Planou v zámku všecka okna, sály uvnitř plny víru,
sjelo se tam hojně panstva, kněžen, hrabat, kavalírů;
vzduch syt vůně, vlny smíchu o bílé se lámou sloupy,
když tu náhle starý sluha k domácímu pánu vstoupí.
„Šumaři tu, pane hrabě, prosí, aby zahrát směli,
říkají, že dobře hrají, třeba jsou tak ošumělí,
vede je žid bílý, slepý, jeden z nich je dítě skorem,
a ten hraje nejlíp ze všech, povídá se celým sborem.“
Nedořekl. „Šumaři tu!“ letělo již celým sálem.
„Hudbu! Hudbu! Jen ať vejdou! Spokojeni jsme i s málem.“
A pět hudců v sál již vchází, první slepec, vlasy šedé,
se Zimou jak Máj by kráčel, švarný hoch jej přes práh vede.
Naladili. A již ze strun vzletná píseň vyletěla,
jakoby to k samým hvězdám tíhla duše mladá, smělá,
věříc v lásku, sny a štěstí, v jistý dostup dálné mety,
kde již pro ni rajské vůně nesmrtelné pučí květy.
Však ta píseň slábla, slábla, jak když duše na té pouti
umdlévá již – teď jak výkřik! – to se se své výše hroutí,
padá ve prach... jako v dlaně když se tlačí těžké čelo,
v strunách slepce zimním větrem bolestně to zaúpělo.
Ale zatím housle hocha v těchy plné melodii
jak když v srdce bolem těžké nebes mír a pokoj lijí,
a pak zmlklo kolem všecko, jen ty housle jeho zněly,
jedna radost, jedny zvonky, jakby sluncem svět plál celý.
Jakby tam, kde slabý padl, v mrákotách a muce hyna,
se silnějším křídlem bílým vznášela se duše jiná,
jakby strhla nesmrtelné slávy sobě jabka zralá,
jakby štěstím vyvolených u hvězd kdesi zajásala...
V sále ticho. Páni, dámy zaraženi, bledých lící.
Však teď zazněl potlesk hlučný, vytrvalý, hřímající,
všecko vstává, šepce, volá, oči všech se jiskří, planou.
Ale hrabě vstal a slepce odvedl si trochu stranou.
„V tom tvém hochu, starý brachu, vězí dnes už kousek mistra.“
– „Což pak Benda! Muzikant je, dobrý hoch a hlava bystrá!“ –
„Víš co, starče – nechám si ho, dám ho cvičit – na své slovo!
Pro toho přec není bídné živobytí šumařovo.“
Bolestí se velkou stáhly šedivého žida rysy:
„Pane, Benda dětskou láskou na mně a mých houslích visí...“
„Nebuď bláznem, nechci zmar tvůj,“ s ledovým děl hrabě klidem – –
„rozumíš přec svému zisku – k čemu bys byl, starče, židem.“
S úsměvem stisk’ starci ruku: „Nuže tedy, dojednáno!
S druhy svými, starý brachu, na pouť dej se časně ráno,
hocha spijem’, než se vzbudí s číší plnou ku vrcholi,
budete vy druzí dávno za horami kdes a doly!“
Vykřiknout chtěl starý slepec – sevřelo mu cosi ústa,
za hrabětem chtěl se dáti – kolem něho tma jen hustá,
a pak cítil chvějící se, v tváři jako na smrt zbledlý,
ze sálu jak někam dolů po schodech jej k loži vedli...
Ještě sem tam hvězdy plály v ranní chlad a mhlivé šero,
ze zámku když vyšlo tiše na pouť další hudců čtvero;
slepý Löbl, druhem veden, jako když se bezduch vláčí,
časem mu to ústy škubne jako v lítosti a pláči.
Táhnou ke vsi, k městu, zámkům dnes jak zítra, jako loni,
ale starý Löbl stále víc a více hlavu kloní.
„Po Bendovi se ti stýská!“ příčinu kdos hádá pravou,
slepec však jen beze slova kroutí svojí bílou hlavou.
Pátý den se v západ klonil, zavoněly chladem luhy.
Pod strom sedl slepý huslař, znaven cestou, mezi druhy.
Náhle kdos mu sevřel ruku, slepec sebou škubnul trochu.
„Bendo, Bendo, zlatý chlapče, jsi to vskutku ty, můj hochu?“
„Já to, strýče, na mou milou, už mám dost té panské pýchy,
jako hrob se zdál mi zámek neradostný, chmurný, tichý,
to je s vámi jinak živo! Tam ni housle pěkně nezní,
dnes jsem prchnul, ať se shání starý hrabě po svém vězni.“
„Pojďme tedy!“ řekl Löbl, dal mu dlaň, však jak se chvěla!
Chmura těžká, pět dní stará, nesešla mu dosud s čela,
„Co pak, mistře, vy tak smuten?“ cestou ptá se mladý Benda.
Stařec mlčí, jenom vzdychne, housle z ruky v ruku přendá...
Noc je. Spí už všichni hudci. „Bendo, slyšíš?“ – „Strýče, slyším!“ –
„Nu, tak spi už, spi můj hochu!“ řekl slepec hlasem tišším.
Za mžik zase: „Bendo!“ – „Strýče!“ – „Červ mi, Bendo, v duši hlodal,
odpusť, hochu – hříšné duši – já tě tam v tom zámku – prodal.
Nevím ani, jak se stalo, síla má i paměť slábla,
sladká slova, měšec v rukou, padl jsem jak v sítě ďábla;
vím, že, hochu, moje zpověď dobré tvoje srdce raní,
však já trpěl a těch peněz ještě jsem se netknul ani!“
„Bravo, mistře!“ vzkřikl v smíchu mladý Benda s jasnou tváří,
„prodal jste mě, strýče, prodal jako u nás holubáři,
prodejte mě ještě stokrát, můžete se směle smáti,
ve veselé hejno svoje holub se vám jistě vrátí!“