ZIMNÍ POHÁDKA
Od hospody s věncem z chvoje,
kterým třásl zimní van,
rozjely se saně troje
s rolničkami do tří stran.
Šenkýř čapku posmek stranou,
„S Bohem! S Bohem! Na shledanou
zase příští neděli!“
ze tří úst se neslo vzduchem,
a již nocí lehkým ruchem
saně bystře letěly.
V jedněch saních chlumský správce,
v teplém stulen kožichu,
o přátelích, o rozprávce
ještě dumal potichu;
o veselé besedě
tváře žhnoucí do mědě
11
svědčily i zraků víčka,
jež se zvolna klížila
a tak zlehka, zpolehýčka
na vše clonu věsila.
Ještě úsměv potutelný
zašleh správci přes tváře:
zanesen zpět do jídelny,
slyšel vtipy faráře.
„Ha – ha – ha – ha, sper do ďas!“
bouřně vpadal fořtův hlas,
„to je dobré!“ V ohni líce,
smál se, bil se do čela,
tím víc vesel, čím se více
panička mu zarděla.
Ach, ta žínka s modrým zorem
ve svém prostém účesu!
Není-li jí škoda skorem
do samoty, do lesů?
Mladá, živá, spanilá,
květem cestu postýlá –
Bože, kde ten fořt jen chytil
takového motýla!?
Šťastný fořt! Jak nyní v zimě,
jež tak nudí, prokletá,
při vánicích, psotě, rýmě
krásný máj mu rozkvétá
v myslivny tam teplé síňce,
při té švarné hospodyňce,
12
jež si zpívá celý den –
u mne co jen ticho prázdné,
na všem prach, a Starý blázne!
ohlasem zní s chladných stěn.
Ano, ano! – splývá to
v mysli správce tichém ve snu –
zaspal jsem svůj květ a vesnu,
a teď všecko zaváto.
První vločky ve vlas klesly,
mladost kývá v mlžných snech,
místo růží na pouť žitím
abych za vděk vzal jen kvítím,
jež teď mráz mi doma kreslí
zarosených na oknech...
Měsíc svítil velký, světlý,
a ty saně létly, létly
rovně bílou silnicí,
obrovitě velké metly,
topoly, se kolem hnaly,
a kam oko zřelo v dáli,
všude sníh jen zářící;
všude klid, jen lehké saně
dovádivých šotků hrou
rolniček nad bílé pláně
hudbu nesly veselou.
Ale náhle zašel měsíc,
krajina se pozatměla,
velká mlha, flor svůj věsíc
kolem holých stromů čela,
13
roztáhla se celou šíří,
a již bílé vločky drobné
jako pýř a hvězdy zdobné
poletují, tančí, víří,
řídce zprv, pak hustěji,
kolem saní, jako chvějná
motýlků když hrají hejna,
honí se a stáčejí.
Saně letí! Pojednou
clonou mlhy průhlednou
vidět nést se bílou dívku,
čtveračivou, nezbednou.
Mlhu stranou rozhrne,
smíchu tóny stříbrné
sype, jak když zvonky zvoní
ve závěji nejvíce,
a již v saně lehce skočí,
nad zdřimlým se správcem kloní
veselá ta holčice.
Správce protřel sobě oči,
udiveně zírá na ni,
myslí sobě: Vida, vida,
člověk se teď neuhlídá,
hleďme jenom na ptáčka;
zdřímneš, a již do tvých saní
zasedne ti tulačka.
„Hybaj dolů! Žádné řeči!“
prudce děl. Však v jenom větší
vypukla dívka smích,
14
a dvé očí divnou mocí
jako hvězdy zimních nocí
hledí naň, že rázem ztich.
Krásné dítě, na mou víru!
Nu, co na tom. Svezu ji!
Zkusí tihle lidé v šíru,
co teď světem putují!
A to děvče sličné tady,
polonahá chudinka,
zmírá jistě mdlobou, hlady,
suknička tak teninká – – –
„Nu, tak sedni!“ měkce řekl,
pohledem se na ni smekl.
Věru krásná, jako kněžna
je ta dívka bledá, něžná – – –
„Sedni blíž! Viď, je ti zima,
je to svízel s takou poutí –“
šepce, jak ho soucit jímá,
ale děvče hlavou kroutí,
směje se a usmívá,
a jak tryskem letí saně,
chytá vločky do své dlaně
ručka její zářivá.
„Že ti, děvče, zima není?
Ukaž ruku svoji hned!“
Chyt jí ruku v divném chvění,
byla chladná jako led.
„Hle, ty křehneš – ruce chladné,
pod můj kožich tu se skryj –“
15
řek a cítil touhu, vnadné
cítit tělo, páž i šíj:
„Ne, ne, ne! –ne!“ se děvče brání –brání,
je„je mi zcela dobře tak,
mám tak ráda větru vání,
bílých vloček živý mrak,
ledný květ.“ – Aj, děvče divnédivné,
a přec krásné – správce vzdych.
Cítil: v prsou cos mu živne,
krev mu bila ve spáncích;
v jeho náruč, tvrdý dosud,
nepřející, zavilý,
jistě zavál lepší osud
krásky té zjev spanilý!
Jednou jen – ach, byl by bloud
pustiti ji zase z pout,
štěstí mžik ten – – – Správce v ráz
obejmout chtěl štíhlý pás,
strhnouti ji v touze k sobě,
chvěl se jako osika,
ale běda, sličné robě
brání se mu, uniká,
uklouzne mu vždycky hbitě.
„Upejpavé jsi ty dítě!“
oddýchaje, správce bručí,
tím však větší vášní plane,
toto děvče nevídané
zlíbat, sevřít do náručí.
