ŽIVÉ STÍNY
BALLADY, LEGENDY A JINÉ BÁSNĚ
1893–1895
DRUHÉ VYDÁNÍ
V PRAZE
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ
1895
[1]
PANU
ERVÍNU ŠPINDLEROVI,
POSLANCI A SPISOVATELI,
PŘIPISUJE VDĚČNÝM SRDCEM ODDANÝ
A. ,K.A. K.
[3]
KMOCH A SMRT,SMRT.
Pozdě Kmoch šel v noci domů,
přebral v městě trochu.
Povídá si: „Neuděláš
víckrát už to, Kmochu!“
Hlava těžká, nohy těžší,
cesta se mu točí...
Je už doma? Není doma?
Kmoch si mne jen oči.
Kráčí polem, mezí, lesem
za hvězd bledé záře –
v tom tu rybník – tichý, smutný
v bílé noční páře.
Tu tam vrba vydoutnalá,
tu tam třtina svěží,
hned to šplíchne, hned to vzdychne –
Kmochu vlas se ježí.
[5]
„Aby tak!“... A nedomyslil...
Noční páry šedí
u cesty a suché vrby
někdo vstříc mu hledí.
Vytřeštil zrak tam v tu stranu,
v tvář mu pad’ svit ostrý,
zahlíd’ lebku, prázdné důlky,
bílé hnáty kostry.
Lek' se – ale již se vzmužil,
povídá, kus šelmy:
„Jaké štěstí, vzácná paní,
to mě těší velmi!
Jak bych vás byl někde viděl,
ale v jiném šatě...“
A tu zjev: „Já Smrt jsem, Kmochu,
čekám tady na tě!“
„Ale, Smrt! – nu, vždyť jsem řekl!“
Kmoch se zasmál tomu,
„nu, tak pojď, mně aspoň ujde
hloupá cesta domů.
Hned bych rád šel, milá, s tebou,
tak ten život tluku,
však ty děti – mám jich sedm,
zdravých jak pár buků.
6
Něco jim tu ve uzlíčku,
jako domů, nesem...
pro tu radosť, milá Smrti,
vždyť tam hned jsme lesem!“
Někdy Smrt má více citu
než to naše Žití...
teď jen kývla, a již táhli,
Smrt na cestu svítí.
A šli polem a šli lesem
stále podle sebe,
nad nimi jen hvězdy plály,
a skrz stromy nebe.
V tom tu soused: „Milá Smrti,
víš, mám sílu obra,
ale dnes – víš – uzlík tíží,
nechceš být tak dobrá?“
Smrt si uzlík přehodila,
chce se dále bráti,
ale Kmoch se z jedné strany
na druhou jen klátí.
A již vzdychá: „Drahá Smrti,
je ti to tak psota,
když se jazyk trochu plete,
když se hlava motá.
7
Však to bylo – inu – inu!
Ale mám já štěstí!
Nebýt tebe – už nic platno,
musíš mě kus vésti.“
A již chyt’ se bílých hnátův
a teď celou silou
k předu – na zad – v levo – v pravo
cloumal Smrtí milou.
Mnohý strom ji rázem třísknul
do té lebky holé,
hned se na Smrt soused svalil,
hned byl pod ní dole.
Smrt už všecka udýchána,
cesty měla dosti,
staré hnáty necítila,
křupaly v ní kosti.
Ale Kmoch jen: „Mlč, teď sjedem’
už jak po kočáře“ –
v tom – tu zas ten rybník smutný
v bílé noční páře.
„K ďasu! To jsme zabloudili,“
Kmotr smutně praví,
„ty však chodíš stále světem,
to tě neunaví.“
8
Smrt si vzdychla, a šli znova,
Kmochu krok však vázne,
jde tak zvolna – jak by šlapal
na kraj skály srázné.
Náhle stane a dí: „Smrti,
což ty – tys jak pěna,
ale tak si myslím zrovna,
co nám řekne žena.
Moje žena, víš, je trochu
nakvašená z prudka,
přijdu-li jen chvilku pozděj,
hned se se mnou utká.
Zvednu ondy kamaráda,
prám: Pojď k nám spat domů!
Nu, mně dost jich naložila,
což však teprv tomu!“
A teď Smrt jen třískla uzlem,
a již byla v prachu...
Kmoch se vzbudil u rybníka
v jitra skvoucím nachu...
9
BALLADA O DUŠI JANA NERUDY.
Zabušila duše v bránu,
v bránu jasnou, zas a znova.
„Kdo jsi, duše, která tlučeš?“
– Já„Já jsem duše Nerudova.Nerudova.“
„Jsi-li duše Nerudova,
od nebeské brány vari,
podávaly špatné zprávy
o tobě nám všecky fary.
Nejen fary, také řády,
kapitoly, konsistoře,
do pekla jdi, vzdorná duše,
kde je pláč a ston a hoře!“
Nelekla se duše smělá.
„To je mýlka,“ suše řekla,
„tam chci, tam.“ A pohvizdujíc,
do černé šla brány pekla...
10
Zněly kůry, zněly harfy,
zněly hymny v rajské kráse –
náhle, jak když všecko z důli
smíchem, plesem otřásá se.
„Jdi tam, Petře, podívej se,
co se to tam děje dole!“
– Pane„Pane, to jsou zatracenci
kol té nové duše v kole.
A ta duše jim tam zpívá,
vtipem srší, smích si tropí,
celé peklo usmívá se,
po mukách již není stopy.
Ale divno: při tom plesu,
v který celé peklo splývá,
jediná ta duše vtipná,
budíc smích – se neusmívá.
JenJak když něco víc než muky
pekla tíží tuto duši,
jakby raděj šla a sama
zaplakala někde v hluši.hluši.“ –
Zamyslil se sám Bůh Otec,
divné zprávy z pekla slyše,
ale mnohá duše rajská
zavzdychla si při tom tiše.
11
A když večer Petr sčítal,
jsou-li všecky duše doma,
ulekl se, uleknutím
sotva mohl pohnout rtoma.
„Pane Bože, divné věci –
síly ďábla rostou vzteklé,
duše tři! ach, scházejí mi –“
– A„A kde jsou, – rci!rci!“ – „Inu, v pekle.
Nebes krásy nestačí jim,
hudba již je nudí v ráji,
tam tu novou duši českou
s odsouzenci poslouchají.“
Neřekl ni slova Pánbůh,
jenom schmuřil božské líce.
Druhý den tři jiné prchly,
a pak denně víc a více.
„Nemůže to dál tak jíti,“
řekl Petr hlasem z kovu.
– Přiveďte„Přiveďte mi,mi,“ zahřměl Pánbůh,
sem„sem tu duši Nerudovu! –Nerudovu!“
Duše přišla. – Co„Co ty, duše, –duše,“
řek’ Bůh Otec s trůnu přísně,
– lákáš„lákáš z ráje mého svaté,
v pekla mukách zpíváš písně? –písně?“
12
„Pane Bože,“ duše řekla,
„činím to, co celé žití,
křídla moje vždycky rostla
v plamenech a vlnobití.
Když můj národ kráčel peklem
muk a hoře, směle šla jsem
po boku mu, písně pěla,
sílila jej zpěvným hlasem.
A ty pravé písně, Bože,
rostou všude jako chrpy,
tam, kde mnoho pravé láskylásky,
a tam, kde se mnoho trpí.“
Pousmál se sám Bůh Otec
a s ním svatí. Soud byl krátký:
– – Zůstaň„Zůstaň tady, dobrá duše,
nevracej se v peklo zpátky!
Vejde v ráj, kdo k člověku se
jedinému měkce sklání,
s národem kdo celým trpí,
hoden věčných radování. –radování.“
„Díky, Bože,“ řekla duše,
„nemohu však vejít v nebe,
abych směla v peklo zpátky,
o tu milost žádám tebe.
13
Dokavad můj národ trpí,
nechci býti tam, kde svatí,
dokavad můj národ pláče,
nemohu se radovati.“
14
VE STARÉM HRADĚ.
Kmotr Stára v přátel kruhu
pozvedl se za stolem.
„Ještě jednu – půjde k duhu!“
zaznělo to kolkolem.
