Slávy dcera (1832)

Lyricko-epická báseň v pěti zpěvích, Jan Kollár

Diplomatická verze Ediční verze

SLÁVY DCERA. Lyricko-epická báseň v pěti ZPĚVÍCH od Jana Kollára.
Úpelné vydání.
V Pešti tiskem Trattnera a Károliho. 1832.
[1] Předzpěv.
Ai zde leží zem ta, před okem mým selzy ronícím, Někdy kolébka, nyní národu mého rakev. Stoj noho! posvatná místa jsoujsou, kamkoli kráčíš, K obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled. Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, Jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou V těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil. Horší nežli divé války, hromu, ohně divější, Zaslepenec na své když zlobu plémě kydá. O věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící, O krajino, všeliké slávy i hanby obraz! Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné, Od Dunaje k heltným Baltu celého pěnám: Krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozíval, Ai oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk. A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil? Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé? Zardi se závistná Teutonie, sousedo Slávy, Tvé vin těchto počet zpáchaly někdy ruky. Neb kreve nikde tolik nevylil černidlaže žádný Nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec. Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, Tenten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok. [3] Nechť ruky, nechťby jazyk v okovy své vázal otrocké, Jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných. Ten kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval, Po světě nešťastnou války pochodni nosil: Ten porobu slušnou, buď Goth, buď Skýta, zasloužil, Ne kdo divé chválil příkladem ordě pokoj. Kde ste se octly milé zde bydlivších národy Slávů, NárodyNárody, jenž Pomoří tam, tuto Sálu pily? Sorbů větve tiché, Obodritské říše potomci, Kde kmenové Vilců, kde vnukové ste Ukrů? Na pravo šíře hledím, na levo zrak bystře otáčím, Než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá. RciRci, strome, chráme jejich rostlý, pode nimž se obětné Dávnověkým tehdáž pálily žertvy bohům: Kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města? Jenž pervý v severu zkřísili tomto život. Jedni učíce chudou Europu plachty i vesla Chystati a k bohatým přes moře vesti břehům. Kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných, Více ku poctě Bohům nežli ku zisku lidem. Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem, By klas neslo zlatý, brázditi lůno země. Lípy tito, svěcený Slávě strom, vedle pokojných Cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich. Muž syny města učil stavěti, v nich vesti kupectví A mlaď svou učily tkávati plátno ženy. Národe mistrovský jakové pak máš za to díky? Rozšklubaný hnusné zpotvořenosti věnec. Jak včely med zavoníc kradné se do úle cizého Hernou stádně a pak matku i dítky bijí: Tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý Soused ovil těžký smutně o hardlo řetěz [4] Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slavenka, Už hlaholem zpěvná ústa umlukla němým. Kde z mramoru stály hromného paláce Perůna, Z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá. Kde k nebi své věžila staroslavná Arkona týmě, Zlomky drobí teď tam hostě cizého noha. Rozbořené želejí zdi chrámů Retry pověstné, Kde čněly.čněly, už ryje tam hnízdo si ještěr a had. Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná Brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky. Řeč ho cizá zarazí ze rtů a tváři slavenské, Zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí. Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým, Místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas. Jak dvě řeky, spojilo když i jich vody jedno řečiště, Předce i po drahné cestě je barva dělí: Rovně tylo zmatené násilnou národy vojnou, Až posavád loučí dvůj očividně život, Odrodilí synové však své sami matce začasto;začasto, Bič macechy hříšné oblizujíce, lají. Nejsou ni Slované životemživotem, nejsou ani Němci, Půl toho, půl toho jen jak netopýři mají. Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských, Koňský na vznešené vsterkna Olympy ocas. Tak porušil zištný Europčan dva světy Indů, Za vzdělanost vzav jim cnost, zemi, barvu i řeč. Národ i čest zmizeli, s jazykem bohové zde zanikli, Jen sama zůstává příroda nezměněna. Les, řeky, města a ves,ves změniti své jméno slavenské Nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není, O kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého? Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic? [5] Kdo rce to nám místo, kdo cedil svou někdy za národ Krev Miliduch, kdo na něm sloup mu památky složí. Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně, Válčícím Slovanům Kruk po slovansku velel. Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav, A v pokoji štastnou zákony řídil obec, Už jich více není! s rachotem surového rekovské Články jejich zhoubný láme oráče lemeš. Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnost, Ve mhle sivé těchto zřícenin upně vyjí. Upně vyjí, že osud posavád se smířiti váhá, A vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění. Jak muselo v tomby studené být k národu sardce, Jenžby tu selz jak nad kostmi milenky nelil. A však umlukni tichá, na budoucnost patři, žalosti, Osluněným rozptyl mráčky myšlének okem. Najvětší je neřest v neštěstí láti neřestem, Ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí. Ne z mutného oka, z ruky pilné náděje kvitne, Tak jen může i zlé státi se ještě dobrým. Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svesti nemůže, A zmatenost jedněch často celosti hoví. Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu, Co sto věků bludných hodlalo, zvertne doba. [6]
Zpěv
I.
Sála.
[7]
1.
V onom kraji, kde se květorouchá V onom kraji, kde se květorouchá
 Sála dolinami rozstřela, Po nichž někdy silná kráčela Pověstného noha Miliducha; Sláva, že ji čas a zloba hluchá Zhanobily, k nebi upěla, Rada bohů přijdouc zavřela K její křivdě nakloniti ucha: Přemítáno dlouho o náhradě, Každý z bohů vroucně rozpráví, Jeden to a druhý ono radě; V tom cos Lada Milku šepce hezká, Ten ai pannu stvořiv představí, A sněm tichne, žasne, chválu tleská.
2.
Mnohý jazyk, Znělky milé, laje Mnohý jazyk, Znělky milé, laje
 Vám jak upýpavým hříšnicem, Že ste jeho útlým žvanicem Košík dali, k tanci s vámi maje; Ale nač se, skřehlost údů znaje, Starec k hebkým vtírá mladicem? Aneb k sněžným blázen hranicem Béře roucho pálčivého kraje? Vy ste, kdo vás bez předsudku cení, Básně, kterým smysel nemizí, Při tom líbých milovnice znění; Buďtež tedy volné tomu zvuku, Který ku slavskému pobízí Plesu vaši Hesperidky ruku. [9]
3.
Nehýřil sem, nelakotil, nepil, Nehýřil sem, nelakotil, nepil,
 Hry mi záhy přišly v nemilost, Netěšila mne ta zdvořilost, Kterou.Kterou jen zvyk do života štěpil; Peněz blesk mne nikdy neoslepil, Chladným nechala mne zmužilost, Ale v bělohlavskou spanilost Veždy oči s podivem sem vlepil: Ještě ani neznal semsem, co láska, Už se sardce v touhách rozlilo Jestli sličná potkala mne Kráska; Božství k jiným ve kři, hromu hlase, Knihách, snách neb metlách mluvilo Krevavých, a ke mně v ženské krase.
4.
Najkrásnější nade všecky cnosti, Najkrásnější nade všecky cnosti,
 Cnost, jenž vlastní cnosti ukrývá, Pohled, jehož krotkost stydlivá Jest jen zrádcem větší spanilosti; Sardce, jen mu trůn dej všemožnosti, Ráje po vší zemi rozsívá, Rtíky, z nichž se zdravý ozívá V liboplynné rozum výmluvnosti: O, kde svítíš hvězdo utěšená? Jsili v skutku, drahý předměte! Čili jen sen marný zlatých časů? I ne, žije! žije? líbých hlasů Struny k chvále její zavzněte, Ei hle mně je, mně je zaslíbená. [10]
5.
Slojí lípa na zeleném luze, Slojí lípa na zeleném luze,
 Pelná starožitných pamětí, Ku ní, co jen přišlo podletí, Bývala má najmilejší chůze; Žele moje, city, tužby, nouze Nosil sem jí tajně k odnětí, Jedenkráte v jejím objetí Takto zalkám rozželený tuze: „O ty, aspoň ty už, strome zlatý, Zastiň bolesti a hanobu Lidu toho, kterému si svatý!“ Tu dech živý v listí hnedky věje, Peň se hne a v božském způsobu Slávy dcera v rukach mých se smějesměje.
6.
Jítili mám světem najšířejším? Jítili mám světem najšířejším?
 Mámli státi, čili seděti? Jen chci cosi, než co, věděti Nelze umem denně zmatenějším; Host si kýsi hnízdo v najtklivějším Stláti začal sardce poupěti, Bode, sladí: mám to terpěti? Či všem výhost péčem dáti zdejším? Hnedky selzy roním od žele, Hned jsou líce, oči veselé, Lkám a zase plesám v dobu krátkou; Poshovte jen milí přátelé, A vy mlučte tváři kyselé, Nechejte mi bolest tuto sladkou. [11]
7.
Zvučně znějí zvonů hlasy svaté, Zvučně znějí zvonů hlasy svaté,
 K posvíckám se strojí osada, Mládež kvítím cestu vykládá, V chrám se hernou ňádra bohem zňaté; I mé sardce pudem divným jaté Tam mé nohy jíti nabádá, Netuše že tu je proradaprorada, Milka v pouta více vkuje zlaté: Sotvy vkročím, vidím v bílé rízeříze Letmo klečícího anjela, Ducha v nebi měl a oči v knize; A když pohnul tvář a hlávku vznášel, Koho zděšenost má uzřela? Tu, co ondy při lípě sem našel.
8.
Herkulesa někdy na rozcestí Herkulesa někdy na rozcestí
 Dvě jsou postřetnuly osoby, Jedna Rozkoš, pelná ozdoby, Druhá Práce, chtějíce ho svesti; Tať jej vábí lahodou a lestí, Tato neslibnými způsoby, On si volil cestu chudoby A s ní břímě těžkých prací nesti: I mně právě to se nyní stává, Ochechule dvě mne potkaly, Jméno jedné Krása druhé Sláva; Než já, neplach, chci se deržet obou, Jako lovec, který zvětralý Zajíce dva honí jednou dobou. [12]
9.
Aneb zhořte ňádra, v plápol stlete Aneb zhořte ňádra, v plápol stlete
 Jiskrou touto prudce rozžatou, Aneb zmaťte mysel přepiatou, Neb už nelze krýti, co mne hněte; Dítě kojí kvítí, tebe kmete, City vroucí více nematou, Muži žena útlých odplatou Cností krásný věnec štěstí plete: Láskuliž jen věku mladého Zvalby hříchem rozum šalbou mámen, Lásku tuto sardce čistého? Takto toužím v trudné nevoli, Ano blesk dvou liliových ramen Usta zamkne slovem: „Nikoli!“
10.
I když bloudíbloudí, ještě bývá milý I když bloudíbloudí, ještě bývá milý
 Onen vyšších letů mládenec, Jenž si skutky svými na věnec Terhá každý kvítek ušlechtilý; A jest pravdy přítel, krásy čilý, V lásce čisté vroucí milenec, Při tom hoří i jak vlastenec, I jak člověk dobřezasloužilý: Byť i těkal myšlénkami svými Někdy v říšech asnad nemožných, Nechať mlučí nade řečmi zlými; Nenadá mu proto kvapným šklebem Nikdo vertochů a bezbožných, Leč ti, co jsou živi samým chlebem. [13]
11.
Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu
 S hněvem spojenému nukají: PerváPervá, neznámneznám, jak jí říkají, Zvíře jest, jenž hlavu nosí v břichu; Pak jsou kovy, které křídel pýchu K letu vzavše z nebe padají, A květ, v němž se oči kochají, Ano smerdí přiložený k čichu: Ale hněv se blíží k zůřivosti, Vida lidi, kterým nebije Ani k hříchu sardce ani k cnosti; To jsou, v kterých duše hnije živá, Hnusné bez balzámu mumie: Nebo kdo chce žíti, ať se kývá.
12.
Chtěl sem pěti králů českých trůny, Chtěl sem pěti králů českých trůny,
 Bratrů příchod, Vlastu s Libuší, Chtěl bič boží, kterak do kuší Střely klásti svoje učil Huny; Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny Perst se tytýž hráti pokouší, Ale klamné vždycky do uší Mína jen a Mína znějí struny: Slohem prostým bájky, květy, říše Psát se jmu, než péro svévolné Tahy jiné, jiné ruka píše; Ani řeč má s vůlí kráčet neví, A co v spolku lidí nevolné Sardce kryje, kvapný jazyk jeví. [14]
13.
Z jara nech tě světí líbý chládku Z jara nech tě světí líbý chládku
 Večer z větve píseň slavíka, V létě ať se tebe netýká Perůn hněvný veda s živly hádku; Každou jeseň nech i ze zůstatku Roucha tvého zlato vyniká, V zimě chraň tě zhouba všeliká Strome svatý, lásce na památku: Ží jen dávný děde, blízkou koje Údů i let břímě studničkou, Aniž ostré pociť vraha zbroje! Nebs ty svědek, když mi onna troje Slova pervou všepla hubičkou: Věčně, věčně, věčně sardce moje!
14.
Krásný jest zvuk, který vychovaly Krásný jest zvuk, který vychovaly
 Venku ruky samé přírody, MnělbysMnělbys, že se z křovin hospody Vlaských mistrů, chrámy z lesů staly; Krásnější ten, jemuž Muzy daly V lidských ustech už i svobody, Kde um ve zpěvu se lahody Míchá, aby sluch i duši jaly: Ale znám zvuk jeden tichý, krátký, Než tak pelný, pronikavý, sladký, Že vše jiné v něm se spojují; Slyším, slyším ho hle líbě znící, Když si řeknou sardce milující Pervýkráte: že se milují. [15]
15.
Rád mám jeseňjeseň, tokajského moku Rád mám jeseňjeseň, tokajského moku
 Matku, rád i léto pěhavé, Příjemnéť jsou v zimě bělavé Sanice a klouzky u potoku; Předce veždy ze všech částek roku Jaro v jeho kráse strakavé, V jeho veselosti zpěvavé, Najmilejší bylo mému oku: Nyní pak se ono pro mne stalo Nejen milým, než i pamatným, Proto že mi lásku darovalo; Kolikráte navrátí se zase, Zápalem a kvítím posvatným V májovém chci světiti je čase.
16.
Pahorek jest, na němž rozvaliny Pahorek jest, na němž rozvaliny
 Hradu tráví času kolečko, Pod pahorkem hezké městečko, V městečku dům stojí lípostinný; Na ten domek z nebes klenutiny Najkrásněji svítí slunečko, Neb tam bydlí onno sardečko, Jež Bůh Slávě určil dobročinný: V hradě tom se strašné, v dlouhém čase, Stonání a pláče slýchaly, Nyní ale vše jest ticho zase; Neb už zhojil křivd a ran těch hory Milek Slávě, jež jí zdělaly Medvěd, Lev a jiné dravé tvory. [16]
17.
Jako chodí opuštěná mati, Jako chodí opuštěná mati,
 Když jí pomrou dcery, synové, Každodenně v rouše smutkové K miláčků svých hrobům naříkati; Tak já k ní se mohu přirovnati, Chodě k vám, o Sorbů hradové, Kunice, Krain, Lobdy rumové, Nad vašimi předky plakávati: Od vás nesu ke Sloupsku a Míšni Svaté horkých selzí obětě, Kde rty Němec slavskými se pyšní; Sotva že zde city poustydly, Vedou k Retře mne a k Vinetě Dervan, Mík a BelbogBělbog zlatokřídlý.
18.
Není to zem ani nebe zcelazcela, Není to zem ani nebe zcelazcela,
 Co se z tváře Její vyskytá, Svatost je to v kráse zavitá, Duše božská v útlé cloně těla; Hned mře láskou, hned zas jakby chtěla Vzhůru letnout, city zamítá, Do ruk běží, ai v blesk rozlitá – Světy hvězd Jí plynou vůkol čela: Ba si tuším všudypřítomnosti Ode bohů samých půjčila, Anť mi veždy v očích, v obraznosti; O rci předce, družko rozmilá, Jsili trupel, ať si trudu spořím, Čili anjel, ať se tobě kořím. [17]
19.
Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní
 Jest, jak u Vestálky, běloučké, Ode hlavy k patě samoučké, Že kdo neznánezná, s úctou se Jí klaní; Mé pak oko téměř se už straní Postavy té, sice hezoučké, Ale divné tak a lehoučké, Že Jí zovu českou Bílou Paní: Sama nade alabaster bělší; V rouchu, ve kvítí a kdekoli Barva bílá jest Jí najmilejší; Ale nevím posud, ohnivého Slunceli to bělost, neboli Jenom bělost sněhu studeného.
20.
Těžko zříti ovšem, když se v krásy Těžko zříti ovšem, když se v krásy
 Zlaté na Tatrách den obléká, Um se tu v cit, tělo člověka V peruť mění, na ach! jeho hlasy; Mutno sardci, když mrak slunce hasí, A hrom láme dřeva stověká, Strašno, kdy rty Etna rozsmeká, Lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý: Předce toto všecko snadno snesu, Ale pohled Její nevinný, Tohoť nelze, leč se celý třesu; Pohled Její! o mluč nyní vtipe, Sardce mluv, jak jeden jediný Střely, světy, bohy do mne sype. [18]
21.
Mnoho sem si hlavu na tom trudiltrudil, Mnoho sem si hlavu na tom trudiltrudil,
 Proč jsou slavské tváře okrouhlé, A ne tenké, hrotné, třiuhlé, Jako jiných, veždy však sem bloudil; Ptám se Milka, on tak o tom soudil: „Smutek, hněv a city osuhlé Způsobují tváře obdlouhlé.“ A tím na věc pozornost mou zbudil: Neb sem vidělviděl, že duch veselosti, Smích a zpěvy lidský obličej Přivozují k pěkné okrouhlosti; A kdo nezná to, že tyto cnosti V našem národu jsou obyčej Panující ode jakživosti?
22.
Snadno bylo volit Parisovi Snadno bylo volit Parisovi
 Jednu ze třech v řecké pustině, Když mu různem stály bohyně Rozdělené krásou, mocí, slovy; Oči lehko snesou, když se nový Řádně za darem dar vyvine, Zniklý v sardci druhým pomine Účinek, an čas i místo hoví: Ale komu dáno směle zříti Tam, kde v těsném blesku směsice Všech krás duše, těla vůkol svítí? Já si oči rukou musím krýti, Anť se v jedné, onna trojice Bohyň, jedním rázem na mne řítí. [19]
23.
Tolik může hle moc pěkné tváře! Tolik může hle moc pěkné tváře!
 Včera zvána byla ku bálu, A když uvedla Ji do sálu Zdvořilého ruka hospodáře, Okouzlila svíc a perel záře Tak JiJi, jakby byla z křištálu, Až ples ten jen její na chválu, Hoch se každý změnil na modláře: Jiné dívky stály jako vryté, Aby neztratily ctitelů Bleskem krásy snad a okrasy té; Dnes pak zní už rozmluv na tisíce O ní v chalup zděch i kaštělů, Tak že pro stud nikam nechce více.
24.
Maluj obraz, jenž se září hravou Maluj obraz, jenž se září hravou
 Na anjela strojí změniti, Duši jeho téměř spatřiti Přes jasnotu těla pronikavou; Oko musí k nebi víru zdravou, K zemi lásku čistou svítiti, A však nesmí čelo zůřiti Na hubinku sladce usmívavou: Dva se věnce viňtež vůkol vlasů, V kterých, jako barvy duhové, Kvítky chvějí věků všech a pásů: Ale všemu tomu vdechni ženství Slavenského tahy kouzlové, Máš Ji, aspoň v chudém podobenství. [20]
25.
Láska, totiž pravá, ne ta bájná, Láska, totiž pravá, ne ta bájná,
 Nikdy sama jedna nechodí, Jako z matky se z ní narodí Hned i pravda a cnost nebedajná; Kam se pohnepohne, nevinnost ji hájná, Nauka, čest i síla sprovodí, A co náboženstvu lahodí Více nežli lkání její tajná? Naděje a radost v tváři její, Jako ranní rosa u růže Jarokvětné, spanile se skvějí; Láska jest všech velkých skutků zárod, A kdo nemiloval, nemůže Ani znátiznáti, co je vlast a národ.
26.
Nechápám jak, ale sardcem smělým Nechápám jak, ale sardcem smělým
 Vyznám toto, co cítím skrytého, Totiž, že mne láska celého Vítězstvím svým proměnila skvělým; Ze chladného učinila vřelým, Povolným a krotkým z přísného, Nepřestrašenlivým z plachého, Ze smutného jasným, převeselým: Ona všecku svlékla ze mne školu, Aneb raději jen smířila Se životem rozkošně ji spolu, Tak že nevím sám teďteď, jak sem schodil, Či se země tato znebila, Či sem já se celý znovu zrodil. [21]
27.
Růži rovně, když se na usvítě Růži rovně, když se na usvítě
 Lásky dříve z rosy napije, Pak svůj slunci šarlat rozvije, Tak je k zření onno krásné dítě; Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě Sardce lapá, sama nečije, Před tím ruky vinné umyje V nevinnosti, koho raní lítě: Bezvědomě, v citech samostatných, Jako sama krása působí, Nechce chatry křiků neposvatných; Žel jen! že čas panství sobě smělý Nad vší zemskou krásou osobí, Terhej růži, přijdou slunce střely.
28.
Taký čas mi, jak dnes, ještě zcházel Taký čas mi, jak dnes, ještě zcházel
 Zříti v najvětší Jí osloně, Stála, máj se k zemi nakloně Vůkol Ní všech květů krásy sázel; Všetečný pak zefyr na Ni házel sněhem vonných kločků z jabloně, Ona kytaru má na loněloně, Jejíž hru hlas leckdy souprovázel: Zpívalať si libě, jako morské Sireny, ty v Čechách ondyno Nalezené zpěvy Kralodvorské; Překvapím Ji, po milostném fuku Předce přáno mi, o novino! Políbiti kytaru i ruku. [22]
29.
Nikdo ještě lásky nevystihnul Nikdo ještě lásky nevystihnul
 Povahu a vládu čarovnou, Bůh sám najvyšší ji královnou Učinil a na trůn světa zdvihnul; Potom okem všemocnosti mihnul V říši tělesnou i duchovnou, A ai hned se s tužbou milovnou Veškeren tvor k berle její přihnul: Proto ona v celém světě věje, Ve hvězdách i prášku křídlatémkřídlatém, Jejžto větřík z květu na květ seje; Vede k sobě duše oddálené Po života běhu klikatém, Jak mne až sem k Sále olípené.
30.
Nezná sardce, kdy a kde a jací Nezná sardce, kdy a kde a jací
 Živlové chtí jeho úpadu, V tisíce se, ve svém úřadu Milek svodný, oblud přeobrací; Perška ztichla; libě žvaví ptáci K procházce nás vyzvou do sadu, Ana se mi z ruky k pozadu Vykradne a stromem zatermácí: Huj! tu příval, střely, hromy na mne Hasím vůkol plamen hořící, Jenž se řine z každé krůpě klamné; Ona v útěk, v houšti, kde se skryla, Trestati chci krásnou hříšnici, A však sladce křivdu odplatila. [23]
31.
Na druhý den, abych lek ten zpátky Na druhý den, abych lek ten zpátky
 Odpomstil a sardce ukojil, Němce ku Sále sem nastrojil Najatého drahé za úplatky; By Ji střehnul, a když do zahrádky VejdeVejde, ku mostku se připojil, Sňal jej kradmo, břehy rozdvojil A šel, já pak sám sem čekal zmatky: Ale když tu předkem na příkořípříkoří, Jenž Ji potkápotká, sem se veselil, ZkusímZkusím, jaké krása divy tvoří; Nebo sotvy otevřela bránu, Sály tok se před Ní rozdělil, Tak že suchem přešla na mou stranu.
32.
Milujme se nevinně a hrajme, Milujme se nevinně a hrajme,
 CiťtmeCiťme vroucné lásky oblahu, Ale tuto slast a přísahu Kochanko! jen ve svých ňádřích tajme; Světa s jeho jazyky se hajme Pelníce tak Milka výstrahu, Tu má pravá láska povahu, Nechlubí sese, když dvě duše zajme: Jen ta jiným vítězství své hlásá, Jejíž matka bývá fiflenství, Vášeň aneb podzimková krása; My dva samým zpěvcům těmto v hájku Svěřme naše štastné tajenství, Tiť nás jistě neuvedou v bájku. [24]
33.
Ještě vás vy medosavé včelky Ještě vás vy medosavé včelky
 Jednou od mé družky odháním, Kterou stálým ku Ní létáním Sladkostí všech pozbavíte celky; Tam si leťte, o vy sprosté selky, K horám květnatým a ke stráním, Mně pak nekradnite líbáním Svojím vonnou manu u přítelky; Není toto lipka dřevokmenná, Než mnou jenom losem příznivým Pervýkráte pod ní nalezená; Nechceteli preč, vy nezbednice, Nuž se chraňte ostnem dráždivým Bodnouti Ji v pyštěk aneb líce.
34.
Nezáleží láska v surovostech Nezáleží láska v surovostech
 Hottentotů aneb Huronů, Ale ani v přísných Katonů, Aneb suchých Aristarchů cnostech; Já sem zkusil, kdo ste v pochybnostechpochybnostech, Mně víc věřte než snům Platonů, Láska žije beze zákonů, V sladkých a však čistých maličkostech: Sokratické žerty, okamihy Milostné, a bavné klevetyklevety, Byť i z páně Rozvodovy knihy; Nezbedné hry, vzdorky dovádivé, Vděčné obtulky a štěbety, Toť jsou živly lásky opravdivé. [25]
35.
Hodiny jsou, a to najšťastnější, Hodiny jsou, a to najšťastnější,
 Kde mám jeden kvítek v skrytosti Více způsobuje radosti, Než křik a blesk světa najskvostnější; Hodiny jsou, a to najkrásnější, Kde nás dítě ve své žvavosti Více poučuje moudrosti, Nežli Plato a Kant najslavnější; Hodiny jsou, kde Bůh v sardci našem, Věčnost, zem i nebe přebývá Jasněji, než světy v chrámě vašem: Tajemství však toho přetlumočí Jen ten sobě, ctí a cítívá, Komu láska bělmo sňala z očí.
36.
Příroda se ze všech živlů všudy Příroda se ze všech živlů všudy
 Kvítek jala stvořit nesvadlý, V němž se v sličné změně zercadlí Nebe, země, hvězd a slunce proudy; Než um Pallas, Lada sladké pudy Místo vůně po něm rozkládly, Kupid s Milkem lístky pokradli Točíce z nich tři dny každé údy: A vše tyto bohů větších dary Okouzlily vděky nevinně Stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry; Kdo Ji uzří, stane, sám se ptaje: Jakž pak předce tato bohyně Z řeckých hájů přišla v naše kraje? [26]
37.
Divil sem se někdy, jakby k boji Divil sem se někdy, jakby k boji
 Krása rozlítila ramena, Světy dva tam jedna Helena Celý juh i sever hnala k Troji; Slečna kyne: rytíř kříž a zbroji Chápá: „adé krásná Božena!“ Přijde: „Hrob náš! křivda pomštěna! Deset soků leží na souboji!“ Teď známznám, proč si polem, mořem toužil Menelae, proč dlels Priame, Zač si hochu švárný dobrodružil: Jen to neznám, či sám ještě lhavý Perůn deštěm krásu neklame, Nač tvář tato na zemi se baví!
38.
O půl noci, když zem celou skrývá O půl noci, když zem celou skrývá
 Tma a sněhu oděv zimavý, Cestu koná krok můj toulavý Od Té, kterou sardce moje vzívá; Ticho všudyvšudy, jen sám Tvorci zpívá Větrožalmy sever sichravý, Ano z rozterhaných laskavý Měsíc na mne oblaků se dívá: O lej světlo, druhu pelný blesku, Nocobludným svojím kahancem Na mou křivou podle Sály stezku! A však chod můj není krádež, zrada, Nejsem zběhem ani vyhnancem, Vina všeho Milek jest a Lada. [27]
39.
Do dvou škol já spolu nyní chodím, Do dvou škol já spolu nyní chodím,
 Neb sem našel školu ve škole, Žádná sice není bez bole, V obě však se posud dobře hodím; Když se z denních prací osvobodímosvobodím, Spíchám do Betany přes pole, A tam smířiv ducha nevole Zase zpátkem ráno rosu brodím: V jedné škole s muži tovaryším, V druhé s pannou, tam vtip mudrochů, Tu řeč krásy učelivě slyším; Odkud ten zisk, že když lesnatějí Mravy mnoha jiných mladochů, Moje měknou zde a lahodnějí.
40.
Včera večer se nás na knížecí Včera večer se nás na knížecí
 Hvězdárně houf drahný nasbíral, Zprávce skla dal, oči protíral, An mu z ust se učná slova mecí; Každý za ním oči na visecí Po obloze hvězdy upíral, Jen sám já sem k zemi pozíral Na korunu tu všech světských věcí: „I co hledíš ty tam na zem nízkou?“ Řeknou hvězdáři a přátelé: „Hvězdu novou odkryl sem a blízkou!“ Hned i oni zrak tam obrátili, A pak po hádce Ji umělé Za najkrašší všickni vyhlásili. [28]
41.
Dvanácte rtů někdy holubice Dvanácte rtů někdy holubice
 Jedna k jazykům sto rozžala, Naším hříšným věkům přestala Přízeň Boží dávat divů více; Dvě se vznesly ke mně, v jedné díce Řeči jen znějž Její pochvala, K peánům si křídel žádala Tužba, usta hasly začat chtíce: Pelností se vnitřek puknout míní, Ano citům cestu, mezera Ode sardce ke rtům, příkrou činí; Než hle tak se pomstí nevěra! Jeden předmět, hodný Homera, Sardce vzívá, slovo tuším stíní.
42.
Mne už berla náměstníků chánských, Mne už berla náměstníků chánských,
 Ani Harem jejich netěší, Nedbám, kolik ročně z peleší Světu dává rudy Tatra banských; Aniž se ptám, jakou z břehů manských Loupež veze koráb najtěžší? Kolik drábů hejsek vyhřešívyhřeší, Ve schůzkách noc aby strávil panských? Aniž více vyzvědati mílo, Kde se chová slavných k vidění Phidiasů, Raphaelů dílo; Já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko, Král sem bez vojsk, boháč bez jmění, Mně dal osud v jedné věci všecko. [29]
43.
Co jest láska? bída nevyhnutná, Co jest láska? bída nevyhnutná,
 Protimluv je a host nezhostný, Chladný oheň, smutek radostný, Sladká horkost jest a radost smutná; Milá rána, trávenina chutná, Žalost smíšná a smích žalostný, Zdravá nemoc, katan milostný, Rozkošný hrob a smert neukrutná: I já cítím, že co k ní sem přistalpřistal, Sám sem uťal větev pod sebou, A lep na svá vlastní křídla schystal; Nyní padmo letmo dolů třískám, Ikare, ach asnad za tebou, A v tom pádu ještě sobě výskám!
44.
Hraběnko! ty skrytá pod Kunickým Hraběnko! ty skrytá pod Kunickým
 Hradem tímto v tichém ústupu, Neklaď mi mé ptání v potupu, Co jsi, Vilou? čili duchem lidským? Láskali tě šípem loupežnickým Vyhnala sem z lidí zástupu, Či hněv stavěl tuto chalupu A tě rouchem oděl pustevnickým? Než buď kdo buď, aneb od kterého Kraje koli, vy jí Kunice Pohostinství přejte slavenského; Jak mně ona přítulku též přeje, Když mi z očí Sála, Lužice, Balt neb Milek teplé selzy leje. [30]
45.
Nechať jiná šperky zlaté nosí, Nechať jiná šperky zlaté nosí,
 Tkanic šust a vonné kadidla, Na svou tváři vodky, ličidla, Na svou hlavu klade pávy, pštrosy; Ta nech Paříž, aneb London prosí By slal krojů nových pravidla, Při níž Milku v ruce kružidla, An ji tvořil, pohýbaly losy: Ať to, kde je chybachyba, vynahradí Kupec perlou, čepcem švadlena, Kde zbyt, škřinka vtipná pozahladí; Já se kochámkochám, jak si zrostla v Tobě, Mně se líbí krása rozená, Aneb, kde jsou v shodné míře, obě.
46.
