VE STARÉM HRADĚ.
Kmotr Stára v přátel kruhu
pozvedl se za stolem.
„Ještě jednu – půjde k duhu!“
zaznělo to kolkolem.
– Nelze„Nelze, braši – jindy zase
budem’ pít až v bílý den,
musím domů!domů!“... A již chase
vytrh’ se a vyšel ven.
Měsíc svítil, hvězdy plályplály.
Všude ticho, ani hles.
Jenom v dáli podle skály
klapal mlýn a hučel jez.
Z řeky táhla bílá pára,
jemná jako bílý týl...
V levo do vsi – v pravo Stára
do lesa již odbočil.
15
Ten se stmíval. Stára směle
lesem kráčel výš a v před;
nyní stanul, v strouchnivělé
listí hráb’ a rýč si zved’.
S rýčem v ruce – dbaje málo
šustu, svistu doubravou,
kráčel výš, až zas mu vzplálo
šíré nebe nad hlavou.
U hradu byl. Řeka dole.
Pohléd’ maně v její klín.
Měsíc svítil v stěny holé,
do pochmurných rozvalin.
Tady brána, tady morna,
zde kus kaple, rumy v ní,
v pozadí věž trčí vzdorná.
A vše dřímá a vše spí.
Co to bylo? Stára plachý
upřel pohled v smutný hrad.
Rychle k práci! jaké strachy?
toTo jen kámen se zdi pad’!
Dost už mám těch klopot žití,
chci si jednou výsknout: hůj!
K čemu zde má poklad hníti
v hloupém rumu – bude můj!
16
Prošel branou – čítá nyní
svoje kroky, kudy jde,
náhle stanul v pusté síni,
pozved’ rýč a řek’ si: Zde!
Sešlá síň to hradu byla,
nad ní klenby úzký kruh,
v ní rum, býlí, dřeva shnilá,
shora lil se luny pruh.
První rána zazvučela,
dlouho duněl její ráz,
troska jak když chví se celá –
kmotru zády přeběh’ mráz.
Netopýr lít’ kolem stěny,
blízko místa, tam kde stál,
od věže pták poděšený
divě vzkřik' a ulét' v dál.
Stára nezved’ ani tváří,
kopá, kopá jámu svou...
V mlžném šláři měsíc září,
rozlévá se ruinou...
Co to bylo? – Kroky. – Stára
zraky zvedl. Strnul bled.
Rýč mu vypad’. Stín to? Pára?
Poulil se mu hrůzou hled.
17
Postava tu obrovitá.
stála před ním v měsíci,
rezovatou helmou kryta
holá lebka bez lící.
Nohy, ruce jenom hnáty,
jak je natáhnula křeč,
přes vše kovu zašlé pláty,
podle boku těžký meč.
– Smělá„Smělá chátro, k čemu ruše,ruše
v starých dědů vešel’s byt,
bez úcty k nim, nízká duše,
k čemu vpadáš v jejich klid?
Co ti sláva, vnuku drzý,
co ti láska jejich jest?
Chtivý zlata, poznáš brzy
jejich stínů pádnou pěst! –pěst!“
„Milostpane – smilování! –
Vaše Milost – vyjdu z bran...“
Ale tu již z nenadání
cítí Stára tisíc ran.
Se všech stran to padá, tříská
v lebku ho to, páž i znak,
Stára cítí, smrt že blízka,
klesl na zem, zavřel zrak.
18
Ale nežli padl v mdloby,
zaslech’ ještě, v hradu zdích
jak se rozleh’ plný zloby
nezkrocený, divý smích...
Svítá! Bledne, bledne měsíc.
Vítr šoumá, trávník zvlh’,
od řeky vždy dál se věsíc,věsíc
táhne řada ranních mlh.
Probuzený jitřním chladem
víčka zvedá Stára zas.
Cítí bolest. Starým hradem
vlní se již zlatý jas.
Stára leží bez pomoci
v starých rumech, plný ran.
Klenby zbytek spadl v noci,
a on zpola zasypán...
19