– Nelze„Nelze, braši – jindy zase
budem’ pít až v bílý den,
musím domů!domů!“... A již chase
vytrh’ se a vyšel ven.
Měsíc svítil, hvězdy plályplály.
Všude ticho, ani hles.
Jenom v dáli podle skály
klapal mlýn a hučel jez.
Z řeky táhla bílá pára,
jemná jako bílý týl...
V levo do vsi – v pravo Stára
do lesa již odbočil.
15
Ten se stmíval. Stára směle
lesem kráčel výš a v před;
nyní stanul, v strouchnivělé
listí hráb’ a rýč si zved’.
S rýčem v ruce – dbaje málo
šustu, svistu doubravou,
kráčel výš, až zas mu vzplálo
šíré nebe nad hlavou.
U hradu byl. Řeka dole.
Pohléd’ maně v její klín.
Měsíc svítil v stěny holé,
do pochmurných rozvalin.
Tady brána, tady morna,
zde kus kaple, rumy v ní,
v pozadí věž trčí vzdorná.
A vše dřímá a vše spí.
Co to bylo? Stára plachý
upřel pohled v smutný hrad.
Rychle k práci! jaké strachy?
toTo jen kámen se zdi pad’!
Dost už mám těch klopot žití,
chci si jednou výsknout: hůj!
K čemu zde má poklad hníti
v hloupém rumu – bude můj!
16
Prošel branou – čítá nyní
svoje kroky, kudy jde,
náhle stanul v pusté síni,
pozved’ rýč a řek’ si: Zde!
Sešlá síň to hradu byla,
nad ní klenby úzký kruh,
v ní rum, býlí, dřeva shnilá,
shora lil se luny pruh.
První rána zazvučela,
dlouho duněl její ráz,
troska jak když chví se celá –
kmotru zády přeběh’ mráz.
Netopýr lít’ kolem stěny,
blízko místa, tam kde stál,
od věže pták poděšený
divě vzkřik' a ulét' v dál.
Stára nezved’ ani tváří,
kopá, kopá jámu svou...
V mlžném šláři měsíc září,
rozlévá se ruinou...
Co to bylo? – Kroky. – Stára
zraky zvedl. Strnul bled.
Rýč mu vypad’. Stín to? Pára?
Poulil se mu hrůzou hled.
17
Postava tu obrovitá.
stála před ním v měsíci,
rezovatou helmou kryta
holá lebka bez lící.
Nohy, ruce jenom hnáty,
jak je natáhnula křeč,
přes vše kovu zašlé pláty,
podle boku těžký meč.
– Smělá„Smělá chátro, k čemu ruše,ruše
v starých dědů vešel’s byt,
bez úcty k nim, nízká duše,
k čemu vpadáš v jejich klid?
Co ti sláva, vnuku drzý,
co ti láska jejich jest?
Chtivý zlata, poznáš brzy
jejich stínů pádnou pěst! –pěst!“
„Milostpane – smilování! –
Vaše Milost – vyjdu z bran...“
Ale tu již z nenadání
cítí Stára tisíc ran.
Se všech stran to padá, tříská
v lebku ho to, páž i znak,
Stára cítí, smrt že blízka,
klesl na zem, zavřel zrak.
18
Ale nežli padl v mdloby,
zaslech’ ještě, v hradu zdích
jak se rozleh’ plný zloby
nezkrocený, divý smích...
Svítá! Bledne, bledne měsíc.
Vítr šoumá, trávník zvlh’,
od řeky vždy dál se věsíc,věsíc
táhne řada ranních mlh.
Probuzený jitřním chladem
víčka zvedá Stára zas.
Cítí bolest. Starým hradem
vlní se již zlatý jas.
Stára leží bez pomoci
v starých rumech, plný ran.
Klenby zbytek spadl v noci,
a on zpola zasypán...
19
POHÁDKA SVATÉ NOCI.
Noc vánoční se snáší k zemi
a ovívá ji perutěmi.
Měl přece jít – jej vlídně zvali,
však ne, je dobře, že je sám,
tam muž a žena, hošík malý,
tam teplo láskou, k dětským hrám
zve hraček kupa, starý betlém,
strom vánoční tam vzplane světlem,
snad slyšel by i dávnou píseň,
již zpíval v dětství... V duši tíseň,
proč stínit chmurou jiným ples?
Té pohádce, jež v dnešní noci
si srdce poutá čárnou mocí,
ne, nerozuměl by jí dnes.
Ten ráj mu zavřen – na mžik krátký
proč nahlédat, kam nelze zpátky
20
již s otrávenou, rozervanou
a těžkou duší. Před tou branou
sám život jeho vzpřímen stojí,
tak přísný má a tvrdý vzhled,
a plamenný meč v ruce svojí,
dí pohledem i kynem: Zpět!
Je sám... Tma v dílně. Měsíc lije
v ni záře pruh. Ta melodie,
již v dětství pěl, mu v duši živne.
Ji nechce znát, leč kouzlo divné,
čím brání se, tím víc a více
jej obepřádá, v bledá líce
mu dýchá teplým dechem matky
a spíjí ho jak nápoj sladký,
jej kolébá, jej hladí hebce,
jej měkce líbá, v sluch mu šepce
jak sladký, vábný známý hlas,
a nemůže si vzpomenouti,
kde slyšel hlas ten na své pouti,
vše pohřbil život, zasul čas.
Snad líp by bylo chodit sněhem
a bloudit pustou spletí tříd,
kde nejde nikdo, smutným břehem,
však – vždyť i tam by všude shlíd’
21
jen světla v oknech, jež se smějí
dnes chodců bludných beznaději.
Chce doma sedět, doma být!
Již v dílnu celou měsíc padá,
tam obrazů v něm dlouhá řada,
zde studie a onde skizzy
se rozletěly po světnici,
jak rozvířil je práce chvat,
a měsíc dál a dál se krad’
po rámech, plátně, listů běli,
co mladý mistr osamělý
zavíral oči, v šero leh’,
však přes to, jakby dál se díval
v ten zamodralý světla příval,
však ne již tu – v svých vlastních zdech,
to jakoby ty třpytné prouhy
na cestě viděl, jejíž dlouhý
se od vesnice vlní pás
až k lesu někam. Tuhý mráz.
Však zástup lidí cestou pílí,
a v tvář jak šleh’ jim měsíc bílý,
se zdá mu, že je zřel už kdysi –
ta vlídná líc – ty přísné rysy,
ba, ano, ano, zná je, zná,
to otec, matka, bratr, sestra,
22
to děd, to kmoter řada pestrá,
a tam ta tvář tak líbezná
to Bóža, jeho družka z mládí,
jak směje se, jak točí, pádí,
a podle ní, ó svaté nebe,
zda možná je to? vidí – sebe.
A v dáli světlem plane chrám,
hlas varhan jásá z celé hloubi,
zní písně, kdesi pastýř troubí,
a zvony duní k výšinám...
Však co mu byl ten malý svět,
ta víska bídná, zapadalá,
kde zrodil se a skonal děd?!
Jej touha ve svět šírý hnala,
od víček jeho rvala sen,
chtěl malířem být jako ten,
jenž zabloudil k nim z jara jednou
a hrdě tak svůj širák nes’.
Ó, vidí všecko jako dnes,
jak nocí temnou, neprůhlednou,
jež všecky stopy pochová,
on, chlapec, prchá z domova
za cílem bludným v mlžnou dáli,
štván touhou, jež ho v prsou pálí,
po slávě, lesku, žití jiném
než ve klínu hor nehostinném.
23
Šel síly pln jak mladý rváč,
a bušilo to v jeho skráni,
že nevzpomněl na otce lání,
ni na své matky tichý pláč.
Nu, odpustili pak mu přeci –
to jméno měl již – do svých hor
když, tlumok plný na své pleci,
se vrátil muž jak pevný svor.
Jak tenkrát Bóža, radost v zraku,
jen plaše šlehla po širáku
a utekla mu v dívčím studu
až na sad, kde ji v náruč chyt’
a šeptal: „Čekej, tvůj jen budu!“
jak vzplanul v něm ten starý cit,
jak v duši vstal mu starý sen.
Ó, byl to krásný, zlatý den!
