72. Slávie! o Slávie! ty jméno

Jan Kollár

72.
Slávie! o Slávie! ty jméno
Slávie! o Slávie! ty jméno
Sladkých zvuků hořkých památek; Stokrát rozervané na zmatek, Aby vždycky více bylo ctěno;
Od Uralů Tatrám na temeno, V pouštěch kde má vedro počátek, Až kde slunka mizí dostatek – Království jest tvoje rozloženo: Mnohos nesla, a však křivdy činů Nepřátelských všecky přežila, Ba i špatný nevděk vlastních synů; Tak, když jiní snadno v půdě měké, Ty si trůny sobě tvrdila Na století rumích dlouhověké. [81]