,
vodotrysk již pokažený
duhou nezablýská.
Pár jen starých stromů
v slunné záře lomu
pohádku tu starou šeptá,
ale komu, komu?
*
Jak by z temnot žití
k hvězdám chtělo zříti,
nad zahradou panskou ve zdi
okénko se třpytí.
Houslí hudba snivá,
toužebná a tklivá
často z něho za večera
nese se a splývá.
Jásá to a šeptá
a zas teskní, reptá,
že co mladou duši hněte,
tvrdý svět se neptá.
Šerem stromů mihla
komtesa se štíhlá,
naslouchajíc, krásné oči
k okénku tam zdvihla.
Ztichlo vše. Klid všady.
S výše do zahrady
35
jako kouzlem jat se dívá
houslista teď mladý.
Očí blesk – – nach její,
však již nožky spějí –
a pak hudba zněla nocí
ještě toužebněji...
*
Večer zas. Ó, sní-li?
Šerem kmit zjev víly,
a již s okna do zahrady
slétá lístek bílý.
„... Propast nás sic dělí,
život můj je ztmělý,
a přec do mých běd jsi padla
jako paprsk skvělý.
Krásou svojí jemnou
cestou pláš mi temnou,
co jsem zřel tě, nevím ani,
co se děje se mnou.
Zřím tě všudy, všudy...
Nedbej, že jsem chudý,
umění mé most nám zklene,
láska splatí trudy.
Vídávám tě ve snu,
bohyni svou, Vesnu –
do zahrady přijď dnes v noci,
ať ti k nohám klesnu...“
36
Trapná úzkost sedla
v tvář mu, jež tak zbledlá –
zda, ó, zda ten lístek zvedne
dívka asi? – Zvedla.
*
Jenom hvězdy vědí,
ale nepovědí,
čí dva stíny zahradou se
mihly noci šedí.
Jako píseň blaha
v houští šept se zmáhá;
v šumot stromů, zurkot vody
splývá: Drahá, drahá!
Loggie hloub se stmívá,
starý jasan kývá,
zahradou vlá modrých bezů
vůně opojivá.
Nevíš, zda to v misku
zní proud vodotrysku,
či zda déšť to políbení
padá na rty v blízku.
Na rty, čelo, líce –
v přísah na tisíce
slyšet tiché: „Věčně – věčně!“
a pak nic už více.
Po objetí mnohém
pod kvetoucím hlohem
37
potom už jen: „Na shledanou!“
s jejím: „Sbohem! Sbohem!“
*
Hvězdy nezradily,
stromy němé byly,
komorník však vystupoval
sladkých schůzek chvíli.
V mdlobné alteraci
hraběnka se kácí,
služebnictvo ustrašeně
šeptá po paláci.
Hrabě, zvěděv prvý,
stažené má brvy,
a zrak dívky uvězněné
pláčem podlit krví.
Chvějící se, bledou
k vozu ji pak vedou –
ó, kam s ní, snad do kláštera,
letní nocí jedou?
Ještě nad chodníkem
s hořkým vzhlédla vzlykem,
a pak sklapnou dvířka, jak bys
rakev přikryl víkem.
Vzlyk – ne, výkřik zpola...
A již hrčí kola...
Slyšel-li jsi, bědný hochu,
jak tě někdo volá?
*
38
Jak by z temnot žití
k hvězdám chtělo zříti,
nad zahradou panskou ve zdi
okénko se třpytí.
Hlava jedna ráda
v dlaně se tam skládá,
ale dole nemihne se
komtesa již mladá.
Pusto, ticho všade,
jenom listí pade,
pade tiše jako na hrob
marné lásky mladé.
Jenom když se stmívá,
hudba s výše znívá,
ale je to píseň smutná,
divě zoufanlivá.
Pláče to a želí
každý večer ztmělý,
a ty struny jak by bolem
popukati chtěly.
Se stromem strom šumí,
spřádají své dumy,
pohádce jich někdo přec snad
jednou porozumí.
39