OBRAZ.

OBRAZ.
Pan baron skončiv bujný kvas, v svou ložnici šel, leh’ a shas’. A sotva usnul, komnatou se měsíc rozlil bohatou. A zrovna k jeho loži leh’, kde baron chvěl se v těžkých snech. Svou ženu zřel, již kryje zem, s tak vyčítavým pohledem. Tu ženu krásnou, slavenou a jeho žitím zmařenou. Tu probudil se, děs jím třás’, a vskočil, zastřel okna v ráz. Však jako naschvál, dál a dál se skulinou v síň měsíc dral. 65 A v jeho svitu – tuhla krev – co, co to tam? – stál ženy zjev. A měsíc pad’ jí na líce, a stála tam jak světice, a měsíc pad’ jí do čela, a ona stála, mlčela. Tu baron zaklel, třás’ jím vztek, a lovecký nůž se zdi smek’. Ten tam byl zjev. „Což nesmím spát, což chceš mi srdce z prsou rvát?“rvát? „ÓÓ, jen ten obraz, dobře vím, jejž viděl jsem dnes, vinen vším!“ A nůž svůj v ruce, svícen chyt’ a rozžžal – smutný chvějný svit. A šel, ne, letěl jako duch, by nevzbudil se pes, ni druh. Skrz síní řadu dál a dál, až náhle v smutném sále stál. „Ha, zde ten obraz prokletý, tak zrovna jako před lety!“ 66 Trh’ clonou, jež jej halila, a žena jeho spanilá, tak smutná, tichá, ubledlá, naň s výčitkou zas pohledla. „Chci pokoj, slyšíš?“ Vztek jím chvěl, a ve mžiku nůž v plátno vjel. Vjel v plátno – plátno šelestí, jak vzdych’ by někdo bolestí. Jak vzdych’ by kdos, než dokoná – v tom blesk – to chytla záclona. A baron chvěl se – stál tu sám, chtěl vzkřiknout – nemoh’. Chyt’ už rám, a oheň rost’ – chtěl prchnout – stuh’ a nemoh’ hnout se, slep a hluch. A oheň rost’ a praskal, šleh’, a zámek stál již v plamenech. 67