Co jest slunce jitru spanilému, Co jest slunce jitru spanilému,
 Měsíc noci, hvězda plavcovi, Kvítek včele, voda mřenovi, Slavíkovi hájek zpěvavému; Co jest čerstvý chládek pocestnému, Ovci tráva, křídla orlovi, Koruna a berla královi: To jest sardci milenka má mému; Co jest jaro mezi roku díly, Perla mezi kovy drahými, Mezi větry zefyreček milý; Co jest růže mezi květinami, Palma mezi stromy jinými: To jest Ona mezi panenkami. [31]
47.
Sláva krásou líbé řeči Polku, Sláva krásou líbé řeči Polku,
 Vděkem ozdobila Serbinku, Slováčky pak, naši rodinku, Zpěvem ust a sardcem bez okolku; V Rusku panství, v Českou skryla holku Smělost k herdinskému účinku, Ale každou krás těch květinku Ještě v celém chtěla míti spolku: Káže tedytedy, aby podle směru Spojil Milek, její Kochánek, Onny částky v jednu Slávy dceru; Proto se tu, jako v moři řeky, Divně spolu všechněch Slovanek Objímají cnosti, krásy, vděky.
48.
Nikdy takým záře šarlatová Nikdy takým záře šarlatová
 Východ nejasnila plamenem, Jaký v tomto zraku spářeném Blesk a oheň Lada vždycky chová: Nikdy takým štětka jara nová Růže nebarvila červenem, Jako v obličeji vznešeném Rdí se tuto květobrána rtová: Aniž bylo pružnatější zlato V luku Svatopluka tetivy, Níž svět ztřásel, jako náruč tato: A co bájka vymyšlená říká, Ei hle, tu je skutek pravdivý, Noha, jenž se sotva země týká! [32]
49.
Jakby všecky cnosti vůkol stálystály, Jakby všecky cnosti vůkol stálystály,
 Když Ji ruka boží tvořila, Ta puk duše v růži nosila, Ta zpěv, ta ples vedla, jiné hraly; Stroj spal ještě, jen se rtíky smály, Houfem chasa božská kvapilakvapila, By veň dar svůj každá vložila, Tvor vstal živý, cnosti odlétaly: Tak vše při Ní útlé, čisté, lehké, Tak vše kryje stydu opona, Že to nelze vypsat ruce křehké; Ve tmě tak z Ní line oslona, Ba i ve dne, jestli při Ní sedím, Radše v slunce než Jí ve tvář hledím.
50.
Jedna matka měla nebohatý Jedna matka měla nebohatý
 Statek, na něm roli s úrodou, Soused zloděj, bydle za vodou, Přišel a vzal všecko, nestydatý; Slala syna aspoň na požatý Lán ten klasy zbírat za škodou, A ai! na sterništi náhodou Našel ještě klas on ryzozlatý: Totě bájka, asnad někdo zvolá, Pelná šumilebých pověrěk! Neníť bratře, nýberž pravda holá; Sláva totiž jest ta hospodyně, Klasník já, a zlatý paběrek Zašlých Sorbů jest má přítelkyně, [33]
51.
Vím, že tato duše přemilená Vím, že tato duše přemilená
 Trůn mi v přínos dáti nestrojí Vím, že ke službě Jí nestojí, Peněžitá Rothschildova měna; Dopelňuje mi však utěšená Náhrada tu ujmu obojí, Neb mne přísloví to pokojí: Krásná panna polovice věna! Předc i Ona věnuje mi mnoho Darů svadebných a předmětů, Totiž celé Slavsko kraje toho; Odtud kde břeh Sály stojí švárný, Až kde ječí moře Venetů, Co nám odňal Němec dlouhotvárný.
52.
Za persten, dar od mé milostnice, Za persten, dar od mé milostnice,
 Stvořil Milek z drahých kamenů, Pelných blesku jako plamenů, V jednom celku, než dvě náušnice; Z obou stkvěl se obraz převelice Jasně složený dvou ze kmenů, V pravo českopolských Slavenů, Serbskoruských opět u levice: Kmenové zas po dvě větve mají, V jejichž jantarové krůpěji Hoch se s holkou národů těch hrají; Tváře, zvyky, zbroje, odění tu Milek vypodobnil značněji, Nežli Vulkan v Achillově štítu. [34]
53.
Darmo ještě posud s Milkem brousím Darmo ještě posud s Milkem brousím
 Střelku tuto jeho osličkou, Když tak dlouho přízeň každičkou Modlikati aneb krásti musím; Darmo kvítí na cestu Jí trousím, Darmo hnouti hledím selzičkou, A Bůh ví, co s touto dědičkou Dervanovou ještě dále zkusím! Když se smlouvásmlouvá, oči k zemi nese, Když se směje, to jen polhubkem, Když co dává, ruka se Jí třese; Nedobýval hradu Vlastislavky Přemysel s tak těžkým postupkem, Jak já útlost Této upýpavky.
54.
Divným učí láska lidi zprávám, Divným učí láska lidi zprávám,
 Chytré bere cesty, výhybky, Co Jí samé dáti polibky Nesmím, aspoň Jejím květům dávám; Místo Ní tu lípu objímávámobjímávám, Kde mi učinila výslibky, Abych ukojil své pochybky A ten oheň zhasilzhasil, v kterém plávám: Arci že ta náhrada jen muka, Bodejž propadla se do řeky, Zvláště v lásce, skoupost krátkoruká; Nezoufám však v tomto stavu věze, Asnad nebude tak na věky, Časem štěstí samo do ruk leze. [35]
55.
Pakli nechceš tyto zanechati Pakli nechceš tyto zanechati
 Tverdé úmysly a postupky, Tedy aspoň mezi holoubky Svoje rač mne prosím počítati; A když ráno budeš volávati Holous! holous! na ně zpod houbky, DovolDovol, ať se v jejich zástupky I já ještě mohu přimíchati: Mnohem krotší nežli oni budu, Jestli slíbíš i mně hověti V takovémto žertohravém studu; Neuslyšíš ani křídel šustek, Tak chci na loktech Tvých seděti Tichounce a cuker bráti z ústek.
56.
Milku, takliž dána žluč i kráse? Milku, takliž dána žluč i kráse?
 To trest velký, vina maličká! Slyš jen: vykvetla Jí růžička Na kři, pervá v tomto jarním čase; Urvati ji opovážil já sese, Když tam nebyla má družička, A hle proto se už hněvičká Tři dny na mne v tváři, oku, hlase: Učiň soud a pracuj na smíření, Neb, jak Tranovský náš, jináče Sám si vezmu dostiučinění; Milek i hned určil čas a místo, Kdo pak nepřijdenepřijde, že oplače, Anť v něj hrozil šípů střeliti sto. [36]
57.
Přišla sice, ale s třeskem vrátek, Přišla sice, ale s třeskem vrátek,
 Do zahrady večer v besedu, Kde se při Milkově dohledu Slaviti měl smírlivosti svátek: Dejte sobě ruky na začátek Smíru, políbení k posledu, Zněl náš ortel, a to po předu Krádce ty, pak Hněvkyně ty zpátek! Ona ale dlouho se a celky Proti soudu smírce zpouzela, Až i vpeřil v sardce Jí ty střelky; A hle tu hned bylo po nesnázce, Ba tím útlost naše zvroucněla, Nebo malý svár jest dobrý v lásce.
58.
Náhoda mně bázlivému krátkou Náhoda mně bázlivému krátkou
 Často cestu k cíli dělala, I dnes vítězství mi dopřála Nade touto svéhlavkyní sladkou; Sála totiž sobě pod zahrádkou Vzívanky mé lože ustlala, Tak že přinucena bývala Ke svým květům přes lavici hladkou: Večer bylo, já jdu do zahrady Přes onuno úzkou lavičku, A hle Ona ven šla právě tady; Byliby sme jistě popadali Oba ve studenou vodičku, Kdyby sme se byli neobjali. [37]
59.
Jedenkráte když sen tuhý sklíčil Jedenkráte když sen tuhý sklíčil
 Její unavené očinky, Polibek sem za půl hodinky Pravoslavský dávati se cvičil; Ne jak Říman, Řek a Němec líčil V básněch, ony vilné šibřinky, Ale čisté, řádné hubinky, Jakových zvyk bratrům Rusům žičil; Totiž takto líbal sem svou družku: Ode čela dolů ku brádce, Potom křížem ode ucha k ušku; Na té cestě dvakráte se přijde K onné růžoplotné zahrádce Rtíků, kde vstříc duše duši vyjde.
60.
Sotvy že se smělší opováží Sotvy že se smělší opováží
 Cit jen hnouti v Její blízkosti, Týmž, co plamen valí do kostíkostí, Zřením,Zřením zemskost celou k prachu sráží; Zřídka přízní, vždy jen slibem blaží, Vnady kryje v roucho vážnosti, Jakby tábor z nebes výsostí Strašnou vůkol oblehnul Ji stráží: Mně cnost kvete, kde sem lásku rozsel, V Cypru Vestě obět plamení, V tváři Milka přišel vyšší posel; Takto láska předčí sama sebe, Mění vášeň v čisté tušení, Kdo zem hledá, dá mu jak mně,mně nebe. [38]
61.
Poněvádž řeč slavskou zde už zmaru Poněvádž řeč slavskou zde už zmaru
 Oddati zlí lidé věděli, Chodíváme tytýž v neděli K službám božím spolu do Waimaru; Rusi totiž ku věnnímu daru Carevny své dáti hleděli Ještě i ten, že tu stavěli Slavenčině hezký chrám a faru: Tu těch zvuků uchotěšných zněním Sluch i duše naše kojíme, Jež sám Němec chválí s vyteržením; Tu já za Ni, Ona za svou matku V společném a vroucném modlíme Bratrů se a sester ruských zmatku.
62.
Ze všech synů, co jich koli vládný Ze všech synů, co jich koli vládný
 Apol k ledné poslal stežeji, Nejímá mé sardce silněji, Jako onen soused Hekly, žádný; Byť vůz Kairbrův zpíval, aneb zrádný Únos, Fingalovu trofeji, Stavěl karny, aneb raději V bouř a oblak kryl svou lyru vnadný; Pelnost krásy, tužba, lásky rána Sardce téměř citem rozčesly, Kolikrát sem čítal Osiana: Dnes mi ale zpěvy tyto krásné Báseň v sobě od Ní donesly, Při níž sláva Barda toho hasne. [39]
63.
Nechci zlata, nápoje a jídla, Nechci zlata, nápoje a jídla,
 Titulů a korun žádati, Chcešli mi však čeho dopřáti, Slávo, matko milá! dej mi křídla; Na nichžto bych všudy, kde jsou sídla Bratrů Slavů, mohel létati, Čechové k vám, Serbi, Chorvati, Potom kde jsou Visly, Volgy zřídla: Tak jak motýl z květu na květ létá, Podnebím bych létal v krajinách Veškerého slavenského světa; Tou bych pastvou věčně oči bavil, A všem kmenům, po všech rodinách Zpěvem matku jako dceru slavil.
64.
Škoda věru, škoda tisícerá Škoda věru, škoda tisícerá
 Pro vědy a lidstvo pozdější, Že kraj tento a věk nynější Nemá Gála ani Lavatera; Jaké nové nálezky a která Pravidla i výklad jasnější,jasnější Soustavěby jejich někdejší Propůjčila tato Slávy dcera: Tento rozměr všechněch údů těla, Oči cheruba, leb slavenský, Hubičkavé usta, svatost čela; Ba i menší částky: líce, vlasy, Víčka, uši a nos helenský, Byly by jim novou školou krásy,krásy. [40]
65.
Dlouho konám už, ne bez bolesti, Dlouho konám už, ne bez bolesti,
 Onu Sisyphovskou robotu, Abych vidiny mé k životu Aneb tento k oněm mohel vznesti; Ale posud nelze bylo splesti Ve svornou je oba jednotu, Trou, ba lámají se v třeskotu, Jako různých stromů ratolesti: O svobodě, vlasti, národnosti Obrazy mé dávno zmizeli V nepříjemném prachu skutečnosti; Jen vzor jeden jedinký mi časy Spelnit na té zemi věděli, Totiž lidské najpěknější krásy.
66.
Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým
 Dílům ideálů hledáte, Severu cti křivě nekraťte, Stranným okem hovíc luhům řeckým; Buď se novým, buď se starosvětským Krásy vzorem radše kocháte, Sem svá zření různá obraťte, Tato jedna všecko bude všeckým: Lidskost s božstvím, cnost a lásky plamen, Ušlechtilost tuto najdete, Jaké nezná Medičejský kámen; I mých znojů učijete tudy, K vinám péra mého řeknete: Velkáť to tíž pro tak slabé údy! [41]
67.
Ještě dnes mi probíhá mráz kosti Ještě dnes mi probíhá mráz kosti
 Mysle na to pervé kázaní, Ježto na Její sem nutkání Včera měl a ku své zkušenosti; Neděle to byla o věrnosti Pastýře a duše skládání, Ona v chrámě sedí u paní Jako slunce ve hvězd společnosti: Tu, když jazyk mladý slova láme O tom: „Za které my skládati Věci tento zemský život máme?“ Odpusť Bože! musel z řeči svazku Pro zmatek a stud sem nechati Poslední punkt: přátelství a lásku.
68.
Taková čest, mohu říci směle, Taková čest, mohu říci směle,
 Jaková mne, nikdy básníka Ještě žádného, ni řečníka Nepotkala ani kazatele; Nebo sotvy slunce od neděle Jednou osvítilo smertníka, Už mne Milá, kázně vlastníka, Překvapila a ji znala cele: Tak se velmi snadno naučila Na zpamět ji slovo od slova, Jakby Její vlastní práce byla; Měl sem se já s mojí chybou potom! Nebo tisíckráte ze znova Překáravá zmínka byla o tom. [42]
69.
Jednou, když sem za Sálu k Ní chodil Jednou, když sem za Sálu k Ní chodil
 Slavského dle zvyku vohledy, Jda hned přede mnou, hned za sledy, Světlonoš mne do půl noci vodil; Tam se semnou po jezerách brodil, Po loukách tu tropil nezbedy, Až se konečně s ním ve zvědy Pustím, vida že mi neuškodil: Kdo si a nač postavus, dím, změnil? A on: „Já sem bůžek Sorabů Bydlivších zde a mé jméno Henil; Zloboh Teut mne zaklel vlast mi bera, Však mne od kletby i od Švábů Jeho,Jeho zbaví mého lidu dcera.“
70.
V živobytí lidském žádná změna V živobytí lidském žádná změna
 Horší není jako v pohlaví, Když se onna útlá rozpraví Povah v něm a charakterů stěna; Ženský muž se tak, jak mužská žena Cti a štěstí svého pozbaví, Toho tam se málem zohaví, Této mnohem člověčenství cena: Muži vůle, čin a smělost sluší, Ženě prosba, cit a mlučení, Ten buď více duchemduchem, tato duší; Muž ať táhne nebe k cnostem dolů, Žena zemi vzhůru k blažení, Jen tak přijdou krásně k cíli spolu. [43]
71.
Nepřím, že svět ten už v sobě choval Nepřím, že svět ten už v sobě choval
 Mnohé Xantipy a Hekuby, Které nemoudřeby za chlouby Krasné pletě někdo představoval; Nejeden muž tím se odstraňoval Ode lásky z bázně záhuby, Toto však jest ženská, kterouby I sám Timon ještě zamiloval: Z Ní se jedné cnosti blesk a krásy Na pohlaví celé odráží, Co žen bylo, jest a bude časy; Neb kdo v bližší s takou duší svazky Vstoupí, potom se mu ukáží Všickni lidé jako hodni lásky.
72.
Všecky práce umí tak a dělá Všecky práce umí tak a dělá
 Jako čarodějná věštice, Hned se kvítí a hned jehlice, Hned zas péro v ruce Její bělá; To je Safo, povíš, zpověstnělá Když si sedne k básni, k muzice, Kolovrátekli a přeslice Při Ní, ejei hle Penelope celá! Malujeli, tu se nadnebeská Vděka Angeliky namane, Kuchaříli, každý host Jí tleská; A co pakby koli uchopila, Tak Jí všecko pěkně přistane, Jakby k tomu narozena byla. [44]
73.
Není ovšem, jako mnohé Švábky, Není ovšem, jako mnohé Švábky,
 Slavně učená má milenka, Aby, lépe než svá přadenka, Znala běhy hvězd a v moři kapky; Než to ani nechcinechci, aby žlábky Všech věd vyčerpala panenka, Jak tam Schlötzerova mudřenka, Nerád vidím já ty školské babky: A však není ani jak ty panny, Mezi nimiž snad a bez snadu Duch a okus ředší bílé vrány; Zná se do knih, než i do kuchyně, Hlídá hudbu, než i zahradu, A jest obraz pravé vzdělankyně.
74.
Škoda! že co slavím já a vzívám, Škoda! že co slavím já a vzívám,
 Vzor všech malířů a řezbářů, Proto přijít musí do zmarůzmarů, Že tak málo posluchačů mívam; Slávu s krásou Slavům odekrývám, Ale Němců řeč a Maďarů Větší díl mi mojích čtenářů Ukradli tak, že sám sobě zpívám: Ostatní pak daleko jsou bratří, I tam nerozumí Slovanu Slovan, což jen více bolest jatří; Předce budu pěti Její chvály, Nebo jestliže já přestanu, Začnou hory křičeti a skály. [45]
75.
Co jsou hvězdy mezi stvořenostmi Co jsou hvězdy mezi stvořenostmi
 Na nebesích okem vidnými, Na něž hledí nocmi jasnými Každý člověk ale s nedbalostmi; To jsou naše ženy s jejich cnostmi Tervajícími a tichými, S jejich, v lůně domu skrytými Veliké však ceny, povinnostmi: Mužové jsou zjevy pověterné, Na jejichžto oheň chvílkový Dívá se i dítě malicherné; Ale jaké dají zemi dary? Ne ten příjemný blesk hvězdový, Často jen třesk, puch a láry fáry.
76.
Tenby vtipu zradil ochabělost, Tenby vtipu zradil ochabělost,
 Jábych dílo začal daremné, Kdyby někdo žádal ode mne, Abych částky líčil a ne celost: K nemožnostem ať se netře smělost; Světlo slunce jestiť příjemné, Ale zraky tomu rozemnerozemne, Kdo chce patřit přímo v jeho skvělost: Tak též i tu: jdeli oko blíže, Málo vidí z darů velikých, Neb duch křehne, slova zmatek víže; To však zřejmo už i z dalekosti, Žetě celá živé všelikých Pantheon krás, umu a vší cnosti. [46]
77.
Chvalozpěv můj podobný jest tomu Chvalozpěv můj podobný jest tomu
 Řekovi tam v dávných Athenách, Který v terhu na svých ramenách Kámen nosil z prodajného domu; Tak já světu krásu tuto v lomu Ukazuji jen a v písmenách, I tu ve slovích a ve jmenách Ujmu činím dílu nejednomu: Šťastný ten, kdo spěšným chvátá krokem Tento div a zázrak spatřiti, V jeho živém celku, vlastním okem; Ten sám vyzná, žeby nade jinou Vedle Ní blud byl se diviti, A krás jiných chválu zvalby vinou.
78.
Ještě spí! o ticho sardce hlasné, Ještě spí! o ticho sardce hlasné,
 Ticho kroky, mlučte ptáčkové, A vy síně této duchové, Leťte k horám, zhaste slunko včasné! Hřích by tu byl nedbat doby krásné, Nevděk minout štěstí hotové; Vůle nedli, polib růžové Krotce rtíky, polib čelo jasné! Sotvy že se blíží ruka třesná Z tváři odkryt clony hedvábné, Anť se v pěkném schytí hněvu ze sna; Tři sta blesků na vše strany sláno, Uzří smělce, oči půvabné Sklopí, krotne, šeple: „dobré ráno!“ [47]
79.
Nejen onna růžokvětná líčka, Nejen onna růžokvětná líčka,
 Rtové k políbení spiknutí, l vaz pyšný, hardlo labutí, Šťastná zlatých vlásků po něm hřička; Čelo slunné, klidný oblouk víčka, Očí přísných vábné kynutí, Lkavý úsměch, tajná vzdychnutí, I slov němá sladkých polovička: Vše mé sardce k bojům bádá chybným, Tisíc,Tisíc zloboh Milek,Milek spojuje Nástrah klamem navnazených slibným: Ona sama učí ujít želu, Kolikráte tělo bojuje Proti duchu, a duch proti tělu.
80.
Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém, Pěkná bývá cnost i v rouchu sprostém,
 Kde tvář s duší stojí v odporu, A však třikrát hodná pozorupozoru, Kde se krása přisestřila k cnostem; Žádné tato, onna proti zlostem Sama v sobě už má podporu, Onna k jedné, tato pokoru K dvěma musí nesti vysokostem: Zde Bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké V sardce jedno vložil bojiště: Dlíli boj – o mlučte persy úzké! Váháli ta, tím už zahasila Svaté nevinnosti ohniště, Tato tím už téměř zvítězila. [48]
81.
Oči! oči! modré, milostivé, Oči! oči! modré, milostivé,
 O vy perly v květu rozvitém, V nichž se zem i nebe s blankytem Jako v řece svítí zercadlivé; VyznámVyznám, že jen u vás, školy živé, Cnost sem spatřil v blesku věčitém, Ale nač ste přitom podkrytem Vlily do mne jedy oklamlivé? Nač mi zhoubce pervé vaše zření Do dna sardce mého vhnízdilo, Jenž můj život střelou smerti plení? A však hodno výhost dáti zemi, Komu při pohřebu svítilo Takovými nebe pochodněmi.
82.
Pravdivé jest onno přísnotvárné Pravdivé jest onno přísnotvárné
 Starých věků i dnes vyrčení: Že je krása, zboží, umění, Ano všecko pode sluncem marné; Však bych jedno z nauky té kárné Vyňal vedle mého cítění, Tak jest božské jeho vzezření, Tak jest milé, vděčné, čisté, švárné: Krásu míním, tuto dceru boží, Když si, nebe na čas nechavši, Zemské roucho, jako panna složí; Nemůž tato, jak ty, zpráchnivěti, Nýberž bytů zdejších poznavši, Zpátkem zase, odkud přišla, letí. [49]
83.
Neuctí Tě žádná v světě jména, Neuctí Tě žádná v světě jména,
 Nedosáhne důvtip básníře, Rytce nástroj, kytka malíře Z ruky tvorné padne zapýřená; Já jen cit mám, duše vyvolená, Zpěv můj platí dluhy v nemíře, Stud mi usta víže u vířevíře, Že tam budeš žalmy kůrů ctěna: A však kdyby zvláštním někdo nadal Tužbu sardce mého jazykem, S nimi bych i já zde pěti žádal; Než i tak by slovo na rtech dlelo, Co mamá volit, zbytku v tolikém, Cnost či krásu, ducha čili tělo.
84.
Jako lípa, jenž se ve chrastině; Jako lípa, jenž se ve chrastině;
 Nízké zrostem, nebe dotýká, Tak tu nad sousedky vyniká Tato krásná Sorbů potomkyně; Jako Lada, jdeli před bohyně Všechněch krásy sama polýká, Tak tu předčí tato veliká Slávy dcera krásou nad Němkyně: Věc to tedy k vysvětlení snadná, Proč mne ze všech těchto krásenek Německých zde nehne zhola žádná; Ať to nyní mlučkem jazyk mine, Že jen k Slavce slavský milenek, Roveň k rovni, svůj se k svému vine. [50]
85.
Všecko, co jen koli nahromadil Všecko, co jen koli nahromadil
 Zlého na náš národ svobodný, Buď čas, aneb osud nehodný, Buďže soused, neb synsyn, jenž ho zradil; Tatar, Maďar a tenten, který zhladil Půl sám z něho Němec podvodný; Všecko toto Milek lahodný. V této jedné hojně vynahradil: A že není vzorem, na kterýby I řeč cizá měla patřiti, Nejsou Její, ale naše chyby; Totiž tato, že Slav skoupozvuký Nezná, jako jiní, troubiti S každou věcí lermo hned a hluky.
86.
Dvě stě tisíc Němec při Lunkině Dvě stě tisíc Němec při Lunkině
 Zabil, třidcet tisíc při hradě Braniboře, tolik ve zradě Aneb více v poli při Děvíně; Dvakrát tisíc pět set při Demině, V Ganě rovně; Mongol v nápadě Dvadcet čtyry tisíc v hromadě Usmertiltě Slavů v Mozkvy klíně; Všecko to, i u Kosovu kteří Padli, u Kalky a Varšavy Milek sčítav ztrátu váží, měří: Potom formu do svých rukou chopil, A co života, sil, postavy Bylo tam, to v tuto krásu stopil. [51]
87.
Vy pstré louky, a vy hustým nízká Vy pstré louky, a vy hustým nízká
 Křovím lemovaná údolí, Vpleťte krásy ve své okolí, Které na vás oko Její blýská; Potok jasna, barvy nechať získá Květ a zrostu herdé topolí, I pták sladčeji ať šveholí, Pastýř a žnec radostněji výská: Větry vějte voňavěji lesem, Zmnožte hry svých duchů jeskyně, Paherbkové poskakujte plesem; Nebo obraz takového rámurámu, Jak sám jest, a jaká bohyně Takového hodna jest i chrámu.
88.
By se Homer, a tenten, jehož Muzy By se Homer, a tenten, jehož Muzy
 Řecké mláďky pěly, navrátil, I ten, který barvy potratil Při Kampaspě, Apelles, a druzi; Onen básníř, který zpěvem hrůzyhrůzy, Nimiž Dido mřelamřela, ošatil, Až tam k tomu, jehož zachvátil Pohled Laury a hnal do Vokluzy: I náš Záboj,Záboj a tenten, který hýbal Varitem svým hrady královské, Neb kde koho Apol ještě líbal; Všickni by se, spolek učiníce, Dílo toto bohů mistrovské Slavit jali, jiných nechajíce. [52]
89.
Odkud snesol všecku látku Milek Odkud snesol všecku látku Milek
 K slití útlé této ručičky? Míru k článkům, k měké teničký Hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek? Odkud červec k bludným tokům žilek? Z kterých korun onny perličky K pěti perstům? a kde tkaničkytkaničky, Nimiž spojil vtipně každý dílek? O! co rámě, nimž se skvěla Leda Proti ní, neb kterým Angelo K řeckým mistrům přilstiti se hledá! Spi jen tíše, sladká ukrutnice, Coby ti už mroucí prospělo Sardce ranit, na němž ležíš, více.
90.
Nejen že je kmene slavenského Nejen že je kmene slavenského
 Kvítek opravdivý, spanilý, Jemuž ni Sas, ni Frank zavilý Nevzal ještě rázu národného; Ach, tu mnohý štěstí cítit svého Nezná, Slávie syn zbloudilý, Hanbou za řeč a rod zmužilý Dlouže tresty Boha hněvivého: Sardce čisté jako perla rosy Skryl v div tento rozum anjelský, V tvář a v oči nestihlého cosi; Co jen nebe výborného znalo, S krásou šperků spolek přátelský, Slavný národ i řeč, vše jiJi dalo. [53]
91.
Předkem se už té mi po hodině Předkem se už té mi po hodině
 Sardce v tužbách sladkých rozlije, Ve které si spolu lekcie Dáváváme v naší materčině; Nebo tu jsou všecky přítelkyně Slávy při nás, Muzy, Gracie, K nimž i žert a smích se přivije S rukotisky v libé míšenině: Ona svému sorbskolužickému Mne, já zas Ji učím nářečím Jiným, zvláště českoslavenskému; Za každou jest chybu určen trestek Hubinka, s tím ale bezpečím, Aby její neslyšáno chřestek.
92.
Mnoho tisíc roků různé boje Mnoho tisíc roků různé boje
 Mátly mysel světu celému, Starý čas lál času novému, Nový se smál z předků chyb a kroje; Sever pravdu, východ krásy svoje, Nadverhoval jeden druhému, Země proti nebi svatému, Nebe vedlo proti zemi zbroje: Dary v lidstvu křivou měly míru, Té chut, smysel a vtip milostný, Této straně daly cit a víru; Aby sváry živlů uspokojil, V tomto tvoru, smírce lítostný, Dary světů všech a časů spojil. [54]
93.
Uzřev ondy měsíc pelnoskvoucí Uzřev ondy měsíc pelnoskvoucí
 Nade chlumem verchů vzchoditi, Zdálo se mimi, jakby svítiti Obličej Tvůj byl tam viděl žhoucí; Počnu, během rychlým k němu jdoucí, Slova jako k Tobě mluviti, Ano z mého bludu strojiti Smích si slyším hory k nebi pnoucí; V studu hněvném sardce k hvězdám lkalo Posměch učiněný s křivdami, Za odpověd toto se mu dalo: Zdali neznáš, že nám nebe vzalo Najjasnější mezi sestrami, A ji Slávě ku ozdobě slalo?
94.
Jiní snadno vyvýšiti znají Jiní snadno vyvýšiti znají
 V básněch velkých malé předměty, Krásnější jsou jejich klevety, Nežli skutek, který v oku mají; Na opak své chytré žerty hrají Muzy s ducha mého výlety, Bohyni mi slaly v ústřety, Ano zvuky skoupý jazyk tají: Ba i co se z něho někdy kradekrade, Nemá díla mého pochvaly, Ona sama v usta mi to klade; Předce nelne k jiným věcem tužba, Buď! by aspoň jiní poznalypoznaly, Jak mi sladká v světě dána služba. [55]
95.
Nejen v kráse za vzor představiti Nejen v kráse za vzor představiti
 Můž se tato Slávy kněžina, Hotová jak někdy Godina Pro svůj národ všecko podstoupiti; KteráKterá, aby těžkých pozbaviti Poplatků se mohla krajina, Čistonitá, jako květina, Zvolila si město objezditi: Tak i tato hoří vroucí láskou Ku národu, v jedné osobě Pomíchavši vlastenkyni s Kráskou: A však nelze mužatkou Ji zváti, Ana tím jen pěkný na sobě Příklad slavskym ženkýlům chce dáti.
96.
Láska není veždy plodem snažných Láska není veždy plodem snažných
 Záměrů a vůle následkem, Aniž běží slavným za předkem, Z titulů se směje mnohovážných; Jako chlouby tak i soků strážných Štítí se a skrývá před svědkem, Ona není k cíli prostředkem, Ale sama cílem citů blažných: A co najvíc hodno pozornosti, Jest, že lásku svár a různice, Bol a dálka nemdlí ale rostí; Jako mrak a hromobitné moci Světlo růžopersté dennice Zjasnějšují po bouřlivé noci. [56]
97.
Při pohledě, jehož vážnou zpouru Při pohledě, jehož vážnou zpouru
 Milost líbě krotí pochlebná, Tvář Ji oslavuje velebnávelebná, Jakby dnes jen zletla z nebes kůrů; Při postavě pyšně pnící vzhůru, Údů blesk a hnutí ohebná, V stavu krásou usta hudebná Unaviti všechněch Trubadůrů: V ten čas, kdybys klekna ucty platil Skroušnou cnostem Jejím poklonou, Úmorby tě v náruč Její sklátil, Zde, by různých poloučily stránek, Lada v jednom těle s Madonou, Svorný sobě udělaly stánek.
98.
Všecky ty, jenž co jest krása znajíznají, Všecky ty, jenž co jest krása znajíznají,
 Hne pleť této tváře vznešené, Na jejichž se lícech červené V čistém sněhu růže rozplývají; V prostředku dvě jasné světla hrají, Slunce, měsíc, v očích vtělené, Kterých oheň z vonných studené Zefyrečky ústek provívají: Jestliže by viděti kdo z lidí Nebesa si žádal zmenšená, Tu je cele v této tváři vidí; Chtělli by pak znáti, coby byla Tvář zas tato více rozstřená, Nebesa by z ní se rozšířila. [57]
99.
Žeby toto tělo z obyčejných Žeby toto tělo z obyčejných
 Živlů bylo, není k úvěru, Ono při bedlivém výběru Musí z částek tkáno býti tejných; Asnad z rosy, libovětrů chvějných, Sněhu, červánků, mhly, etheru, Záře, oblaků a páperu, A hmot jiných útlých, čarodějných: Mnohé Vesny slily v jeden slevek Vůni květů svojích k budově Těla této najkrásnější z děvek; Proto jdeli, neslyšeti kroku, Mluvíli, jen dech je ve slově, Děláli co, sotvy zřejmo oku.
