Skřivanu.
Ant. Klosovi.
Vždy výše rozlétáš se, našich polí ptáku,
nad pláně, nad lesy a nad zelení luk,
jak někdo kámen byl by hodil ku oblakuoblaku,
a z hrdla tryská ti tak dojímavý zvuk.
Pak v bílém obláčku se náhle tratíš sám
jak dítě k hrám,
a jen ta píseň tvá teď sama mluví k nám.
Tvé hnízdo na zemi je v kole šumných klasů,
jež stojí kolem kol jak širý zlatý les,
v něm šumí, praská to tak ve slunečním jasu,
pak vše se vlní zas jak moře v jednu směs.
Však dole, kam tvůj pud ti vnukl hnízdo skrýt,
je stále klid,
jak v moře hlubinách, kde zelený hrá svit.
Ty slyšíš na poli, co šepotá si země,
jak vzdychá z hluboka, když rozedral ji pluh,
jak chví se, ve brázdách když vyklíčilo sémě,
když jaro na prsa jí zatklo květin kruh.
58
Co praví klasu klas a co dí stromu strom,
když hučí hrom,
ty všecko posloucháš, skryt v malém hnízdě tom.
Ty vidíš člověka, jak ustarán jde prací,
čím musí vykoupit si živný půdy dar,
jak s čela stírá pot, když zrno zas jí vrací,
a jak se modlívá tu za té země zdar.
Ó zpívej, skřivane, a v rychlý dej se let,
mluv tebou celý svět,
co slyšel, viděl jsi, leť Bohu povědět!
59