Takliž sy věčnou hned v zniku záhubu
Mému přisáhla štěstěno národu;
Časům, by syn spal, zlým dadoucý
Otce drahé za kořist památky.
Řek má Homéra, s Bardy sy hrá Němec,
Kde Hekla soptí tamť Osyan zněje:
Jen náš uchem vnuk darmo bystrým
Háje němé Slovanům nasléchá.
Vy věšťcy dávní, jimiž zvuky Bůh v jazyk
Kládl, by svou vy v ně jste duši vdechli;
Jenž jste prvý hláhol slovanský
V šat století vinuli – kde pak jste?
Nemáli písní harfa vaše pro nás?
Ach aspoň ohlas svých šlete nám zpěvů.
Labuť v zlatých snách ještě truchlé
Dřímaje sladce těší syrotky.
Ha, co slyším tam králova od hradu?
Prst z oblaků ční, teď vece jsou cosy:
Patřím a ve mhle zmizlo heslo:
Příteli! příteli! tam ta poďme.
Zde jsou zde! v krásném viz hle leží hrobě;
Smím jichli temné tknouti se zástěry?
Aj jak sloní mi truhlu záře,
V níž s varytem svazeček zpěvů bdí.
V chrám jim nevinná, jak z hory Synai
Dskám lid tajemným, prostota ustlala;
Strážné kopí a zbroj postavivši
Žižkovu jak cherubů vedlé ní.
Vzhůru, procyťtež pětstověků spalí
Čestmíre, Oldro, Zaboji, Jarslave!
Vás, slyšte, vás k padlé měděnný
Vlasti jazyk věže této křísý.
Sem rýč a jemných cožkoli nástrojů,
Zniklý vyvábil důvtipu Herkulan:
By šťastně křehký poklad outlé
Mládeži, co z puku květ, se rozvil.
Ať samovraždnou víc do cyzý nohou
Neskáče, nízké přes ploty, zahrady;
Nýbrž z domácý, v spolku jarním,
Větve sy píšťaly ke hře kroutí.
I vy, kdož svých jste, starcy, bohů haslé
Ohniště uzříc zoufali, vraťte se:
Novou založme z těchto dávné
Sy zbořenin vzdělanosti pevnost.