100.
Toť jest posud ještě tajemnost mimi, Toť jest posud ještě tajemnost mimi,
 Čím se živí tato Milenka, Světlemli snad jako jitřenka, Či jak včelka kvítků pochotnostmi? Čili žerty, vděky, toužebnostmi Jako láskohravá krásenka, Aneb jako v nebi blaženka Slávou, zpěvy, modlitbami, cnostmi? Jíli co, jen okusí a štípne, Pijeli, jen ústka omočí, Aneb sotvy dvě tři kapky schlipne; Jako jiní nepije a nejí Ani skrytě ani do očí, A vždy předce kvete zdravíJejí! [58]
101.
Kdyby to snad někdy mohlo býtibýti, Kdyby to snad někdy mohlo býtibýti,
 Aby pro té země ozdobu, Krása, cnost a pravda podobu Lidskou ještě uvolili míti; A jak člověk cítiti a chtíti, Mluvit, dělat v tomto způsobu, Bohmě! muselyby osobu Této panny z cela na se vzíti: Mnoho krás už viděl sem, než platí Téměř o všech onna zkušenost: Malá chyba velkou krásu špatí; Jen tu slunce bez šplihy a mraku, Jen tu dokonalé stvořenost Dílo mému ukázala zraku.
102.
Chraň Bůh! abych já snad přirovnával Chraň Bůh! abych já snad přirovnával
 Jiných národů Ji ku dcerám, Buďto ku Helenským Heterám, Třebas za vzor Praxitel je brával; Aneb jména Jí jak Říman dával Svojím Lesbiám a Neerám, Kdežto náleželo k nádherám, Že je Thais, Lais, Aspasia zvával: Ani Laura, Ninon, aneb Lotta Nesmím já mou družku jmenovat, Sice z lásky hnedby byla zlota; Nebo toto krásy arcidílo Jenom to a tak chce milovat, Co a jako nebe dovolilo. [59]
103.
Proti Milku, jenž mne postřeluje, Proti Milku, jenž mne postřeluje,
 Ještě bych sem našel obránce, Asnad ve všehoji, ožance, Aneb i v tom, který útěk sluje; Ale jiné jest, co přitahuje Sardce moje k této vzívance, To, že jako skryté ve schránce, Co den nové vnady rozvinuje: Půvabům těm, jež sem spatřil vlonívloní, Takovou zná dáti omladu, Jakby nyní vseté byly do Ní; K počtu pak těch dávných, nepřesitných, Ze dne na den čerstvou přísadu Krás a cností připojuje kvitných.
104.
Darmo lidská peruť za výborem Darmo lidská peruť za výborem
 Tímto tvorů božských poletí, K jehož tváři mnohá století Shromážděly krásu sličných forem; Jak tu řevní jeden s druhým vzorem, Jak duch viní těla odětí, Kde však nebe, velkou obětí, Učí, coby se vším mohlo zborem: Protož co já smělec koli tanu V básněch krásu její slavících, Krůpějička to jen z Oceanu; A však coby Tibru, Temži, Dnistru Zníti mělo v řečech tisících, To zni aspoň v jedné Labi, Istru. [60]
105.
Jestli jen to básnířstvím se volávolá, Jestli jen to básnířstvím se volávolá,
 Co lež, výmyslek a třeštivost, Tak mně nepatří ta poctivost, Nebo cizá jest mi tato škola; Co já básním, to jest pravda holá, Kterou vede jasná střízlivost, Ne cit prázný, aneb horlivosthorlivost, Kterou zažhnou obraznosti kola: Básně mé jsou téměř ukazadla Jen, a suché těch krás rejstříky, Jejichž v oči skutečnost mi padla; Kdybych zpíval podle obyčeje, Hymny mohliby mé veršíky, A mé znělky býti Epopeje.
106.
Věru divná osudů to hračka Věru divná osudů to hračka
 Panuje v té světa nížině, Ta hle jest má nyní mistryně, Která byla nedávno má žáčka; Tajemství všech teď mi vykladačka, Kazatel můj, chrám i svatyně, Teď má vzívanka i bohyně, Co jen ondy byla posluchačka; Já sem hledal u ní žert a smíchy, Ona pak jest tichý beránek, Který snímá krajů těchto hříchy; Už znám, že to víry povědění Dáno jest i lásce za článek: Člověk míní a Bůh divně mění. [61]
107.
Všecken oděv kroje německého Všecken oděv kroje německého
 Vyzleknuvši dnes má Kochanka, Řekla, ani v rouchu germanka Nechci od dne býti přítomného; Pak hned slala pro krajčíře svého: „Dnes mi hotova buď kasanka, Sukně a šat celý, Slovanka Jak jej nosí času od dávného!“ Potom Laible, Bandy, Tuchy, Roky Wiklery a všechnu němčinku Podala ven chudým přes obloky; A když oblek slavský na se vzala, Čelenku, klok, ryzuřízu, matrinku, Závoj – stokrát krašší se mi zdála!
108.
Právě tisíc tři sto dvadcet sedem Právě tisíc tři sto dvadcet sedem
 Roků počítal svět křesťanský, Když dán onen zákon tyranský Nakvašený nelidskosti jedem: Aby Sála nemluvila dědem Daný sobě jazyk slovanský, Ale učila se germanský Blekotati hlahol za sousedem; Století pět téměř němá byla, Anť jí opět divným efata Vzívanka má usta otvořila; Pokud čtena Slávy dcery chvála Vami mládenci a děvčata, Teď už slavsky mluvit bude Sála. [62]
109.
Vyšel sem dnes ráno na zelenou Vyšel sem dnes ráno na zelenou
 LoukuLouku, kde je s kvítím otava, A hle, nová pro mne postava, Ji zřím ženstvem slavským obstoupenou; Hodika tu s Bernhardovou ženou, S Božetěchou Šarka, Častava, Svata, Petrisa a Vojslava, Rozvitu též vidím zašlářenou: I víc ještě sousedek a svatek, Po přeslici, meči pokrevných Bylo zde bab, prabab, ujčin, matek; Všecky Ji, co královnu svou, ctily V poklonách a plesech ve zpěvných, Potom zmizly, když můj příchod čily.
110.
Na rtech těchto, sardce Tvého prahuprahu, Na rtech těchto, sardce Tvého prahuprahu,
 V oči tyto, květy duše Tvé, Skládám sliby věčné lásky své, Milenko má, mějž je za přísahu! „Svět je času poddán, všeho vrahu, Nás čas tamtam, kde času nenínení, zve, I já sem tvá, věř mi, tam i zde, Slyš to nebe a hvězd krásný tahu!“ „„K vám se tomto na oblaku vznáším, Osud jsem a sám vás lituji, Pokoj slibům, než boj svazkům vašim! Na různo teď obou porozplaším, Až vás, kdy a kde to zmlučuji, Jednou asnad sloučím k spolkům blažším.““ [63]
111.
Tak teď prostě a tak jemně stojí, Tak teď prostě a tak jemně stojí,
 Ach, tak krotce a tak vznešeně, Pelná ohně a tak studeně, Smělá je a tak se předce bojí; Tak mře želem, tak se k smíchu strojí, Jasným okem tak zří zmateně, Tak chce mnoho, touží skroušeně, Tak nic nechce při vší tužbě svojí: Ai hle modla k tomu hotová Jako, kde dva bohové se sváří, Mezi nimi třetí hospodaří; Leť tam k Tibru s lístkem holubátko, Aby hned sem přišel Canova A vzal mramor se sebou i dlátko.
112. (Jeden duch s holým mečem)
Ode Babigory v tomto rouše stínu Ode Babigory v tomto rouše stínu
 Vlast mne s heslem sláti ráčila, Slyš, by sokyní dél nebyla: Miluješli vlast svou více, čili Mínu? (Druhý duch s lukem nataženým) A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu, Tři dni šíp ten Lada ostřila, Mluv, neb chcechce, by jednou zkusila: Miluješli vlast svou více, čili Mínu? Půlnoc bije. Já se z lůžka tíše vztáhnu Stana před ně různým svědomím, Meč tam tu šíp, vlast tam tu má přítelkyně: Mlučím, váhám: rázem rukou v ňádra sáhnu, Sardce vyrvu, na dvé rozlomím, Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně. [64]
113.
Nerád sem zde, předce přichází mi Nerád sem zde, předce přichází mi
 Těžko místa tato nechati, Ne, že v lásce se tu kochati Lze a obchod míti s učenými, Ale že zde s kraji těmi zlými Přivyknul sem se už hádati, Naříkati na ně, žádati Počet z jejich vraždy nad bratřími: Ach zem tato krev mých bratrů pila, Litou rukou lestných zločinů, Takovou krev, jenž nic nezvinila; A co najvíc hodno litování, Ani potomci těch Kainů Nedali se ještě na pokání.
114.
Měj se dobře, Míno! ach už kyne Měj se dobře, Míno! ach už kyne
 Zítřek spěšně přišlý k rozchodu, Tam už odsud musím k národu, Kde se Neptun Bachu k nohoum vine; Zde máš sardcesardce, které v lásce plyne, V lásce vroucí, prázné podvodu, Mějž je, věno útlé, k důvodu Že má věrnost nikdy nezahyne: Mysli na mne, aspoň když se růží Zápach v této stinné besídce Při měsíčku s city tvými sdruží; Sardce pak to, buď se věčně skryje, Buď se zastkví krásná dennice, Slavům jen a Tobě nechať bije. [65]
115.
Kam ste zmizli ušlechtilí snové, Kam ste zmizli ušlechtilí snové,
 Sladké klamy, zdání přeblahá? Které kruté ruky odvaha Zkřísila mne k této hrůze dnové? „Preč, preč odtud!“ – heslo zhůry slove, Osud lásku v boji přemáhá, Nade branou ráje napřáhá Cherub meč – nu s Bohem houstěhouště, křové! Tajte břehy, louky, stezky, kříčky, Tajte světu, jež sme soukromě Vedli u vás vzdechy, mluvy, hříčky: Přijdeli však hoch sem v štěstí zrazen, Nech čte nápis tento na stromě: „Já sem z ráje musel, viny prázen.“
116.
„Pozastav se slunce v GabaonuGabaonu, „Pozastav se slunce v GabaonuGabaonu,
 Ať den tento dva, tři spojuje, A ty, kterou Ona miluje, Tichá lůno postoj v AilonuAialonu; Ať se při tom blaženosti skonu Sardce ještě dlouho raduje!“ Tak sem nyní, slovy Jozue, Upěl i já ve selz hojných ronu: Pak sme chvěli v radosti i strachu, Jako nechávaje v loučení Trojanský svou Hektor Andromachu; Ne dny, ale stěsnili sme týdne Spolu rozkoší i soužení, Jakových svět více neuhlídne. [66]
117.
Doba bije: člun už slojí v brodu, Doba bije: člun už slojí v brodu,
 Veslo k spěchu zove nezbedné, Strach mne jímá, líce obledne, Ještě chvílku, volám, ku rozchodu! Nohy rychlé znaly času škodu, Rozvlasená oknem vyhlédne, V náruč letí, v hrůze bezedné Selzou zmáčen každý stupeň schodu: To má láska, že čím hoří výše, Jazyk služby dlužné nekoná, Upí jenom, lká a nyje tíše; Zlíbám celou: padne opona! Jmu se co stín, došed Charona: Nu vez tedy v onny stínů říše.
118.
Dříve bude na obloze pluhem Dříve bude na obloze pluhem
 Rolník jasné hvězdy orati, Na kopřivě růže zrostati, Ovce vluka jmenovati druhem; Dříve bude země luny sluhem, Verba sladké hrozny dávati, Oheň vodu vděčně líbati, Muška slonem, velryb malým pstruhem; Dříve písně přestanou si pěti Usta všechněch slavských děvčátek, Na Tatrách se stromy rozvíjeti; Dříve Sála tato ku pramenu Obrátí svou vodu na zpátek: Než já Tebe, Míno, zapomenu. [67]
119.
Žehnám vás už, lásky kraje zlaté, Žehnám vás už, lásky kraje zlaté,
 Zahrady i pole květnatá, I vás, stromu toho bůžata, Co slib i žert náš i selzy znáte! I vy hájky, ať se dobře máte, Břehy, kře a věštná doupata, Kvělte vy s Ní žřídla mechatá, I vy hory, věže, chrámy svaté! Žehnám i vás stíny cest mých tejné, I vás louky, po nichž chodily Vstříc mi Její nožky květosejné: Chraňte klénot tento v prostřed sebe Dokud cíl ten, co nám složily Zrádné losy, změní dobré nebe.
120.
Ještě ční ten domek, políbení Ještě ční ten domek, políbení
 Buď i tobě sláno k posledu, A už rychle nohy ku předu, Skrýte očím toto těžké zření; O, vy místa pelná potěšení, Už se věčně s vámi rozvedu, Ještě okamžení k pohledu U kraj lesa – ach už domku není! Nehleď zpátkem, ven ven z tváři rovin, Ohlušte mne zvukem ptáčkové, Hory hučte, větry dujte z křovin! Už se sberu, jako sluší muže, Ale které sardce surové Ještě jeden pohled hanit může? [68]
Zpěv
II.
Labe, Rén, Veltava.
[69]
121.
Ozvětež se nářkem hory, doly, Ozvětež se nářkem hory, doly,
 Zavzni žel můj šíře široce, Ode Rénu až tam k zátoce, Kterou Dunaj dělí na dvě poly; Ode Tater kvěl ho onen holý Chlumec, Čechů statných původce, Moře, ostrov zalkej hlubocehluboce, Na nichž měla láska chrámy, školy: Z krajů, v kterých lásky zmizly práva, Ber se k pouštěm oněch divochů, Kde víc sardce řídí, nežli hlava; Pouč mladých, kteří ještě posud Beze strasti žili, jinochů: Že je lásky mnohem větší osud.
122.
Sardce co chceš? „tam, tam v onnu moře Sardce co chceš? „tam, tam v onnu moře
 Zřítiti se modrou hlubinu, Tam se za hvězdami rozplynu, Z tluků těchto nové světy tvoře; Vlast, ai! v necti, lásku hněte hoře, Tam se na vždy odsud vyšinu, Jednou vlast a druhou obvinu Rukou družku, zemi patou zboře.“ Tíše, tíše, vrať se do koleje Skutečnosti, tvorče vlastní strasti! Upěj a krý světu nářeky: Ach tě tuším i tam v snářské slasti Tvůj by mořil živel na věky: Trud a žel a tužba bez naděje. [71]
123.
Pakli nové rady nebe nedánedá, Pakli nové rady nebe nedánedá,
 Zoufám lásce věrné k posměchu, Kdo dal bolest, bere útěchu, Tužba žije, po naději běda! Berzo skryla den můj bouře šedá, Na půl cestě stojím bez dechu, Jako plavec vedle pelechu Charybdy a kruté Scylly bředa: Komu přál, teď tomu osud žehře, Zmizlo krátké štěstí divadlo, Ach jak lépe zemřít bylo ve hře! Dobrou noc! mně slunce zapadlo, Zefyrečky, aspoň vy, když zblednu, Neste popel můj tam v urnu jednu.
124.
Lásko! lásko! o ty sladký klame, Lásko! lásko! o ty sladký klame,
 O ty číše slasti najvyšší! Kde se duše s duší pomíší, V citu jednom zem i nebe máme; O kýž vnad tvých rychle užit známe, Skrytí světu v houšti najtišší, Dřív než vicher zhoubný přispíší Který, jak mně, loď i veslo zláme; Kde si, kde si sestro bohů věčných, Hosti sardci mému nevěrný, Dítě kvítků, dárce bolů vděčných! Já sem darmo k portu tvému spěchal, Anť mi zkvetlou, orkán severný, Růži vyrval, terny ostré nechal. [72]
125.
Onni rtové, jejichž vůně plynná Onni rtové, jejichž vůně plynná
 Oheň vlila duše do naší, Že kost v těle jihne najzázší, Onni rtové jsou mých strastí vina; Tak dech loudný k chřípím nehostinná Arabia z dálky přináší, A když vejde v kraje najblažší Poutník, pozdě upí horkem hyna: Onni rtové rajských kvítků medem, Nektarem a manou tekoucí, Opili mne sladkým tímto jedem; Onni rtové, do nichž všecky Muzy Milek svábil lukem vládnoucí, Uverhli mne v tyto věčné hrůzy.
126.
Není bolest zrádné lásky pouhápouhá, Není bolest zrádné lásky pouhápouhá,
 Co mé nářky smutné žalují, Mne dvě střely spolu sužují, A to jedna horší nežli druhá; Kam jdou nohy, na století dlouhá Neštěstí a hanby vstupují, Toho lidu, s nimž mne spojují Krev a řeč a zvyků vazba tuhá: Milek sardce, cesta trápí oko, Stíny zmařeného národu Lezti vida šíře, přeširoko; Ani k nebi obracejí prosbu, K bratrům mimojdoucím nehodu, A těm, co je do ní verhli, hrozbu. [73]
127.
Ai, ty Labe, proč tak selzou mutnou Ai, ty Labe, proč tak selzou mutnou
 Měníš zlaté vluny v kaliště? Zdaž si pilo někde z bojiště, Čili zpláklo z kořen Hora Kutnou? „Ne, já vinu skrývám v sobě smutnou, Záštně Slávy synů roztříště, Ach snad více než mé řečiště Písku nosí, vraždou přeukrutnou: Břehy oba, k ústí od studnice, Věky ode časů pohanských Lkají, na mne světu žalujíce,“ Hřích to ovšem, a však utři líce, Budiž jménem bratrů Slovanských Milost tobě, ale nehřeš více!
128.
Život jestiť rovný řece dravé, Život jestiť rovný řece dravé,
 Licho před člověkem tekoucí, Běda tomu, kdo jí v horoucí, Šalbě svěří nohy nedočkavé; Postoj trochu, protři oko tmavé, Sedni na břeh patře na jdoucí, Bys tak zmudřel k cestě budoucí PervéPervé, než tě sheltnou vluny žravé; Dášli slepým losům člunek hebký, Bys i víc než Columb proploval, Ani kroku nešels od kolébky; Hra to větrů jen a mertvá nůše, S níž si darmo světem střečkoval, Život má být dílo vlastní duše. [74]
129.
Takto v mysli přemítaje, veslo Takto v mysli přemítaje, veslo
 Spatřím vedle plouti s člunečkem, Spravované malým chlapečkem, Tíše tak, že sotvy Labe hleslo; Labutí dvé v předku jarmě neslo, V loďce byly střelky s toulečkem, Zlatohlávku! kam s tím krámečkem, Kdo si, dím, a co máš za řemeslo? „Moje matka Lada, a má tetka Sláva, mne sem k tobě poslaly, Za průvodce cesty, za nohsledka.“ Usta má, tím hnuta jsouce vabem, Poručeno Bohu! zvolaly, A pak sem tam bloudili sme Labem;
130.
Mělo pak to děcko v ruce pravé Mělo pak to děcko v ruce pravé
 Mimo veslo,veslo louček s bičíkem, Z plece k bedrům pásek pošikem Visel, vlásky byly kučeravé; Očka bystré, ústka láskosmavé, V tváři zloba hrála s žertíkem, A vždy medosladkým jazykem Uměl řeči štěbetati žvavé: Krásnoperá obou na lopatkách Třepetaly sem tam křídelka, Líbost měl jen v šibřinkách a fatkách; Mocný však byl lotřík tak, že čeho Tkla se luku toho výstřelka, Padlo síle hned neb čárům jeho. [75]
131.
Ale hned mne u počátku plavu Ale hned mne u počátku plavu
 Rozpakové hnětli takoví, Že má prosba Milka oslovíosloví, By loď zpátkem skroutnul ku přístavu; Proč to medle? co máš za obavu? On mi posměvačně odpoví, A já řku, to staré přísloví: Pověz pravdupravdu, probijí ti hlavu! Nestrachuj se, dí to krásné hole, Jestliže i pravdu řekneme, Jen zlým lidem ona oči kole; Zbodřen tím: nu, myslím, teď se zpátky NevrátímNevrátím, až všecky projdeme Po-Slavské ty krajiny a statky.
132.
Sloupsko pyšné, hrade starých Moků, Sloupsko pyšné, hrade starých Moků,
 Dej mi utočiště přátelské, Jako hraběnce si Kozelské Přede stem je propůjčilo roků; Mne ne sice, jak ji, k tobě soků Pokolení vede ďábelské, Nýberž Slávy cesty poselské, A šíp Lady vrytý do mých boků: Předce láska příčinou je zvláště Lkání mého tak, jak jejíhojejího, Když ji Sasic vězil v této baště; Než strast její rychle došla schylku, Já pak do soužení většího Padám co den utíkaje Milku. [76]
133.
Pozdravení neste poslů čtvero Pozdravení neste poslů čtvero
 Pánům vůkol po všech vesnicech, Řkouce: že je zítra v Lužicech K slavným hodům čeká hrabě Gero; Zovte i těch Slavů třidcaterotřidcatero, Kteří žijí se mnou v různicech, By sme při smírlivých sklenicech Hrali, pokud přijde noci šero: Jitro svitne: hrad se celý hostmi, Hned i turnaj ořmi namnožil, Strávil se den rytířskymirytířskými cnostmi; Večer, když se dokonaly kvasy, Zrádce, hostům svojím předložil Hlavy naších knížat na pospasy.
134.
V procházce té když sme přešli horu, V procházce té když sme přešli horu,
 Tichá přijala nás dolina, Toto hle jest město Jarina, Plyne řeč z ust mému divotvoru; Město to jest – kráčí v rozhovoru – Věčná hanby Němců rytina, Neb zde Jindřich Druhý, meršina, Oběsil dva Slávy z Braniboru: Oběsil je pro cnost, ne pak hříchy, Že svůj národ zradit nechtěli, Proti němuž vedol on boj lichý; Nalkavše se nade zlobou moc tou, Potom zjevnou pout sme derželi, Na Lužické Golgata to s poctou. [77]
135.
Kdybych sem měl berlu stokrajinskou Kdybych sem měl berlu stokrajinskou
 V ruce, nebo pluky vítězné, Záštity bych zdělal pavezné Pro sousednost tuto nehostinskou; Od Adrie k Baltu po zem Finskou, Na Dunaj a Labe bezmezné, Ne jak Chrobry sloupy železné, Ale zeď bych vybudoval Chinskou: Hranicí tou vás bych otábořil, O vy bratří naši ubozí, Kterých Teuto takto upotvořil; A když nemá co vám více bráti, Vzav už všecko, teď se nezhrozí Ještě mléko slavských persů sáti.
136.
Aganippe, Pimpla nechutnala Aganippe, Pimpla nechutnala
 Ustům tak svých řeckých vzívačů, Ani Kastalka, a z chomáčů Cotě původ Helikonských brala; Jak mne nyní tato ukochala Divotvorná studně Glomačů, O by jen svých hlasem hadačů Odpověd mi na otázky dala: Prorokuj mi: přijdouli pak ještě, Jenžby tyto lípy uvadlé Na tvých březích zotavili, deště? A kdy, a kde Slávy kněží vstanou Mstíti oltáře ty upadlé A v nich bohyni svou ukydanou? [78]
137.
Do hlavního města Daleminců Do hlavního města Daleminců
 Šli sme odtud, totiž do Gany, Tam kde se svojími havrany Lítý Ptáčník vdral se do našinců; A pak ne jak skutky krivdočincůkřivdočinců Soudce, než jak luňák berany, Tak on tuto škertil měšťany, A preč pobral všecko od chudinců: Mládencům a mužům hlavy seče Mečem, ukrutník ten ztřeštěný, Ženy, dítky do otroctví vleče; A to proč? jen pro tu velkou vinuvinu, Že ne Němci je, než Slaveny Líbilo se stvořit Hospodinu.
138.
Jako dobrý křesťan v zemi Páně Jako dobrý křesťan v zemi Páně
 Cestami když sem tam putuje, Všudy vzácné věci spatruje, V Betlehemě, v Nazaretě, v Káně; Z Bethanie k Naimské jde bráně, Tábor, Jeruzalem zpytuje, Golgata, kříž i hrob celuje Navštíviv poušť a břeh při Jordáně: Tak mne všecko jímá v těchto krajech, Hrady, bojiště i mohyly, Města, řeky, chrámy, stromy v hájech; Bohužel! že tam ty od pohanů Více šanoby jsou zkusily Památky, než ty tu od křesťanů. [79]
139.
Nastojte! co vidí oko moje? Nastojte! co vidí oko moje?
 Hleď, hleď řeknu mému panoši, Nahé děti, starci, jinoší Kryjí se tam za stromy a chvoje; Kdo ste, asnad vyhnancové z Troje, Čili indianští divoší? Slyšavše řeč slavskou v rozkoši Plynouc usta otevřeli svoje: Slavové sme, Němci nelidé hle Z vlasti, z dvorů nás, ba do naha Z roucha svlékli naše údy zkřehlé; Pohled jejich roztklivil mne k pláči, Milek pak se stvořit nezdráhá Aspoň šaty, co jim vzali dráči.
140.
Nehledám já věci zveličovatzveličovat, Nehledám já věci zveličovatzveličovat,
 Jak snad jisté mnějí rozumy, Nýberž mnoho ještě ze summy Hříchů těchto krajů umenšovat; Zvyk mám radše oči zamhuřovat, Nežli schválné činit výskumy, Sypu smírné kvítí na rumy Slávy a zlost volím připlášťkovat: Jen ty křivdy péro moje líčí, Nad kterými samo zarděné Nebe lká a člověčenství křičí; Kdo pak víru mně a Milku příčí, Ať sám spatří tyto svalené Hrůzy na náš národ holubičí. [80]
141.
V nenávist tak vrahy svého vzalo V nenávist tak vrahy svého vzalo
 Národu už dítě Hanibal, Že se každý z cesty vyhýbal Říman mu, když potkání se stalo; Mladosti mé krotkost nebe dalo, Mne Mars jako jeho nelíbal, Předce jedno Němče vyšibal I já v ní, že řeč mou vysmívalo: Čím víc teďby muselo a tuto Plamenem mé sardce shořeti, Kde půl Slavska nám jest odejmuto; Než jak všudy živlům klásti hrázky Bůh, tak u mne ráčí uměti, Oheň hněvu hase deštěm lásky.
142.
Nech sem dobrým! Milku, já už déle Nech sem dobrým! Milku, já už déle
 Nechci tuto s tebou cestiti, Neb i mne by mohli zabiti Tito slepí Slavů nepřátelé; Anebo snad, coby ještě vele Horší bylo, Bůh rač chrániti, I mne násilně tu zněmčiti Mohou tito Vendů němčitelé: Co já počnu s tebou samodruhý Proti celým městům, krajinám, Tys jen malý, střelče, třebas tuhý! To jsou snové, on mi na to vrátí, Když pak by i škodit chtěli nám: Komu Sláva, tomu všickni Svatí. [81]
143.
Co sem věštilvěštil, téměř skutek bylo, Co sem věštilvěštil, téměř skutek bylo,
 Milek mne víc neměl za snáře, Ve Vurcíně městě, rychtáře Oko zlostně na nás zaškoulilo; I hned, kde most Muldy, obstoupilo Množství Švábů nás co špeháře, Jedno hejno „v pouta, v žaláře Vendy ty!“ a druhé „zabí!“ vylo: Lkáme! v tom ai bohyně se z vody S korouhví a slavským zjevila Vojskem chránit nás tu od nehody; Bylať to ta, co se v tuto řeku Před osmi sty lety hodila, Nechtíc Němců dívati se vzteku.
144.
Slav i vrahům dobře činit zvyknul Slav i vrahům dobře činit zvyknul
 Tak, že pro svou velkou dobrotu Často přicházívá na psotu! Takto Milek před Bichinem zkřiknul: V tomto městě hle ten, co se spiknul Proti všechněch Slavů životu, Totiž Jindřich Ptáčník, chropotu Nectné smerti, rukou slavskou zniknul; Maďaři jej v boji porazili, A když zabit chtěli útěka, Slavové ho mužně ochránili; Já sem Milku na to, milý brachu, Vždy i přílišná víc člověka Láska krášlí, než zlost pelná strachu. [82]
145.
Při Lipsku, tom Sorbském malosvětu, Při Lipsku, tom Sorbském malosvětu,
 Zřeli najředší sme z divadel, Jeden Francauz koně ukradel Kozáku, jenž křevkrev lil za Němce tu; Cválal na něm v najrychlejším letu Zmocniv sedla se i zubadel, Ale Slavorus náš popadel Divně onu Bonapartskou sketu: Když už téměř z očí se mu tratí, Kozák na svém perstě zahvízdne, A kůň s jezdcem hned se k pánu vrátí; Tento pak, dluh slušný zlodějovi Složiv za šibalství ohyzdné, Hladil věrnou hřivu koníčkovi.
146.
Když dál ještě přes jednu sme hůrku Když dál ještě přes jednu sme hůrku
 V levo od břehů šli plaveckých, Napadne nás hlůza německých Loupežníků z města Merseburku; Ale Milek na lučišti šnůrku Napiav perstem ruk svých chlapeckých, Střelí, a tlum chertů loveckých K nim se žene rozterhavších svůrku: S vůdcem jejím Aesicem tu bandu Celou hnali až tam k žahadlům Peklovládné Hely do Nastrandu; Jindřich Ptáčník vzal ty lotry zlostné Katům, šibenicem, stínadlůmstínadlům, Aby nimi plenil Slavy cnostné. [83]
147.
Po úkazu tomto nelaskavém Po úkazu tomto nelaskavém
 Duch můj pookřáti zatoužil, Teď sem tedy cestu zakroužil Tam, kde Boso kněžským skvěl se stavem; A kde jako biskup v jednom pravém Činu památku svou prodloužil, Tak že proto,proto aspoň zasloužilzasloužil, Jestli nebyl, muž ten býti Slavem: Neb on pervý zde psal slavská slova Když náš národ učil „Kyrie Eleison“ a Boha ctíti znova; Na tom skutku tu má vděčně visíc Duše myslí sobě: lepší je Jeden moudrý, nežli bláznů tisíc.
148.
Pak sme vešli v les ten hustý jako Pak sme vešli v les ten hustý jako
 Tma, co Svatibor byl řečený, Prostřed v něm stál palouk zelený, Kde se potok vinul křivolako; Tu houf stínů: Dervan, Tungo, Drako Vilců král, a Mstivoj zhaněný, Dražko zrádně žití zbavený, Lutičtí pak vládci Dragvit, Nako: Gostimil, Grin, Moimir z Braniboru, Mezidruh, Ljut, Zvinek z Lubeky, Selibur, Msta, Gněv byl v tomto zboru; A ta všecka knížata, jichž kraje, Němci ozbíjeli před věky, Obklíčili nás v té skrýši háje. [84]
149.
Když se s nimi do rozmluvy dámedáme, Když se s nimi do rozmluvy dámedáme,
 Jeden z nich nám podá diploma, Takto znící: „Budiž vědomá Věc ta všechněm, co zde zavíráme; Že my Slávy dceru uznáváme V tom všem dědičkou, co pohroma, Zvláště zlost nám Němců lakomá, Vzala, a nač nárok vždycky máme; Právo naše přenášíme na ni, Poručenstvím tímto pečetním Nápadnicí činíc Ji a paní.“ Milek i hned po obloze světlé Letěl s písmem tímto pamětním K onné Daphně slavské z lípy zkvětlé.
150.
Pokud on se na té cestě bavilbavil, Pokud on se na té cestě bavilbavil,
 Mnou tam ku Raxe jest vyjeto, Kde ten, jehož jméno prokletoprokleto, Gero, k Slavům úkladně se vplavil; A pak sedemdesát obezhlavil Nevinců zde, tak že pole to Dlouho leby bylo oseto, Jejichž červec řeku zakrevavil; Nyní Sláva na tom osadila Zahradu si místě velikém, A z hlav stromy, květy učinila; V středku zří se hlava Stoigněvova, Pak ta, jemuž oči s jazykem Živé dřela vzteklost Geronova. [85]
151.
Svorně se až posud ještě choval Svorně se až posud ještě choval
 Ten můj lukonosný ředitel, Ale když se jako cestitel Zpátkem vrátil, vadu rozesnoval; Nebo družku mou už nejmenoval Tak jak jiný země bydlitel, Než, ten nevolaný křestitel! Všeslavou Ji na vždy přebirmoval: Takže jménem trojím jednu krásu, Míny, Slávy dcery, Všeslavy Nazíváno od tohoto času; Pervé já sem dal své milovnici, Druhé matka, třetím žvatlavý Přezdíval své Milek sesternici.
