Po boji je. Tmavý večer Bílou horu kryje.
Maxmilian drtí v zubech: „Finis Bohemiae!
Ale teď chci spáti přece!“ pozvedl se, klna.
– Nikde místa! – „A což Hvězda?“ – Ta je mrtvol plna.
– Plna mrtvol kolem zdí svých, na schodech i v síni –
„Sházejte je, na poli ať kacíři spí líní!
Já chci v lože, v dobré lože!“ Již se meče chápal,
kolem mrtvol, přes mrtvoly klopýtal a tápal.
Po schodech šel, poslední kde dozuřil boj prve,
v lože lehl postříkané střikem čerstvé krve.
Ale oka zamhouřiti, usnout nemoh chvíli.
Jak ten vítr noční venku naříká a kvílí!
V okna bije, stromy klátí, plný vzdechu, stonu,
jakby v pláči spojily se hlasy millionů.
Posléz přece ukolébán, Maxmilian dřímá,
ale pláň zas bělohorskou vidí před očima.
Ticho na ní, ticho mrtvé, bez hlasu a žití,
na mrtvé jen z potrhaných mraků měsíc svítí.
Na sta jich a do tisíců, kam jen oko padne,
porubáni, podupáni, na zemi spí chladné.
Však co to? Ký mezi nimi stín se míhá tichý?
Ach, to kněz. Nu, zde již těžko zpovídati hříchy.
Nad nimi kéž smiluje se Bůh jen sám a svatí –
mladý kněz jde z milosrdí mrtvé pohřbívati.
Divno věru! Jak se k mrtvým plný lásky shýbá,
jak je zvedá, třese jimi, jak je něžně líbá!
A tam druhý a tam třetí, je jich celá řada,
a ti všichni mrtvé budí – zrada – hej! ó, zrada!
Mrtví z prachu povstávají, přímí se a točí,
dlaň si tisknou, v pluk se řadí, spánek mnou si z očí.
Budí jiné, skorem všichni povstali již z rovů.
„Ve zbraň, na kůň, generále, ať je potřem znovu!“
Maxmilian procit. Nad ním generál již stojí:
„Vaše Milost těžce snila po včerejším boji.“
„A co mrtví, generále?“ – V smíchu jasném proudu
generál vzkřik: „Budou spáti do božího soudu!“