A pak se vrátil zas v ten svět
z té vísky rodné, chaty ztichlé,
a vlna žití smyla rychle
ten pozlátkový kouzla sled,
jejž doma zažil... Za pár neděl
své ženě v oči vroucně hleděl,
spit žárem jich a krásou, bleskem
a přepychem a skvoucím leskem,
24
jež rozestřela všude kolem,
a sotva hnut byl větším bolem,
když otec těžkou rukou psal,
že všichni mají velký žal
pro Bóžu, která (znal’s ji přece!)
se utopila v jejich řece.
Leč pozděj’, ženou cizoložnou
když opuštěn a zrazen,zrazen stál
jak klas, jenž čeká, kdy jej požnou,
nechť doma bděl, nechť pil, nechť hrál,
zjev dívky prosté vídal, bledna,
jak duše jeho vstává ze dna,
a ztraceného ráje vděk
se před oči mu plaché staví,
a zrak má plný výčitek,
a trpký jeho úsměv praví:
Jsi bohat, slávu zamk’ jsi v pěsti
jak ptáče, které v záři jitra
dnes u těch pěje, u těch zítra,
však kde je štěstí tvoje, štěstí?
Snad abys jako hoch šel malý,
prost slávy abys do hor táh’
a tam, kde se ta řeka valí,
si vyprosil je na vlnách – – –
25
A mistr těžce ze sna vzdych’
a otevřel zrak. Kolem sníh
měsíce leží na podlaze,
tak jako když se venku dní,
a hluboce a slavně, blaze
zní z dálky zvony vánoční.
By líp je slyšel, povstal v ráz
a otevřel své okno celé,
kde květů nasil tuhý mráz,
však hrůzou couv’, pot na svém čele:
Před něho v bledých proudech světla
jak s výšin nebes postať slétla,
a byť jen plachý hled jí dal,
přec Bóžo, Bóžo! zašeptal.
Však nepřišla dnes trpká, hrůzná,
dnes vznášela se světlá, luzná
jak jeden z jasných cherubínů,
jež nocí svatou k země stínu
se od hvězd nesou v světa vír
a pějí: Pokoj, pokoj, mír!
On bledý stál a čelo chýle,
a ona spjala ruce bílé
a úsměv, jenž dí: Odpuštění!
se linul po těch dětských rtech...
On necítil ni mrazu chvění,
ba zdálo se mu, jara dech
26
s domácích luk že k němu vane
jak pozdrav vsi kdys milované,
že první lásky poesie
jej béře měkce kolem šíje
a s čela jeho stírá žal.
A cítil, jak v něm jihne cosi,
jak oči se mu vláhou rosí...
Po dlouhé době zaplakal...
27
LEGENDA.
Šel s Petrem Kristus skrze české kraje
a zřel, jak vše tu září, kvete, zraje.
A když se rozhlíd’, pousmál se jemně:
„Hleď, Petře, krásná je ta česká země!“
– Ba„Ba krásná, Pane, veselá a svěží,
a slunce na ní jako úsměv leží.
Zde pole, lesy, luk čarovné vděky,
a což pak, Pane, ty ryb plné řeky!
Hoď síť – ryb spousta – nad ně v světě není,
a vyznám se já trochu v rybaření!
Zde pláň se žírná střídá s vrchů obry,
a lid? – tenťTenť jako beránek je dobrý! –dobrý!“
Jak v snách děl Kristus: „Dost jsem krajů schodil,
však v zemi té, věř, rád bych se byl zrodil!“
28
– A„A jakby tady splnilo se, Pane,
co bylo psáno, že se s Tebou stane? –stane?“
se tázal Petr, lov se mu tu skytal,
neb za slova rád jako ryby chytal.
Tu Kristus pravil, k zemi skloniv zraky:
„Zde, Petře, byl bych ukřižován taky!“
29
LEGENDA O SV. PETRU.
Ježíš kráčí s dívkou do vsi, ale svatý Petr musí
chtěj či nechtěj za vesnicí u cesty pást bílé husy
za trest, že chtěl býti Bohem a že když jsou ve vsech pouti,
jak to děvče řeklo, musí sám Bůh k husám dohlédnouti.
Sedl na mez, před se hledí, bručí si: „Jsme všichni křehcí,
ale Bohem, na mou milou, nikdy víc už býti nechci,
ke všemu ty hloupé husy – stokrát líp je mezi chasou!“
Petr bručí, Petr teskní, husy tiše dál se pasou.
V tom tu od vsi plesná hudba ve večerní ticho vpadne.
To už tančí! myslí Petr, hltá zrovna tóny ladné,
30
libuje si: „Pěkně hrajou! polkaPolka... třasák... u všech všudy!“
Trubka zpívá, basa mručí, s klarinetem piští dudy.
„To je vidět, že jsme v Čechách!“ dí si Petr, v duši muka,
každou žilkou mu to hraje, nohou mu to svůdně cuká,
však už vstává: „Podívám se aspoň oknem u zahrady,
paste se jen, hloupé husy, podívám se, hned jsem tady!“
Stojí Petr u hospody, na okno tvář celou klade:
Uvnitř světlo, tanečnice pýří se tam čerstvé, mladé,
holubinky sněhobílé, líčka jako růže svítí,
plamen v oku, síla v skoku, šněrovačky plné kvítí.
Muzikantům dmou se tváře, mládež v koutě chytá lelky,
mužům džbánky v rukou zvoní, v zlatých čepcích sedí selky,
a na Mistra, jenž tak krásný prostřed síně, prostřed reje,
kopa oček modrých, černých šelmovsky se durdí, směje.
31
Petr odstoup’ – viděl dosti. K husám svým se vracel hbitě.
Ulekl se – neviděl je. Teď je zahlíd’. Byly v žitě.
A kde vzal se, tu se vzal a vyskočil v před skokem jedním
suchý mužík. Petr lek’ se. Vesnický dráb stál tu před ním.
Nafoukl se, vypjal prsa, katansky si knír svůj kroutí,
přísně, jak na ouřad sluší, dí: „Znáš pěkně dohlédnouti,
husy tvé jsem našel v žitě!“ A již rukou málo jemnou
cloumá Petrem, opakuje: „Lapil jsem tě, musíš se mnou!“
Marně Petr omlouvá se, marně že je světcem praví.
„Nu, však rychtář bude vědět – zatím půjdeš do šatlavy!“
A již Petra vleče ku vsi, zrak svůj vbodá v jeho líci:
„Vida ptáčka – že prý svatý! Hm, to by moh’ každý říci!“
32
Do šatlavy Petra strčil, přibouch’, zamknul za ním dvéře.
Na zemi teď Petr seděl v těsné díře v pološeře,
seděl sklíčen pro tu hanbu, která ještě na něj čeká,
z hospody se muzika mu vysmívala z nedaleka.
K ránu zdříml, ale z dřímot probouzí jej hudba náhle,
„Loučení“ to právě hrají hezky tklivě, hezky táhle.
„Aha!“ řekl k sobě Petr, rozpaků sto v obličeji,
„to už asi muzikanti Mistra k návsi provázejí.“
V tom stál Ježíš před ním samým. Petr na něm zřídka vídal
taký úsměv, jak když hrozil: „Petře, tys as krásně hlídal!
Ale vstaň už, táhne k dešti, půjdem’ rychle, nežli zmoknem’!“
Petr chvěl se: Jenom jestli nezhlíd’ Pán mě pod tím oknem!
Zavřenými dveřmi vyšli, prošli vsí a byli v poli.
Petr mlčí, Ježíš mlčí, v myšlénkách snad cestu volí.
Skřivánek už v mracích zpívá, rosou blýská celá země,
když tu Mistr náhle stane, k Petrovi řka mile, jemně:
33
„Pro ty husy škaredit se nemusíš už, Petře milý,
byl jsi znaven, zdřímnul jsi si, a už husy v žitě byly,
pro tu chvilku nepošlo as na tom poli mnoho škody,
žehnám mu, a sedlák sklidí víc než všecky za úrody.
Ale, Petře, přišels o pouť, a pak, věř mi, celkem vzato,
na muziku českou jednou podívat se, stojí za to,
hned jak někam do vsi přijdem’, šumaři kde budou ladit,
k muzice mi, Petře, musíš, vše si musíš vynahradit!“
Zjasnil Petr smutné tváře, a šli dále českým krajem...
