MALÝ ROMÁN
Oblaka táhnou, myšlenky jdou,
rackové honí se nad vodou.
„Nebuď mi smutna, dcero moje,
že jsi ho s jinou viděla,
vždyť, že tě rád má, neřek nikdy
a volný muž je docela.
Vy, děti, jste jen rostli spolu
a častokrát se škádlili;
že budete si patřit jednou,
jsem sama snila na chvíli.
Leč bylo jinak usouzeno
a jinak psáno v písmu hvězd,
nám nezbývá,nezbývá než sklonit hlavu
a žíti dál – to všecko jest.“
Oblaka táhnou, myšlenky jdou,
rackové honí se nad vodou.
48
„Já nesla, matko, bol svůj tiše,
když zahleděl se v její hled,
však nyní srdce moje puká,
když zrazen, od ní prchá v svět.
Po boku jeho dlít bych chtěla
a usmívat se tiše naň
a beze slova, beze slova
mu hladit jemně vlas i skráň.
Až zapomněl by svého žalu
a pousmál se tiše sám
a ne již můj, však přece milý
host jako dříve chodil k nám.“
Oblaka táhnou, myšlenky jdou,
rackové honí se nad vodou.
„Pověz mi, pověz, dobrý starče,
já nebyl tu již roků řad,
zda dosud je tu vdova s dcerou,
ty moh jsi jistě obě znát?“
– Oh„Oh, pane, mrtva rok ta paní,
však její dcera ještě tu,
svůj černý šat však neodkládá
let svojich mladých ve květu.
Je dosud svěží, třeba vrásku
bol vryl ji lehkou do čela,
a když ji zřím, jak ve tvář hleděl
bych náhrobního anděla –anděla –“
49
Oblaka táhnou, myšlenky jdou,
rackové honí se nad vodou.
„Proč neřekla’s, že máš mě ráda,
proč nedala’s mi cit svůj znát,
já jinde hledal trochu lásky,
když v srdci tvém jsem tušil chlad.
A tak mi srdce rozdrásaly
klam, přetvářka a krutá lež –
ó, zda to srdce, v kterém zcelil
čas jizvy jen, ó, zda je chceš?
Ty vřele tiskneš moji ruku,
tvé oči slzou plní cit –
jsi má, jsi má! Ó, zda jen stačím
ti leta hoře nahradit?nahradit?“
Oblaka táhnou, myšlenky jdou,
rackové honí se nad vodou . . .
50