152.
Z pahorku se na pahorky klátím Z pahorku se na pahorky klátím
 Po vsech, po dolinách zelených, Po městech a řekách pramenných Už tak dlouho bolest darmo tratím; Než teď vímvím, jak cestu sobě zkrátím! Na oltářích těchto kamenných, Obětnicech Slavů zmařených? Nebi žertvy utáhnuté splatím: O vy skály staré, hvězdonosné, Svaté pyramídy Severu, Obět má jsou tyto selzy rosné! Neste je tam, tu je všecky složím Lité pro matku i pro dceru, Aby byly perly v trůnu božím. [86]
153.
Nazejtří když slunce blesky v dcerku Nazejtří když slunce blesky v dcerku
 Rána, jitřenku, se linuli, Řeknu, by sme Labem popluli Ještě dále, mému Luciperku; Zavítavše tedy k Viteberku Šli sme hned k té černé tabuli, O řeči kde slavské ceduli Před sto lety jmíno za titěrku: Místo všeho pření s těmi znova Školomety se a Němčíky, Napsali sme tam jen tato slova: Psáno stojí: nenávist jest vina, Nezbraňujte mluvit jazyky! Každý národ chvaliž Hospodina!
154.
Aby šli sme Labem do VerbinyVerbiny, Aby šli sme Labem do VerbinyVerbiny,
 Milče nedalo mi pokoje, Nebo panovali rozbroje Mezi Sasy tam a Slávy syny; Císař Konrád přišel trestem viny Srovnati chtěv stránky oboje, Vyvoleno právo souboje, A los házen byl dva o herdiny: Němec a Slav stáli proti sobě, Udatně sic oba bojují, Ale Slav byl vítěz v malé době; Boj i pravdu měla naše strana, Předce soudcem Němcem jsou tu jí Potom ještě těžší pouta dána. [87]
155.
Teď nám, řekli usta mého družby, Teď nám, řekli usta mého družby,
 K Jece do Wustrova jechati, Kde se ostatníkrát konati V řeči slavské mají božské služby; Neb dán rozkaz „víc tu žádný muž by Nesměl Slavům slavsky kázati!“ Kazatel chtě mluvitmluvit, plakati Musel, potom začal pelný tužby: „Měj se tedy dobře, o ty drahá, Sladká řeči, řeči materská, S níž nás loučí vláda Slavovrahá!“ Já hned z toho vyšed svatodomu: Bráti řeč, dím, to cnost neherská! A či má i mocnář právo k tomu?
156.
Tuto Milek na člun rukou sáhnul Tuto Milek na člun rukou sáhnul
 A spřež jeho změnil v holuby, Které jako malé Cheruby Do lehounké přičky polské vpřáhnul; Potom velím, aby cestu nahnul V pravou stranustranu, kde jsou Kašuby, Nebo kmen ten blízký záhuby Navštíviti bol mne ještě táhnul: Přišli pak sme přes Lupov a Lebu K Slavům těm, když právě strojily Přípravy se jejich ku pohřebu; I nás Němci tuto smutnou Tryznu, Spolu s nimi slavit prosili, Než já s kletbou hrobařů těch zmiznu. [88]
157.
Ku barbarům rodu Avarského Ku barbarům rodu Avarského
 Přišli jednou trojí poslové, Citary se k hudbě hotové Chvěly z jejich plece vysokého; „Kdo ste?– Chán k nim pyšně z trůnu svého – Kde jsou vaše vojska, mečové?“ Pane, řeknou, my sme Slavové Ode krajin moře Baltického: Vojnu sotvy podle jména známe, Darmo žádáš od nás pomoci, My jen hru a zpěvy doma máme; Hráli před ním, hráli přelíbezně, Tyran na odměnu: „Otroci Vlecte do zajetí tyto vězně!“
158.
Vrátivše se zpátkem ku Odeře Vrátivše se zpátkem ku Odeře
 Zůstaneme státi prozatím, Pak pout do ŠtetínaŠtětína obrátím Svatý ořech najíti tam věře; Milku! povím, oči na něj vpeře, Prokaž mi vděk, však ti zaplatím, Já hle ovoce tu naklátím A skerz tebe pošli Slávy dceře: On to slíbil; ke stromu pak jdeme Dodajíce krokům pospěchů, Bohužel, než co tu nalezneme? Dub už do pně ořešáku vpleněn, Žalud roste místo ořechů, A kněz dávný ve sviňáka změněn! [89]
159.
Já i Milek živě změnu tu čil, Já i Milek živě změnu tu čil,
 I hned šli sme odtud k Volínu, Kde král Dánský Erich, nevinu Slavskou hrozným nelidskostem učil; Krajany své před tím městem mučil, Nahé o kůl je co zvěřinu Svázav břitvou břicho do klínu Řezal, ač i život z nich se pučil: Sardce vyňav živým ukazoval, A tak rukou svou i šlepějí, Utočiště toto znesvěcoval; Bože, myslím, jestli proti svojím Tito lidé takto běsnějí, Cože proti cizým, proti mojím?
160.
Při Kamině městě deržel stání Při Kamině městě deržel stání
 Milek s loďkou naší křídlatou, Tu houf ženců roli bohatou Žal a v středku jeho jedna paní; Rukávy má vyhernuté, dlaní Třímá serp a slámu nažatou, Kytli pěkně měla podpiatou, A všem předek vedla při dělání: To snad Ceres? ptám se vůdce svého, Ne, ta role slavské dědictví, Slavenka to rodu šlechtického; Ona žne jen v onom spolku bystrém Z pouhé lásky, nebo v rolnictví Slav byl veždy pro Europu mistrem. [90]
161.
O! těch zlatých staroslavských časů, O! těch zlatých staroslavských časů,
 Jenž zem tuto někdy krásili, O nichž čísti, ač je líčili Nepřátelé, nelze bez úžasů; Klíčů, zámků, šibenic a rasů Neznali tak, že se divili Velmi věcem těm, když spatřili U svojích je němčitelů Sasů: Neznáma jim byla lest i krádež, Žebrač, přísaha a zločinství, Rodiče a starce ctila mládež; Všudy zpěv a vlídné obličeje, Stoly veždy pelné hostinství, A teď, ouve! vše se opak děje.
162.
Krajem břehů u Pomoří chodě Krajem břehů u Pomoří chodě
 V rumích Slávie a rozmetu, Nad Vinetou hledám Vinetu V různobarvé moře toho vodě; Město! jehož někdy čest a lodě Kryly celou zemskou planetu, Vyviň třizubému klepetu Neptuna se ještě ke svobodě! Století si vzdorovalo Dánům, A jen bohové tetě stačili Přemoci, ty mořské Herkulánum! Nešťastné si dvakrát město Slávy, Předně, že tě vluny zničily, Pak že i vtip chce to křivohlavý. [91]
163.
O ty ze všech najvalnější ztráto O ty ze všech najvalnější ztráto
 Moře slavské, slavsky nazvané! Nebo že tvé není Germane Venedický záliv, sám máš za to; Než i Balt Blat, tak jak Blaton, Bláto, Slavské slovo jest a zůstane, I zde prýštěniny zbírané Jméno jantar od Antů snad vzato: Slavové tu byli Autochtoni, Nech už nelže Němec lichotnělichotně, Že jen vzal, co dřív mu vzali oni; I kam přišla ruka jejich rolnárolná, Zaujala jenom pravotně Místa prázná, opuštěná, volná.
164.
Ku životu národnímu moře Ku životu národnímu moře
 Právě tak jak země potřebí, Aby dary všechněch podnebí Užiti své mohel ku podpoře; Bez něho se duchem v nemotoře, Tělem v nouzi národ pohřebí, S ním se po všem světě zvele bízvelebí, Buďže kupčí, válčí aneb oře: Dobrý Bůh nám Slavům sice dal tu Cestu všechněch sil a obchodů, Na Venetském světospojném Baltu; Ale Teut, ač sám měl moře dosti, Zrušiv onen zákon národů, Vzal tím posud klíč nám vzdělanosti. [92]
165.
Tu když bárku mořem nebezpečným Tu když bárku mořem nebezpečným
 Z břehu pustíme a stavadla, Bouře strašlivá nás napadla, Mrak byl tři dny s nebem bezslunečným; Lámaly se vichrem divoječným Vesla, plachty, kotvy, zábradla, Že i Milkovi krev ochladla, Neb se k retě cítil nestatečným: Naděje má ale neklesala, An mi onna Hvězda Severná Veždy jasně před očima stála; Ona byla Pharus, kompas, kotva, A když zívla propast požerná, Třímala loď, oku vidná sotva.
166.
Jako Argonouti do KolchidyKolchidy, Jako Argonouti do KolchidyKolchidy,
 Aby zlaté rouno dostali, Samotráckým mořem plovali Nesouc mužně všelijaké bídy; Vlunobití tu, tam Stymphalidy, Onde býky, draky potkali: Tak my sme se nyní čítali S Milkem do těch slavných herdin třídy: On byl Jason, Orpheusa jméno Mně dal, Arkonskou pak stanicistanici, Jako rouno, za cíl položeno; By sme v nástroj náš ji vzali lodní, A pak, jako dobří dědici, Všecky Slavy sjednotili pod ní. [93]
167.
V bouři vlun a sardcotrápných citů V bouři vlun a sardcotrápných citů
 K výspě Rygenské loď přiběží, Kde už na protějším zábřeží čekal na nás běloň Svantovítů; Ozdoben byl bleskem drahých krytů, Zlatým sedlem, svilnou otěží, Když nás uzřeluzřel, hřivu naježí, Nohou dupá, jako břinkot štítů: Milek, lokaj, rukou uzdu lapil Zninoha hned toho pyšného, I já v střemen vstoupiti sem kvapil; A tak v klusu, pelní zvědavosti, Ostrova sme toho celého Ohlédali vzácné pamatnosti.
168.
A tu přišel na um neštastného A tu přišel na um neštastného
 Příklad Poláka mi Mazepy, Jak jej, pro lásku, kůň svěřepý Po Ukraině nosil svázaného; Tu s ním běžel divoch, do hustého Lesa, odtud pusté na stepy, Na cestu tam křivou, na slepý Chodník, a v tůň plesa hlubokého: Až jej spolu s unaveným koněm Milosardní v poli sedláci Polapili, dřív než bylo po něm: Bodejž jen tak, myslím, mého Milka Silní přikvačili jonáci, Aby každá třeštěla v něm žilka. [94]
169.
Za dvě léta dost se dosti věru Za dvě léta dost se dosti věru
 Milek v žaláři mne navězil, Při té, se kterou mne sřetězil Poutem lásky, teď je z nohou speru! Takto ráno, takto ku večeru Myslím, jakobych už zvítězil, Zvláště od těch dobdob, co rozmezil Železný los mne a Slávy dceru: Ale slabáť jest tu ruka zbrojná, Nebo cit můj jest cit slovanský, A má láska ne jak novokrojná; Kam se koli cestou noha má hne, Všudy onen magnet Sálanský Sardce moje silně k sobě táhne.
170.
Přes ostrovu háje, přes ohyby Přes ostrovu háje, přes ohyby
 Cest, a křížných stezek pletence, Přijezdili k místu studence Svatého sme bez bludu a chyby; Kde já k Slávě věrnost sem a sliby Obnovoval, lásku k milence, Ano ruka Lady rozence Ve vodě té lovila si ryby: Potom načřel do nádobky zlaté, Aby zavděčil se bohovibohovi, Když přijdeme do božnice svaté; Než dřív ještě vesti jízdu k onné Křídohoře velím Milkovi, Z níž až Sály vidno břehy vonné. [95]
171.
Pohleď oko na ty jasné strany, Pohleď oko na ty jasné strany,
 Pro něž lilos už selz potoky, Zaleť na verch onen vysoký: Co as dělá anděl milovaný? Zda sem hledí stojíc u vrát brány, Či hrou kojí osud divoký, Či list píše, čili výtoky Léčných bylin hledá pro mé rány? Strojíli však kadeř u zercadla, Lkáli k nebi v svatých hodinách, Boj se pomsty, jenžby na tě padla; Líbáli Jí patu vluna čilá, Spíli v sadě samá v květinách, Vrať se, by tě bleskem nestrávila!
172.
Někdy se i v pěkných nepravdivá Někdy se i v pěkných nepravdivá
 Příslovích lež krýti nestydí, Tak že ten se velmi ošidíošidí, Kdo je v žití za pravidlo mívá; Nenalezá se však více křivá Řeč snad v žádném běžném u lidí Jak v tom přísloví: „Co nevidí Oko, ani sardce neželívá!“ Kdo to smyslel, motovidlem střelil, Ano podle mého příkladu Opak snáze ku pravděby čelil; Nebo já, čím nevidím ji déle, Svaluji tím větší hromadu Na své sardce bolesti a žele. [96]
173.
Věku chudý, léta nebe sytá, Věku chudý, léta nebe sytá,
 Háje neúrodné na bohy! Kam se verhne mladoch ubohý, Rady pilen, když ním osud smítá? Bardů sever, Slav měl Svantovíta, Řek i Říman stolec třínohý, V naše háje vešly mátohy, Naší lásce baba losy čítá: Jenž se předtím mezi lidmi hnuli Kráse přivtělení bohové, Nám se kdesi v modru rozplynuli; Než či slušno, pověz zištné plémě, Lzeli, řecte moudří časové: Nebe vyhnat z jeho vlastní země?
174.
Patřil však já nejen ku prostranstvím Patřil však já nejen ku prostranstvím
 Těm, kde lásky mé jsou poklady, An sem žádné neměl závady, Obdařen byv divným velikanstvím; Ale i tam, kde jsou pode panstvím Slavským Němců, Finů hromady, Kterak svou řeč, mravy, výsady Mají, aniž lkají pod tyranstvím: Na slavské tam půdě Němci tyjí V prostřed Ruska, a hle od věků Pokojně a bez nátisku žijí; Kdo tam myslí na zruštění Němců, Jak zde na zněmčení obleků, Jazyka i jména Slavoplemců? [97]
175.
Vstaňte vzhůru, o vy sedmispáči Vstaňte vzhůru, o vy sedmispáči
 Desetistoletní, slovanští, Kterých připravili germanští O národní život lidožráči; Usnuli už sami vaši dráči Deciusové ti pohanští, Potlačovatelé tyranští, Jimž ste ušli do jeskyně v pláči: Nastali už Theodosiusa Svobodní vám dnové vzkříšení, Osvítil Bůh Sasa, Dána, Prusa; Už váš národ i řeč má své práva, A vám v Carigrad se vrácení Bezpečné už způsobila Sláva.
176.
Jesli Slávy rumy ještě vstanou Jesli Slávy rumy ještě vstanou
 Rukou vaší příští potomci, Věřte zkušenému vědomci, Jehož usta tu k vám radu vanou: Zřiďte obec, jedním jménem zvanou, Pevnou, ať ji cuzí holomci, Svornou, ať ji vlastní lakomci Nezbourají novou zase ranou; Údy mnohé, hlavu jednu mějte, Vyrostlou však z těla vašeho, Černé s bílým nikdy nemíchejte; To nás cestou posud vedlo křivou, Vy se chraňte bludu našeho, A vlast stvořte čistou, tervanlivou. [98]
177.
Přímo odtud hnáno ku Arkoně Přímo odtud hnáno ku Arkoně
 Na plac jedné krásné rovinky, Kde se právě letní ožinky Provodily v hlučném lidu shoně; Byli rádi, když sem sedna z koně K nim šelšel, onny dobré lidinky, Míchal sem se v jejich hostinky, Hry a zvyky do trávy se skloně; V konci svátku panny písně pěly, Král a šlechta vedli honitbu, Ženci bohům obět přinášely; A žrec velkým kleče za koláčem, Říkal pronikavou modlitbu, S vděčným sardcem než i s horkým pláčem.
178.
„Svantovíte, Bože čtverohlavý! „Svantovíte, Bože čtverohlavý!
 Byly slova toho šedivce, Přijmi dík z ust tvého horlivce Za rok štědrý i den tento hravý; Chraň i dále dárce požehnavý, Pole, města, dítky, příznivce, Dej nám štěstí, počas rozsívce, Němcům sardce lidské, rozum zdravý: Aby pode pláštěm náboženstva Nepáchali v našem národu Porobu, lest, křivdy, ukrutenstva; Uslyš nás, tyty, jenž si světla pramen!“ Tu vstal do chrámu jda v průvodu Kněz ten, a lid všecken volal: „Amen!“ [99]
179.
Já té Němců přisvědčiti haně Já té Němců přisvědčiti haně
 Nechtěv, dím: i což vám dělají, Že se onen starec nehájí Zde tak zjevně naříkati na ně? Tu lid začal v každé lkáti straně: Ach! kraj, chrámy, krev nám heltají, Pod křížem nám hlavy stínají, Berou těžké desátky a daně: A co ještě horšího jest, to je, Že nám vyřezují jazyky Z naších ust a cpají do nich svoje; Slovem nemá tolik bílé křídy Verch ten v naší výspě veliký, Jenžby mohla vypsat naše bídy.
180.
Odtud chodník vinoucí se tence Odtud chodník vinoucí se tence
 Zavede nás pěšky loukami K Rujevítu, sedmi hlavami Vládnoucímu, totiž do Karence; Vlaštovky tu modlu, na vzor věncevěnce, Hnízd svých ozdobily budkami, Přišli vrabci v to, a válkami Vyhnali ty krotké opeřence: Milek ostře křivdu tuto křeše, Vy ste násilníci, vrabcové, Parom do vás! vlastovičky těše; Nediv se, já povím tomu chlapci, Tu máš podobenstvo: Slavové Vlaštovky ty jsou, a Němci vrabci. [100]
181.
V tomže městě s těkavostí stejnou V tomže městě s těkavostí stejnou
 Ke druhému chrámu cestíme, V kterém Porenuta spatříme S modlou jeho pětiobličejnou; A když pilně na každou věc tejnou Řezby, sloupy, kouty hledíme, Pode sochou škříni zočíme, A v ní knihu starou, čarodějnou: I hned vzal sem tuto slavskou Vedu, Než sám neznav čísti, odbude Ruka má ji Milku ku přehledu; On čte, tuto polsky v běžném spěchu: Pokud svět jest světem nebude – Tam zas česky: Tenkrát Němec Čechu –
182.
Poručil sem se těm ostrovanům Poručil sem se těm ostrovanům
 K pevnině se opět odbera, Kde sme přišli ještě zvečera Do Chotkova na noc k měským pánům; Než zlá noc to, ano k nebe stanům Tak, že zněla zem ta veškera, Smutný hlas vyl z jejich jezera: Pomsta, pomsta, pomsta Sasům! Dánům! Šli sme ráno tam: ai vodou tělo Plává, které provaz okolo Hardla, vlasy mečem sťaté mělo; Pro věrnost je zhanobil a svalil V louž tu Danský biskup Absolo, Když Lev kraj, on toto město pálil. [101]
183.
Mezi dvěma ohni pálícími Mezi dvěma ohni pálícími
 Stáli tuto naši předkové, Z jedné strany vedli Dánové, Z druhé Němci boje s ubohými; Oba tiskli daněmi je svými Jako plémě peněz hladové, Herkul padne v půtce takové, Kde se musí práti se mnohými: Přes moře si ruky podávali Oba kmenové ti germanští, Jakby národ nám a řeč tu vzali; Učte, z toho příkladu co plyne Pro vás, kmenové se slovanští: Vrána vráně oko nevykline!
184.
Při potoku Paně čili Peně, Při potoku Paně čili Peně,
 Paní s pannami nás potkala, Jedna lála, druhá plakala, Třetí zpátkem zřela zarmouceně; Za nimi stráž „preč, preč bezedleně!“ S metličkami v ruce volala, Což pak pleť ta, díme, zpáchala? Divíce se zvláště jedné ženě: Siritha to dcera Svenonova, Stráže se šupem tím mluvila, Manželka co byla Gotschalkova; Dánka tato s těmi dvořankami Tak nám krále i nás zněmčila, Že už, běda! téměř konec s námi. [102]
185.
Zbořeniště pusté! Retry slavné, Zbořeniště pusté! Retry slavné,
 V jehožto zde sedím chrastinách Jako na truchlivých svalinách Marius tam Karthaginy dávné; Devět bran, most, ostrov, pleso plavné, Radohost tvůj, řezby v kontinách, Ai, jak živě se mi v hlubinách Malují mé obraznosti bavné! Kýž sem nyní Thebským Amphionem, Hnedby skákali ti rumové Stavitelským, ve zdi, pod zákonem! Kýž sem nyní Deukalionem, Ze všech kamenů těch SlavovéSlavové, Slavenkyže staly by se honem!
186.
Vyšedše ven z města za ohradu, Vyšedše ven z města za ohradu,
 Milek z daleka už zavonízavoní, Na rychlém že běží černoni Cestou kdosi pro zpáchanou zradu; A hle zůstal viset za svou bradu Absolon ten pode jabloní, Byl to, ukradeném na konikoni, Saský biskup Burkhard z Halberstadu: Všecken naších Lutiků kraj boře Retru spálil, domy drancoval, Uzmul z chrámu Radhostova oře; Proto musel tři dny tu se káti Lupič ten, a když si odsnoval Kudly, pěšky domů putovati. [103]
187.
Mnoho lidé, zvláště nevlastenci, Mnoho lidé, zvláště nevlastenci,
 O těch ukrutnostech troubili, Jež prej na křesťanech tropili Vendi v Retře, v Braniboře, v Lenci; Jak je v obět, ozdobené věnci, Bohům svým a modlám pálili, Aneb jinák živé mučili Bolestmi, co lítí zaslepenci: Jako nimi jatijati, žalářeni, Aneb loupežové neřádní Po moři a zemi provozeni; Možno! než v tom byli učitelé Najlepší a mistři příkladní Sami Němci jim, jich tlačitelé.
188.
Od jezera Tolence sme jeli Od jezera Tolence sme jeli
 Do Museum v Nových Střelicech, Kde sme vykopané v Přilvicech Slavské bůžky s Milkem uviděli; Kteří, tknuti ním, hned oživěli, Sem tam běhajíce v policech, A nám o městech a vesnicech Starých časů mnoho rozprávěli: Jeden leccos mluvil o Lotaru, Druhý o Ottovi z Bamberku, Třetí lál všech slavských kmenů sváru; A když těmto podobnými slovy Rozhovor náš přišel k závěrku, Milek dechnul – opět byli kovy. [104]
189.
Ale jedna modla, jak ty, mříti Ale jedna modla, jak ty, mříti
 Nechtěvši nám strachu nahnala, Nebo nejen živá zůstala, Než i takto počne hovořiti; Už čas přišel! už ven musím jíti! Už sem dosti dlouho čekala! A pak skla i dvéře lámalalámala, Když sme ji zde chtěli zatvořiti; Posléz předce, však jen s prací snažnou, Poštěstilo se nám uspati Bohyni tu velkou, přísnou, vážnou; Vyšedše, hned: kdo to? či ji pozná? Jdu se chtivě Milka zeptati, A on, ach! to Nemesis je hrozná.
190.
Mezi Němcem rozdílu a Slavem Mezi Němcem rozdílu a Slavem
 Ještě neuzřel sem většího, Jako, přišedše dne dnešního K Malachovu při soumraku tmavém; Loupežní tu Němci, Přibyslavem Obleženi, z města zdejšího Byli do domovu vlastního Propuštěni, při životu zdravém: Vertislav pak nevinný brat jeho Okraden, jat, potom oběšen Ode Lva byl tuto německého; Nebyl to Lev, ale lítá šelma, Pravil Milek skutkem předěšen Tím, a zbaven pojatosti bělma. [105]
191.
Navštívení krátké dovolte mi Navštívení krátké dovolte mi
 I vy Přibyslava synové, Ač pak pro vás onni zvukové, Nimiž mluvím, dávno jsou už němí; Ale města tato s jejich vsemi, Pyšní Meklenburku domové, Jsou, jak Vendů starých zbytkové, Posud ještě na Slávie zemi: Přijmitež mne tedy, ei, však vy ste Najstarší a samá knížata Pošlá ještě z kreve slavské, čisté; A zas mohou, jako Němci z Vilců Tak, by rovná byla odplata, Slavové se státi z poněmčilců.
192.
Divnými můj nápady mi stále Divnými můj nápady mi stále
 Milek cesty nechut osolil, Zvlášť pak nyní slova hlaholil, O nichž já sám přemýšlel sem dále; Jábych, řekol, všechněm Slavům krále Z tohoto tu kmene vyvolil, A však jen taktak, aby odvolil Němčiny se dřív on dokonale: Toby byla i krev pravoslavská, I rod panovnický v Europě Najstarší, co větev Přibyslavská; Ach co jednou vzal čas všebořitel, Nevzkřísí, dím já řeč uchopě, To nám žádný Slavů jednotitel! [106]
193.
Jsemli zde už, sám sem k sobě pravil, Jsemli zde už, sám sem k sobě pravil,
 Stargrad také ještě neminu, Šli sme: a ai, skvostnou hostinu K vítání nás Těšmírův dům slavil; Abych pak se Milka zlého zbavil Aspoň v tuto pěknou hodinu, Káži: ty ven zůstaň zlosynu! Já šed jej sem v dvoře pozůstavil: Než když dvéře zatevřeny byly, Bouchá, prosí, pláče mazňátko, Že stud i hněv líce moje kryly; Potom když hod náš i spolek shlédnul, Rozbiv okno, jako ptačátko Vberkna v jizbu, na mé plece sednul.
194.
Od Těšmíra dále na Vagrie Od Těšmíra dále na Vagrie
 Levou stranu jdeme do Plonu, Abych složil dlužnou poklonu Stínům onné slavské Lukrecie, Jejíž cnosti kýsi Teutonie Zlosyn učinil zde úhonu, O že jméno její v záclonu Nevděčná nám skryla historie! Než krev pomsty toho násilníka Na jezera březích vylitou Posud vidí oko pocestníka; Ana s kreví Buthue se míchá Zněmčilce, co s duší zarytou Boj se vesti s matkou neostýchá. [107]
195.
Zanechavších sotvy Plonský chotár Zanechavších sotvy Plonský chotár
 Potkali nás tu z Čech harfeník, Z Turce olejkář a pláteník Z Oravy, pak od Trenčína drotář; Chlapci! dí můj vtipný pranovotář, Já chci nyní býti bubeník, Vůdce náš nám bude louteník, Tam jest Alberk, jehož původ Lotar: Byvše k němu s hudbou přivedeni, Hrad ten celý tak sme zříceli, Nezůstal že kámen na kameni; Přimušení, proti lidství právům, Slavové jej stavět museli, Na slavenské půdě, proti Slavům!
196.
Neděle nám svatá přemilostně Neděle nám svatá přemilostně
 Různé osvítila rozcestí, Lid se, kudy jdeme, peřestí Po vesnicech novým rouchem skvostně; Do Lubeky tíše jen a sprostně Putujeme v prostřed náměstí, Tu nám povyk v uši zachřestí, Lid a kněžstvo kasali se zlostn ězlostně: Byli pak jsou z křesťanských tu Němců Biskup Gerold s bratrem Konrádem, Helmold mnich a jiní z cizozemců; A když konec byl jich k Slavům křiku, Přibyslav, hnut jejich příkladem, Tuto hřímal zpátkem Filipiku: [108]
197.
„Pane! slova tvá jsou opravdivá, „Pane! slova tvá jsou opravdivá,
 Než proč sami na ně nedbáte? Hle, nám cestu pravou hlásáte, Anť jest ovec vaších cesta křivá; Poroučíte sardce milostivá, A náš národ z kůže zdíráte, Loupeže a vraždy pácháte, Díla o nás spisujete lživá: Posíláte vojska, drábů, dvorských, Kteří tak nás lítě lotrují, Že nám lépe do vlun jíti morských; Od Traveny až kde Peny lože, Knížata nás vlasti zbavují, A cti lid váš – polituj se Bože!“
198.
Vzdělaní tím, do europejského Vzdělaní tím, do europejského
 Kolébky sme vešli kupectví, Která byla tu hned v sousedství, Totiž v lůnu domu měšťanského; Slula Hansa, ale Vendického Počátku dle jistých svědectví, Zde pak sídlo své a knížetství Měla i sklad zboží rozličného: Slavové ji perví založili, Ale nedědil syn za otcem, Zisk a čest si Němci přivlastnili; Virgili! náš národ roven tobě, I on mnohých věcí původcem Jest, an chválu jiný připsal sobě. [109]
199.
Druhého dne časem ranní doby Druhého dne časem ranní doby
 Cestu k Raniberku konáno, Tak verch kostí slávských nazváno, Zavražděných rukou Saské zloby; Nestačilo totiž, když jen hroby Pro předky tu naše kopáno, Celé hory potom děláno Z nich, a tyto jmíno za ozdoby; Když už syt byl oheň, zem, hlad ptáků, Moře slavskou kreví opilé, Hromaděno kosti do oblaků; A, by zlost svou očím světa skryli, Za vůdce si Slavy zněmčilé K vykořenění všech vyvolili.
200.
K omluvě svých hříchů namítali, K omluvě svých hříchů namítali,
 I to Němci jsou a mnichové, Že prej křesťanskému Vendové Náboženstvu zde se opírali; Věřím! neb jim skutkem zhyžďovali Dar ten božský sami dárcové, Proč pak ode jiných Slavové Žádali křest, nejen vděčně vzali: Chorvati šli s prosbou ku Římanům, Moravan a Rusů vládnoucích Kmen slal posly ku Carigradčanům; Než ti tu se nebožátka báli Danaů i dary nesoucích, Anť jim všecko, i sám dar ten, brali. [110]
201.
Práznoť jest to nade pohanskými Práznoť jest to nade pohanskými
 Vendy lání Němce ruhače, Nebo zdali potom jináče Nakládal i s Vendy křestěnými? Zda los jejich zlepšil, nesnesnými Daněmi je více netlače, Či jim v řeč a národ neskáče Nohami i potom nelidskými? Před i zatím rovné byli činy, Neb hle Ratibora křesťana Zavraždil Dán s osmi jeho syny; Dobře to už dávnost hodnověrná Řekla: Mouřína a havrana Barva veždy zůstane jen černá.
202.
Kdyby každou žádost, předsevzetí, Kdyby každou žádost, předsevzetí,
 Aspoň jměné v lepších hodinách, Chtělo v těchto zemských nížinách Nebe spelnit k vůli svojích dětí; Ne jak Herodias hlavy stětí, Ani panství v cuzých krajinách, Jenbych žádal v Němců dějinách Vymazati jedno čtyrstoletí: Totiž čas ten smutný člověkovi, V němž se ďálo Vendů ničení, Od Karla až ku Jindřichu Lvovi; Ten tam začalzačal, tento dílo skonal, Tak že národ náš v tom mučení Roků téměř půltisíce stonal. [111]
203.
Nač prej mír já věcmi těmi ruším, Nač prej mír já věcmi těmi ruším,
 Budou mnozí Němci mysliti, Lépe byloby to zakrytizakryti, Nežli sverbot působiti uším; Dobře! než buď svoboda všem duším, Co vám volno bylo činiti, Nám buď aspoň volno mluviti, Menšíť tentu hřích než onen tuším: Vy ste kradli, my se nesnášeli, Váš byl meč, krev naše v bouři té, Surovost vy, my sme sprostnost měli; Vy se tedy za zlé sardce vaších Předků oněch nyní hanbíte, A my opět za zlý rozum naších!
204.
Převelikou škodu způsobilo Převelikou škodu způsobilo
 Ovšem toto Slavů zněmčení, Ono Němcům mravné hnětení, Nám pak hmotnou ztrátu učinilo; A však předce rouháníby bylo Proti světa toho řízení, Kdyby proto naše kvílení Všetečně se s Bohem právotilo: Děj ten smutný s jeho časy zlými Má nám sloužiti jen k silnému Podnětu, ne k pomstě nad jinými; On ať jedním z prostředků těch sluje, Nimiž odrodilé k novému Národy Bůh žití probuzuje. [112]
205.
