KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK BABIČKU BRAL...
„A jak jste se s bábou seznámili?“
ptali jsme se jednou dědečka.
Dědek šňup a zamyslil se chvíli,
usmál se a řek: „Tys všetečka!“
Vzpomínky však sladké, dávnoleté
táhly mu již šedou pod skrání.
„Inu třeba – když to vědět chcete,
je to příběh věru k zasmání.
Praktikantem byl jsem na ouřadě,
švarný jinoch jako tuhle ten,
vypsat všecko znal jsem v pěkné sadě,
pan vrchní byl se mnou spokojen.
Suchý byl a velký jako hora,
přísností tvář měl až škaredou,
mě však chválil: „I,I na direktora
s krásným písmem svým to přivedou.“přivedou.‘
51
Ach, kdyby byl přísný vrchní věděl,
že tím písmem, líče ples i žal,
Terezce jsem jeho pár již neděl
v srdéčko se tajně dobýval.
Nedobýval – dobyto již bylo,
lístky drobné jsme si psávali,
do štammbuchu veršíky až milo
skládal jsem jí, vtiskl z pozdálí.
Ona zase vyšila mi v noci
krásnou stuhu k mojí kytaře,
a já hrál a blouznil, bez pomoci
tona v lásce jak luh na jaře.
Pozděj jsme i v parku se již střetli,
hubičku jsme tu tam ulovil,
když jsem viděl kmitnout se šat světlý,
jak by anděl zář to kolem lil.
Ale běda! často s bolem v líci
stávali jsme, pohlíželi v zem.
Přísnému jak otci jen to říci,
že my dva se vroucně milujem?
Terezka se bála a já taky,
na ty oči mysle pichlavé,
na to čelo obtěžkané mraky –
spustí příval – láska odplave!
Stokráte již chtěl jsem v kanceláři,
když jsem spisy na stolek mu klad,
52
padnout k nohám mu a úzkost v tváři,
zašeptati: „Terezku,Terezku mám rád.“rád.‘
Ale jak ty oči na mne zvedl,
ústa moje něma, zavřena,
cítil jsem jen, jak jsem na smrt zbledl
a jak se mi třesou kolena.
Jednou, když jsem opisoval krásně
pro Terezku písmem ozdobným
právě strofu milostné své básně,
lekl jsem se, dopisuje rým.
Přistoup ke mně jako z nenadání:
„Napíšou –,Napíšou,‘ řek –řek, Bericht,Bericht o moru,
záležet si dají na tom psaní,
guberniu jde to nahoru.“
Třásl jsem se, aby opis písně
nezahlédl, nechyt bez citu,
ale ne, jen pohléd na mne přísně
a děl: „Rajnšrift,Rajnšrift ve dvě do bytu!“bytu!‘
Věru ďábla jen to byla metla,
ó, kdo muka moje vylíčí!
psát jsem měl, co láska v srdci kvetla,
o nákaze jakés dobytčí.
Lásky anděl bděl však, níž se chýle,
po papíře lítal jen můj brk,
že mi k písni zbyla ještě chvíle,
až stroj hodin starých k druhé hrk.
53
A teď spis měl k vrchnímu jsem nésti,
srdce tlouklo mocně v hrudi mi,
Teréz mně šla otevřít, ó, štěstí!
nuž, ven rychle s verši sladkými!
Strčil jsem jí list – ó, kéž jsme sami! –
a již v síň jsem ku vrchnímu vklouz,
Bericht vytáh, podal s úklonami,
vrchní čet a hladil dlouhý vous.
Hlavou kýval: „Inu,Inu, vše je pěkné! –pěkné!‘
řekl pak po trapné chvílence –chvílence,
ale,ale co as gubernium řekne
téhle jejich divné července?!“července?!
„PoslechnouPoslechnou jen: Červená se v kráse
ve tvářičce tvojí ruměnec,
červánkem, ach, nebeským mně zdá se,
Teréz, pleťme květy na věnec!“věnec!‘
Kriste Pane! Listy jsem si spletl,
dívka Bericht, báseň v rukou svých
drží vrchní. Ten se protáh, vmetl
do tváří mi ďábelský svůj smích.
Na kolena pad jsem, jist už lekce,
vyznal lásku, vzešlou potají,
že radš umřít... „Vstanou“,Vstanou,‘ řek dost měkce,
umírání,umírání ještě nechají.“nechají.
„AdAd acta to dají prozatímně,
Terezka i oni mají čas,
54
a až správcem budou letos v zimě,
dáme si to priorovat zas.“zas.
„AA teď jdou a Terezce jen řeknou,
tenhle Bericht že jí posílám,
ona ať dá svou mi báseň pěknou,
a hned přijdou – sice půjdu sám...“sám...‘“
Dědek umlk, myslí nazpět letí...
Babička v tom vchází v čepečku.
Prstem hrozí: „Že se ti chce děti
tímhle kazit, děde – dědečku!“
55