Za pár dní se s muzikanty náhle střetnou. „Ve vsi hrajem’,“
povídají muzikanti. A Pán již se k Petru točí:
„Nuže, Petře, jdi, já počkám tady lesa na úbočí.“
Petr jechá za šumaři ku vesnici v čilém spěchu.
Ježíš zatím used’ v lese na svěžím a kyprém mechu,
před sebou tu vidí luka, vlnící se pole šírá,
na vesničku, zpola skrytou do stromoví, s hůry zírá.
34
A již k němu od vesnice vesele to tichem zvučí,
to už rej tam asi v proudu, stále živý, stále prudčí –
ale co to? toTo je Petr! odeOde vsi se vleče k lesu,
vzdychá jako pod břemenem, poulí oči jako v děsu.
„Co pak, Petře?“ vstříc mu Ježíš, v tváře jeho hledě bystře.
Petr máchnul rukou ke vsi: „Inu, zle tam bylo, Mistře,
nabili mně, vyhnali mě, abych prý se jinam lípl,
to vše proto, že jsem děvče do tvářinky plné štípl!“
Pán se usmál, že vše věděl, Petrovi se ihned zdálo:
„Je mi líto, milý Petře, že jsi užil jen tak málo,
ale celkem mají pravdu, nechci ti ji také skrývat,
pro tebe už jenom takhle na tanec se – oknem dívat!“
35
STARÁ BALLADA.
Venku ticho, noc a mrak,
dítě v lůžku sténá tak.
Ťuk! – ťuk! „Slyšíš? nyníNyní, nyní!
tam v té naší staré skříni!“
Dítě hrůzou poulí zrak.
– Stiš se, stiš se, dítě mé,
co to klepe, najdeme! –
Ťuk! – ťuk! „Slyšíš? Jak to klepá,
srdéčko mi prudce tepá,
bolí mě, ach bolí zle!"
– Stiš se, stiš se, duše má,
Pánbůh s náma oběma –
Ťuk – ťuk! Výkřik. Od pelesti
matka skočí, bije pěstí
v dřeva skříně spuchřelá.
36
– Vidíš, jak to dostalo,
ranou se to zahnalo! –
Jizbou noc a ticho táhne,
matka děcku k srdci sáhne –
také to bít přestalo...
37
MUZIKANTSKÁ ROMANCE.
Planou v zámku všecka okna, sály uvnitř plny víru,
sjelo se tam hojně panstva, kněžen, hrabat, kavalírů;
vzduch syt vůně, vlny smíchu o bílé se lámou sloupy,
když tu náhle starý sluha k domácímu pánu vstoupí.
„Šumaři tu, pane hrabě, prosí, aby zahrát směli,
říkají, že dobře hrají, třeba jsou tak ošumělí,
vede je žid bílý, slepý, jeden z nich je dítě skorem,
a ten hraje nejlíp ze všech, povídá se celým sborem.“
Nedořekl. „Šumaři tu!“ letělo již celým sálem.
„Hudbu! Hudbu! Jen ať vejdou! Spokojeni jsme i s málem.“
38
A pět hudců v sál již vchází, první slepec, vlasy šedé,
se Zimou jak Máj by kráčel, švarný hoch jej přes práh vede.
Naladili. A již ze strun vzletná píseň vyletěla,
jakoby to k samým hvězdám tíhla duše mladá, smělá,
věříc v lásku, sny a štěstí, v jistý dostup dálné mety,
kde již pro ni rajské vůně nesmrtelné pučí květy.
Však ta píseň slábla, slábla, jak když duše na té pouti
umdlévá již – teď jak výkřik! – to se se své výše hroutí,
padá ve prach... jako v dlaně když se tlačí těžké čelo,
v strunách slepce zimním větrem bolestně to zaúpělo.
Ale zatím housle hocha v těchy plné melodii
jak když v srdce bolem těžké nebes mír a pokoj lijí,
a pak zmlklo kolem všecko, jen ty housle jeho zněly,
jedna radost, jedny zvonky, jakby sluncem svět plál celý.
39
Jakby tam, kde slabý padl, v mrákotách a muce hyna,
se silnějším křídlem bílým vznášela se duše jiná,
jakby strhla nesmrtelné slávy sobě jabka zralá,
jakby štěstím vyvolených u hvězd kdesi zajásala...
V sále ticho. Páni, dámy zaraženi, bledých lící.
Však teď zazněl potlesk hlučný, vytrvalý, hřímající,
všecko vstává, šepce, volá, oči všech se jiskří, planou.
Ale hrabě vstal a slepce odvedl si trochu stranou.
„V tom tvém hochu, starý brachu, vězí dnes už kousek mistra.“
– Což„Což pak Benda! muzikantMuzikant je, dobrý hoch a hlava bystrá!bystrá!“ –
„Víš co, starče – nechám si ho, dám ho cvičit – na své slovo!
Pro toho přec není bídné živobytí šumařovo.“
Bolestí se velkou stáhly šedivého žida rysy:
„Pane, Benda dětskou láskou na mně a mých houslích visí...“
„Nebuď bláznem, nechci zmar tvůj,“ s ledovým děl hrabě klidem – –
„rozumíš přec svému zisku – k čemu bys byl, starče, židem.“
40
S úsměvem stisk’ starci ruku: „Nuže tedy, dojednáno!
S druhy svými, starý brachu, na pouť dej se časně ráno,
hocha spijem’, než se vzbudí s číší plnou ku vrcholi,
budete vy druzí dávno za horami kdes a doly!“
Vykřiknout chtěl starý slepec – sevřelo mu cosi ústa,
za hrabětem chtěl se dáti – kolem něho tma jen hustá,
a pak cítil chvějící se, v tváři jako na smrt zbledlý,
ze sálu jak někam dolů po schodech jej k loži vedli...
Ještě sem tam hvězdy plály v ranní chlad a mhlivé šero,
ze zámku když vyšlo tiše na pouť další hudců čtvero;
slepý Löbl, druhem veden, jako když se bezduch vláčí,
časem mu to ústy škubne jako v lítosti a pláči.
Táhnou ke vsi, k městu, zámkům dnes jak zítra, jako loni,
ale starý Löbl stále víc a více hlavu kloní.
41
„Po Bendovi se ti stýská!“ příčinu kdos hádá pravou,
slepec však jen beze slova kroutí svojí bílou hlavou.
Pátý den se v západ klonil, zavoněly chladem luhy.
Pod strom sedl slepý huslař, znaven cestou, mezi druhy.
Náhle kdos mu sevřel ruku, slepec sebou škubnul trochu.
„Bendo, Bendo, zlatý chlapče, jsi to vskutku ty, můj hochu?“
„Já to, strýče, na mou milou, už mám dost té panské pýchy,
jako hrob se zdál mi zámek neradostný, chmurný, tichý,
to je s vámi jinak živo! Tam ni housle pěkně nezní,
dnes jsem prchnul, ať se shání starý hrabě po svém vězni.“
„Pojďme tedy!“ řekl Löbl, dal mu dlaň, však jak se chvěla!
Chmura těžká, pět dní stará, nesešla mu dosud s čela,
42
„Co pak, mistře, vy tak smuten?“ cestou ptá se mladý Benda.
Stařec mlčí, jenom vzdychne, housle z ruky v ruku přendá...
Noc je. Spí už všichni hudci. „Bendo, slyšíš?“ – Strýče„Strýče, slyším!slyším!“ –
„Nu, tak spi už, spi můj hochu!“ řekl slepec hlasem tišším.
Za mžik zase: „Bendo!“ – Strýče!„Strýče!“ – „Červ mi, Bendo, v duši hlodal,
odpusť, hochu – hříšné duši – já tě tam v tom zámku – prodal.
Nevím ani, jak se stalo, síla má i paměť slábla,
sladká slova, měšec v rukou, padl jsem jak v sítě ďábla;
vím, že, hochu, moje zpověď dobré tvoje srdce raní,
však já trpěl a těch peněz ještě jsem se netknul ani!“
„Bravo, mistře!“ vzkřikl v smíchu mladý Benda s jasnou tváří,
„prodal jste mě, strýče, prodal jako u nás holubáři,
prodejte mě ještě stokrát, můžete se směle smáti,
ve veselé hejno svoje holub se vám jistě vrátí!“
43
STARÝ ČERT
Jak uštknut byl by, starý čert
po modrém archu sahal,
dnes vzkázal jemu Lucifer,
by se už nenamáhal.
