Pan baron skončiv bujný kvas,
v svou ložnici šel, leh’ a shas’.
A sotva usnul, komnatou
se měsíc rozlil bohatou.
A zrovna k jeho loži leh’,
kde baron chvěl se v těžkých snech.
Svou ženu zřel, již kryje zem,
s tak vyčítavým pohledem.
Tu ženu krásnou, slavenou
a jeho žitím zmařenou.
Tu probudil se, děs jím třás’,
a vskočil, zastřel okna v ráz.
Však jako naschvál, dál a dál
se skulinou v síň měsíc dral.
A v jeho svitu – tuhla krev –
co, co to tam? – stál ženy zjev.
A měsíc pad’ jí na líce,
a stála tam jak světice,
a měsíc pad’ jí do čela,
a ona stála, mlčela.
Tu baron zaklel, třás’ jím vztek,
a lovecký nůž se zdi smek’.
Ten tam byl zjev. „Což nesmím spát,
což chceš mi srdce z prsou rvát?
Ó, jen ten obraz, dobře vím,
jejž viděl jsem dnes, vinen vším!“
A nůž svůj v ruce, svícen chyt’
a rozžžal – smutný chvějný svit.
A šel, ne, letěl jako duch,
by nevzbudil se pes, ni druh.
Skrz síní řadu dál a dál,
až náhle v smutném sále stál.
„Ha, zde ten obraz prokletý,
tak zrovna jako před lety!“
Trh’ clonou, jež jej halila,
a žena jeho spanilá,
tak smutná, tichá, ubledlá,
naň s výčitkou zas pohledla.
„Chci pokoj, slyšíš?“ Vztek jím chvěl,
a ve mžiku nůž v plátno vjel.
Vjel v plátno – plátno šelestí,
jak vzdych’ by někdo bolestí.
Jak vzdych’ by kdos, než dokoná –
v tom blesk – to chytla záclona.
A baron chvěl se – stál tu sám,
chtěl vzkřiknout – nemoh’. Chyt’ už rám,
a oheň rost’ – chtěl prchnout – stuh’
a nemoh’ hnout se, slep a hluch.
A oheň rost’ a praskal, šleh’,
a zámek stál již v plamenech.