LEGENDA O SV. PETRU.
Ježíš kráčí s dívkou do vsi, ale svatý Petr musí
chtěj či nechtěj za vesnicí u cesty pást bílé husy
za trest, že chtěl býti Bohem a že když jsou ve vsech pouti,
jak to děvče řeklo, musí sám Bůh k husám dohlédnouti.
Sedl na mez, před se hledí, bručí si: „Jsme všichni křehcí,
ale Bohem, na mou milou, nikdy víc už býti nechci,
ke všemu ty hloupé husy – stokrát líp je mezi chasou!“
Petr bručí, Petr teskní, husy tiše dál se pasou.
V tom tu od vsi plesná hudba ve večerní ticho vpadne.
To už tančí! myslí Petr, hltá zrovna tóny ladné,
30
libuje si: „Pěkně hrajou! polkaPolka... třasák... u všech všudy!“
Trubka zpívá, basa mručí, s klarinetem piští dudy.
„To je vidět, že jsme v Čechách!“ dí si Petr, v duši muka,
každou žilkou mu to hraje, nohou mu to svůdně cuká,
však už vstává: „Podívám se aspoň oknem u zahrady,
paste se jen, hloupé husy, podívám se, hned jsem tady!“
Stojí Petr u hospody, na okno tvář celou klade:
Uvnitř světlo, tanečnice pýří se tam čerstvé, mladé,
holubinky sněhobílé, líčka jako růže svítí,
plamen v oku, síla v skoku, šněrovačky plné kvítí.
Muzikantům dmou se tváře, mládež v koutě chytá lelky,
mužům džbánky v rukou zvoní, v zlatých čepcích sedí selky,
a na Mistra, jenž tak krásný prostřed síně, prostřed reje,
kopa oček modrých, černých šelmovsky se durdí, směje.
31
Petr odstoup’ – viděl dosti. K husám svým se vracel hbitě.
Ulekl se – neviděl je. Teď je zahlíd’. Byly v žitě.
A kde vzal se, tu se vzal a vyskočil v před skokem jedním
suchý mužík. Petr lek’ se. Vesnický dráb stál tu před ním.
Nafoukl se, vypjal prsa, katansky si knír svůj kroutí,
přísně, jak na ouřad sluší, dí: „Znáš pěkně dohlédnouti,
husy tvé jsem našel v žitě!“ A již rukou málo jemnou
cloumá Petrem, opakuje: „Lapil jsem tě, musíš se mnou!“
Marně Petr omlouvá se, marně že je světcem praví.
„Nu, však rychtář bude vědět – zatím půjdeš do šatlavy!“
A již Petra vleče ku vsi, zrak svůj vbodá v jeho líci:
„Vida ptáčka – že prý svatý! Hm, to by moh’ každý říci!“
32
Do šatlavy Petra strčil, přibouch’, zamknul za ním dvéře.
Na zemi teď Petr seděl v těsné díře v pološeře,
seděl sklíčen pro tu hanbu, která ještě na něj čeká,
z hospody se muzika mu vysmívala z nedaleka.
K ránu zdříml, ale z dřímot probouzí jej hudba náhle,
„Loučení“ to právě hrají hezky tklivě, hezky táhle.
„Aha!“ řekl k sobě Petr, rozpaků sto v obličeji,
„to už asi muzikanti Mistra k návsi provázejí.“
V tom stál Ježíš před ním samým. Petr na něm zřídka vídal
taký úsměv, jak když hrozil: „Petře, tys as krásně hlídal!
Ale vstaň už, táhne k dešti, půjdem’ rychle, nežli zmoknem’!“
Petr chvěl se: Jenom jestli nezhlíd’ Pán mě pod tím oknem!
Zavřenými dveřmi vyšli, prošli vsí a byli v poli.
Petr mlčí, Ježíš mlčí, v myšlénkách snad cestu volí.
Skřivánek už v mracích zpívá, rosou blýská celá země,
když tu Mistr náhle stane, k Petrovi řka mile, jemně:
33
„Pro ty husy škaredit se nemusíš už, Petře milý,
byl jsi znaven, zdřímnul jsi si, a už husy v žitě byly,
pro tu chvilku nepošlo as na tom poli mnoho škody,
žehnám mu, a sedlák sklidí víc než všecky za úrody.
Ale, Petře, přišels o pouť, a pak, věř mi, celkem vzato,
na muziku českou jednou podívat se, stojí za to,
hned jak někam do vsi přijdem’, šumaři kde budou ladit,
k muzice mi, Petře, musíš, vše si musíš vynahradit!“
Zjasnil Petr smutné tváře, a šli dále českým krajem...
Za pár dní se s muzikanty náhle střetnou. „Ve vsi hrajem’,“
povídají muzikanti. A Pán již se k Petru točí:
„Nuže, Petře, jdi, já počkám tady lesa na úbočí.“
Petr jechá za šumaři ku vesnici v čilém spěchu.
Ježíš zatím used’ v lese na svěžím a kyprém mechu,
před sebou tu vidí luka, vlnící se pole šírá,
na vesničku, zpola skrytou do stromoví, s hůry zírá.
34
A již k němu od vesnice vesele to tichem zvučí,
to už rej tam asi v proudu, stále živý, stále prudčí –
ale co to? toTo je Petr! odeOde vsi se vleče k lesu,
vzdychá jako pod břemenem, poulí oči jako v děsu.
„Co pak, Petře?“ vstříc mu Ježíš, v tváře jeho hledě bystře.
Petr máchnul rukou ke vsi: „Inu, zle tam bylo, Mistře,
nabili mně, vyhnali mě, abych prý se jinam lípl,
to vše proto, že jsem děvče do tvářinky plné štípl!“
Pán se usmál, že vše věděl, Petrovi se ihned zdálo:
„Je mi líto, milý Petře, že jsi užil jen tak málo,
ale celkem mají pravdu, nechci ti ji také skrývat,
pro tebe už jenom takhle na tanec se – oknem dívat!“
35