16
„Odkud jsi pak, děvče?“ – „Z dáli;
ach, jak u nás krásně je!
Vše tam svítí nad křišťály,
vše jak květ když oděje,
bílý květ, tak sněžně bílý,
v údolí i na návrší,
u nás stále, víš, můj milý,
krásné hvězdy s nebe prší.
Vše se třpytí, září, leskne,
ach, tam není noci teskné,
sladčej zní tam zvonků spěž,
viď, ó, viď, že nyní se mnou,
milý můj, tou nocí temnou
rád k nám domů pojedeš?“
„S tebou k vám? Ó, ne, má drahá –drahá,“
s úsměvem děl správce teď –teď,
ale„ale ty, ó, chvíle blaha!
se mnou, krásné dítě, jeď
v domov můj. Náš dvůr je pevný,
nezachví jím vítr hněvný,
jizba trochu staromodní,
krásný park však starý pod ní,
a teď – přijď jen za vrátka,
s posněženým každým stromem,
s tisícerým světla lomem
zjeví se ti pohádka.“
„Tedy ano!“ děvče vzdychlo.
Správce cosi v duši píchlo,
17
vzpomněl, ráno při snídani
jak as oči vyvalí
stará Anča, jakou paní
přivez on jí z nenadání,
bez kožíšku, bez šály...
Ale což! On z prachu zvedne
krásný květ, jej vychová,
závistí jak asi zbledne
sličná paní fořtova! –
myslil sobě správce z Chlumu,
a tu s čela lehkou dumu
jeden dlouhý pohled svál
z očí dívky, jež tak snivá
radostí se pousmívá.
Saně létly křepce dál.
Aj, tu dvorec. V zimním svitu
kývá bělí svojich štítů
nad lipovou alejí;
koně frkli, prudčím během
umrzlým jen letí sněhem –
saně ve dvůr vjíždějí.
Dřív, než moh jí podat ruce,
vyskočila dívka prudce,
lehce tak, a správce jarý,
„Diblíku!“ děl, zahroze,
„však teď rychle v byt můj starý,
prokřehli jsme na voze!“
„V byt tvůj?“ tiše dívka praví
se smutným tak sklonem hlavy –
18
„slíbil’s, park že zjeví se mi,
pohádka to, děl jsi jemně,
pojď, ó, pojď, mne uveď tam,
nenech stát mě tady v bolu,
prožijeme tu báji spolu,
pojďme bloudit tam a jásat,
s větví bílé krajky střásat,
sbírat bílý drahokam!“
„Ó, ty blouzníš!“ správce vzkřik,
v náruč chytil děvče v mžik;
byla lehká jako pýří,
ale chladná jako led,
ke schodům s ní správce míří,
v komnatu svou vzhůru vlét.
„Nebohé mé dítě –dítě,“ šepce –šepce,
na„na pohovku sedni hebce,
jaký div, že nemocna jsi,
však to rozum, s šatem tím
lehkým toho do počasí – – –
nu, mlč, mlč, teď zatopím,
zahřejem se hezky oba,
staromodní moje koba
bude záhy jako ráj,
z blýskavého samovaru
ucítíš hned teplou páru,
uvaříme sobě čaj.“
A již kolem vlažných kamen
obratně se správce kmitá,
19
v mžiku z polen tryská plamen,
šlehá záře růžovitá,
praskající voní dřevo,
a na malém stolku v levo –
z rokoka má pěkný tvar –
plamínky již modré hrají,
naplněný ku pokraji
bublat nutí samovar.
A tu správce v chvíli jedné
po dívce se poohlédne –
Bože, Bože! což mu tady
umře krásné děvče snad?
Co se teplo v jizbu leje,
stále víc se chví a chvěje,
teď jakby ta ruka bílá
zoufalstvím se zalomila!
Správce neví sobě rady –
topit víc? či léky dát?
Umře-li – mu letí skrání –
jaké bude oplétání
s úřady – ó, pěkná lekce
z toho všeho! A zas měkce:
„Dítě moje!“ – ruce spíná,
s horkým šálkem čaje letí.
„Zde, zde pij! Toť medicina!
Zimnici tvou vyžene ti.“
Ale děvče – pro nebesa!
bledne, bledne, ve závrati
na pohovce měkké klesá,
jako stín vždy víc se tratí...
20
„Pane Bože! –Bože!“ chvějným rtem
správce vzkřikl – oslepvzkřikl, „oslepl jsem,
vidím tě vždy míň a méně,
jsi tu ještě při té stěně?
Dítě moje, kde jsi? Kde’s?“
Hmatal, chtěl ji strhnout k sobě –
nikde nic – „Ó, dítě!“ v mdlobě
ještě jednou šept a kles – – –
– – – – – – – – – – – – – – – –
Na pohovce procit z rána,
oči se mu těžce lepí –
postel rovná, odestlána,
na podlaze šálku střepy,
s pohovky pak, jež tak měkká,
jakby kupa sněhu jen
roztála tam, kaluž stéká
velká, dlouhá! Byl to sen?
Správce churav jektal zuby.
„Člověk věru sotva tuší,
jaké čáry lidskou duši
mohou přivést do záhuby!
Podiví se farář as,
až mu povím...“
Šedý vlas
pohladil však farář vlídný,
slyše příběh za dva týdny,
potutelný úsměv škub
rty mu: „Inu, čertí chlup
21
je v tom kýs, a satanáš
lákal vás to v pěkné scestí;
vidět však, že správce náš
s ženštinami nemá štěstí.
K těm, kde láskou měl jen plát,
jako led byl, mrazný chlad,
tu, již led ten jeho vábil,
teplem si a žárem zabil“.zabil.“
22