Že potřebí je mladých sil
v té těžké dnešní době,
a tuhý spár – on že už stár,
by odpočinul sobě
„Tak, na pensi!“ vzkřik’ starý čert,
„a tohle vděčnost zve se,
za vše, co peklu získal jsem,
se výslužné mi nese?
Co mladých duší zhubil jsem,
co starých sevřel v kleště,
co nadšení, co plamenů
mých rad ulily deště!
44
Co zašlapal jsem práva v prach,
jak báli se mne čistí –
a nyní tak!“ A jeho zrak
jak blýsk’ by nenávistí.
A změnil se a lít a lít,
až na světě stál našem,
a starý čert – nu, žádný žert
se stal tu mecenášem.
Byl rázem členem spolků všech,
kde vyskyt’ se, tam nával,
a k zbožným, velkým účelům
rád v měšec sáh’ a dával.
Pak počal klášter stavěti,
jak duše jeho změkla,
ten měl být jako pevný hrad
před zkázou, zlobou pekla.
A mluvil všude, nadšeně,
a mluví-li, vždy jásá:
Jen směle dál, kde ideál,
a nebát se, to spása!
A starý čert, jenž tolik škod
a tolik stropil zlého,
měl slávu, čest a členství měst – –
A přec byl anděl z něho – –
45
POHÁDKA O HONZOVI.
Přišel Honza do města,
tváře cestou zardělé.
Ať mě Pánbůh netrestá,
tu to není veselé!
Lidé černý nosí šat,
domy černě zastřené,
černé vlajky odevšad
visí s domů temene.
Co se děje? – Honza dí –
starý brachu, svěř mi, svěř.
Stařec vous si pohladí,
vzdychne: Stůně králi dceř.
Stůně, stůně, pláče lid.
Ach, má zlatá princezna!
Dobrá je jak slunce svit,
jako luna líbezná.
46
A král chřadne pro ni bled,
duši za ni dal by král.
Divná nemoc! jejíJejí ret
léta se už neusmál.
Král už slíbil říše půl,
ba říš celou bezmála,
kdo by jejím smutkem hnul,
aby se zas usmála.
Já to zkusím – Honza hned,
plamen mládí na tváři.
Co si myslíš – na to kmet –
byli tu již lékaři.
Lékaři, co v světě jich,
léků měli na tisíc,
ale úsměv ani v mih
nepřeletěl její líc.
Kejklíři pak přišli sem,
frašné hry jí strojili,
bez úsměvu, bled a něm
zůstal anděl spanilý.
A tak to vždy na novo,
hadači i zpěváci
jdou k ní marně – královo
srdce dál však krvácí.
47
Já to zkusím – Honza zas –
pomůže snad náhoda!
Však si zlámeš při tom vaz!
Jak ji zvete? – Svoboda.
Honza kráčel městem dál,
natahoval jemný sluch,
ku králi pak vešel v sál,
v dvořenínů velký kruh.
Pane králi, lékař jsem,
co tě trápí, dobře vím,
žehnat mi tvá bude zem –
dceru tvoji uzdravím!
Dovol však, bych se stráží
chvilku na tvém trůně vlád’,
aby vše, co rozkáži,
musilo se ihned stát!
Regenty své čtyři král
zavolal si do rady,
každý z nich se tomu smál,
škubali se za brady.
Ale král se s trůnu zdvih’,
Honzovi dal žezlo v dlaň,
k trůnu ved’ jej po stupních:
Co jen řekne, vše se staň!
48
Honza řek’: Ať prázdný sál!
A vše táhne ku chodbám.
Stráži cos pak pošeptal
a zbyl s králem sám a sám.
Chvíli ticho. Náhle však
venku ruch, a výkřik teď.
Co se děje, poule zrak,
ptal se král. Však Honza: Seď!
Zase ticho. Na líci
úsměv, Honza hlavu zved’:
Čas je, abys v ložnici
princezny mě, králi, ved’!
V ložnici své seděla,
sotva na ně pohlédla,
s čistou krásou anděla,
smutná, tichá, ubledlá.
Za ruku ji ujímá
Honza, šepce: Spásy den!
Hvězdnatýma očima
podívej se z okna ven!
Z okna ven se podívá,
jak to káže Honza rek –
po rtu, líci rozlívá
úsměvu se červánek.
49
Jako když to na keři
přes noc růže vypučí,
král svým očím nevěří,
však už ji má v náručí.
Líbá, líbá přesladký
úsměv na těch jejích rtech,
jakby bál se, nazpátky
že mu zmizí jako v snech.
Líbá Honzu: Buď můj syn,
vem mou dceru, říš mou vem,
za ten velký šťastný čin
žehnat bude tobě zem.
Však nech, ať se nyní sám
podívám též oknem tím,
zvědav jsem, co uhlídám,
musí to být velký šprým!
Pohlédnul, a z pevných rtů
ston se vydral, zbledla líc:
Čtvero houpá regentů
na čtveru se šibenic.
Však už slyšel dceř se smát,
jiné sny mu myslí jdou. –
Dlouho, dlouho Honza vlád’
se svou krásnou Svobodou.
50
DUDÁK.
Dudák Chod
přišel vhod,
tančilo se v staré krčmě
o závod.
„Dědku náš,
jak se máš,
zdali pak nám na své dudy
zadudáš?“
– Jak chce sám
Bůh, se mám,
ale rád vám na své dudy
zadudám.
Jenže vším
dost jsem mdlým,
dědek už, víc než tři písně
neumím. –
51
Vypil máz,
zadul v ráz,
po těle všem z písně hrůzné
běžel mráz.
Divná věc!
„Pověz přec,
co ta píseň jako s hrozbou
na konec?“
– Rodný kout
spjat do pout,
a má píseň volá na to
boží soud ! –
A již zas
dud zní hlas,
píseň divá, jak když chechtá
se v nich ďas.
Tuhne krev!
„Zjev nám, zjev,
co znamená v druhé písni
dud tvých zpěv?“
– V pekla vchod
na průvod
hrají dudy všem, kdo šlápli
na náš rod! –
52
A již zní
po třetí
dudy, jak když táhne slavné
procesí.
– Čapky s hlav! –
dudák vstav,
zvolal, v oku divnou záři,
v celý dav.
– V českou zem,
vrať se sem,
stará slávo, ať již usnu
sladkým snem! –
Sklonil hled,
bled a bled...
Kolem ticho. Po dudáku
ani sled...
53
JAN SKÁLA.
Z továrny propuštěn, že do české dal školy
své dítě, Skála Jan šel z práce domů zpět,
dnes cítil únavu a jak jej všecko bolí,
ty ruce nejvíce a hlava, páž i hřbet.
Po léta chodil již tou cestou ke vsi dlouhou,
vždy k chůzi hvízdal si a lokal v prsa chlad,
kam padal přes den žár, a zjařen býval touhou,
by ženu viděl už a dítě své se smát.
Před prahem chalupy naň vždycky čekávali,
z továrny slyšet zvon až v samu bylo ves,
vždy dítě šlo mu vstříc a křičelo naň z dáli,
a tatík v náruči je k chatě potom nes’.
Však dnes tak smutně šel a k smrti umdlen z práce,
dnes k prsoum padala mu hlavy velká tíž,
on myslil, ženě své jak mladé řekne krátce:
„Jsem žebrák, na bedra zas vložili nám kříž!“
54
Když jemu v továrně o propuštění řekli,
„Však hladem nezemru!“ vzkřik’' třesoucí se hlas,
a mlátil kladivem a bušil jako vzteklý,
až jisker sršících se rozlét’ kolem jas.
Krev horká jako var se valila mu k hlavě,
a hněvu svatého mu z oka oheň plál,
on těžce oddýchal a hlasně, namáhavě,
a v paži, nahé půl, mu škubal každý sval.
Však nyní ochladla krev spěněná a vřelá,
jak havran rozepjal svá křídla čelem mrak,
a hlava bolestí se rozskočit mu chtěla,
tak úzko bylo mu a nevýslovné tak.
