BALLADA O DUŠI JANA NERUDY.
Zabušila duše v bránu,
v bránu jasnou, zas a znova.
„Kdo jsi, duše, která tlučeš?“
– Já„Já jsem duše Nerudova.Nerudova.“
„Jsi-li duše Nerudova,
od nebeské brány vari,
podávaly špatné zprávy
o tobě nám všecky fary.
Nejen fary, také řády,
kapitoly, konsistoře,
do pekla jdi, vzdorná duše,
kde je pláč a ston a hoře!“
Nelekla se duše smělá.
„To je mýlka,“ suše řekla,
„tam chci, tam.“ A pohvizdujíc,
do černé šla brány pekla...
10
Zněly kůry, zněly harfy,
zněly hymny v rajské kráse –
náhle, jak když všecko z důli
smíchem, plesem otřásá se.
„Jdi tam, Petře, podívej se,
co se to tam děje dole!“
– Pane„Pane, to jsou zatracenci
kol té nové duše v kole.
A ta duše jim tam zpívá,
vtipem srší, smích si tropí,
celé peklo usmívá se,
po mukách již není stopy.
Ale divno: při tom plesu,
v který celé peklo splývá,
jediná ta duše vtipná,
budíc smích – se neusmívá.
JenJak když něco víc než muky
pekla tíží tuto duši,
jakby raděj šla a sama
zaplakala někde v hluši.hluši.“ –
Zamyslil se sám Bůh Otec,
divné zprávy z pekla slyše,
ale mnohá duše rajská
zavzdychla si při tom tiše.
11
A když večer Petr sčítal,
jsou-li všecky duše doma,
ulekl se, uleknutím
sotva mohl pohnout rtoma.
„Pane Bože, divné věci –
síly ďábla rostou vzteklé,
duše tři! ach, scházejí mi –“
– A„A kde jsou, – rci!rci!“ – „Inu, v pekle.
Nebes krásy nestačí jim,
hudba již je nudí v ráji,
tam tu novou duši českou
s odsouzenci poslouchají.“
Neřekl ni slova Pánbůh,
jenom schmuřil božské líce.
Druhý den tři jiné prchly,
a pak denně víc a více.
„Nemůže to dál tak jíti,“
řekl Petr hlasem z kovu.
– Přiveďte„Přiveďte mi,mi,“ zahřměl Pánbůh,
sem„sem tu duši Nerudovu! –Nerudovu!“
Duše přišla. – Co„Co ty, duše, –duše,“
řek’ Bůh Otec s trůnu přísně,
– lákáš„lákáš z ráje mého svaté,
v pekla mukách zpíváš písně? –písně?“
12
„Pane Bože,“ duše řekla,
„činím to, co celé žití,
křídla moje vždycky rostla
v plamenech a vlnobití.
Když můj národ kráčel peklem
muk a hoře, směle šla jsem
po boku mu, písně pěla,
sílila jej zpěvným hlasem.
A ty pravé písně, Bože,
rostou všude jako chrpy,
tam, kde mnoho pravé láskylásky,
a tam, kde se mnoho trpí.“
Pousmál se sám Bůh Otec
a s ním svatí. Soud byl krátký:
– – Zůstaň„Zůstaň tady, dobrá duše,
nevracej se v peklo zpátky!
Vejde v ráj, kdo k člověku se
jedinému měkce sklání,
s národem kdo celým trpí,
hoden věčných radování. –radování.“
„Díky, Bože,“ řekla duše,
„nemohu však vejít v nebe,
abych směla v peklo zpátky,
o tu milost žádám tebe.
13
Dokavad můj národ trpí,
nechci býti tam, kde svatí,
dokavad můj národ pláče,
nemohu se radovati.“
14