Hodna zmínky snad i pošetilá Hodna zmínky snad i pošetilá
 Případnost ta bude, která mě V městě Raceburku ve chrámě, Kam sme s Milkem vešli, přikvačila: Podobizna krásná tuto byla, Zlaté jablo majíc za známě, Já jda uchopím ji za rámě, Míno, zkřiknu, Míno roztomilá! Milek smál se nad tím do rozpuku, Co se řechtáš? dím já v nevině, A on: toť ne tvá choť, preč tu ruku! V kráse obou sice rovnost živá, Ale tato Lada bohyně, Matka má jest, a zde sluje Siva.
206.
Když se zatím nohy naše znova Když se zatím nohy naše znova
 Další cestu konat zaberou, Povím vůdci svému s důvěrou: Jábych rád šel nyní do Lemgowa; Tu on, sotvy slyšav tato slova, Otočil hned mhly mne zástěrou, A ai, nad Labem a Vezerou Do kraje sme chvěli Clemenova: Přijdouc k městu, čteme: „Slavská brána.“ Probůh, řeknu, v prostřed Německa Kým a kdy jsou tato slova psána? Šli sme a pak přítel můj mi zprávy V domě svém dal ptání na všecka, Že on, kraj i město štěp jsou Slávy. [113]
207.
Nyní ani slova nezpomenunezpomenu, Nyní ani slova nezpomenunezpomenu,
 Milek čte mi to už na čele, Žebych žádal, nechav přítele, K Amsterdamu jíti, blízko Rénu; Proto tuše cíl a jeho cenu Sehnal hned ty divné chumele, A tak řídil vozík uměle, Že sme přímo vletli do Nardenu: Kde já množství kvítí Holandského, Zvláště tulipánů Harlemských, Nakoupiv jdu k hrobu Komenského; A hrob nimi ozdobil sem celý, Přijmi čest těch darů pozemských, Řku, ty muži boží, přeumělý!
208.
U všech nových národů i dávných U všech nových národů i dávných
 Chválu měli vážní předkové, I my vlastenci a bratrové Slavme slavně slávu Slavóv slavných; Jméno i prach svojích mužů hlavných Ctí Vlach, Němec, Francouz, Anglové, I my vlastenci a bratrové Slavme slavně slávu Slavóv slavných: Sloupy Řek a Říman obelisky Dědům stavěl, pelné mistrovství, Chynčan klade na hrob jejich blysky; Šetři otců i ty čáko mladámladá, Matky Slávy, v jejímž království Slunce boží nikdy nezapadá. [114]
209.
Nezdálo se mi to ještě dosti, Nezdálo se mi to ještě dosti,
 Nýberž velice mne bolelobolelo, Že to tělo slavské leželo V cizí zemi tu a vyhnalosti; Jako Mojžíš Jozefovy kosti Z EgyptaEgypta, kam nebe velelo, Tak mé sardce tyto zachtělo Přenesti v kraj slavské národnosti: „Mýlíš se“ dí v tom a ke mně běží Milek s hřičkou lehkých poletů, „Slavskáť jest to zem, kde muž ten leží; Slavové zde v času oddáleném Domovali pode Venetů Belgických a Armorických jménem.“
210.
Při tom městě, jako ranní zoře Při tom městě, jako ranní zoře
 Rumenec když kryje řeřavý, Viděli sme popel krevavý Barvit celé Německé to moře; Což to, volám, otázky si tvoře, Což to zase Bože laskavý? A tu rybář jeden všímavý Přišel ke mně toto odhovoře: „Ode čtyř set roků, milý pane! Co prach Husův veržen do Rénu, Voda tato červcem tímto plane; Rén se celý v krev a popel hustí Při Konštanci vedle Bodenu, A nám krev tu dáví jeho ústí.“ [115]
211.
Paroloď tu zase Milek skoval, Paroloď tu zase Milek skoval,
 By sme šli té věci na stopu, Pustil v krevavou tu potopu Ji a z moře Rénem vzhůru ploval; Nedlouho, ai plamen vyblukoval Od země až nebes do stropu, Který šíře celou Europu Jiskrami a bleskem napelňoval: My sme pout k té uspíšili stránce, Uzřevše pak obraz hranice, VímeVíme, že sme přišli do Konštance; Oheň ten prej století tu svítí A Rén, moře, řeky, studnice Nemohou jej nijakž zahasiti.
212.
I nás tak ten plamen v oči pálil I nás tak ten plamen v oči pálil
 A pral jiskry v sardce, na tělo, Že nám dlíti při něm nelzelo, Ač už noční mrak se na zem valil; Když pak let náš k Dunaji se vzdálil, l zde světlo to nám hořelo, Tak, že Řezno v blesku leželo, Jakby Vulkán lávou byl je zalil: Spustivše se k němu na břeh řeky, Jdeme onen klášter hledati, V kterém leží Rostislava svleky; Dvanáct hodin znělo z věže k uchu, Najda rakev začnu volati: Prociť, zjev se, zaklínám tě duchu! [116]
213.
Tu se víko rakve starobylé Tu se víko rakve starobylé
 Samo sebou dvíhá s tichostí, A šust větra v kryptě schramostí, Mertvec v plachtě přede mnou stál bílé; Postavy byl velké, ušlechtilé, Obličej se barvil bledostí, Řetězy mu k zemi od kostí Řinčely už ryzou téměř zhnilé: Místo očí prázné jamky byly, Usta: „kdo si? v jakém vyslanství Přišel si sem?“ ke mně promluvily; Krajan tvůj sem, řku já, pověz že mi, Kníže náš a dárce křesťanství, Proč ty ležíš v této cizí zemi?
214.
„Jeden král, tam z toho pokolenípokolení, „Jeden král, tam z toho pokolenípokolení,
 Které nikdy Slavům nepřálo, Připravil mne sočně o málo To, co měl sem z dědictví a jmění; Pak mne do pout, k soudu, do vězení, K smerti záští jeho tahalo, Potom spáchat na mne kázalo Horší nad smert, očí vyloupení; Při mém soudu tři sem viděl strany, Němců dvě a třetí němcovým Mečem k tomu hnané slavské many; Ptám se soudců; co má byla vina? „Kalils vodu,“ vždyť, já odpovím, Dunaj teče z Řezna do Děvína! [117]
215.
Umlukel s tím, ňádra zastonají, Umlukel s tím, ňádra zastonají,
 Zmizí rozplynuv se ve blysky, Tu sám Milek pouští na pysky: „Ale co ti lidé s vámi mají? Svobodu vám za hřích pokládají, Vaše jméno terč jich úhryzky, A své hříchy, mordy, nátisky Herdinstvím a právem nazívají!“ Mluč, já povím, mluč ty štěbetníku, A choď domů už, já do vlasti Dunajem jdu, za vozbu měj díku! Ne! ne! z toho Slavotrápska jdeme Ještě k Veltavě, dí, do slasti, Tam kde květ všech Slavů nalezneme.
216.
Dílem sladký přímus námluvy té Dílem sladký přímus námluvy té
 Mého průvodce a kočího, Dílem pudy sardce vlastního, Změnily běh cesty příležité; I jdou tedy k Česku naše hbité Větrokoně z kraje zdejšího, Pode námi řeky hadího Toku, města a vsi rozmanité: Nebo let náš onním Slavskem běží, Vůkol Rezatu a Rednice, Kde teď Vircburk, Bamberk, Barait leží; Nastojte! tam vše už poněmčeno, Jen že téměř každé vesnice Slav a Vend a Vind nám znělo jméno. [118]
217.
Když se nade Norimberkem hnula Když se nade Norimberkem hnula
 Vozba, postoj! káži Milkovi, Totě vzácné město Slavovi, Jakby duše má je pominula? Zde hle znikla někdy Zlatá Bulla, Díka čtvertému buď Karlovi, Tomu slavské řeči otcovi, Jehož vůle k Němcům takto slula: „Vy, co nade Slavy panujete, Králi, volenci a knížata, I řeč jejich znejte, mluvte, ctěte!“ Ovšem! dí tu Milek vtipem božským, To už věci žádá podstata, Pak jde dále k horám Krakonošským.
218.
U pomezípomezí, když sem z vozu zkročil, U pomezípomezí, když sem z vozu zkročil,
 Spatřil vysoké sem dubisko, Na jehožto větvech chlapisko Sedě blízkou na Slávii bočil; Kolikráte krásu její zočilzočil, Omdlel, slintal, dostal kašlisko, „Hle to jest bůh Němců Tuisko“ Tak mi Milek do otázky skočil: On chtěl Slávu najperv ženou, nynínyní, Když mu košem daladala, mudruje Učiniti svou ji otrokyní; Než i láska i hněv šálí darmo, Dříve soka závist zmorduje, Nežby nesla sousedka to jarmo. [119]
219.
Jak tě vítat, selzou čili zpěvem? Jak tě vítat, selzou čili zpěvem?
 Jako matku či jak macechu? Země, pelná cti i posměchů, Slavná přízní bohu jako hněvem; Hrady tvé se sov a plazů chlévem, Kraje pastvou staly Nečechů, Lev ti silný slouží za věchu, Smert a mdloba vězí pod oděvem: Tecte mutné selzy do Veltavy, Jako déšť a blesky z oblaků, Nesouc heslo toto dítkám Slávy: Nechte svár, co hrob už vlasti vyryl, Slyšte národ ne křik Feaků, Váš je Hus, i Nepomuk, i Cyril.
220.
Třebas teplé selzy z očí leji Třebas teplé selzy z očí leji
 Po těch hájech tu a rovinách, Předce plesám v duše hlubinách Víc a více každém při kročeji; Všudy dobře doma najlépěji, Parom po všech všudy cizinách! Ach mně ve Slavenských krajinách Sama zem už voní příjemněji: Pro mne nejsou cesty světoběžné, Příchod, kde nás nikdo nečeká, Odchod, při němž nelká sardce něžné, Lidé, s nimiž řeč nás nespojujenespojuje, Budoucnost ni dávnost daleká, taková pout vyhnanství mi sluje. [120]
221.
I sám Milek přišel ku veselší I sám Milek přišel ku veselší
 Mysli raduje se velice, Když sme z oné Slavů kostnice, Germanie, vyšli k cestě delší; Plesal, škeřil zoubky sněhu bělší, Pyšně rozpávil své letice, Slovem, tu hned ode hranice Kohout na svém smetisku byl smělší: Ba i se mnou, vyjasnivši čelko, Novou provodilo šálenost, Toto milé, krásné strašidelko; Radost nám i jaro povýšilo, České hory měliměly zelenost, Po loukách se kvítí rozbarvilo.
222.
Jako plavec radostivě tleská Jako plavec radostivě tleská
 K břehům vůni odtad nesoucím, Kde se Indus rouchem květoucím Skvostně šatí, co choť kmentem hezká: Tak mým sladce rozkoš mnohobleská Sardcem proletěla třesoucím, Když sem hlas tvůj uchem žádoucím Slyšel opět, milá řeči česká! Třikrát štastných, jenž tě mají, vnuků, Dědictví všech jiných dávnější, Pelné síly, krás i libozvuků! O že jedno předce smutně hrozí, To, že v této zemi krásnější Jazyk mají nežli sardce mnozí. [121]
223.
Kam se medle zástup tento shání? Kam se medle zástup tento shání?
 „To jde všecko k zřídlům Karlovým, Vy též tuším?“ a nač odpovím, „Ei hle k zpěvům slavné Catalani!“ V pravo slečny sedísedí, v levo páni, Síň se zlatí hmotem gázovým, Vyjde v prostřed s věncem bobkovým, Začne, všechněch oči, uši na ni: Lustry hasnou, stanou vříti vary, Dámy mdlejí, Gabrielky, Mary Palmy zhůry na ni metají; I já tleskámtleskám, ano se mi zívá, Co to dím? a Mentor podtají: Mína z duše tato z měšce zpívá.
224.
Žaluj sardce pustým těmto hradům, Žaluj sardce pustým těmto hradům,
 Nedej smutku ducha týrati, Lásce studno k lidem volati, Upěj tedy cestám, řekám sadům; Hlas tam obrať oněm ku pokladům, Jež sem v dálce musel nechati, Ba i těm se pokus vyrvati, Jako trápným Laokoon hadům: Pahorky ty zapomeň a města, Které tím se více zbližují, Čím dál vede oči od nich cesta; Jako jelen poraněný brokem, Když se nohy ujít snažují, Spěšnějším smert chvátá za ním skokem. [122]
225.
Cestu konám, měst a silnic hluky Cestu konám, měst a silnic hluky
 Lásku dusím, Muzu zaháním, Smíchem ve dne, v noci hněváním (Žluči skoupá!) krotím sardce muky; Sám být nesmím, city onna, zvuky Tato vnuká, co se odstraním, Lesy panny mněje, makáním Mínu hledám, a jsou jedle, buky: Tak je všecko u mne v odporu, Skrývám se sám, i sám hledám sebe Led jsou líce, oheň žíly střebe; V duši hřímá, čelo klidem jasním, Jiní naschvál, já jen navzdoru, Jiní v chyžkách a já cestou básním.
226.
Jako koráb Noe po potopě Jako koráb Noe po potopě
 Na Araratě si spočinul, Tak i náš, když na Říp doplynul, Konav cestu dlouhou po Europě; Zatím kouzly jakovési stropě Milek pravou rukou pokynul, Tu se otec Čech k nám přivinul Selzami ten verch svůj celý kropě; Potom zalkalzalkal, že se střásla země, A tak smutný, téměř hněvivý, Z chlumu toho zmizel zase němě; Předčily však mnohem, tato pustá Mlučelivost a hněv horlivý Výmluvností, Ciceronská usta. [123]
227.
Z veršku toho sem tam šíře sme se Z veršku toho sem tam šíře sme se
 Na pamatná místa dívali, Tu sme Budeč starý hledali, Onde Peruc při studnici v lese; Pak či Panna výš, či Baba nese Hlavu v Troskách, sme se hádali, V levo Stadice sme poznali, V pravo Mělník v povětří se třese: Kde lid český bydlíbydlí, jasno bylo, Než kde Němci aneb zněmčenci, Tam se všudy nebe oblačilo; Potom zase naší cestou pěšky Šli sme dále jako vlastenci, V tovaryství jedné hezké Češky,
228.
Osoba ta putující s námi Osoba ta putující s námi
 Byla sice krásy vznešené, Ale roucho měla zhyzděné Všebarvými vůkol záplatami; Caparty a kusy se špinami, Darmovisy, prýmy upstřené, Byli ze všech krajin vlepené S velkými té paní poškvernami: Když se v studu od nás oddálila, Šeptám: zjev mi, bůže křídlaté! Kdoby divná matrona ta byla? To jest, dí on, sama Česká země Zosobněná, a ty strakaté Hadry jsou v ní cizozemců plémě. [124]
229.
Skryl se Říp a Libušina dvora Skryl se Říp a Libušina dvora
 Zlaté sídlo téměř spatřeno, Ano náhle slunce zatměno, Sardce strach a nohy jala vzdora; Kde jsem? kam jdu? a co za potvora Tam své kostmi věnčí temeno? Čí krev, hroby? – a v tom zakleno Hromem z Krakonošů: „Bílá Hora!“ Zpátkem noho z hory nade každou Černost tmavých nocí černější, Medea to česká s dítek vraždou! Milek selzy z oka mého zetře, K Veltavě pak cestou přímější Neseme se v libědchnoucím větře.
230.
Tožť jest onna veleslavná Praha, Tožť jest onna veleslavná Praha,
 Ty zdi, hrady, věže obrovské, Onno město Čechů královské, Krásné jako Slávy dcera drahá; Tam ten jest hrob Otokara, Braha, Vojtěcha a Vlasty rekovské, Tu most, dílo Karla mistrovské, Na němž pěla Muza z Budče nahá: Už tvé berly zlatoleské zhasly, A meč tupne při své štěrbině, Před nimž Tatry, Balt i Řím se třásly; Předce věčným Slávy budeš chrámem, Pěknobřehá Němců sokyně, Zvítězivši v přemožení samém. [125]
231.
A však než sem vešel, smluvu psanou A však než sem vešel, smluvu psanou
 S Milkem učinil sem před Prahou, Přísnou pečetí a přísahou, By on se mnou nešel, stverzovanou; On to spelnil, a hned přede branou Přetvořil se s chytrou rozvahou V holoubka, a nebes podlahou Proletoval město obou stranou: Téměř měsíc přítomnost svou taje Čekal na mne, chudák, po domích, Po věžech a chrámích sedávaje; Ale divno, tak znal dobře zemce Od cizinců dělit lakomých, Nesednul že nikdy na dům Němce.
232.
Ký to člun tak rychle vluny dáví, Ký to člun tak rychle vluny dáví,
 Proč tak krotne pod ním Veltava? V předku Milčat chasa létavá S praporci, a vůkol oblak tmavý; Tuším Lada narození slaví, Či snad k novým světům příprava? Probůh! práznať lázeň – šatlava – Zuzanka se s králem na břeh plaví: Jdi jen, jdi jen děvče muže smělší, Tak tě vodiž Cypru vládkyně, Bys ho šťastně, kam si žádá, nesla; Až ho oddáš, obrať zpátkem vesla, Já zde počkám, hezká plavkyně, Ach! než cesta naše bude delší. [126]
233.
Dobrý Milek po Praze mne vodil Dobrý Milek po Praze mne vodil
 Denně od rána až k večeru, Kde dům slavný, řídkost, nádheru Znal, tam letmo na střechu se hodil; Způsobem tím najperv doprovodil On mne k Slovanskému klášteru, Kdež tu bohopustu veškeru S podivem i s omerzou sem schodil: Divil sem se nákladku a dílu Této slavské řeči svatyně, Jevící chuť Karlovu i sílu; Merzelo mne, že i tuto panství Ustoupiti Sláva cizině Musela a jíti na vyhnanství.
234.
Když sem takto s osudem já horce Když sem takto s osudem já horce
 Nelítostivým se hášteřilhašteřil, Milek za Veltavu naměřil Křídla a mne vedol k Daliborce; Tu mne očar hudby divotvorce Jakéhosi v uši udeřil, A kdyžkdyž, aby se mi sdůvěřilsdůvěřil, Kdo jest, prosím, on mi smutně to rce: Dalibor sem, naučil mne housti Mister nouze: a v tom ku zemi Z okna motouz pro almužnu spustí; Dav mu ji, ach! myslím rovnou mírou, Jako tebe nouze houslemi, Tak mne láska obdařila lyrou. [127]
235.
Byv tou hudbou drobet obveselen Byv tou hudbou drobet obveselen
 Šel zas do města sem starého, A hle konec mostu Pražského ZřímZřím, an stojí zlatorohý jelen; Chtěl on na most, ale Milek vtělen Rychle v obraz lovce českého, Měří po něm z luku silného, A on do vod padnul podestřelen: O jak se mé sardce potěšilo, Že se proroctví to s hrůzami Oněch časů od nás odvrátilo; V kterých prej měl snáze tuto divý Jelen se zlatými rohami Viděn býti, než Čech opravdivý.
236.
Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu, Znám sic mnohou ušlechtilou hlavu,
 Jakých v cizině snad nemnoho, Chlouby pronárodu onoho, Jenž má slávu jména, řeči, mravů; Než kdo jest jim přednost dáti v stavu? Aniž haňme chválou někoho, Ačť bych já znal předce jednoho Jenž jest – ale sardce všechněch Slavů: Ty všech vděkyň spolu pěstoun, chovan, Buď ti dána tichý Genie, Čest ta, které nám si nabyl: Slovan! Byť i vyschlo lože Veltavino, Tvoje, dokud stane Slávie, Jméno, Mladon, vděčně bude jmíno. [128]
237.
Blízek nebe nechci více lkáti, Blízek nebe nechci více lkáti,
 Hluchým žele mého nížinám, Tebe českých bohů zaklínám Olympe, a knížat byte zlatý! Divys tropil: ei rač důkaz dáti, Přelož mne, kam ruky vypínám, Leťte s ním, kaž těmto zbořinám, Jako Šemík, jak sloup RímuŘímu vzatý: Vstaňte z mertvých, skroť můj svými kouzly Osud krutý věštná Libuše, Protni, Žižko, mečem jeho uzly; Jestli tentýž, předků ohluše Hlasy osud, k tobě Slavů slávo, Vnukům nechal aspoň lkáti právo!
238.
K tohoto se hradu vystavení K tohoto se hradu vystavení
 Celé země sběhla podstata, Ruky lid dal, šperky knížata, Jméno Sláva, Sion přirození; Mistrů věčných dílo už se mění, Barvy schnou i sloupy ze zlata, Jejich zlomky verhou díťata V řeku, jenž se hněvně vůkol pění: Časů tvář zde lítě zůří chmurná, Chlum, kde nebe někdy v palácích Bydlelo, jest nyní Čechů urna; Který anjel čeká rozkázaní, Aby troubil jednou v oblacích Takovému prachu z mertvýchvstání? [129]
239.
Hřích je ovšem velkývelký, vražda vzteklá, Hřích je ovšem velkývelký, vražda vzteklá,
 Krádež, zrada, žhářstvo, otravy, HodnyHodny, aby mečem popravy Krev a duše z těla jejich tekla; I lež, pýcha, závist svod a směklá Chlípnost číhající na mravy, A jak slují onny ohavy Přišlé na zem z horoucího pekla: Však znám draka s tváří černochudou, Proti němuž tyto úlomky Hříchů, ještě sněhu bělší budou; Ten sám loupí, repce, učí zlému, Bije sebe, předky, potomky, A zní: Nevděk ku národu svému.
240.
Nuže! pokud sardce mladé bije, Nuže! pokud sardce mladé bije,
 Hleďme štěstí vlasti laskavé, Bdící probuzujte dřímavé, Teplí chladné, živí vševše, co hnije; Věrní zrádné pošlapejte zmije, Štědří haňte oči šilhavé, Pilní zběř tu, která krevavé Mozole jí a pot bratrů pije: Krásněji se nikdo nehonosí Smělým čelem, jako vlastenec, Jenž v svém sardci celý národ nosí; A to právem, nebo i on složí, Ať se směje tomu třeštěnec, Za své ovce počet ruce boží. [130]
241.
Pracuj každý s chutí usilovnou Pracuj každý s chutí usilovnou
 Na národu roli dědičné, Cesty mohou býti rozličné, Jenom vůli všickni mějme rovnou; Bláznovství jest chtíti nemistrovnou Rukou měřit běhy měsíčné, Jako k plesu nohy necvičné Pokoušeti pro pochvalu skrovnou: Lépe činí ten, kdo těží s málem, Stoje věrně na své postati, Velkýť je, buď sluhou nebo králem Často tichá pastuchova chyžka Více pro vlast může dělati, Nežli tábortábor, z něhož válčil Žižka.
242.
Nepřipisuj svaté jméno vlasti Nepřipisuj svaté jméno vlasti
 Kraji tomutomu, v kterém bydlíme, Pravou vlast jen v sardci nosíme, Tuto nelze bíti ani krásti; Dnes neb zítra vraha zemi másti, A lid v jarmě jeho vidíme, Předce když se duchem spojíme, Vlast je celá v každé svazku časti: Vzácný ovšem citu nevinnému Jest i háj ten, řeka, chalupa, Kterou praděd nechal vnuku svému; Ale meze vlasti nerozborné, Jichž se bojí tknouti potupa, Jsou jen mravy, řeč a mysli svorné. [131]
243.
Když sem já sám v sobě toto říkal Když sem já sám v sobě toto říkal
 V soumrak při Jezerce studnici, Holoubek mne v sejčka kuklici Šustem křídel ze sna toho zmykal; Strašně, jakby příval z tuče stříkal, Letěl k staroměské radnici, A tu k rozloučení na špici Dvadcet sedem kráte zakuvikal: Šíře dále ku slyšení byla Ona smutných zvuků písnička, Až i zmatek živlů způsobila; Vicher dul a země v třesu vyla Tak, že ve Vídni tím hlavička Štěpánské se věže nakřivila.
244.
Chvála Bohu! že už vymizeli Chvála Bohu! že už vymizeli
 Onni přenešťastní časové, V kterých někdy naši předkové Náboženstvím národ zabíjeli; Třeštěnců už sváry oněměli, I hry svatáčků a bludové, Na půdě své vlasti Čechové Osemdesát bojů vyterpěli; MezizdiMezizdi, co loučily násnás, hynou, Tak že z rozličných si ovčinců Ruky slavské přívětivě kynou; Kýž jen nebe nešle novou z pekla Eris mezi kmeny našinců, Jenžby zas meč v sardce Slávy vtekla. [132]
245.
Jaro znikázniká, sněhy plaší slunce, Jaro znikázniká, sněhy plaší slunce,
 Zefyr loutky nese trávníkům, Strom už stínem hoví poutníkům, Slavík zpívá z květového trůnce; Tam laň plesá, onam křepké junce, Zde se niva směje rolníkům, Motýl k sadu, kachně k rybníkům, Zlatá spíchá včela ku medunce: Vše se těší, kochá, líbá, skáče, Všudy láska, žerty, lahoda: Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče; Jen mne nejmou jara ani léta, Nehne slunce, ani příroda, Co mne zbavil osud duše světa.
246.
Čekej tamto nad Šumavou málo Čekej tamto nad Šumavou málo
 Slunce zlaté jdoucí k západu, Ach už tebe jen mi náhradu V dálce této nebe zanechalo; Jak si se mi v štěstí sladce smálo, Tak teď mírni jeho proradu, Pozdrav i Ji tam i zahradu, V níž si s nami plesalo i lkalo: A však ještě na mne louče svojích Pramenů skloň, aby pobraly Tam k Ní tyto řeky očí mojích; Když tam přijdeš, rozkaž: aby záři Blesky tvé k Ní pervé spíchaly Zlíbati Jí rtíky, oči, tváři. [133]
247.
Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo
 Ve své vysokosti nebeské, Ukazoval též i na veské Přátely, hrad Tábor, Rabské dřevo; Ano, aby vše mi bylo jevo, Chtěl mne vesti všudy po České: Ale odpusť prosím nehezké Zpouře mé, o krásná Slávy děvo! Najperv káral Milek sám mou vinuvinu, Že sem nechtěl více cestiti, Potom ptal se přísně na příčinu; Já dím, to jsou důvodové lehcí K pochopení: neb zde básniti Jak chcichci, nesmím, a jak smímsmím, tak nechci.
248.
Předce zdálo se nám po pořádku Předce zdálo se nám po pořádku
 I Dvůr Králové a Šumavu, Českou Lípu, zříti, Sázavu, A pak jíti k Dobroslava statku; Měhoděk! dím potom mému mládku Vzavšímu zas lidskou postavu, Navštivme teď už i Moravu, Onnu vážnou slavských biblí matku: Ona, ač jest nyní dějoprázná, Druhdy byla v panství široká, Slavské řeči pilná, v boji rázná; Milek vděčně té mé rady požil, A mne na temena vysoká Hory Radošť v měkou trávku složil. [134]
249.
Pervý zrak náš padel k Holomouci, Pervý zrak náš padel k Holomouci,
 Kde sme množství velké Tatarů, Jako roje much a komárůkomárů, Uviděli na křesťany jdoucí: Tu je začne vítěz jeden tlouci, Snad to Winkelried jest Švejcarů? Španělů Cid? Huňad Maďarů? Ne, to Slávě patří jméno skvoucí! Jaroslav on Hvězdohorský sluje, Jenž zbiv najperv vůdce samého, Potom vojsko celé rozptyluje; A byť i svět nebyl dosti vděčným, Předce skutku toho slavného Hostejnov tu svědkem bude věčným.
250.
Tam se v Bruně ve hrob uložilo Tam se v Bruně ve hrob uložilo
 Tělo otce Slavů učených, Moře zásluh jeho vznešených Na Europu celou působilo; Zvláště český jazyk zpovinnilo K činění mu díků skroušených, An se tři sta roků ztracených Tímto mužem jemu navrátilo: Zrozen v Uhřích; bydlel v Čechách; spatřil Rusko, Polsko; zemřel v Moravě, Aby tak náš celý národ sbratřil; Proto zde si potomkové jeho Přisahejte lásku ke Slávě, Nebo toť jest oltář Dobrovského. [135]
251.
Z chlumu toho když tak ohlíženo Z chlumu toho když tak ohlíženo
 Okem naším vůkol to i to, Ai hvězd osem stojí rozlito Nade hradem, jemuž Králic jméno; V každé hvězdě název uviděno, Tam Strejc, Albert, Hodic, Kapito, Ephraim, Caeolla tu vyryto, Jesenský tam, Eneáš tu čteno: V středku měsíc blesku líbezného Stál, a záře liter prýštila ŽEROTÍN se z něho; Nad nimi pak všemi jasnost silná Slunce, na vzor knihy, svítila, V nížto psáno bylo: Šestidílná!
252.
Únor jihne, Staré Šallerovce Únor jihne, Staré Šallerovce
 Ve snách nočních spaly na břehu, Taja hučí, zespod od sněhu Rozbouřená, zhůry od ledovce; Voda rostouc domy, skály, ovce Nese dolů v prudkém náběhu, A už slyšno v matném rozlehu Navet lidská lkání, jeky, slovce: Pomoc! pomoc! do oblaků znělo, Když pak retování z blízkosti Nešlo, tedy z Ruska přiletělo; Kozáci tři člun tu uchopili, A ti, bez prosby i vděčnosti, Stopadesát lidí ochránili. [136]
253.
Kdo to stojí s tělem obnaženým Kdo to stojí s tělem obnaženým
 Tamto v tuhé zimě na ledě? Nehrad z Růžoskály! nehledě Tam, dí Milek hlasem popuzeným; Kdo to běží s okem vyloupeným V Děvčí hrad tam, zhaněn škaredě? Cyrek! oba k Čechům ve vědě Dějopisné přislouchají ctěným: Na lově je javše Rakoušané Nutili buď hrady pustiti, Buďto nesti trýzně jmenované; Oni oba, příklad pro potomstvo, Byli hotovější voliti Muky těla, nežli věrolomstvo.
254.
Když tak po všech místech znamenitých Když tak po všech místech znamenitých
 Zříme z této hory homolné, Až tam na krajiny okolné, Až tam do vod Visly pramenitých; Na březích té řeky rozložitých Kozlátko se páslo svévolné, Neřády a skoky zápolné V nezbednostech čině potočitých: Na to orel s dvěma orlicemi Přiletěvše, slabé zvířátko Rozdrápali na tré s údy všemi; Co to, zhýknu, za divadlo nové? A můj druh dí: onno kozlátko Polsko jest a orli mocnářové. [137]
255.
Ai jak pyšně tvůj se zlatověžný Ai jak pyšně tvůj se zlatověžný
 Kremel, Mozkvo svatá, blyskoce! Jak stkví dávno se a vysoce Krásou města celý sever sněžný! Než hle Sláva, najperv palác něžný Roztopšinův ohněm ztroskoce, Potom v celém městě široce Sype jiskry, vatří plamen běžný: Pověz medle matko jasnočelá: Jaké příčiny tě musely K takovému skutku pobízeti? „Světlo slepcům rozžati sem chtěla, By už předce jednou vidělividěli, Kdo jsem já, a co jsou moje děti!“
256.
Slávie! ó Slávie! ty jméno Slávie! ó Slávie! ty jméno
 Sladkých zvuků hořkých památek, Stokrát rozervané na zmatek, Aby vždycky více bylo ctěno, Od Uralů Tatrám na temeno, V pouštěchpouštěch, kde má rovník počátek, Až kde slunka mizí dostatekdostatek, Království jest tvoje rozloženo! Mnohos nesla a však křivdy činů Nepřátelských všecky přežila, Ba i špatný nevděk vlastních synů; Tak, když jiní snadno v půdě měké, Ty si trůny sobě tverdila Na století rumích dlouhověké! [138]
257.
Od Athosa k Trigle, k Pomořanům, Od Athosa k Trigle, k Pomořanům,
 Ode Psího k poli Kosovu, Ode Carigradu k Petrovu, Od Ladogy dole k Astrachanům; Od Kozáků ku Dubrovničanům, Od Blatona k Baltu, Ozovu, Ode Prahy k Mozkvě, Kyovu, Od Kamčatky až tam ku Japanům; Ural, Tatra, Volga, řeka Savská, A všech hor i krajin okolek, Kde se koli mluva slyší Slavská: Zaplesejte, bratří, i vy i já, Líbejme se při tom vespolek, To hle vlast je naše: Všeslávia!