On viděl, bez práce jak strádá v hrozném boji
o skývu černavou, jež pohodí se psům,
jak žena, slabá vždy a křehká, která kojí,
mu padá na lože, zrak zdvihá k nebesům.
Je ticho v světnici, kde dítě chřadne chladem,
je smutné, nezpívá jak dříve celý den;
teď truhlu nesou sem, kam svoje drahé kladem’,
a den je šerý tak, a svět tak nevlíden...
Tu Skála rukou mách’, jež rozehnati chtěl by
svým pevným ramenem ten dotěrný much roj,
ty hrozné myšlénky, jež bzučely mu ve lbi,
tím více cítil však jen strach a nepokoj.
55
Již chatu, bezlistá u nížto jabloň stála,
až v okna klepajíc svou snětí, vidět moh’,
když těžce vyrazil to ze svých prsou Skála:
„Je nedám, snad ni tak se neodrodí hoch!“
A vešel do jizby, dnes nečekali před ní,
svou ženu políbil a hocha svého bled,
k malému sklonil se, jež rostlo ze dne ke dni,
pak mlčky, zamračen si k stolu svému sed’.
Však žena sehnula se níže ku dítěti
nad z proutí kolébku, kde ležel jejich skvost,
a nohou houpajíc, mu píseň počla pěti
tím měkkým hlasem svým, jenž tratil se a rost’.
A prostý písně zvuk, jenž padal se rtů matky
a linul dojemně, až k srdci otci šel,
on cítil, jak ten zvuk je nevýslovně sladký
a svatý, vznešený, že tiše oslzel.
Pak zase vzpomněl si, co v továrně se dělo,
jak člověk aby byl ne z krve, ale z žul,
co musí vytrpět – a sevřená pěst’ smělo
a rázně dopadla, až otřásl se stůl:
„Ne, hrome, stokrát ne, a byť to život stálo,
mne bude do smrti až páliti ten hřích,
že chvíli myslil jsem za chleba dáti málo
svou poctivost, svou čest a pýchu dětí svých!“
56
LEGENDA O DĚDICÍCH ČESKÉ ZEMĚ.
Země české dědicové
usedli si v těsný kruh,
plane zrak jim, chví se rtové,
cosi šepce druhu druh.
S bábou svou tu svatý kníže,
Vojtěch, Ivan, Norbert, Vít,
a ten světec jemu blíže
moh’ by asi Zikmund být.
S Damianem Kozma, Crha
za Methodem v radu vklouz’,
nepokojně Prokop trhá
opatský si dlouhý vous.
Vedle něho svatý Jiří
na své kopí upřel hled,
po boku mu ještě čtyři
svatí sedí nebo pět.
57
Povstal kníže: K„K vám i ke mně
co den letí výkřik sem:
„Dědicové,Dědicové české země,
spaste, spaste svoji zem!“zem!‘
Nebo zem, již zveme svoji,
věčný neklid, věčný svár,
snáší křivdy, v tuhém boji
nepřátel ji trýzní spár.
Svolal jsem vás v rajském sadu,
mám své Čechy stále rád,
aby každý dobrou radu
moh’ v té těžké věci dát!dát!“
Ludmila tu svatá vstane,
kolem šíje rudý pruh:
„Všecky nářky, všecko plané,
pomoci-li nedá Bůh!
Pojďme všichni k trůnu Boha,
v klín mu složme velký žal,
spojme k prosbám ústa mnohá,
by té zemi požehnal!“
Povstal Method: „Řeči plamen
proti křivdám bych jim vnuk’!“
„A já sílu pevných ramen!“
zvolal Jiří v rady hluk.
58
„Jenom zvolnazvolna“ – Vojtěch svatý –
slyšte„slyšte také radu mou,
vnuk’ bych Čechům, jsou mi braty,
raděj rozum s rozvahou!“
„Ano, ano!“ Zikmund kývá.
„Pomoc bratrů!“ Norbert šplích’,
ale rada jeho splývá
v utajený sotva smích.
Všichni se již vystřídali,
přidali se k těm či k těm,
jenom Prokop tvář si halí,
škube vous a sedí něm.
„A co Prokop?“ – kníže ptá se –
„co by Prokop vnuknout chtěl
svojim Čechům milým k spáse,
z jejich bídy žel, ó žel!?“
Povstal Prokop, zvolna vece:
„Český lid je lidem mým,
třeba mnich jen prostý, přece
jednu radu pro něj vím!“
Všichni svatí mlčí v touze,
každý na něj patří tich.
Prokop však se usmál pouze
a jak bleskem berlou švih’.
59
NOCLEHÁŘI.
Kdys Paleček, ples na tváři,
do bídné krčmy vběh’:
„Hej, krčmářko, hej, krčmáři,
dnes jdu k vám na nocleh!“
– Aj„Aj, vítej, bratře Palečku,
jsi nám vždy milý host,
však nejsi sám, kdos’ přišel k nám,
leč pro dva místa dost. –dost.“
Tu rozhléd’ se kol Paleček,
ba věru, muž tu dlí,
a mračí se, jak měl by vztek,
a pohled má tak zlý.
Co dělat? Lehli – marně však
v snech šašek hledá klid,
pro bázeň ani na mžik zrak
nemůže uzavřít.
60
Jen měšec tiskne k sobě tmou,
jak lupu by se bál,
hrst stříbra vlastní rukou svou
mu dal tam Jiří král.
A zatím druhý chrápal hned,
jak padl na svůj znak,
však Paleček chtěl vzíti jed,
že nezamk’ také zrak.
A za hodinou hodina
jde jako šneka vlek,
a nespí lstivý ferina,
a nespí Paleček.
Tu šašek náhle z lože vstal
a rozžžal světlo v ráz
a lotrem, který chrápal dál,
vší silou v loži třás’:
„Hej, vstávej, jsi mi čistý brach,
ty nespíš, dobře vím,
na sen můj čekáš jako vrah,
bys prchnul s měščem mým.
Však, bratře, čekáš nadarmo,
chci půl ti z měšce dát,
a spi už tich, já také bych,
věř, schrupnul si už rád'!“
61
Shráb’ stříbro zloděj osmahlý,
a šašek zjasnil hled.
A pak se oba natáhli
a oba spali hned.
62
BALLADA O BÍLÉ PANÍ.
Na zámku dnes pělo vše a pilo:
dítě se tam drobné narodilo.
Dědic jména, haluz stará zkvetla,
zámek tonul ve záplavě světla
Ale vše když upadlo už v spaní,
zjevila se náhle Bílá paní,
Nezjevila matce se ni otci,
k děcku přišla za měsíční noci.
Pohlédla v tvář drobounkého spáče,
vypuknula do tichého pláče:
„Robátko mé, květe krve mojí,
prabába tvá nad tvým lůžkem stojí.
Nemá snu a nemá klidu v hrobě,
vítat musí v život každé robě,
63
až ten přijde, který v lásce silné
k svému lidu celým srdcem přilne,
postaví se v čelo jeho voje,
buď, ó buď jím, drahé dítě moje!“
Políbila, požehnala děcko,
zmizela. A v zámku spalo všecko.
To už dávno. V mlhách děcka osud.
Bílá paní zjevuje se posud...
64
OBRAZ.
Pan baron skončiv bujný kvas,
v svou ložnici šel, leh’ a shas’.
A sotva usnul, komnatou
se měsíc rozlil bohatou.
A zrovna k jeho loži leh’,
kde baron chvěl se v těžkých snech.
Svou ženu zřel, již kryje zem,
s tak vyčítavým pohledem.
Tu ženu krásnou, slavenou
a jeho žitím zmařenou.
Tu probudil se, děs jím třás’,
a vskočil, zastřel okna v ráz.
Však jako naschvál, dál a dál
se skulinou v síň měsíc dral.
65
A v jeho svitu – tuhla krev –
co, co to tam? – stál ženy zjev.
A měsíc pad’ jí na líce,
a stála tam jak světice,
a měsíc pad’ jí do čela,
a ona stála, mlčela.
Tu baron zaklel, třás’ jím vztek,
a lovecký nůž se zdi smek’.
