JAN SKÁLA.
Z továrny propuštěn, že do české dal školy
své dítě, Skála Jan šel z práce domů zpět,
dnes cítil únavu a jak jej všecko bolí,
ty ruce nejvíce a hlava, páž i hřbet.
Po léta chodil již tou cestou ke vsi dlouhou,
vždy k chůzi hvízdal si a lokal v prsa chlad,
kam padal přes den žár, a zjařen býval touhou,
by ženu viděl už a dítě své se smát.
Před prahem chalupy naň vždycky čekávali,
z továrny slyšet zvon až v samu bylo ves,
vždy dítě šlo mu vstříc a křičelo naň z dáli,
a tatík v náruči je k chatě potom nes’.
Však dnes tak smutně šel a k smrti umdlen z práce,
dnes k prsoum padala mu hlavy velká tíž,
on myslil, ženě své jak mladé řekne krátce:
„Jsem žebrák, na bedra zas vložili nám kříž!“
54
Když jemu v továrně o propuštění řekli,
„Však hladem nezemru!“ vzkřik’' třesoucí se hlas,
a mlátil kladivem a bušil jako vzteklý,
až jisker sršících se rozlét’ kolem jas.
Krev horká jako var se valila mu k hlavě,
a hněvu svatého mu z oka oheň plál,
on těžce oddýchal a hlasně, namáhavě,
a v paži, nahé půl, mu škubal každý sval.
Však nyní ochladla krev spěněná a vřelá,
jak havran rozepjal svá křídla čelem mrak,
a hlava bolestí se rozskočit mu chtěla,
tak úzko bylo mu a nevýslovné tak.
On viděl, bez práce jak strádá v hrozném boji
o skývu černavou, jež pohodí se psům,
jak žena, slabá vždy a křehká, která kojí,
mu padá na lože, zrak zdvihá k nebesům.
Je ticho v světnici, kde dítě chřadne chladem,
je smutné, nezpívá jak dříve celý den;
teď truhlu nesou sem, kam svoje drahé kladem’,
a den je šerý tak, a svět tak nevlíden...
Tu Skála rukou mách’, jež rozehnati chtěl by
svým pevným ramenem ten dotěrný much roj,
ty hrozné myšlénky, jež bzučely mu ve lbi,
tím více cítil však jen strach a nepokoj.
55
Již chatu, bezlistá u nížto jabloň stála,
až v okna klepajíc svou snětí, vidět moh’,
když těžce vyrazil to ze svých prsou Skála:
„Je nedám, snad ni tak se neodrodí hoch!“
A vešel do jizby, dnes nečekali před ní,
svou ženu políbil a hocha svého bled,
k malému sklonil se, jež rostlo ze dne ke dni,
pak mlčky, zamračen si k stolu svému sed’.
Však žena sehnula se níže ku dítěti
nad z proutí kolébku, kde ležel jejich skvost,
a nohou houpajíc, mu píseň počla pěti
tím měkkým hlasem svým, jenž tratil se a rost’.
A prostý písně zvuk, jenž padal se rtů matky
a linul dojemně, až k srdci otci šel,
on cítil, jak ten zvuk je nevýslovně sladký
a svatý, vznešený, že tiše oslzel.
Pak zase vzpomněl si, co v továrně se dělo,
jak člověk aby byl ne z krve, ale z žul,
co musí vytrpět – a sevřená pěst’ smělo
a rázně dopadla, až otřásl se stůl:
„Ne, hrome, stokrát ne, a byť to život stálo,
mne bude do smrti až páliti ten hřích,
že chvíli myslil jsem za chleba dáti málo
svou poctivost, svou čest a pýchu dětí svých!“
56