258.
Všecko máme, věřte moji drazí Všecko máme, věřte moji drazí
 Spoluvlastenci a přátelé! To, co mezi velké, dospělé V člověčenstvě národy nás sází; Zem i moře pod námi se plazí, Zlato, stříbro, ruky umělé, Řeč i zpěvy máme veselé, Svornost jen a osvěta nám schází! Dejte nám tu, s duchem všeslavosti, A ai národ máte viděti, Jaký nebyl ještě v minulosti; V prostředku se mezi Řekem, Britem, Naše jméno bude blyštěti Na sklepení světa hvězdokrytém. [139]
259.
Slávové! vy ducha nesvorného, Slávové! vy ducha nesvorného,
 Živí v rozbrojích a hryzotě, Jdite všickni spolu jednotě Od uhlí se učit řeřavého, Ve hromadě svazku společného Dokud to jest, hoří v teplotě, Hasne každý uhel v samotě Odervaný ode druha svého: Učiňte tu radost milé matce Rusi, Serbi, Češi, Poláci, Žíte svorně, jako jedno stádce! Tak vám vojna lidožerná vládce, Tak vlast nerozterhnou chytráci, A váš národ pervý bude v krátce.
260.
Načby proto sardce naše chladlo, Načby proto sardce naše chladlo,
 Nač se pohřížilo v truchlotu, Že sme našli práznou pustotupustotu, Kterou žádné netklo ještě rádlo? Vítěztví to nechci, jenžby padlo Z nebe dolů na zem bez potu, Volím chudou směs a mrákotumrákotu, Aby svět byl, kde nic předtím vládlo: Arci, že jdou jiní cestou hladší, Těžce mi a pozdě za nimi, Tím sme ale a náš národ mladší; MyMy, co jiní dokázalidokázali, známe, Než to skryto přede jinými, Co my v knize lidstva býti máme. [140]
261.
Stíny Lauritasů! Svatopluků! Stíny Lauritasů! Svatopluků!
 Jak vás možno z hrobu vyvesti? By ste uviděli neřesti Národu a hanbu svojích vnuků; Netoužících ani střely luků Ke svobodě vzíti do pěsti, Ani okovů svých bolesti Krotiti hrou vlastní řeči zvuků: Plémě Penna ledva pomstu tutlá Škřipně onen řetěz terhaje, Nimž je víže ruka matky útlá; Nám krev milou cizí žízeň chlastá, A syn, slávy otců neznaje, Ještě svojím otroctvím se chvastá!
262.
K jakémuže ústí na sirotčím K jakémuže ústí na sirotčím
 Člunku tom můj život přijechá? Nikde pokoj, nikde utěcha, Břeh se terhá se mnoumnou, kam jen kročím; Národ můj jest zarputilý otčím, A vlast nepříznivá macecha, Proto, jako synsyn, jenž zanechá Rodičů dům, po světě se točím: Za obě ty ztráty hledati šel Aspoň v lásce sem si náhradu, Ale z deště pode žlab sem přišel; A v těch bídách duše starostlivost Žádný jiný lék a poradu Nenalezá, jenom terpělivost. [141]
263.
Neletí tak orel prudkým letem, Neletí tak orel prudkým letem,
 Ani včela jarních po kvítkách, Ani na rychlých Rus kibitkách, Jak já s Milkem celým slavským světem; U Ladogy sme dnes, před doupětem Wawle, na Kynastu vyhlídkách, Zítra u Čakonů při kytkách Olympu, neb v Čechách s Řepočetem: Odtud jdemejdeme, kde Raniberk, Retra, Sviata lípa, zámek Sklabinský, K litině pak velikanské Petra; Torun, kde jsou kosti Koperníka, Prahy Dněpru, chobot Chvalinský, Zrin, Plač – to vše razem v oku zniká.
264.
Nasitivše oči, kam teď? radu Nasitivše oči, kam teď? radu
 Máme s Milkem pelnou rozpaků, A v tom, jako vodič, z oblaků Přikvitne k nám Radhost od západu; Bůh ten vedol najperv přes zahradu Konileskou nohy diváků, Potom do okolí Hanáků, Naposledy k rumům Velehradu: Zatím Milek větrošatý řekne: Poďme ještě slyšet šalmaji Valachů a zpěvy jejich pěkné; Uzřevše pak Tatru vínorodou, Pokračovali sme k Dunaji Dále cestou naší zemovodou. [142]
Zpěv
III.
Dunaj.
[143]
265.
Nyní že se valně sardci mému Nyní že se valně sardci mému
 Písně zlatorýmé vylíte, Když se k místu tomu blížíte, Kde sloup slávy stkví se Sobieskému; Ať jej všemu světu křesťanskému, Stambulu i Mekce hlásíte, Zvláště před očima deržíte Šprevě tam, tu Istru nevděčnému: Korouhvi pak, kterou syn ten Slávy Měsíci vzav kříži věnoval, Tento nápis neste do Varšavy: „O by celá Europa to znala, Že ji trůn ten někdy retoval, Který ona potom stroskotala.“
266.
Co to za div nad Dunajem vstává, Co to za div nad Dunajem vstává,
 Jest to asnad Křiván rohatý, Čili Lomnice štít lednatý, Čili Matry hromojizvá hlava? Či hluk ptactva po obloze plává, Či snad Babel zkříšen proklatý? Ne, to Děvín čumí skalnatý, Nešťastného sídlo Rostislava! Zticha, řeko, nes mou lodi sličnou, Přej se podívati poutníku Dobře na tu pevnost nebetyčnou: Ženám ke cti, mužům k hanebnosti Stojíš zde, ty velký pomníku Slavské síly, než i nesvornosti. [145]
267.
Tatranskou když Vratislavu zřímezříme, Tatranskou když Vratislavu zřímezříme,
 Večer stíny sypal v přírodě, Tu bouř vluny metá do lodě, Ano Milek unavený dříme; Toneme, hej! prociť Pobratíme! Tak dím v strachu jemu lahodě, On vstav za ruku mne po vodě vede, až se břehu dopídíme: Sotvy že den odkryl noci roušku, Šli sme najperv Česko-Slovenskou V tomto městě navštíviti Crušku: Pak sme oči Tatrou révovlasou Pásli, jenž mou duši mládenskou Někdy pět let šlechtila zde krásou.
268.
V lesku rosou zperleného jitra, V lesku rosou zperleného jitra,
 V listošeptých hájkův shovoru, Šli sme, ano v našem obzoru Rozvine se staré město Nitra; Já hned, bolest zniklou v sardci přitra, Kráčím spěšně onnu na horu, Která svatá sluje Soboru Zhubenému cuzým hostem zchytra: A tu skal sme velkých nanosili, Potom oltář podle obřadu Staroslavů z nich sme vystavili; Milek oheň rozžal, já pak víno, Med a klasy v obět nakladu, Že ten zápal šíře uvidíno. [146]
269.
Slavský národ rovným se mi zdává Slavský národ rovným se mi zdává
 Pokojnému býti potoku, Který ve zdlouhavém pokroku, Ale silně k cíli svému plává; Jestli hory v běhu nalezává, Teče rovinami po boku, A tu ráje tvoří v homoku, Městům tiché požehnání dává: Naproti pak jiní národové Jsou zas valným proudům podobní, Třeskem, pleskem cesty troucím nové; Než když zmiznou vluny jejich mutné, Ach tu po nich lidé chudobní, Louky bahna, a vsi rumy smutné.
270.
Mnohé ovšem ještě práce naše Mnohé ovšem ještě práce naše
 Jsou, a duch k nim třeba Alkejský: Tu lev musí padnout Nemejský, Který vraždy v národu nám páše; Tamto vepeř a pes, co se kaše Proti řeči naší, zlolejský; Tu had má sťat býti Lernejský, Tam chlév dlužno čistit Augiáše: Neštiťme se však těch Herkulových Skutků, často sama velikost Předsevzetí,Předsevzetí dodává sil nových; Ani nade štěstím nezoufejme, K Tatře i hor slavských všelikost Přeložíme, jenom víru mějme! [147]
271.
O by, dímdím, když duch můj tak se choulil; O by, dímdím, když duch můj tak se choulil;
 Naši různí slavští kmenové Byli zlato, stříbro, kovové, Já bych ze všech jednu sochu ulil, Rusko bych sem v její hlavu skulil, Dřík pak byli by v ní Lechové, Ramena a ruky Čechové, Serbskobych sem ve dvě nohy půlil: Menší kmenky, Vindy, Lužic dvoje Větve Slezů, Chorvů, Slováků, Roztopilbych v odění a zbroje; Před tou modlou klekati by mohla Celá Europa, anť oblaků Vyšší, krokem svýmby zemi pohla.
272.
Onny kraje, kde sem s neprospěchem Onny kraje, kde sem s neprospěchem
 Pokoj sardce prohrál s nadějí, Všudy před mou cestou kráčejí, Domy, veršky i s luk jejich dechem; Besídka i zřídlo pod ořechem, Zahrádka, kde kvítky pyšnějí, Chrám i věže ode veřejí K hálce krytá břečtany a mechem: Než i truchlé zámků oněch rumy, Na nichž Kazislavů vyryly Věčný sobě nápis nerozumy; I ta řeka, jejíž vluny divé Ona krotí, aby nezmyly S hříchem dávným snad i cnosti živé. [148]
273.
Hory, hory, slyšte hory skalné, Hory, hory, slyšte hory skalné,
 Vstupte verstvou hora na horu, Stavejte mi řebřík v prostoru, Z níž bych uzřel onno sardce dalné: Hory, hory, slyšte hory skalné! Řeky, řeky, slyšte řeky valné, Dřív než jdete v moře oboru, Slitujte se, neste úkoru, Neste Jí tam tyto selzy kalné; Řeky, řeky, slyšte řeky valné! Proč ste ztichli, vějte k Ní mé vzdechy Zdálky této, vějte, větrové, Rozdujte své lkáním mojím spěchy: Proč ste ztichli, vějte k Ní mé vzdechy! Zchvaťte mne k Ní, aneb běžte pro Ni Buď už sami tajní duchové, Nech bouř, a tma, a strach kroky honí, Zchvaťte mne k Ní, aneb běžte pro Ni.
274.
Ani údol Tater těchto tichá Ani údol Tater těchto tichá
 Kolem hradbou chlumů věnčená, Chlumů, jejichž nlavahlava zelená V oblaků se a hvězd cesty míchá; Ani Pison, jehož v Eufrat spíchá Voda ze žil zlatých prýštěná, Ani šťáva v léčné vařená Dílně, kde sám Vulkán oheň dmýchá: Nic mne před mou němůž skrýti strastí, Nic mým nedá persům ochlady, Není v světě pro mé rány mastí; Co jsou Tempe, vzav jim Nimfek zjevy? Bez pastýřek co jsou Arkady? Co jsou ráje, v kterých není Evy? [149]
275.
Tu sem někdy pervou cítil radost Tu sem někdy pervou cítil radost
 Záři Tater spatřiv zardělou, Tu všem vinšům písní veselou Každá louka učinila za dost: Nyní žravou v sardci nosím žádost, Vlastní žel svůj lkáti nesmělou, Ach, kdoby mi onnu zmizelou Mohel ještě navrátiti mladost? Sardce samo dává věcem barvu, Smíchy klade na rty starobě, Na tvář mladi pláč a šedin larvu; Ono na máj mění nahý leden, Snáší stohy zlata chudobě, A mámá, kde chcechce, peklo, aneb Eden.
276.
Na hor chlumy, na najvyšších čela Na hor chlumy, na najvyšších čela
 Skalin lezu před svou nesnází, Z břehů k spádům, z hlubin na srazy, Jako sarna střelcem ovdovělá; Však mne i tam tráplivého smělá Milka ruka ještě sprovází, Perstem chytrým líčíc obrazy, Jakby Ona před očima chvěla: Kliď se, zběhu šalný, vzdorně řkoucí Kráčím na kraj příkré sterminy, Tu tě, tu vás verhu ňádra žhoucí! Už už padám kleje lidi, bohy, Anť, ó dive! v lůnu roviny Stát se najdu, neuraziv nohy. [150]
277.
Rcite ženci, co tam se serpečky Rcite ženci, co tam se serpečky
 Klásky v poli žnete hebounké: Zdaž ste jedné hezké hezounké S věncem zlatým neuzřeli žnečky? Pastýřové, kteří na kopečky Ovce vyvádíte bělounké: Zdaž ste jedné hezké hezounké Neviděli někde pastýřečky? Asnad vy ste drozdi, holubinky, Skály, žřídla, křové rozvití, Slyšeli hlas onné krásné Pinky? Šetříteli lkání lásky cnostné, Povězte mimi, kde je k najití, Zahanbíte losy nelítostné!
278.
O, co by tě sardce, této hnětné O, co by tě sardce, této hnětné
 Vazby v světě ještě zbavilo, Již si sto míl posud nosilo, K Tatrám zpěvným ode Sály květné? Jako ptáče, když se v ošemetné Ruky pacholete chytilo, Byť se do povětří vzdálilo, Nit mu všudy křídla derží letné: Do tmy hor se, mezi hvězdyhvězdy, kryji, Honem běžím, lezu potichu, Všudy zníti řetěz u noh čiji; A bychť byl i vyrván tomu lovu, Co pak? ach tu ještě pohříchu! Šel bych sám se přivázati znovu. [151]
279.
V meziříčí tom, kde rozložilo V meziříčí tom, kde rozložilo
 Švárné městečko se Mošovce, V dávnosti prej sluli Snášovce, Tam mi nebe vlast mou vyznačilo; V horní straně jeho nasadilo Přirození bučí, jalovce, V dolní role a pstré pokrovce Luk i kutin trávných rozšířilo: Tam sem spatřil svět, se v Mači hrával, Vodu ze studně pil Královské, Z Tlusté cit a z Dřínku krásu sával; Kraj ten s městem tak se Milku líbil, I lid, hry a zpěvy venkovské, Že mu věčnou čest a lásku slíbil.
280.
Zlatokřídlec ten a jeho střely Zlatokřídlec ten a jeho střely
 Tak též počal se tu líbiti Kráskám Turčanským, že lapiti Silou jej a zaderžeti chtěly; Když se bránil, ony radu měly Všecky spoluspolu, co tu činiti, Pak šly velikou síť uviti, Kterou nade Turcem rozestřely: Ode Lisce k Žárům nočním mrakem, Od Budiše k horám Sučanským, Zakryly kraj celý květným sakem; Ale Milek rozumu se chytě, Ušel Dupnou k stranám Trenčanským, A tak minul Didonek těch sítě. [152]
281.
Kdo ctí národnárod, všeho si rád všímávšímá, Kdo ctí národnárod, všeho si rád všímávšímá,
 Co mu národ v pamět uvodí, Ves, kde muž se velký narodí, Hrob, jenž drahé kosti v sobě třímá; Proto i mne od Beskydů přímá Cesta ku Dunaji sprovodí, Na jehož se pravém nachodí Břehu mnohomnoho, co cit Slava jímá: Krásným Váhem tedy beze dlení Do Rábských sme Ďarmot vrazili, Dobrovského místa narození; A tu vroucí, já i lásky bůže, Dík sme osadě té činili, Že nám dala na svět toho muže.
282.
Když pak loďka naše idyllickým Když pak loďka naše idyllickým
 Dunajem zas dále pospíchá, Dohoníme tu Lva Jindřicha S Přibyslavem králem Obodritským; Onen kál se a kryl za poutnickým Spolkem do žíně a kožicha, Ale tento hned se přimíchá Jako Slav k nám sardcem nepokrytským: „Kde ste se tu vzali a kam jdete?“ Tak my, a on: „Pan Lev podávil Mnoho Slavů, teď jej vina hněte; Pokoje víc v celém Sasku nemá, Proto cestu tuto vypravil Pro odpustky do Jeruzalema.“ [153]
283.
Padni na zem koleno, hle brána Padni na zem koleno, hle brána
 Města toho stojí před námi, Svatými v němž někdy nohami Vojtěch kráčel, kázav Krista Pána; Tu křest vylil Slav ten na Štěpána Krále biskupskými rukami, Tu ním pohanská tma s modlami Maďarského lidu rozehnána: Ostřihome! aspoň ty uč nyní Vděčnosti, lid tento svedený, K synům dárců toho dobrodiní; Vzácnějšího než jsou dyně Matry, Než jest Taty mramor červený, Než jest víno, zlato celé Tatry!
284.
Zlatohřivé novou nastoupiti Zlatohřivé novou nastoupiti
 Koně Phoeba šli dne okliku, Když se dále mému vozníku Do onné vsi líbí odplaviti, Kterou nelze Slavům vysloviti, Üröm v maďarském zní jazyku, Jehož význam v našem slovníku Pelyněk se může tlumočiti: Zdaleka už, z jedné kaple krásné, Zpěvu harmonie mistrovná Zněla, v naši řeči libohlasné: Neb tam ruská kněžna odpočívá, Jménem Alexandra Paulovna, Chor pak její mladou smert tu zpívá. [154]
285.
Když sme přišli do Budína, právě Když sme přišli do Budína, právě
 Rumy chrámu našli v pevnosti, V kterých hrob a v květu mladosti Kostlivec byl o královské slávě; Perlovec se na jeho stkví hlavě, Tělo kryly kmentu skvostnosti, Lidé z daleka i z blízkosti Hádali se, kdo to, nelaskavě: Než ty pře tak Milek porozvázal: Že chrám Žigmunda jest svatého, Jeroným kde Pražský někdy kázal; Tělo pak že Kunhuta jest naše Z Poděbrad, krev Jíří slavného, Češka, a choť krále Matiaše.
286.
Od Dunaje přišlo v běhu přímém Od Dunaje přišlo v běhu přímém
 Cestu k Balatonu konati, Pylades můj uměl dělati Rozkošnou ji rozmarem a šprýmem: Ale když sme stáli před VesprýmemVesprýmem, Tak se prudce začal hněvati, Že to město hrozil zdrúzhati Deštěm střel svých, plamenem a dýmem: Odkud k hněvu příčinu, dím, bereš? Ha! rce, kde trůn krále Slavského Stál, teď stojí pro Slavy tam dereš! Dárce jména vsi a vládce domů, Perune, ty z nebe svatého, Či už nemáš blesků víc a hromů? [155]
287.
Říkáte mi: „že to zákon káže Říkáte mi: „že to zákon káže
 By Slav v Uhřích řeč svou pochoval!“ Dobře, než kdože jej ukoval? Lidé! či to více než Bůh váže? Zákon boží národům všem záže Mír a spravedlivost zvěstoval, A to, aby každý miloval Vlastní jazyk nade všecko dráže: Můžli lidská božskou, časná věčnou Konečná, leč s pýchou neslušnou, Proměniti vůli nekonečnou? A co tvor víc milovat má skumný, Či vlast malou, mertvou, bezdušnou, Čili národ velký, živý, umný?
288.
Bože! Bože! který dobře mínil Bože! Bože! který dobře mínil
 Veždy s národy si všechněmi: Ach už nikdo není na zemizemi, Kdoby Slavům spravedlivost činil! Kde sem chodil, nářek bratrů stínil Všudy veselost mé duše mi, O ty soudce nade soudcemi Prosím: cože tak můj národ zvinil? Křivda se mu, velká křivda, děje, Žalobám pak se a zármutu Našemu svět rouhá aneb směje; Aspoň v tom nech moudrost tvá mi svítí: Kdo zde hřeší? či kdo křivdu tu Dělá? či kdo tuto křivdu cítí? [156]
289.
Zavzni ještě znovu slavenskými Zavzni ještě znovu slavenskými
 Zvuky krajinečko spanilá, Ty vlast Priviny a Hezila, Nad krásnými břehy Blatonskými: By hrad onen zase s předky svými A v něm svatyně ta ožila, Kterou někdy ruka světila Methodova řády křesťanskými: Vezmi, kraji, i mne v lůno svoje, A vy lázně jeho pověstné Zmýte ze mne všecky strasti moje; Obzvláště ty rány bolestné, Které jedna Sála duši mojí Způsobila, nechať druhá hojí,
290.
Letem, jakým na rejdišti Britan Letem, jakým na rejdišti Britan
 Sotvy s koněm běží ve cvále, Ode Blatona se oddále Letěl Milek se mnou do Korytan; Tu byl v šírém poli slavně vítán Jeden sedlák sedě na skále, S pompoupompou, jako sluší na krále, Před ním kníže, jemuž zákon čítán: Tento nejen rolnickým byl šatem Oděn, než i dostal poliček, Dřív než uzřel na trůnu se zlatém; A to proto, aby kníže znalo, Že se panovnických stoliček Právo,Právo vládcům z rukou lidu dalo. [157]
291.
Jak je vyřknu, při spatření tebe Jak je vyřknu, při spatření tebe
 Bělehrade, město slavenské, Jak je vyřknu tyto vlastenské City, které matou samy sebe? Co ti dalo najdražšího nebe, Národ, řeč, zem, krásy panenské, To vše Turků plémě vojenské, Jako Dunaj tuto Sávu, střebe: Tuto Sávu, nad níž z jedné strany Já zde stojím, ano na druhé Bič snad plete Baša na křesťany; Ale terp jen švihy toho biče, Přijde Vila v časy nedlouhé, Přijde Šarac Marka Kraleviče!
292.
Podiv, podiv se tam nad úkazem Podiv, podiv se tam nad úkazem
 Novým, Milče ke mně volalo, Hledím, a ai sardce hýbalo Hrůzou se a kosti třásly mrazem; Dvoje mužů, Slav a Turek, na zem Z převysoké věže padalo, Náručí tam toho, mykalo Tímto tuto, hněvně celým srazem: Kdo to a zač sebe obětuje? Ptám se já mé cesty zprávčího, A on takto věc mi vysvětluje: Dugovič jest rek ten s myslí čackou, Turka mece, sadit chtícího Koňský ocas na věž Bělehradskou. [158]
293.
Ještě účel dávno pěstovaný Ještě účel dávno pěstovaný
 Mělbych, ale cesta nerovná! Jíti tam, kde onna královna Všech hor naších, Athos prokopaný; Tam kde chová poklad nepřebraný Slavských rukopisů knihovna, Spelni, řeknu slova povlovná, Tuto žádost Milku ke mně slaný! Neradno teď, poví, ku maňasům Těm se Mahomedským blížiti, Nechejme to příznivějsím časům; Ale tak moc povýšil mi zračnou, Že sem celou mohel spatřiti Zde,Zde tu Horu Svatou nadoblačnou.
294.
A tu když mi všecko dokonále A tu když mi všecko dokonále
 Ukázal můj vůdce maloučký, Derželi sme spolu rozloučky, Aby každý sám už kráčel dále; Já sem díky připojené k chvále Jemu vzdával, on mně naučky, Potom vzav jej oblak lehoučký K Slávy dceře nesol k sorbské Sále: Mně byl Mentor on a Čičerone, Čičisbeo Jí, a poštářík Oběma nám v lásce bezúhonné; Já pak lásky i cest po rozkoši, Šel sem městem, kde náš Šafařík Bydlí, plakat los můj ku Rákoši. [159]
295.
Jaké barvy! jaké spanilosti Jaké barvy! jaké spanilosti
 Krášlejí vás břehy ozdobné, Samé modré, něžné, předrobné Nezabudky vidím vůkol rosti; Ach, já znám tam v kruté dalekosti Oči docela vám podobné, Utište mé kvěle žalobné, Posilujte sardce ve stálosti! O bych sem vás kvítky nebeoké, Tam k Ní přesaditi v stavu byl, Od Rákoše k Sále stříbrotoké; Jenby ste Jí jméno řekly vaše, Znalaby, že sice pohubil, Nezničil však osud svazky naše.
296.
Pěj svou píseň celým overbeným Pěj svou píseň celým overbeným
 Rákošem, ty hustém ve kříku Skrytý, zlatoustý slavíku, Pod večerem jasnou nocí tměným; Dříve toč zpěv hlasem sladce chvěným Po všech souzvučností řebříku, A pak žalmuj, Lady řečníku Ty i jara, semnou zarmouceným: Pervou píseň onné Svatopluka Bitvě obětujme krevavé, Jejíž svědkem potok ten a louka; Druhou píseň plačme nad samotou Mou, po ztrátě družky laskavé, Třetí nade Slavů nejednotou. [160]
297.
Nuže tedy Slováci už spite, Nuže tedy Slováci už spite,
 Skoroť bude vašem po kmenu, Nebo, jakby házel na stěnu Hrách, slov matky Slávy neslyšíte; Vzdělanější! po cizotách mřite, Važte nad manželku kuběnu, Kazatelé! lidu proměnu Jazyka, ne mravů v uši líte: Spisatelé! rozmnožujte hříchy, Na spojení s Čechy repcite, Zmařte řeč i národ z hloupé pýchy! Než, když nebe k pomstě tato vaše Nekajícnost zažhne, nercite Potom, že ste byli bez Jonáše.
298.
Dunaji! ty i všech toků kníže, Dunaji! ty i všech toků kníže,
 I všech Slavů děde nádherný, Proč si zniku svému nevěrný, V cizí moře pěkné vluny hříže? Víceli tě, nežli Osman, víže Čisté lásky osud mizerný, Obrať zpátkem běh svůj stříberný, A nes k cíli selzy tyto blíže: Chcešli sobě chvály věnce plesti, Věz, že není menší oslava Selzu jednu a sto lodí nésti; Však i zisk tě čeká, nejen chvála, Tu ti jako bratru Veltava, Tam jak choti v náruč padne Sála. [161]
299.
Podnět ducha tam mne jíti trápiltrápil, Podnět ducha tam mne jíti trápiltrápil,
 Kde byt mají krásné uměny, Abych, najda jejich prameny, Na Parnasu moudrosti se napil; Smělo na chlum najvyšší sem kvapil Rozpiatými v tužbě rameny, Ano jinou, místo Mudřeny, Zaslepenec bohyni sem lapil: Tak se kárá lidská derzost sama, Když se rozum toulá v zánebí, Nohy blízká pohelcuje jama; Proto radím, zvláště v mladém stavu, Že týž pozor dáti potřebí Na své sardce jako na svou hlavu.
300.
Sem tam bloudě v želi přehlubokém, Sem tam bloudě v želi přehlubokém,
 Kde mně vedou křové klikatí, Nech se lístek stromu zaklátí, V útěk perchnu chybným, plachým krokem; A však opět, jak když po divokém Vichru slunce horu ozlatí, V slast se terpkou smutek obrátí, Stojím, blednu, ňádra vlaže okem: Jenom pláč mi bol můj hojí strastný, Těchou přátel roste břemeno, Sen mne nezná, jídlo sobě hnusím; O ty kraji! o ty břehu šťastný! Vám to v blízku míti souzeno, Co já v dálce oplakávat musím. [162]
301.
V tužby chvatu křídla k letům beru V tužby chvatu křídla k letům beru
 Tam k ní po široké prostoře, Když se slunce loučí na hoře, A hvězd ruky vedou noci dceru; Nehoví však osud mému peru, Dálky stokrát více přispoře, Nežli tomu, jenž svou přes moře Každonočně navštěvoval Heru: Jeden cíl než různou máme cestu Leandře, noc tobě z Abydu Dosti, a mně týdne málo k Sestu; Tvému tam jen měkolomné stály Na překážce vluny poklidu, Mému tverdé Krakonošů skály.
302.
Z Kapu perly, z Chyli nese kovy Z Kapu perly, z Chyli nese kovy
 Loď a šťastně plachty rozvíže, Vír ji sheltí portu najblíže, Cože kupec bohům lítým poví? Zchop se z Nicu, trůn si rozbí nový, Světu půl se vydej za kníže, Pak slož berlu, z herdé Paříže Táhni až tam kdesi na ostrovy: Netaj, když se ku tak vzácné tichá Ztrátě někdy selza připojí, Špatná mužnost, v nížto necit, pýcha! I kdoby mně tedy radost vrátil, Co mne v světě živa ukojí? Vy jen loď, trůn, já sem sardce ztratil. [163]
303.
Nikdy bych sem nebyl věřil tomutomu, Nikdy bych sem nebyl věřil tomutomu,
 Jakým láska divům naučí, Ona hvězdám státi poroučí, Duchy křísí, tupí střely hromu; Řeč dá němým ratolestem stromu, Skalin svazky tuhé rozloučí, Tigry krotí její náručí, Smíchy k pláči a pláč vede k Momu: I mne láska mnoho naučila, Ach, že dvojno o tom souditi, Zda i díky za to zasloužila; Život štěstím v žalost verhla mělkým, Ducha naučila básniti, Sardce lkáti nad národem velkým.
304.
O kýž aspoň, jako někdy v štěstí, O kýž aspoň, jako někdy v štěstí,
 Přítel v trýzni těchou přispěje, Jenžby kleslé křísil naděje, Smích a žerty míchal do neřestí; Nic, jen jedno pout mi příkrou klestí, Tím jen sardce tytýž okřeje, Jako poupě, když je šlepěje Slunce shnětly, Nymfa zase pěstí: Ty hro sladká zvuků melodických, Vy mých citů truchlých nádoby, Dítky nebe skryté v slovích lidských; Bez vás sotvy lzeloby mi tísně Dvou zlých bohů nesti poroby, Bez vás, třetím dané bohem, písně. [164]
305.
Přítomna jsou vždy mi všecka milá Přítomna jsou vždy mi všecka milá
 Místa kraje toho drahého, Kde sme našli jeden druhého, Kde mne střetla, kde se rozloučila; Onna louka v háji ušlechtiláušlechtilá, Motýla kde jala krásného, Onna jeskyněčka GöthehoGötheho, Co nás v dešti na procházce skryla: Ten břeh strážnýstrážný, kde Ji sníček bavil, Ten keřkeř, co Ji, když si na věnček Růže brala, perstík pokrevavil; Každý strom, květkvět, kterého se dotkla, Posud znám, ba i ten kamenčekkamenček, Kde se jednou nožka Její potkla.
306.
Onna lípa, kde sme mnohé ráno, Onna lípa, kde sme mnohé ráno,
 Mnohý večer krásný probděli, Onna lávka pod ní v jetelí Tam jsou ještě, těmť Ji zříti přáno; Jak tam nemá bohům býti lkáno, Kde se proti sobě opřeli, A co jeden sardci udělí, Vzdorou jiných stromům bývá dáno: A však blaze, kdo se volně vyhne Tam, kde nebe válčí se zemí, V tísni jich kdo upadlého zdvihne? Ticho tedy ztratolkavé zpěvy, Snáze truchlý nářek oněmí, Krotkost mírní samých bohů hněvy. [165]
307.
Vším tímtím, co jest zemskézemské, poherdaje Vším tímtím, co jest zemskézemské, poherdaje
 V poušť své kryje starček šediny, Vzav hůl, knihu, kříž a hodiny, Budku splete, šalbám světa laje; Tělo svadlé, Boha v sardci maje, V zahradence pěstí květiny, Chudým radí, vítá herdiny, Divy tropí, pak jde v nebes kraje: Tak hle starcům přeje vírou zpiatým, Anť už tuším lásky věkům zlatým Nebe přáti naskerz ustydlo; Já nic nemám, stín mé bydlo chladný, Papír listí, selzy černidlo, Posel větry, a host Milek zrádný.
308.
Pusť už mimo sebe tyto péče, Pusť už mimo sebe tyto péče,
 Doufej silně ještě raději, Damoklesova že odchvěji Od hlavy pád vlasovisný meče; Pták se často vysvobodí z léče, Poutník bludný najde koleji, l ty kochej se v té naději: Co se vleče, že to neuteče! Jen ta, co ji svědomí zlé kousákousá, Láska, zasloužila Záviše, Mazepy los, aneb Telafousa; Naše láska čistější jest zlata, Dojdeš bohdá cíle najspíše, Loučení se ještě není ztráta. [166]
309.
Záře zlatá stkví se nad východem, Záře zlatá stkví se nad východem,
 Orel v modro letí ze šera, Labuť dělí veslem jezera, K verškům pleše beran s mladým plodem; Slavík budí družku písně svodem, Z kvítků blýská rosy nádhera, Už i člověk, úzké rozpera Dvéře lůžka, ticho ruší chodem; A vše vůkol ztřesa z mysli tíže Včerejška i staré lopoty, Jme se vítat nové světla kníže: O! kdyže mně jitro onno svitne, Které zplaší tyto mrákoty, Zplaší péče žravé, neodbytné,
310.