Ten tam byl zjev. „Což nesmím spát,
což chceš mi srdce z prsou rvát?“rvát?
„ÓÓ, jen ten obraz, dobře vím,
jejž viděl jsem dnes, vinen vším!“
A nůž svůj v ruce, svícen chyt’
a rozžžal – smutný chvějný svit.
A šel, ne, letěl jako duch,
by nevzbudil se pes, ni druh.
Skrz síní řadu dál a dál,
až náhle v smutném sále stál.
„Ha, zde ten obraz prokletý,
tak zrovna jako před lety!“
66
Trh’ clonou, jež jej halila,
a žena jeho spanilá,
tak smutná, tichá, ubledlá,
naň s výčitkou zas pohledla.
„Chci pokoj, slyšíš?“ Vztek jím chvěl,
a ve mžiku nůž v plátno vjel.
Vjel v plátno – plátno šelestí,
jak vzdych’ by někdo bolestí.
Jak vzdych’ by kdos, než dokoná –
v tom blesk – to chytla záclona.
A baron chvěl se – stál tu sám,
chtěl vzkřiknout – nemoh’. Chyt’ už rám,
a oheň rost’ – chtěl prchnout – stuh’
a nemoh’ hnout se, slep a hluch.
A oheň rost’ a praskal, šleh’,
a zámek stál již v plamenech.
67
VŠICHNI SVATÍ TANCOVALI...
(Národní píseň.)
Všichni svatí tancovali
na nebeském sále,
andělé jim světlí hráli
v kolo neustále.
Ten měl housle, druhý basu,
na harfu hrál třetí,
čtvrtý pískal na klarinet –
všecko po paměti.
Mimo kolo jeden svatý
mžik se neomešká,
na zem dolů padla mnohá
krůpěj potu těžká.
A když někdo dole myslil,
že to bouřka v dubnu,
to bouch’ jeden andělíček
do velkého bubnu.
68
Ale v chvilce jedné pausy,
vše když rej si cení,
vykřik’ náhle svatý Petr:
„Tohle to nic není!
Ale když jsem s Kristem Pánem
chodil českou plání,
shlíd’ jsem tančit rejdováka,
to je podívání!“
„SnadnoSnadno“ – řekla Matka boží –
upokojit„upokojit tebe,
z Čech se právě děvče s hochem
dostali k nám v nebe.
Žal a smutek marné lásky
oba pokosil je,
hoch je švarný jako doubek,
děvče jako lilje.“
Na Petra kýv’ Pánbůh vlídně,
Petr výsk’ a běží –
a již vede s hochem v kolo
děvčátko tak svěží:
„Pánbůh sám i Marje Panna,
všichni si to přejí,
zatančte nám rejdováka
po svém obyčeji!“
69
Spustili hned andílkové
na nástroje zlaté,
ale běda, párek v tanci
mate se a mate.
Hudba jinak, oni jinak,
smích je z toho vůkol,
„DostDost“ – řek’ Pánbůh – provedli„provedli jste
špatně mi svůj úkol!“
Děvče studem jako v ohni
od paty až k hlavě,
ale hoch jen hlavu zvedl
a děl zajíkavě:
„Pane Bože – to my nejsme,
andělé jsou vinni,
hrajou jinou – kaž, ať přijdou
muzikanti jiní.
Měl’s nás dole, Pane Bože,
v tanci jednou zočit,
my z Čech se dle každé noty
nedovedem točit!“
70
BALLADA O ŠAŠKOVI HUMORU.
Měl král jeden šaška. Od kosti
to dobrák byl, přímý a ryzí,
však cítil se ke své žalosti
v té králově zemi tak cizí.
Kam naklonil ucho, bujný zněl smích,
kam přišel, tam hudba a plesy,
od výkřiků rozkoše divokých
se třásly až hluboké lesy.
Však Humoru v oku hasnula zář
a chodil jak obtěžkán hříchem,
a král, jak mu pohléd’ v ztrápenou tvář,
vždy škádlivým napad’ jej smíchem:
„Eh, jsi mi to šašek – aby tě ďas!
Či šaškovi šaška mám vzíti?“
A zasmál se, číši vyprázdnil zas,
že šaška chyt’ v pichlavé síti.
71
„Ty mlčíš, ty vzdycháš, příteli,
jdi, oblec se do kněžské kutny!“
Však šašek jen: „Král-li veselý,
proč šašek by nesměl být smutný?“
Tu stalo se, král že regentů kruh
si vybral, by vládli zaň věrně,
ten právo, ten školy, jiný pak dluh
a s dluhem by spravoval berně.
Rok přelétl zemí. Vzpomněl si král,
že přezvědět musí, jak vládnou;
a se šaškem z hradu vyšel si v dál
a nevzal si družinu žádnou.
Jak v první ves přišel, sedláka zřel,
měl líce tak smutné a bledé,
však divný mu úsměv na ústech tkvěl.
„Hej, sedláčku, dobře se vede?“
– Eh„Eh, nemoh’ jsem zaplatit regentu daň,
a dneska mi odvedli krávu –
pan regent – my všichni se modlíme zaň –
když vezmu to kolem, je v právu.
My všichni ho ctíme hluboce,
on tolik, co otec nám pravý,
že v dobytku právě nemoce,
hned vzal mi jej – pro moje zdraví! –zdraví!“
72
Tu usmál se král, a v druhou šli ves
a lidí dav našli tam hojný.
„Co stalo se?“ – Regent„Regent poslal k nám dnes,
že hochy chce do velké vojny.
– Pan regent je velmi dobrotiv k nám,
jej stojí to škrtnuti brku,
on o děti naše chce starat se sám,
a zbavit nás hladových krků! –krků!“
Tu králi se hněvem zachmuřil hled,
jen chvíli však v davu tom prodlil.
Šli dále. Ves třetí. U chrámu kmet
tam „Díky, ó Bože!“ se modlil.
„Zač děkuješ, starče?“ – Prohrál„Prohrál jsem při,
však v modlitbě děkuji vroucí,
já prohrál, však se mnou žalobci tři,
neb stranou jim vzali vše – soudcisoudci.“
Tu přes čelo králi mrak se již hnal,
to znak byl, že trestat chce viny,
leč šašek? – hleHle, v tváři hrá každý mu sval,
a rázem je docela jiný.
Jak slzami měl by zalitý zrak,
a úsměv přec září mu rtoma:
„Teď pořádek, králi, tak nebo tak,
já cítím se teprv teď doma!“
73
BALLADA VYŠEHRADSKÁ.
Měsíc svítí. Dlouhou řízou
jakby noc kol tiše vlála.
Ve měsíce sněžné běli
vyšehradská strmí skála.
Na ní rovy, hrobky, kříže,
které měsíc postříbřuje.
Ticho. Časem větřík v trávě
zateskní jen, zažaluje.
Zateskní si, zažaluje
po těch, co tu dřímou v zemi
po dnech práce s nesplněným
žití snem a s nadějemi.
Ale slyš, to není vítr,
který tudy letí v bolu,
spíš jak když to rozmlouvají
pod zemí ti mrtví spolu:
74
„Spíš, Františku, spíš už, dřímáš?“
– Nespím ještě, Boleslave,
nad námi je noc, a v noci
nechce se mi spáti tmavé.
Vzpomínám si, jak jsem často
hleděl do ní ze své cely,
klášter spal, a spalo město,
a já sám tak stával bdělý.
Zdálo se mi: Konec bojů,
vítězství je dokonáno,
teď jen mír a pokoj dýchá,
od božího rána v ráno.
Sen to byl jen. Polnic vřeskem
u boj dále venku zní to,
ale nejvíc věřte, bratří,
nejvíc mi těch dětí líto.
Děti, které vyrůstají
bez té hudby mluvy rodné,
když tak někdy děti slyším,
ještě mě to v hrobě bodne. –
„„A mně zase nejvíc lítolíto““ –
z leva znělo hlubinami –
že„„že tam venku v boji věčném
jsou tak sami, sami, sami.
75
Když jsem zvony poslouchával.poslouchával,
staré zvony na Wawełu,
svatovítský zvon jsem slyšel,
a sen krásný slét’ mi k čelu.
