BALLADA VYŠEHRADSKÁ.
Měsíc svítí. Dlouhou řízou
jakby noc kol tiše vlála.
Ve měsíce sněžné běli
vyšehradská strmí skála.
Na ní rovy, hrobky, kříže,
které měsíc postříbřuje.
Ticho. Časem větřík v trávě
zateskní jen, zažaluje.
Zateskní si, zažaluje
po těch, co tu dřímou v zemi
po dnech práce s nesplněným
žití snem a s nadějemi.
Ale slyš, to není vítr,
který tudy letí v bolu,
spíš jak když to rozmlouvají
pod zemí ti mrtví spolu:
74
„Spíš, Františku, spíš už, dřímáš?“
– Nespím ještě, Boleslave,
nad námi je noc, a v noci
nechce se mi spáti tmavé.
Vzpomínám si, jak jsem často
hleděl do ní ze své cely,
klášter spal, a spalo město,
a já sám tak stával bdělý.
Zdálo se mi: Konec bojů,
vítězství je dokonáno,
teď jen mír a pokoj dýchá,
od božího rána v ráno.
Sen to byl jen. Polnic vřeskem
u boj dále venku zní to,
ale nejvíc věřte, bratří,
nejvíc mi těch dětí líto.
Děti, které vyrůstají
bez té hudby mluvy rodné,
když tak někdy děti slyším,
ještě mě to v hrobě bodne. –
„„A mně zase nejvíc lítolíto““ –
z leva znělo hlubinami –
že„„že tam venku v boji věčném
jsou tak sami, sami, sami.
75
Když jsem zvony poslouchával.poslouchával,
staré zvony na Wawełu,
svatovítský zvon jsem slyšel,
a sen krásný slét’ mi k čelu.
Že tak v lásce, že tak v míru,
že tak v boji zlém i muce
Čech a Polák – bratr s bratrem
vždycky půjdou ruku v ruce.
Také to jen snění bylo,
šalba zvonů čarozvuká,
a mně nad tím sněním marným
ještě v hrobě srdce puká.““
– Třeba sami, – dutým hlasem
znělo nyní z pravé strany –
jen když v boji, plamen v oku,
bez mdloby a bez pohany.
Někdy srdce zapláče si
i po bratrech zasteskne si.si,
ale nejvíc, bratří, v Čechách
mne vždy mrtvé ticho děsí.
A když ticho výš a nevím,
zda to den či v noční době,
hrozným děsem, děsnou hrůzou
sevře se mi srdce v hrobě.
76
Snad to tím, že léta, léta
díval jsem se oknem vezdy
v práci, ve snu, večer, ráno
tam k těm pláním kolem Hvězdy. –
Dvanáct bije. „Spěme, spěme!“
– Zvony slyším až sem ke dnu –
„„V dvanáctdvanáct““ – vzdychl ještě třetí –
v„„v dvanáct boj a konec v jednu!““
77