Ráno včasně, co jen zmiznou svodní Ráno včasně, co jen zmiznou svodní
 Snové o Ní příštím jitřenky, Bývají mé pervé myšlénky: Přijdeli dnes aspoň psaní od Ní? Pak chvil čísla, dlouhých jako sto dní, A míl čítám ode milenky, Až, když měsíc patří v studénky, Žel, dnem zklamán, oči rozpovodní: Proč pak svět si štěstí mladých lidí, Ach, proč lásky více nešetří, Která život dává, krášlí, řídí! Kdybych mohel, sámbych zlaté mosty Od hor k horám zdělal v povětří, Aby láska zvláštní měla posty. [167]
311.
Hrůzou tužby puzen nezkrocenou Hrůzou tužby puzen nezkrocenou
 V lesy temné jdu a doliny, Dlím, zas perchnu, jako Erinny ZléZlé, když vinu ohňobičem ženou; Zemdlen, játra chladnou zřídla pěnou Hasím klesna v šťastné byliny, Skrýš, můj nocleh, kde lkám příčiny Strasti, lyrou želem nastruněnou: Já sem snad jenjen, abych upělupěl, stvořen, Však schni, jen schni žití mého kořen, By slib spelněn spíš a žel byl zmořen! Měj se dobře čistý, krásný květu! Já jdu předkem, Míno, píti Lethu Bych tam lépe porozuměl světu.
312.
O by aspoň spíše zapomnělo O by aspoň spíše zapomnělo
 Sardce na vše Její okrasy, Na blesk očí, na rtů ohlasy, Snad by ještě jednou ozdravělo; Jináčby teď pozor na se mělo, Aniž vedlo s bohem zápasy, Radějiby Tater úžasy, A strach pouští, nežli lásku pělo Ach to ale nelze sardci mému, A však blud jest po Ní bažiti, Bez naděje láti losu svému; Zapomenout? ne, to možná není, Raději chci věčně toužiti, Volím nemoc, nežli ozdravení. [168]
313.
Neste Jí tam tyto city vřelé Neste Jí tam tyto city vřelé
 Tichomluvné noční soumraky, Rcite šeptem lkavýmlkavým, kteraký Vedou boj v nich péče, tužby, žele; Nes Jí měsíc, neste hvězdy skvělé Plamen zde jak v blízku jednaký, Rcite mlučelivé oblakyoblaky, Že jsem a vždy budu Jejím cele: Rcite řeky, echo, skály nahé, Jak nic nezná mluvit jiného Jazyk můj, než jméno její drahé; I vy větry letu vonného, Vdechnitež Jí, jako ve dne, v noci, Jen Ji myslí vše mé duše moci.
314.
Jak se jitro oknem tímto vkrádá, Jak se jitro oknem tímto vkrádá,
 Bleskem hry snů ranních pokaze, Tys, o milý, krásný obraze! Pervý předmětpředmět, jenž mi v oči padá; Tu hned starou sardce tužbou strádá, V onné opět vězím povaze, Kde svár, pokoj, slast a nesnáze V dobu jednu sardce jedno bádá: Onatě to! zdychám šeptem lkavým, Ona to! a v tomto mámení Líbám jej, s ním smlouvám se a bavím; Až pak zatím slunce záře zlatá Obraz v úkaz jasný promění, Jemuž slouží s Milkem Andělčata. [169]
315.
O vy drahé zbytky mého pádu, O vy drahé zbytky mého pádu,
 Kadeř zlatem ryzým protkaná, Hodná aby byla zpívána Popem neb tímtím, co pěl Iliádu; Slib mi za ni hvězdy rouna řádu, Dávej palác, berly Sultána, Nedalbych tě, stokrát zlíbaná Památko, ne za půl světa vládu: Dokud tluče, derž jen sardce klíčem, Částkou krásy cvič je krásami Zherdati a slibolomným chtíčem; A když jednou prach můj větry schvějí, Ty tam zmizni mezi hvězdami, Kde se vlasy Berenice skvějí,
316.
Najmilší pak jest mi ze zábavek Najmilší pak jest mi ze zábavek
 Jméno dávat vlásku každému, Jednomu dím Zlatoš, druhému Hedbávníček, Útloň, Krasihlávek; Očitěch sem tomu, Žertohravek, Květovoň dal název sedmému, Krotipláč a Milhost jinému, Sálorostek zas a Sorboslávek: Dvanáctý mi sluje Množiželem, Ten sem Stražislibem pokřestil, Selzovabem, Libkem, Mukodělem; Tak sem celou, nevímnevím, či bych mořil, Či bych sebe více oštěstil, Z kadeře té rodinu si stvořil. [170]
317.
Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře! Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře!
 Nastup mužně cestu života, Kde tě koli osud zamotá Týž buď Bohu, sobě, pýše, chatře; Miluj vlast, a horli ohněm spatřespatře, Kdeby pravdu polkla mrákota, Hlasem, který skály ztroskotá, Slovanství kaž hluché vůkol Tatře: Mne nech zatím v hájích, po údolí, Mezi zpěvy křovin sladkými, Bloudícího s tichým sardce trudem; I mně nebe osudilo rolí, Tu, bych válku s ňádry vlastními Veda, Dunaj množil očí proudem.
318.
Bratře, neslyš hlasu závistníka Bratře, neslyš hlasu závistníka
 K haně předků naších derzího, I my máme z kmene vlastního Mužů, kterým sluší čest a díka; Kdo má nade Petra panovníka, Aneb Sáma vůdce vyššího? My sme dali Uhrům Zríního Němcům Husa, Vlachům Koperníka: A sto jiných krev jsou z kreve naší, Ač pak my sme sotvy zdědili Jejich jméno, soused částku blažší; Tak svět činí často jako děti, Do studnice, z níž se napili, Házejíce kamení a smeti. [171]
319.
Nechtěj zoufat, když se proti tobě Nechtěj zoufat, když se proti tobě
 Bratře, šklebí závist terkavá, Kdo se, pravdu háje, obává, Ten jí škodí nejsa věrným sobě; Pravda nezná ustoupiti zlobě, Kdo ji lajelaje, ten ji zastává, Ke cti jsou jí slova rouhavá, Blud a šalba hlupců ku ozdobě: Pravda jest co cedry na Libanu, Ti, jenž na ni dují větrové, Jen víc šíří vonnou její mannu; Jazyk její meč jest, ňádra hory, Sardce mramor, ruky sloupové, Paty rokle k pošlapání vzdory.
320.
Pouhý nehřích ještě k chrámu cnosti Pouhý nehřích ještě k chrámu cnosti
 Nijakž nenáleží skvoucímu, On jen peklu ujde žhoucímu, Ale v nebi nemá učastnosti; Tu cnost má i kámen, z lenivosti Též zle nečinívá bližnímu, Máli ale proto k božímu Blížiti se trůnu práva dosti? Člověk loupíloupí, jestli nerozdává, Nemluvíli pravdupravdu, zlořečí, Zločincem se nečiněním stává; On jen tolik platíplatí, kolik dělá, Když se tedy hnilost člověčí Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá? [172]
321.
Do zlých časů, Bůh to z nebe vidí! Do zlých časů, Bůh to z nebe vidí!
 Naše živobytí upadlo, Až se strašné jejich zercadlo Ruka očím odekryti stydí; Zmatek točí krajin běh i lidí, Duch má závrat, sardce uvadlo, Ba, o nové světa divadlo! Sám už sebe rozum nenávidí: Se svobodou válčí nesvoboda, Pravda sluje nyní neštěstí, A cnost ředne jako stará moda; Najhorší pak ta jest chyba věku, Že, ač cítí osten bolestí, Nemoc tají a smích činí z léku.
322.
Sám sem někdy myslel, že už svému Sám sem někdy myslel, že už svému
 Losu vzdorovati nebudu, Ani odpor klásti osudu, Jenž můj národ tlačí, ohromnému; Svět se předce nehne k vůli tvému Asnad mámivému přeludu, A kdo může říci bez studu: Toto učiň! Bohu všemoudrému? Než jak hada chraň se této hnilé Nízkých mudrolantů podušky Každý, kdo má sardce ušlechtilé; Bůh, když běhu světa cíle značil, Neproměnil duše na služky, Ale právo dcer jim dáti ráčil. [173]
323.
Bratře, tobě nechci zamlučeti Bratře, tobě nechci zamlučeti
 V důvěrné to sardce prostotě, Že já mnoho sem už v životě Pro svůj národ musel vyterpěti; Nechci však to nosit na paměti, Ani láti zlostné holotě, Aniž lituji v té trampotě Najkrásnější věk můj strávivšeti? Životy dva dej mi, sardce volí Oba za Sláviu složiti, Ale jedna věc mne velmi bolí: Že sme hlas jen v poušti volající, Že to lid náš nezná cítiti, Zotročilý jsa a nedbající.
324.
Nejedenkrát věru tak se zdálo Nejedenkrát věru tak se zdálo
 Mysli mé a sardci bolnému, Jakby ku otroctví věčnému Všechny Slavy nebe odhodlalo; Tak je duší samostatných málo, Tak se chladně mají ke svému, Tak se přilepují k cizému, Jakby vlastních sil jim chybovalo: Navíc pak to rozhorčuje žele, Že lid náš v tom manství ubohém Křižuje sám i své spasitele; V zoufání jen to zve k víře nové, Kdo dá počet z toho před Bohem, My, či naši zotročitelové? – [174]
325.
Kolikráte myslím o tom našem Kolikráte myslím o tom našem
 Národu, a jeho velkosti, Ale na zlomky a drobnosti Rozervané zhoubným satanášem; Pod knížetem, cárem, králem, bašem Žijícím, co kaluž, v temnosti, Veždy, duchem pelným žalosti, Volám takto za Izaiášem: „Rozmnožil si národ tento, Pane, Ale nezveličils veselí!“ A v tom selza z oka mého kane; Nebo všeho světa zlořečenství Na velký se národ schumelí, Nepomkneli dále člověčenství.
326.
Stokráte sem mluvil, teď už křičím Stokráte sem mluvil, teď už křičím
 K vám o rozkydaní Slávové! Buďme celek a ne drobtové, Buďme aneb všecko, aneb ničím; Národem vás zovou holubičím, Než ai holubi jsou takové, Že milují hejno spolkové, I vám tedy vlastnost tuto žičím: Slávové, vy národ zlomkovitý! Síly sjednocené dělají, Než proud mělkne a schne roztočitý; Slávové, vy národ mnohohlavý! Moudří horší smerti neznajíneznají, Než jest život hnilý, prázný, tmavý. [175]
327.
Vítej přišlá z dálky laštovičko Vítej přišlá z dálky laštovičko
 V krajích těchto slunkem zjařených, Osaď zděné z hmotů míšených Nad mým oknem své zas obydlíčko; Ale pervé zleť sem na maličko, Rci mi běh svých letů zkušených, Zdaž i mně z těch břehů vzdálených Pověst neseš aneb znameníčko? „I mne křídla tamo nesly chtiváchtivá, Abych div ten sama viděla, Jehož krásu celé ptactvo zpívá; Než ach blízkost smysly jala teskem, Poselství mi přáti nechtěla Čáka skutku převýšená bleskem.“
328.
Veselosti písně prozpěvujte, Veselosti písně prozpěvujte,
 Sneste k věncům darů májových, Načby hnila radost v okovích, Stojí ještě Tokaj, péče zujte! Číše nebi k chvále napelňujte, Hovte údům v stínech stromových, Kde břeh mluví, aneb ve křovích Zpěv se ozve, sardcem čilým stůjte! Dík jest, radost čistá, bohulibý, Nechte bratří oněch námítek, Že mé radě vlastní příklad chybí; Mne cit blažíblaží, jestli skutek mizí, Na podíl se změnil užitek, Radost v radost nad radostí cizí. [176]
329.
Jako smutně lesní holub upí Jako smutně lesní holub upí
 Po širokých vůkol dolinách, Když ho skrytý v nebe modřinách Jestřáb chvatem družky věrné zloupí; Na verch dubu najvyššího vstoupí, Volá při rozsedlých skalinách, K hnízdu letí, anť ho v křovinách K větší strasti zmámil ohlas tupý: Tak já rovně opuštěný kvílím, Od Dunaje k pouštěm rozmařilým, Odtud běžím lkáti ku Tatrám; Ale darmo ztrátu vypátrám, Neb to mi snad, co mé sardce tratí, Ani sama Kaša nenavrátí.
330.
Vítej, stokrát vítej oblíbený Vítej, stokrát vítej oblíbený
 Venkove můj s tvými Horňáky, Nevrátím se mezi měšťáky Jen tvou krásou znovu narozený; Tu kde škřivan oku neviděný Těší oráče i pasáky, Neb smert družky slavík bez čáky Na rokytě pláče zavěšený: Tu, kde stehlík červenohlavý se V sadech volně toulá bezplotných, Píseň ve zpěv žlutých čížků míse; Tu chci, skrytý v háj a loubí révná, Okřát na tvých ňádřech čistotných Přírodo, ty matko cnostivlévná, [177]
331.
O ty, v kterém každodenně klekám, O ty, v kterém každodenně klekám,
 Chráme přirození důstojný! Tebe ještě mám, i odbojný I když osud ukrocený čekám; Tu sám vůkol vzhůru, dolů těkám, Strom mne v náruč přijme pokojný, Léky chystá kvítek opojný, Větrům lkání, selzy dělím řekám: Ukojiv žel v sladkých snách se žičím, Volnou, na jediné návěští, Světy tvořím myslí, světy ničím; Až mne, tváři vyjasnivše bledou, Sletlí těšitelé nebeští Z ráje opět do života vedou.
332.
Život můj jest potok bez řečiště, Život můj jest potok bez řečiště,
 Od těch časůčasů, co sem bez lásky, Květ jest bez vůně, a obrázky Bez barvy, a bez vod temeniště; On jest slunce zimní, jenž se blyště Nehřeje zem ani procházky, On jest pro rozpaky, otázky, Pochyby a bludy učiliště: Jako Ovid na Dunajských březích I já žiji v smutném vyhnanství, V sočných těchto Getů, Traků mezích; Osud však mi, bohdá, v dobu skrovnou Vrátí, nejen Římu měšťanství, Než i Vlachy s jejich císařovnou. [178]
333.
Ach! kam ste se předce odebraly Ach! kam ste se předce odebraly
 Vy dva krásné roky mládenskémládenské, V nichžto se dvě duše slavenské, Tak, jak nikdy jiné, milovaly; Kde sme v zimě ve světnici hraly, V létě v zahradě se Edenské, Večer v hudbě, v řeči vlastenské, V malířství se ve dne cvičívaly: Kde hned v člunku po Sále sme hlasně Pěli při slunečka západku, Hned zas všaké čítávali básně; Básně, jež má láska stokrát četla, I pár, na čest Jí a památku, Přeložila a v ty Znělky vpletla.
334.
Na Tě myslímmyslím, když tmy šeré hynou, Na Tě myslímmyslím, když tmy šeré hynou,
 Hory zlatnou jitrem řeřavým, Když se bledá, okem laskavým, Luna tichou směje za březinou; Tě jen slyším, kde se jiná s jinou Vluna smlouvá šeptem žvatlavým, Kde se větry dechem voňavým Z květné louky k zpěvům háje linou; Tebe vidím, když svůj silnic prachem Příchod jeví poutník vzdálený, Kde mhla stráně v běhu kryje plachém; S tebou žiji, Tvůj sem ještě celý, Ač nás rok už darmo prošený, Ač nás závist mnoha krajin dělí. [179]
335.
O bych mohel tajmo na se vzíti O bych mohel tajmo na se vzíti
 Jelena noh rychlých podobu, Šelbych cválem onu ozdobu Luk a hájů, řek a břehů zříti; Pod zemí bych až k ní volil jíti, Plulbych mořem v ryby způsobu, Ažbych tam stál, změně osobu, Kde svým chodí květům vodu čříti; Kýž se v orla, jenž se pod nebesa Šíře, dále vznáší, obrátím, Tambych letěl přes houšť, verchy, plesa; Ale nelzeť ještě osud hnouti, Blaze, že tam konám prozatím V noci ve snách, ve dne v duchu pouti.
336.
Stokrát činí, stokrát denně lomí Stokrát činí, stokrát denně lomí
 Lichý se mnou Milek příměří, Nastojte! kdo lidem uvěří, Bohovéli budou bez svědomí; Vítěz divý prosbou opitomí, Lovec krotne padlou nad zvěří, Vládce blesků sám kde údeří, Tam hned deštěm škodnou střelu chromí: Mne už roky jarmo hněte manské, Ohněm hořím, jako poledním Nevrou sluncem pouště afrikanské; Však mých slyšet vrah můj bolů nechce, Ba čím více každým posledním Šípem blednu, tím se více chechce. [180]
337.
Labe, Visla, Volga ani Neva, Labe, Visla, Volga ani Neva,
 Ni vlun tolik má břeh Dunaje, Všechněch sedem kopců Tokaje Hroznů více nepřináší réva; V Krakonošech zelin ani dřeva, V Tatrách zlata více nezraje, Co mé oko, ztrátu pykaje, Každičký selz večer zavylévá; Není stezky, sluje, háje, skály, Není trávy v celém okolí, Jenžby rosy mé už nepoznaly; Každý jarek, ptáče, větev stinná,stinná Naučené mým už hlaholí Nářkem slova: láska, osud, Mína.
338.
Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí, Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí,
 Nedošel sem ještě pokoje, Osud přemoh, horší souboje Se sebou teď samo sardce tropí; Jak kdy vlast se z cizých vpádů zchopí, Oráč meče křiví v nástroje, Rázem vzteklý, syny ozbroje, Lůno matky kreví, buřič, kropí: Bolest ránu vždycky hlubší ryje, Čím víc krotím, dravá slabého Tím víc Hydra růži těla pije; Teď bych volně, kdyby byla možná, K stínům hrobu vstoupil tmavého, Bez tebe však nelze, sestro zbožná! [181]
339.
Zdlouha lezou hoře mého kroky, Zdlouha lezou hoře mého kroky,
 Pozdě mne čas pout mých zbavuje, Už své dvakrát čerstvým věncuje Karpat révím, co jajá chřadnu, boky; Mámí láska, v štěstí běží skokyskoky, Pod neštěstím ledva putuje, V blízku pálí, v dálce sužuje, smíchu chvilky, pláče čítá roky: Dříve tuším slunce jasné svadne, Sněh se bílý bude černěti, Dunaj vyschne, nežli žel můj zchladne; Moří láska, koho v léčku lapí, A však, mámli bolest terpěti, Volím takou, která pěkně trápí.
340.
Příteli, tys ušel k Tatrám zlatým, Příteli, tys ušel k Tatrám zlatým,
 Chodíš po salašech, teplicech, Ryby na zábavných udicech, Zvěř a ptáky v horách lovíš zatím, Tam se divíš kráskám pěknošatým, Tu hráš při veselých láhvicech, A já po Budinských vinicech Selzy horké rozsýpám a tratím: Tebe těší stádo rychloskoké, Sklenný potok jdoucí přes pole, Ženci zpěvní, slunce velkooké; Celá země ještě se ti směje, Já pak sem už co pták na kole, Čím skůr odsud odletěti chtěje. [182]
341.
Spolkům ujda v tichu bolest kořímkořím, Spolkům ujda v tichu bolest kořímkořím,
 Buď se den, buď večer přiblížil, V pouštěch smutných, kdeby nevyžil Barbar bludný, já si ráje tvořím; A však darmo oči vyschlé mořímmořím, Bych sám sebe v selzách pohřížil, Anť už roky, jako ohnižil, V plameni tom s duší, s tělem hořím: Čas by už byl míti uterpení Bohu tomu, který podpálil Dům a v popel obrátiti lení; O že sem hned u počátku zticha Žháře úlisného nevzdálil, Teďbych rád, než pozdě honím bycha.
342.
Onemocněl sem byl, chřadlo tělo, Onemocněl sem byl, chřadlo tělo,
 Bolest sápolila v útrobě, Už sem od poly byl ve hrobě, Lékařství pak všecko neprospělo; Aby ještě ovlažení mělo Sardce v té a jazyk chorobě, Kapku tokajčiny ve mdlobě Posléz mi se okusiti chtělo: Mámli umřít, sem ten důraz dejte, Řeknu , ale v onu stříbernou Lyžici jej, co mám od Ní, lejte! Sotvy že sem drobet usta smočil, Takou moc má láska příšernou, Hned sem zdravý z lože svého skočil. [183]
343.
Tam kde Zemla v tísni ledu stoná, Tam kde Zemla v tísni ledu stoná,
 Kde sup těká z lesa do lesa, Tam kde smutný, žehy donesa, Chamsin helce lidi, květy, slona; Kde býk hvězdný a štír cestu koná, Tam kde chaos končí nebesa, Kde drak černý točí kolesa, Na něž rozpial kosti Ixiona; Nikomu mil, od sta jiných bažen, V chudobě či kmentem lesknoucí, K trůnu neb co otrok v jarmo tažen: Tentýž budu! vlastním jedem hyna, V ohni chladný, v mrazu horoucí, Cítě, mysle, mluvě nic, jen Mína.
344.
Tam už se mnou přišlo, že se střehu Tam už se mnou přišlo, že se střehu
 Nejen spolků, než i samoty, Trápen všudy tvorem lichoty Vlastních očí, zrána do noclehu; Hned Ji vidím jako Psychu v běhu Obletacím noh mých zámoty, Hned jak Nymfu, an Ji z jasnoty Dunaje vlun družky vedou k břehu: Hned Ji vidím jako Floru hráti S kvítímkvítím, jenž se před Ní rozvilo, Hned jak Muzu při mém boku státi; Takto žiji, v onnom bludu tona, Jakby v celém světě nebylo Jiného nic, kromě já a Ona [184]
345.
Ač už dnů mi smutně proplakaných Ač už dnů mi smutně proplakaných
 Množství způsobila veliké, A sám osud světy toliké Verhol mezi sardce milovaných; Předce posud žije v nepřervaných Svazcích bez proměny všeliké, Vždy se jako dítě zlozvyké Pěstuji jen v ranách od Ní daných: Ač můj život strastmi moří všemi, Sliby proměnivši v nálezy, V Nebojši a v Daliborku zemi; Zkouška ta mne předce nepohnula, Ještě líbám onny řetězy, Ve které mne ruka Její vkula.
346.
Krásná Češko v Plezni! i já zváti Krásná Češko v Plezni! i já zváti
 Velkým Petrarku chci velkého, Nelze mi však toho slavného Muže na se přirovnání bráti; Nade jednou Laurou pěkně lkáti V loktech druhé, to nic těžkého, V řeči štastného a vděčného Národu, jest rozkoš básně psáti: Já kde vtipemvtipem, tam i sardcem bývám, Jeho křídla sobě zvolily Sladkou šalbu jen, já pravdu zpívam; Jeho Znělky nepodlehly času, A mé se už dávno rozbily O zdi Tater tverdých bez ohlasu. [185]
347.
Už se rovně udatnému reku Už se rovně udatnému reku
 Bráním lásce mečem dvošečnýmdvosečným, Předce učinit mne bezpečným Posud nelze dálce ani věku; Pustil sem se už i do útěku Světem širokým a zmatečným, Než jak Meander sám zpátečným Tokem veždy k zřídlu svému teku: Ta všech krás a cností vychovanka Uřekla mne tak, že nesprostí Čarů těch mne žádná světa stránka; Ani nechci, nebo toby citu Vzalo pramen všechněch radostí, Ustám řeč a život mému bytu.
348.
Verchy planí, moře pije do dna Verchy planí, moře pije do dna
 Čas, a všecko změní posléze, Slunce hasí, hvězdy za meze Světa kryje, kde směs neúrodná; Po sta bludech, předce vnesla svodná, Loď tam do Itaky vítěze, Zbaven Prometheus řetěze, V nějž ho krádež ukovala škodná; Snad čas i mé strasti léky chystá, Snad se i mně ještě zlatolistá Palma časem někdy zotaví; Aspoň jazyk lkáti unaví, Sardce nikdy, nebo láska čistá Nezná času, ani nezná místa. [186]
349.
Vůkol rokle vraždně čnící pluji Vůkol rokle vraždně čnící pluji
 Půtku veda s moře vlunami, Ty mi kyneš k sobě rukami, Než mrak větry, saně oheň dují; Doufám zoufám, tonu vynikuji, Už Tvé s mými plynou selzami, Ruku lapám, chtěje skalami Vzhůru, anť se v propast se mnou sují: Pohřebte mne tedy, pohřebte mne Živly krotší mého osudu, Pohřebte mne v hroby země temné; Úkaz mizí v duši nechav smutek, V němžto sotvy mysli nabudu Zdáníli to bylo, čili skutek?
350.
Nechápal svět divy, jenž se dějí Nechápal svět divy, jenž se dějí
 V tajné Mesmerově stolici, Onni ternou bázní mořící, Tito lají, jiní se mu smějí; Kýž se jednou přesvědčiti chtějí, Jak to snadno duši letící, Z prostranství a z času temnici Udělanou, nechat pod šlepějí: Seč je sardce, proč ne dary hlavy? Seč je láska, proč ne umění? Seč je osud, proč ne lékař zdravý? Mé už dávno, samo sebe ruše, Má už dávno, k svému trápení, Tělo jinde, jinde bydlí duše. [187]
351.
Před včerem sem, právě když se tmělo, Před včerem sem, právě když se tmělo,
 Slyšel strašnou píseň sovinu, Včera mne dlaň celou hodinu, Sverběla, dnes v levém uchu znělo; To se všecko státi nemuselo Mimo důležitou příčinu, Zajisté mi smutnou novinu Proroctví to zvěstovati chtělo: Cože se Jí stalo, milý Bože! Snad šla někam cestou dalekou, Či Ji nemoc uvalila v lože? Či snad voda květnici Jí snesla? Či Ji urazil kdos nevděkou? Či – než chraň mne nebe toho hesla!
352.
Vichru jekem různá skryté moutí Vichru jekem různá skryté moutí
 V mraku černém živly obloha, Zpěvců lesních čeleď ubohá Teskno v listném schranu hledá proutí; Oblak hněvný na zem hluché nutí Kázni plémě, snest je nemoha, Tu blesk, hromy, vluny, pro Boha! Koráb strojte proti zahynutí: Utoulím se, vzdoru s bázní spáře, Pode lípu v poli stojící, Než tu úkaz množí hrůzu chmury; Duhu spatřím, na níž v bílém šláře Růžťkou kyne Mína sedící, Vystru po ní náruč – Ona zhůry: [188]
353.
„Znášli kraj ten, tu vlast Slávy věčné, „Znášli kraj ten, tu vlast Slávy věčné,
 Ráj všech krás a duchů palouky, Kde se cnost a láska za ruky Vedou kráčíc v záři ve slunečné? Tam kde větry vějí tichořečné, Palmy klenou stinné oblouky, Tam kde z vonných myrtů souzvuky V trudnou duši slavík lije vděčné? Znášli kraj ten, kde tma s horkem zajde, Bez ternů se růže červená, A svou jilmu každý břečtan najde? Tam kde mutné vyschnou časů řeky, Kde chot, sestra jedno znamená, Tam sem tvá a ty můj po vše věky.“
354.
A co teď sem viděl za zázraky A co teď sem viděl za zázraky
 Sebrav duši lekem zmařenou, Neuzří sese, pokud zelenou Hvězdu tuto hřejí slunce šlaky; Neb se zticha tenké zlatomraky Vůkol ní a vůkol rozklenou, Už jen clonu z Jejích ramenou Tvář, šat vidno, pak vše miznou znaky; Jen vůz ještě a dvé hardličátek, O něž Milek stužky ovinul, Zříti posléz přes ten živlů zmatek; Schápám se a makám za Ní jdoucí, Než jen vůni, v niž se rozplynul, Zanechal ten obraz běloskvoucí. [189]
355.
Teď bych sobě křídel Dedalových Teď bych sobě křídel Dedalových
 K letům nadvěterným vinšoval, Aniž bych se zkusit strachoval S Phaëtonem stezek nebe nových; Z hvězdy k hvězdě bych sem na ohňových S Eliášem koních putoval, Ode Hladoleta vesloval Na perutech k slunci Blanchardových: Ažbych došel cíle svého jezdu, Kde byt zvolí v říšech blažených? Kterou zažhne příchodem svým hvězdu? Aneb jestli výše ještě vkročí, Kolik hvězd se nově stvořených Vůkol Ní, co vůkol slunce točí?
356.
Tři dny smutné dávno tiše světím Tři dny smutné dávno tiše světím
 S pláčem, s postem roku každého, Předně, patnáctý den Svatého Víta v Červnu, značný Serbska vzetím; Druhý, v kterém k Bílé Hoře letím v selzách, jest den Října osmého, Desátý pak téhož samého Měsíce mi Svátkem smutku třetím: Totiž ten den, v němžto poraněný Padna z koně na zem zatoužil „Konec Polsku!“ Kosciuško ctěný; K počtu těchto třech dnů černošatých, Nyní se mi čtvertý přidružil: Odchod Její odsud na Všech Svatých. [190]
357.
O by z hvězd těch miloskvoucích zletěl O by z hvězd těch miloskvoucích zletěl
 Anjel jeden ke mně se zprávou, Zdali někdy ještě s laskavou Tváří na mne sklání dolů zřetel? Tenby řekol, zda i v říši netěl Láska duši hřeje plesavou, Zda i tam ji písně zábavou Slavík a noc stříbrem kojí světel? Zdali na mne myslí ještě časem I tam, kde se Seraf pobožný Kráse Její pelným diví hlasem? Tudížby slast i mé zdvihla týmě K vám o kraje, kde perst všemožný Světy seje, jako rolník símě.
358.
Plyňte časy, o plyň k ústí řeka Plyňte časy, o plyň k ústí řeka
 Spíše věku mého mladého, Nezáviď mi zisku blahéhoblahého, Který na mne v budoucnosti čeká; Život břímě, smert je tužbě vděka, Koj zem nízká sardce jiného, Mně ať se rok ve dne krátkého Dobu a den v okamžení stěká: Mně cíl vetknul osud do výsosti, A však Ona vtiskla pečeti V každý důvod věčné nesmertnosti; Jen to chtělbych ještě věděti, Zda, když Parka jednou vlákno přetne, Sám jen duch tam, či i sardce vzletne. [191]
359.
Z prostřed vlun se šumně nad Dunajem Z prostřed vlun se šumně nad Dunajem
 Směje ostroveček blažený, Jménem panny svaté křestěný, O závod by mohel jíti s rájem; Houště křovin věnec pletou krajem, V nichž si slavík zpívá nadšený, Podál Bachus leží šálený, Milostky se procházejí hájem: Eldorado, Tibur, Olymp jasný Netěšil tak svojích ctitelů, Jak mne blaží Patmos tento krásný; Zde se tytýž oku mému jeví Ona v spolku Muz a Anjelů, Zde mi rány zpěv a selza leví.
360.
Lampa bledne, oknem tichá leje Lampa bledne, oknem tichá leje
 Luna světlo v pelné proměně, Stolík nechám, patřím zmateně, Lampa bledne a šum kýsi věje; Kyna rukou proti mně se chvěje Stín, co anjel s křídly, na stěně, Kdo to? ptám se z okna schýleně, Původ stínu v zahrádce být mněje: Ticho v sadě, ticho v chyži bylo, Oko zase patří k úkazu, Potom blíže k němu přistoupilo; Omráčí mne strach, než opět zkřísí Radost velká z toho zárazu: Kdo to, dím, ha Ty si, Míno, Ty si? – [192]
361.
Od té doby, v kterou do mne vyšší Od té doby, v kterou do mne vyšší
 Život vřením svojím vdechnula, Duše vazby těla vyzula Jsoucí Bohu nežli lidem bližší; Vnitřek můj i hluk je světa tišší, Země s kouzly svými usnula, Ba i láska láskou minula, Jako sluncem hasne hvězda nižší: Pakli předce válku strojí zrádný Milek proti sardce tichosti, Činím jako Moskvan nepřevládný; Nepříteli svému ku posměchu, Abych ještě chránil volnosti, Hlavně házím na svou vlastní střechu.
362.