Že tak v lásce, že tak v míru,
že tak v boji zlém i muce
Čech a Polák – bratr s bratrem
vždycky půjdou ruku v ruce.
Také to jen snění bylo,
šalba zvonů čarozvuká,
a mně nad tím sněním marným
ještě v hrobě srdce puká.““
– Třeba sami, – dutým hlasem
znělo nyní z pravé strany –
jen když v boji, plamen v oku,
bez mdloby a bez pohany.
Někdy srdce zapláče si
i po bratrech zasteskne si.si,
ale nejvíc, bratří, v Čechách
mne vždy mrtvé ticho děsí.
A když ticho výš a nevím,
zda to den či v noční době,
hrozným děsem, děsnou hrůzou
sevře se mi srdce v hrobě.
76
Snad to tím, že léta, léta
díval jsem se oknem vezdy
v práci, ve snu, večer, ráno
tam k těm pláním kolem Hvězdy. –
Dvanáct bije. „Spěme, spěme!“
– Zvony slyším až sem ke dnu –
„„V dvanáctdvanáct““ – vzdychl ještě třetí –
v„„v dvanáct boj a konec v jednu!““
77
BALLADA VELKONOČNÍ.
Se Sladkovským Trojan seděl
v prosté jizbě. Den byl vonný,
řehtaček hlas venku zvučel
za odlétlé k Římu zvony.
„Slyš!“ – teď se rtů Sladkovského
plyne – „zní tak v celém kraji,
a teď právě poklady se,
myslím, všude otvírají.“
„Poklady?“ – se ušklíb’ Trojan –
„pro nás věru báj to pouhá,
chudi jsme, a celý svět se
bolesti jen naší rouhá.
Věř mně, myslím, na tom světě
z národů všech, co jich zříme,
Kristovu že utrpení
v Čechách nejlíp rozumíme.
78
Pro nás jak když konce nemá
pašijová těžká doba!“ –
V jizbě ticho. Hlavy v dlaních,
v dumách tonou muži oba.
Zaklepáno. V jizbu stařík
s usměvavou vstoupá lící,
starý kožich sobě rovná,
v ruce mačká beranici.
„Pochválen Pán – se Sladkovským
rád bych mluvil – nevím ani...“
„– Já to, strýče, tady židle,
nesmíte nám vynést spaní! –
Odkud pak až?“ – „Z dálky, z dálky,
od Semil až, vzácný pane,
abych víckrát Prahu viděl,
už se, myslím, sotva stane.
Ale mám tu v Praze syna,
tak bych rád byl svými zraky
spatřil vnuka. Myslil jsem si:
k Sladkovskému dojdeš taky...
Pořád slyším...“ – „A jak u vás? –“
„U nás v horách stará bída,
vzácný pán zde v Praze asi
sotva takou nouzi vídá.“
79
Hovor vázne. Rozpačitě
stařec hledí kol a kolem,
vytáh’ šátek, pot si utřel
na temeni poloholém.
„Pane doktor!“ – „Nu, co, strýče,
směle jen, co hruď vám svírá!“ –
– „Slyšeli jsme, na divadlo
že tady pan doktor sbírá.
Tak jsme taky – je to málo –
ale při té bídě známé –
abych řek’ tak – my tam v horách
také české srdce máme!“
Trojan povstal. Sladkovskému
slzy dvě se v oku třpytí:
„Pravdu měl’s, jen utrpení
je to naše české žití.
Ale v bídě pašijové,
svět kdy se nám rouhá celý,
poklady se lásky v Čechách
ještě vždycky otevřely!“
80
POHÁDKA Z ROKU 1895.
Povstal čacký národ, povstal tiše ze sna,
protáh’ sobě údy, cítil novou sílu,
od hor k horám létla píseň jeho plesná,
měl se zase k žití, ku práci a dílu.
„Vida, to jsem zaspal!“ řekl, mna si oči –
„nu, teď rychle k předu!“ A již pílí, pílí...
Kde jiný sto kroků, on najednou skočí,
za druhy se octne zrovna jako v chvíli.
Čím však víc se blíží, tím odvahy ztrácí,
nesměle se staví s nimi v jednu řadu,
myslí si, jsem roven silou jim i v práci,
ale přece cítí kolem tolik chladu;
druzi si ho měří zhrdavými zraky,
jak tu s nimi v řadě jednou cestou kluše.
„Což vám nejsem roven, nejsem národ taky?“
– Nejsi, nejsi, nejsi! Nemáš svojí duše!
81
„Nemám svojí duše!“ Jak by, teď se zbudiv,
teprv hanbu viděl, národ oči klopí,
teprv nyní chápe pohrdu i údiv,
když sledoval směle druhů svojich stopy.
„Nemám svojí duše!“ smutně praví k sobě,
ale tu již k němu soused dobrotivý:
– Duše„Duše má je velká, stačí také tobě,
oba, milý brachu, budeme z ní živi!živi!“
Ale milý národ jenom hlavou vrtí.
„Nechci tvojí duše, chci mít duši svoji.“
Je mu toho líto, smutno mu až k smrti,
za druhy už dále jít se skorem bojí;
na mez sobě sedne, pláče a se rmoutí,
nedbá, že bol jeho k smíchu cizí chase,
náhle však se zvedá: „K nové dám se pouti,
duši, již jsem ztratil, musím najít zase!“
Toulá se a bloudí mnohá, mnohá léta,
v městech, hradech volá: „Duše moje, kde jsi?“
Až tu jednou cestu do vísky si splétá,
do chudičké vísky, skryté mezi lesy.
Dřevěný tu kostel s divnou černou věží,
došky střech a štíty chalup v slunci svítí.
Tichý úsměv chodci kolem úst již běží:
„Kde by mohla tady duše moje býti?!“
82
A tu náhle děvče švarné před ním stane,
sukničky má krátké, holubinku bílou,
zástěrku má s květy, tváře malované.
Je to děvče z vísky? Je to děvče vilou?
Národ jako zmámen sluní se v té kráse.
„Kdo jsi, děvče, pověz! Neznám tě dle kroje.“
Ale děvče stojí, jenom usmívá se.
„Kdo jsi, děvče, pověz!“ – Já„Já jsem duše tvoje!
– Já jsem duše tvoje, ale já jsem všude,
kam tvůj sluch se skloní, kam tvůj zrak jen sletí,
v lomenici chalup, v jejich jizbě chudé,
ve modlitbách starců i v pohádce dětí;
v svatbě mladých dívčic, v pohřbu šedých stařen,
ve všem, co jen tady tlačí se a tísní,
ve všem, čím lid prostý od přírody dařen,
v jeho bolu, plesu, tanci, zvyku, písni!písni!“
Chytí národ děvče, chytí kolem pasu.
„Duše moje drahá!“ ozvěnou zní v lese.
Lesy přizvukují jásavému hlasu,
jak si duši svoji národ s sebou nese;
nese si ji domů, paláce jí staví:
„Teprv tebou, duše, národem jsem věru!“
Z blízka jako z dáli hrnou se již davy,
tak jako když v báji král provdává dceru.
83
Přišel dudák mnohý, přišli muzikáři,
všecko jeden fábor, vína jako vody,
každá noha v tanci, každé líce v záři,
koláče se pekou na veliké hody,
i stařenky nízké slzy mají v zraku,
stařečkům se bílým mezi vráskou jasní.
Ejchuch, ejchuch! zní to plesně do oblaku,
národ v duši lidu našel duši vlastní!
Pozn. spisov. V knize této použito sem a tam i motivů cizích, zejména lidových.
84
OBSAH.
Strana
Kmoch a smrtSmrt5
Ballada o duši Jana Nerudy10
Ve starém hradě15
Pohádka svaté noci20
Legenda28
Legenda o sv. Petru30
Stará ballada36
Muzikantská romance38
Starý čert44
Pohádka o Honzovi46
Dudák51
Jan Skála54
Legenda o dědicích české země57
Nocleháři60
Ballada o Bílé paní63
Obraz65
[85]
Strana
Všichni svatí tancovali68
Ballada o šaškovi Humoru71
Ballada vyšehradská74
Ballada velkonoční78
Pohádka z roku 189581
Oprava.
Na str. 11.11 v prvním verši předposlední sloky má státi místo Jen: Jak.
E: js; 2002
[86]