POHÁDKA O HONZOVI.
Přišel Honza do města,
tváře cestou zardělé.
Ať mě Pánbůh netrestá,
tu to není veselé!
Lidé černý nosí šat,
domy černě zastřené,
černé vlajky odevšad
visí s domů temene.
Co se děje? – Honza dí –
starý brachu, svěř mi, svěř.
Stařec vous si pohladí,
vzdychne: Stůně králi dceř.
Stůně, stůně, pláče lid.
Ach, má zlatá princezna!
Dobrá je jak slunce svit,
jako luna líbezná.
46
A král chřadne pro ni bled,
duši za ni dal by král.
Divná nemoc! jejíJejí ret
léta se už neusmál.
Král už slíbil říše půl,
ba říš celou bezmála,
kdo by jejím smutkem hnul,
aby se zas usmála.
Já to zkusím – Honza hned,
plamen mládí na tváři.
Co si myslíš – na to kmet –
byli tu již lékaři.
Lékaři, co v světě jich,
léků měli na tisíc,
ale úsměv ani v mih
nepřeletěl její líc.
Kejklíři pak přišli sem,
frašné hry jí strojili,
bez úsměvu, bled a něm
zůstal anděl spanilý.
A tak to vždy na novo,
hadači i zpěváci
jdou k ní marně – královo
srdce dál však krvácí.
47
Já to zkusím – Honza zas –
pomůže snad náhoda!
Však si zlámeš při tom vaz!
Jak ji zvete? – Svoboda.
Honza kráčel městem dál,
natahoval jemný sluch,
ku králi pak vešel v sál,
v dvořenínů velký kruh.
Pane králi, lékař jsem,
co tě trápí, dobře vím,
žehnat mi tvá bude zem –
dceru tvoji uzdravím!
Dovol však, bych se stráží
chvilku na tvém trůně vlád’,
aby vše, co rozkáži,
musilo se ihned stát!
Regenty své čtyři král
zavolal si do rady,
každý z nich se tomu smál,
škubali se za brady.
Ale král se s trůnu zdvih’,
Honzovi dal žezlo v dlaň,
k trůnu ved’ jej po stupních:
Co jen řekne, vše se staň!
48
Honza řek’: Ať prázdný sál!
A vše táhne ku chodbám.
Stráži cos pak pošeptal
a zbyl s králem sám a sám.
Chvíli ticho. Náhle však
venku ruch, a výkřik teď.
Co se děje, poule zrak,
ptal se král. Však Honza: Seď!
Zase ticho. Na líci
úsměv, Honza hlavu zved’:
Čas je, abys v ložnici
princezny mě, králi, ved’!
V ložnici své seděla,
sotva na ně pohlédla,
s čistou krásou anděla,
smutná, tichá, ubledlá.
Za ruku ji ujímá
Honza, šepce: Spásy den!
Hvězdnatýma očima
podívej se z okna ven!
Z okna ven se podívá,
jak to káže Honza rek –
po rtu, líci rozlívá
úsměvu se červánek.
49
Jako když to na keři
přes noc růže vypučí,
král svým očím nevěří,
však už ji má v náručí.
Líbá, líbá přesladký
úsměv na těch jejích rtech,
jakby bál se, nazpátky
že mu zmizí jako v snech.
Líbá Honzu: Buď můj syn,
vem mou dceru, říš mou vem,
za ten velký šťastný čin
žehnat bude tobě zem.
Však nech, ať se nyní sám
podívám též oknem tím,
zvědav jsem, co uhlídám,
musí to být velký šprým!
Pohlédnul, a z pevných rtů
ston se vydral, zbledla líc:
Čtvero houpá regentů
na čtveru se šibenic.
Však už slyšel dceř se smát,
jiné sny mu myslí jdou. –
Dlouho, dlouho Honza vlád’
se svou krásnou Svobodou.
50