POHÁDKA O VĚČNÉ TOUZE
„Ve výši strmých na horách,
kde věčný sníh a led,
tam nad závratnou propastí
bělostný roste květ.
Jej musím, matko, musím mít,
jsem touhou po něm chor,
ó, nech mne, matko, nech mne jít
pro bílý ten květ hor“.hor.“
– Můj„Můj hochu, jsi tak sláb a mlád
a neznáš ani cest,
a vše to, drahý synu můj,
jen ďábla léčka jest.
Hleď, co tu dole květů kol,
či není ti jich dost?
Nám sta a sta jich rozsil Bůh
na luka pro radost. –radost.“
45
„Mne neláká, co každý má,
co třísní kal a prach,
já pro svůj květ si půjdu výš,
kam nikdo nedosáh.
A rozsil-li Bůh dole květ,
on zasil též v mou hruď
té touhy věčný nepokoj,
by ved mě, buď jak buď.“
– Můj„Můj synáčku, ty slepý jsi,
rad zkušených se drž,
tam nahoře je chlad a mráz
a závratná je strž.
Své nohy zraníš do krve,
zde dole přec je snáz,
a budeš sám, a chybný krok,
a pohltí tě sráz. –sráz.“
„Jen, matko, kdo se odváží,
ten stihnout může cíl,
a já se všeho dole vzdát,vzdát
mám klidu dost a sil.
Jen těm, jež bolest neleká,
květ roste čárný ten,
jenž musí krví srdce být
a bolem vykoupen.“
– A„A víš-li, hochu, co jich šlo
již pro ten květu div,
a v sněhu kdesi zapadli
neb vrátili se dřív?
46
A chceš-li matku opustit
a nechat jí jen tíž
a víš-li, hochu, matky své
že snad již nespatříš? –nespatříš?“
„Vše, matko, vímvím, a půjdu přec,
tvůj pláč mi srdce rve,
leč pro ten květ, ach, pro ten květ
hlas tajemný mě zve.
A nedosáhne-li ho dlaň,
ó, nech mě jít, ó, nech,
snad aspoň v smrti okamžik
ucítím jeho dech.“
47