Jedněm nemoc ukracuje léta, Jedněm nemoc ukracuje léta,
 Druhé moří záští sokovo, Tyto nese meč a olovo, Hrom aneb jed smerti do teneta; Po těch bývá, když mor přijde, veta, Tyto zbojství dáví lotrovo, Jiné klidí rámě katovo, A mne – láska snáší z toho světa; Opakujte žel můj zem i moře, Jiným slasti strojí pochlebné, A mně láska činí bol a hoře; Polituj mne nebes celý strope, Jiným stele lůžko svadebné, A mně láska hrob a jámu kope! [193]
363.
Co je vertký měsíc u oblohyoblohy, Co je vertký měsíc u oblohyoblohy,
 Který jednak líbě vychází, Jednak skrývá se a zachází, Hned tvář a hned ukazuje rohy; To je klamný Milek mezi bohy, I on bídné lidi zavází, Dnes se v ráji s námi prochází, Zítra šibal už se dává v nohy: Než jak nedbánedbá, komu slunce svítí Na měsíček s jeho světýlkem, Tak mé sardce ztrátu onnu cítí; Nebe, dary bera, lepší dává, Ke mně Apoll přišel za Milkem, Po Ladě mi zjevila se Sláva.
364.
Často snad jen nářkem zníš a lkáním, Často snad jen nářkem zníš a lkáním,
 Ty mé novostrunné varyto, Ač se, co v mých nádřích ukryto, Pilně jiným vytajiti chráním; Nebo sardce dlouhých roků dbáním, Od ran starých není obmyto, I když jizva mizí tudyto, Zas tam zniká s větším sužováním: Kvěltež tedy hlaholové mladí, Byť svět i lál vaší žalobě, Co sem ztratilztratil, on mi nenahradí; Potom když Ji, zbaven všeho trudu, V ohvězděné uzřím podobě, Slast a rozkoš věčně pěti budu. [194]
365.
Nejen každá láska jest už suchá Nejen každá láska jest už suchá
 V tomto životě mi vymřelém, Ani čest mým není účelem, Ani jmění k němu nepřislouchá; Ani rozkoš hne mne lektouchá, Ba cit sotva dělím s přítelem, Nebo kdo se jednou na vřelém OpálilOpálil, i na studeném douchá: Žádnému už více nedůvěřím Štěstí zemskému, a naděje Pták mi cizým ozdoben jest peřím; Nestálé jsou světa koleje: Dnesli zdvihnou na vyšinu slasti, Shřímají tě zítra do propasti.
366.
Osamělý na života hladkém Osamělý na života hladkém
 Chlumu stojím, kam už nevěda, Vůkol nohou propast škaredá, Ani k předu ani nelze zpátkem; Rozloučiv se s nízkým světa zmatkem, Včasné žlaby zvyků probředa, Teď se s nimi zpurné nehledá Sardce novým spřáteliti sňatkem: Vytervámli, octnut v boje věčné Se sebou tu onde se světem, Na výsosti této nebezpečné? Větrů vztek by k pádu mohel vesti, Ruka se však s vroucím podnětem Ještě jedné derží ratolesti. [195]
367.
Černá noc se nad mnou rozkřídlila, Černá noc se nad mnou rozkřídlila,
 Losů hněvy ještě nekrotnou, Šíříc bouři strachem těhotnou By mi všecky nebes hvězdy skryla: Kde jest ruka, jenžby sprovodila Mne skerz cestu tuto mrákotnou, Jenžby v mého věku lichotnou Číši ještě nektar jednou lila? O Ty, kterou v tiché tužbě vzívám, (Zemské jméno Ti už nesluší) Dejž moc, kdy boj v pokušení mívám; Snížíšli Ty na mne zření krotká, Co mne potom více zasmuší, Aneb zlého v šírém světě potká?
368.
Nač pak já mám proti ukrutenství Nač pak já mám proti ukrutenství
 Losů řeči vesti válečné, Dělaje sám sobě zbytečné Nad milenky ztratou protivenství? Vždyť jen z obce Slavů v společenství Oslavenců přešla výtečné, Z časné Slávy vletla do věčné, Ze Slavenství do blahoslavenství: Dcera Slávy zemské, malou změnou V dceru nebeské se převzala, Slavena se stala Oslavenou; A tak všudy jedna věc i jméno, Zde i tam táž matka zůstala, A jen místo Slávy proměněno. [196]
369.
Ne, by zpěv můj, třebas rozepnutá Ne, by zpěv můj, třebas rozepnutá
 Bralby k nebi křídla orlice, Tebe slavil, krásná Světice, Od Cherubů božích okleknutá; Tvoje jméno hvězdoharfa dutá, Hlásá na věčnosti hranice, Kde se do soustavných směsice Valí plesů, zvukem jeho tknutá; Písně moje nejsou ve sirobě Lásky této více písněmi, Jen ta prosba nebešťanko k tobě: Oroduj tam v onné Slávě věčné Za Slávie slávu na zemi, Jako dítě za svou matku vděčné.
370.
Lítost můžeš nademnou sic míti Lítost můžeš nademnou sic míti
 Jako nad nešťastným jonákem, Příteli! než proto chudákem Nechtěj ještě zváti mne a mníti; Zajisté já v neštěstí lvem býti Volím nežli v štěstí slimákem, Třebas Bůh mne stvořil Slovákem Schopným živě svět i radost číti: Ale ty, jenž tobě asnad chutné, Mně už všecky zemských kvasnice Rozkoší jsou vyčichlé a mutné; Ani není země ta vlast štěstí, Sardce jestiť jeho božnice, Po zemi co cizinec jen cestí. [197]
371.
Nepřebrané jest a nenabažné Nepřebrané jest a nenabažné
 Štěstí toto, nimž láska chlácholí, Hle já paběrkuji na roli Posud její minulosti blažné; Hned mne těší onno Sálovlažné V mysli obnovené údolí, Hned hry, kratochvíle, neboli Rozmluvy a práce naše snažné; Stokráte sem prošel už to pole A vždy list neb kvítek nacházím, Nimiž hojím přítomnosti bole; Pro ten dlouhý krátké slasti zbyvek Málo chybí, že už nesázím Rozpomínku v lásce nad uživek.
372.
Včera když den na obloze mládnul, Včera když den na obloze mládnul,
 A mne Dunaj těšil šedivý, Slyšte, povím příběh pravdivý, List mi na břeh z nebe dolů padnul; Ještě vůní rajských krajů sladnul, Pečet byla obraz ohnivý, Písmo zlaté, papír sněživý, Obsahem pak tímto v sobě vládnul: „Pozdravení moje všechněm Slavům! Zde vám odesílám tajemnost, Ku národní velkosti a právům: Zahyň pýcha, sobství, nedověra, Spoj vás všecky láska, vzájemnost; S tím se dobře mějte! Slávy dcera.“ [198]
373.
Ai zde pode šírým nebem tvojím Ai zde pode šírým nebem tvojím
 Slávo! s podivem a s velebou, Jednou nade Tatrou stolebou, Druhou nohou nad Uralem stojím; Hvězdy plynou přede zrakem mojím, Zem jak hrudu vidím pod sebou, Skrytý přede nízkou pochlebou, Nedostupný nenávisti zbrojím: Ani Milek nezbedný už svými Posvatné mé sardce mámiti Jablečkami nesmí těšínskými; Nebo dnes mne, zanechavši meze Ráje, sama přišla změniti Pomazáním vyšším v Slávy kněze.
374.
Co z nás Slavů bude o sto roků? Co z nás Slavů bude o sto roků?
 Cože bude z celé Europy? Slavský život, na vzor potopy, Rozšíří svých všudy meze kroku; A ta, kterou měli za otroků Jen řeč, křivé Němců pochopy, Ozívati se má pod stropy Paláců i v ustech samých soků: Vědy slavským potekou též žlabem, Kroj, zvyk i zpěv lidu našeho Bude modným nad Seinou i Labem; O kýž i já raděj v tu sem dobu Narodil se panství slavského, Aneb potom vstanu ještě z hrobu! [199]
375.
Rádbych sem já zemským tvojím světe Rádbych sem já zemským tvojím světe
 Výhost kdykoli dal marnostem, Abych přešel k oněm radostem, Kde Ji nyní hvězdy spatřujete; Ale jedna pochyba mne hněte, Zdali, když tam budu za mostem, Ona nepoletí k výsostemvýsostem, Kde zas vyšší dokonalost kvete? Ode stupně vše se k stupňům vznáší, Tak je slunce vyšších měsíců Podruh, jako měsíc země naší; Jestli i tam roky místo mají, Ach, snad ještě mnoho tisíců Smutných písní zpívati mi dají.
376.
Dokud moje dny věk nedospělý Dokud moje dny věk nedospělý
 Kytkami, a věnci opletal, Jako ráj mi život prokvětal, Země se mi smála i svět celý; Ale teď, když Milek láskostřelý Všecku zbroj svou na mne vymetal, A čas mladosti se rozletal, Stojím jako Vulkán vyhořelý: V kterém plamen zhasnuv jenom pruhy Nechal, požáry a požehy, A však i zde plaťme pravdě dluhy; Láska ta, co sardce moje mučí, Dává v těžkostech i odlehy, A sám kříž mne objímati učí. [200]
377.
Zahořekol sem se snad tisíckrátetisíckráte, Zahořekol sem se snad tisíckrátetisíckráte,
 Že už nebudu víc básniti, A vy Muzy předce rušiti Zářek můj mne vždycky nabádáte; Poněvádž pak samy ostýcháte Ubohou se duši škádliti, Tedy žádosti své pelniti Snokradného Milka posíláte: Onehdy sem tak se s tímto pánkem, Rozkmotřil, že v strachu kročeje Okřídlil, a poradil se s Vaňkem; Ale darmo! bych všech zemí i vod Meze prošel, nic to prospěje, Nebo báseň jest můj celý život.
378.
V tichu skrytém, kde ji nikdo neznánezná, V tichu skrytém, kde ji nikdo neznánezná,
 Vůle ušlechtilá působí, Zřídlu čistému se podobí, Jenž svět blaží do jeskyně vlezna; Jeho vlahou tu se přelíbezná Duha, onde louka ozdobí, Ono pelní hroznům nádobí, V moři zmizí, díků nenalezna: Nebudou snad i mé pominulé Darmo k hrobu kráčet šlepěje, Skutek budebude, co teď jenom vůle; Byť pak v příštím jaře času dítek, I jen jedna přešla krůpěje Mého žití v jiné duše kvítek. [201]
379.
Každý přítel mladosti mé vije Každý přítel mladosti mé vije
 Věnec radosti si kvítkový, Každý život vede takovýtakový, Že se šťastným, jak si žádal, čije; Ten má ženku, toho sláva kryje, Tomu poklad dopřán kovový, Jen mne potkal osud, jakový Člověk radše čítáčítá, nežli žije: Celé moje zemské živobytí Jest jen ve dvě léta stěsněno, Neb já mimo lásku neznám žití; I tu však mi cena hořčí choutku, Ano posavád už placeno Za dva roky štěstí, deset smutku.
380.
Patři vůkolvůkol, jako žlutnou hole, Patři vůkolvůkol, jako žlutnou hole,
 Jak už hrubnou města, vesnice, Kde vál Zefyr, dují vichřice, Ticho kde se smály zpěvům pole; Bočan spojil, lepší kraje zvole, S ušlým od nás sluncem letice, Kvítí z luk a listí z vinice Starý nese Dunaj s ledem dole: Nedlouho však smutným bude hněten Rouchem pohled země blednoucí, Přijde opět a vše zkrášlí Květen; Mně už ale zašly jara sličná, Bez Ní bude celý budoucí Život můj jen jeseň ustavičná. [202]
381.
Blaze, kdo si jeden čistý, smělý Blaze, kdo si jeden čistý, smělý
 Účel, místo mnohých, představí, V němžby jako v centru měňaví Pableskové všech dnů žití tleli: A v něm myslí, cítí, žije celý, V slasti v selzách, v přízni v bezpráví, Až se šťastně k němu doplaví, Byť i přes bouř, plamen, hrom a střely: Pevné vůli, tužbě ušlechtilé, Nerozdílné sardce žádosti, Rádo dává nebe dojít cíle; Ač pak i mně slova tato lhala, Z vítěztvíli není radosti, Mužně padnout, není menší chvála.
382.
Poď, o smerti, těcho osiralých! Poď, o smerti, těcho osiralých!
 Sprosť mne strastí těchto žaláře, Proč dlím ještě, klamu nezmaře? Zem už nemá pro mne bytů stálých; Tam Ji uzřím v oněch jasných vzdálích, Kde Ji slaví jaro po jaře, Kde Jí hvězdy pějí žaltáře, Kde z ruk božích pije slastí kalich: O tu rozkoš! o cit beze hlasu! Když tam i já, aspoň zdaleka, Vzívat budu Její cnost a krásu; Bratří, komu dáno žíti snáze, Ten nech při mém hrobě počeká A rce: Ten žil jen, by zemřel blaze! [203]
383.
Všecky za mnou neřesti se vlekou Všecky za mnou neřesti se vlekou
 Jako chlapci za pstrým motýlem, Nejen Milek v rouchu nemilém, Vlast i národ trápí duši měkou; Od cizinců nad to dlouhověkou Křivdu snáším v sardci zmužilém, I jáť sem Hus, jen s tím rozdílemrozdílem, Že mne Němci deset let už pekou! A však nedbámnedbám, mučte, palte, pecte; Jenom popel můj ne do Rénu, Ale raděj do Dunaje vmecte! Aby s řekou až tam rozpovodnil K Serbů se a Rusů plemenu, A zem slavskou k rozkvetnutí zplodnil.
384.
Vyřid ještě Milku rychlopatý Vyřid ještě Milku rychlopatý
 ToTo, oč prosím tebe sardečně, Dříve nežli nechám konečně Zem, a hrob mne skryje černošatý; Zanes totiž tento poklad svatý Do Muzeum v Praze bezpečně: Růži malovanou společně, Rusou kader, a pak persten zlatý; A tam polož tyto dary vážné Do obzvláštní někde příhradky, Maje oko nade nimi strážné; Potomkům ať nápis bez nádhery Jen to oznamuje: Památky Tyto tři jsou ode Slávy Dcery. [204]
385.
Pod lipou mne anjel kolébával, Pod lipou mne anjel kolébával,
 Dokud sem byl malé děťátkoděťátko, Pod ní sem, o sladká památko! V chlapectví se najraději hrával; Pod lipou sem zřel i milovával Najkrásnější Slávy děvčátko, Pod ní sem se s láskou, na krátko Tervající, smutně rozžehnával: Pod lipou mi Muzy lyru daly, Z jejích větví Znělky ve vzoru Listí na mé lůno peršívaly; Pod lipkou mne také pochovejte, Aneb na hrob, místo mramoru, Slavostrom ten zasaditi dejte.
386.
Už se s tebou Muzo rozžehnávám, Už se s tebou Muzo rozžehnávám,
 Spolkyně mých zpěvů truchlivých, Když ti lyru z rukou loučivých Vracím a dík za tvou půjčku vzdávám; Co sem začalzačal, sice neskonávám, Plamen hoří v persích ohnivých, Aniž časů více příznivých K ukojení jeho očekávám: Skrý však ty svou uselzenou roušku, Já chci dále tverdou potřebu, Já chci sám už nesti nebe zkoušku; Zpusť jen berzo struny stroje svého Ještě níže k mému pohřebu, Pak jej polož na verch hrobu mého. [205]
387.
Nenemilý někdy Muzám zpěvným Nenemilý někdy Muzám zpěvným
 Žil sem básníř mladost bývalou, Nyní mlučí lyra s píštalou Hřebem k stěně přivěšená pevným; Stydí se už lásky hlasem zjevným, Aneb krásy zníti pochvalou, A vždy víc i strunu ostalou Život perstem doterhává hněvným: Komu svět a lehká přeje Hebe, Nechať růžemi se ověnčí, Lilie mne usoudilo nebe; Ty, co kráčíš zpěvnějšími kraji, Proměň nástroj, po hře mládenčí, V harfu, a veď z Pindu na Sinai.
388.
Šťastnou tedy cestu, básně, jdouce Šťastnou tedy cestu, básně, jdouce
 Neste pozdravení Slovanům Všechněm vůkol, zvláště Tatranům, A pak Čechům, jejich dcerky jsouce; Přijdeteli k hoře nebo k louce, K hloží nebo k vonným břečtanům, Do vsi aneb k soudným měšťanům, Stojte, o svém pánu toto rkouce: Jestli co se podařilo jemu, Hanba vždycky hnětla útrobu, Jak to skrovné k cíli takovému; Jestli padnul, vyzná bez úžasuúžasu, Padnul, a však rovně Jákobu, S anjelem se pustiv do zápasu. [206]
Zpěv
IV.
LETHE.
[207]
389.
Abys věděl, co zde na výsostech Abys věděl, co zde na výsostech
 Dělám vzatá z počtu žitelů, V jakovém se spolku přátelů Nacházím a při jakových hostech; V kterém místě, v jakých blaženostech, Kdo tu z věrných Slávy ctitelů? To chci větrokřídlých anjelů Psáti tobě po příležitostech: Dám i o tom zprávu tobě zhůry, Komu místo zde už slíbeno, Komu věnec pletou nebes kůry? Stoupím také i tam na čas krátký, Kde se mučí onno plemeno Zlosynů a zrádců milé matky.
390.
Především, znám, toužíštoužíš, abych spíše Především, znám, toužíštoužíš, abych spíše
 O tom poučila jasně tě, Kde jest onno místo ve světě, O němž tobě péro moje píše? V Syriusi, v kuřátkách, či výše, V mléčné cestě, čili v kometě, Ve sluncili jest, či v planetě Nebeská ta věčné Slávy říše? Nikde není v těchto: nebo spona Všechněch obloh a těl hvězdových, Slunce všechněch sluncí jestiť ona; Vůkol ní jdou, buď mi dána víra, Milliony soustav světových, Leží totiž v středku Všehomíra. [209]
391.
Na hranicech Nebeslavska teče Na hranicech Nebeslavska teče
 Řeka Lethe čili Zábuda, Jejíž pitím, čudo nad čuda! Všecka mizí zemnatost i péče; Každý stín z ní nade břehem kleče Pije, a ai časná nerůda, Bolest, zármutek i ostuda Na věky se z příchozníků zvleče: Proto, jako ze stromův když v lese Listí na zem padá v jeseni, Duchů slavských množství sem se nese; Aby křivdy pozapomínali, Zvláště ty, co jejich plemeni Maďaři a Němci činívali.
392.
Nad bránami nebe stříbernými Nad bránami nebe stříbernými
 Průčelí se bílé zdvihuje, Kde se nápis tento spatřuje Literami psaný Kyrilskými: „Tuto Sláva se ctiteli svýmisvými, Dcerami a syny trůnuje, Tu ples, radost, rozkoš věkuje S odměnami za cnost nebeskými; Poďtež sem vy milé moje děti, Věrné vlasti, řeči, národu, Světozvučné chvalozpěvy pěti; Požívejte milovanou draze Slávu, a v ní slast i svobodu, Přeblaze vám třikrát, blaze! blaze!“ [210]
393.
V středku nebe stojí zpodepřená V středku nebe stojí zpodepřená
 Matka Sláva zlaté o trůny, Bleskem čtverokmenné koruny, Hvězdotkaným rouchem ozdobená; U noh jejích leží rozprostřená Síla krajin jako čalouny, Pravá berlou, levá peruny, Důstojenstvím tvář jí ozbrojená: Vysoko pak postavou a čelem Tak se vznáší tato bohyně, Po nebi že obnáší zrak celém; Rozkoš sladkou šťastné cítíc matky V té své dcer a synů rodině, Již zde vůkol rozhostila v řádky.
394.
Okoslepný oblakoblak, jenž ji slonilslonil, Okoslepný oblakoblak, jenž ji slonilslonil,
 Odchvěl anjel vůdce ohebně, Pak zde nechal mne a služebně Při odchodu koleno své sklonil; Můj zrak selzy tiché slasti ronil, Ona shlédne na mne tužebně, An hlas přívětivý velebně Z mateřských ust jejích takto zvonil: Vítej dcerko, v království mém vítej! Poď a dříve každou ulici, Louku i háj nebe toho slítej; A co uzříšuzříš, přátelům svým maluj, Potom pak se na mou pravici Posaď zde a spolu se mnou kraluj. [211]
395.
Blízko trůnu svatá Slávě stojí Blízko trůnu svatá Slávě stojí
 Lípa zelená a vysoká, I tak pěkná i tak širokáširoká, Jak tata, co nás svazkem lásky pojí; Čistý med z ní, jehož sladkost kojí Hlad i žížeň, hojně vymoká, Po nebi jej řeka roztoká Celém nese plynulostí svojí; Vůkol ní pak všudy po stebelných Kvítečkách a listech včeličky Obletují v rojích nesčíselných; Jsou to prej zde tímto pod obrazem Slavů těch a Slavek dušičky Budoucích, co přijít mají na zem.
396.
V pervém místě slavských nebešťanů V pervém místě slavských nebešťanů
 Kvetou Svatí v světle blyskavém, Tu jest Nestor s českým Václavem, Lazar s tímtím, co zabit od Prušanů; Nevský, Gljeb a Boris Rosianů, Polský Kazmir serbským se Savem, Všickni jako bratří v laskavém Plápolají stínu rajských stanů: Stanislav se těší v Nepomuku, Boleslav si s Husem třímajítřímají, Uroš spolu s Vladimírem ruku; Hlavy ctí jim věnec hvězdovatý, Usta zvučným hlasem zpívají: Hallelujah, svatý, svatý, svatý! [212]
397.
Rovně tak se s oslavenou hlavou Rovně tak se s oslavenou hlavou
 Světice všech kmenů míšejí, Jenž hned v sousedství tu bydlejí: Ruská Olga s polskou Bronislavou; Andělina serbská s Přibyslavou, Milica pak s Mladou sedějí, Jako sestry sobě hovějí, Líbají se s upřímností pravou; Při nich ještě Ludmila a Petka, Potom jako děvky služebné Vanda, Kaša, Libuša i Tetka; Jedny „Sláva na výsostech“ pějí, Z jiných ust zas slova velebné „Gospodine pomiluj ny“ znějí.
398.
A však ještě jiní také jsou tu A však ještě jiní také jsou tu
 Svatí, a to v houfích ve množných, V Bohuslavicech těch pobožných V blaženosti věčné bez zármutu; Zvláště z tété, co podlehla bíd prutu Církve českých bratrů nábožných, Jménem různých cnostmi totožných Ve Fulněku, v Lešně, v Herenhutu Jednoty té už sem v zemském stavu Čistou prostotu a nevinu, Libovala v učení i mravu; Vyjmouc jednu pannu rodu ctného, Snářku Poniatovskou Kristinu, Třebas byla žáčkou Komenského. [213]
399.
Svaté muže ty a tyto ženské Svaté muže ty a tyto ženské
 Hůrka nevysoká dělila, Vyhlídka z ní radost činila Na ty svazky vůkol společenské; Na kopci sem jejím všeslavenské Apoštoly státi spatřila, Zvláště Methoda a Cyrilla, Onny bratry Thessalonicenské: Potom Amand byl zde, Vicel, Bruno, Dobravka, Duch, Anna Carice, Kteří vedli lid náš Pánu v lůno; Ještě jeden v jejich řád se stavěl, Ale skrytý v blesku velice, Zdálo se však, jakby sám byl Pavel.
400.
V pravé této Svatohory straně V pravé této Svatohory straně
 Leží utěšená pustinka, Tu ční skála a v ní jeskyňka, Kde muž bydlí v modlitbách se klaně; Ivana to, toho sverchovaně Starého, jest slavná svatyňka, Jehož přítelka i kuchyňka Čternácte let v Čechách byla laně: Nemiluji sice v náboženství Onnu přepiatost a choulivost, Která snadno vedo ku třeštěnství; K tomuto však pronikla mne čistá, Pustevníku z Chorvat uctivost, Že trůn radše nechal; nežli Krista [214]
401.
Pověděvši: ať se dobře máte! Pověděvši: ať se dobře máte!
 Tomuto zde Svatých výběrku, Hodím na hůrku tu k závěrku Běžné oko ještě jedenkráte; A ai pod ní vůkol padesáte Vozů s koňmi bylo ve šperku, Vnebevemklý Otto z Bamberku Volal z nich: proč tu mi státi dáte? Na těch vozech byly zlatohlavy, Sukna, šaty, jídla, peníze, Nimiž křestil pomořanské Slavy; Pročež onen blahozvěstů spolek V studu od něho se odcize, Nechal jenom hory té mu dolek.
402.
V kraji čtvertém vidno na zelených V kraji čtvertém vidno na zelených
 Loukách státi muže udatné, Vítěze a reky obratné, Palmy mají v rukách nezhrožených; Kochají se v písněch utěšených Znících skutky jejich pamatné, Jasným zvukem trouby pozlatné, Pronikavě tytýž sprovázených: U prostřed nich stojí, jako Křivan V lůnu sněhohlavých Karpatů, Kosciuško, Jaroslav a Ivan; Žižka, Dušan, Želislav a Chrobrý, Svarun, Suvarov, pět Chorvatů, Niklot, a pak jiných počet dobrý. [215]
403.
S těchou když se oči mé tu pásli S těchou když se oči mé tu pásli
 Na tom, čím se každý oslavil, Vítězoslav ten mne pozdravil, Před nimž Uhři tak se často třásli; Slováciby snad už byli zhasli, Než on zmnožil je a zotavil, Když roj oněch k Tatrám přepravil Čechů, jenž se nikdy neužasli: A tím kmen váš ke zrůstu a květu Zkřísil ratolestmi čerstvými, Totiž Jiskra, válčiv za Alžbětu; Že pak vhostil i v ten pěkný koutekkoutek, Kdes ty zrozen, on se se svými, Snad si i ty štěpu toho proutek? –
404.
Potom otec Bogdan Jug tu čestmi Potom otec Bogdan Jug tu čestmi
 Všemi ozdobený mnou byl zřen, Se syny jak valný stromu kmen S devíti se stroucí ratolestmi; Národu i víry zhoubce, pěstmi Jejich, Turek, dlouho bit a třen, Až pak u Kosova v jeden den Všickni padli s meči pod bolestmi; Celým tím jich jména znějí rájkem: Voin, Milko, Marko, Veselin, Lubdrag, Radmil, Stojan, Božko s Vlajkem: Rodinu tu svazek utěšený Spojuje a krášlí ze zelin Věčnokvětých strojně upletený. [216]
405.
Předce tento zbor stín jeden špatil Předce tento zbor stín jeden špatil
 S tulichem tu ještě krevavým, Miloš Obilič, co nepravým Vlastenectvím Amurata zkatil; Nevím, jak se šálenec ten sbratil S vítězů těch spolkem leskavým, Já zřím okem na něj meravým, I hned coufnul a kamsi se ztratil: Sláva nechce míti zabijáků Lestných, jako Corday Charlota, Ani Scaevol, Sandů, Ravaillaků; Národ náš ač na cnosti jen stojí, Lépe nebýti, než života A cti hledat s nešlechetnou zbrojí.
406.
Hnedky odtud výhled se mi tvořil Hnedky odtud výhled se mi tvořil
 Oslavenců místo na páté, Kde sem našla onny zajaté, Jež až k smerti Alexander mořil; Ne ten, před nímž celý svět se kořil, Než to Římanisko drasnaté, Jenž byl vůdcem vojny začaté, Když si berlou císař Mauric dvořil; Hladihlavá ruka matky sladce Kochá se tu v nich, že raději Mřeli, nežby někdo z nich byl zrádce; Všecko nad tím radost cítí živou, A kůr zpěváků sám hlasněji Chválí jejich věrnost mlučelivou. [217]
407.
V šestém oněch oslavenců řádě V šestém oněch oslavenců řádě
 Uzřela sem ženy herdinské, Za čest aneb dobro krajinské Mřevší rovně mužům po hromadě; Tu jsou mužské vzdorující vládě Smělé bojovnice Děvinské, Marula to děvče slovinské, S těmitěmi, které padly v Carigradě: Tuga, Buga a tři Tabořitky, Jejichž na Vítkově obrazy Nalezeny, mezi mužů zbytky; Potom PolkyPolky, z varkočů co svojích Pletly u Trembovle provazy, Bránivše hrad ve zmužilých bojích.
408.
Přijížděla ještě na koníku Přijížděla ještě na koníku
 Amazonka sem i s komornou, Majíc, jako Ulan, prapornou Korouhvičkou ozdobenou píku; Ale sotvy byla při hájíku, Uzřím skočit vrátnou švitornou, Ana rytířku tu výbornou Odpravila zpátkem po chodníku: Nepochopno! však to z polské Litvy, Řeknu, Platerka jest hraběnka A jde právě z ukrutné sem bitvy; Hej, dí, než tu v záhubném šla klusu Sestra proti bratru, Slavenka Proti Slavu, Polka proti Rusu. [218]
409.
Sedmý palác muže obsahoval Sedmý palác muže obsahoval
 Pozbavené žití bez viny, Anť je barbar z cuzé končiny Jak vluk jehně tiché zamordoval; Mučennický věnec ozdoboval Jejich oslavené mertviny, Tu Bož Antů král, jejž se syny Winithar byl gothský ukřižoval; Mezamir pak, jemuž smert jest dána Jako vyslancovi ohavně Proti právům lidstva od Chagána; Laborca a kníže Nitry Sobor, Oba zavraždění bezprávně, A i jiných nevinníků obor.
410.
Co se osmé společnosti týče, Co se osmé společnosti týče,
 Tu lid kratochvílí básnický: Bojan Lumira, a Lomnický Víta jako bratra Gunduliče; Usmívá se Záboj na Kačiče, K Závišovi kráčí Krasický, Deržavina Węžyk; Mušický Ozdobuje věncem Voroniče: Lomonosov mluví s Kochanovským, Se Strejcem se baví Hruškovič, Holý, Vodnik, Zdirad se Žukovským; Vůkol nich se i pleť krásná vine: Družbacka a Anna Božkovič, Dobromila, Bunina i jiné. [219]
411.
Právě když se úcta tuto dála, Právě když se úcta tuto dála,
 Hlásá Apollova kanclířka Mudřena, že ještě básnířka Jedna na chrám uměn zaklepala; Pešťanka prej že jest, povídala, Serbkyně, a ač jen krajčířka, Já šla v ústřety až na dvýřka Po pleci pak ji sem potepkala: Možnoli? o vítejte! Vy z Pěstě? Co pak slyšno tam těch na stranách? Znáteli – či žije – zdrávli ještě? Ovšem! řekla hezká nevěstička Tato, davši mi svůj Almanach, Já sem Julka Radivojevička.
412.
Ale řeč mi téměř oněmělaoněměla, Ale řeč mi téměř oněmělaoněměla,
 Když tu státi nejen sedláka, Než i pastýře a žebráka V počtu těchto básnířů sem zřela; Co pak jejich přirozená pěla Muza, lepší to než mudráka Verše mnohého a chvastáka, Jemuž hlava školou zjalověla: Perví dva z Čech mají původ spolný, Rolník Vavák, rychtář v Milčicech, Druhý ovčák v Krátonohách, Volný; Třetí zpěvák vznešený a lepý Byl Serb, rozen v Bosny hranicech, Filip Sljepac, ubohý a slepý. [220]
413.
Usadiv nás tedy na koberci Usadiv nás tedy na koberci
 Zeleném tu kolem do kola Apoll, hru a závod provolá, I hned vyšli šermíři a herci; Byliť kvítím, vavřínem a pérci Ozdobeni jako Dodola, Kdo pak, myslím sobě, odoláodolá, Přízvučníci čili Časoměrci? O vítěztví dlouho bojováno, Naposledy celou básnickou Společností rozsudek mně dáno; Těžký úřad! co já učinila? Romantickou sem i antickou Stránku věncem smírlivosti ctila.
414.
Líbilo se mi tu, proto cestil Líbilo se mi tu, proto cestil
 Duch můj po tom chlumci tam a sem, A s tím slavských uměn zápasem Za dlouhý čas rozkošně se pěstil; V tom zřím hocha, an si právě klestil Přes myrty sem chodník Parnasem, Novým ruských písní Ohlasem Sladce nástroj v ruce jeho chřestil: I hned, zpěvem ochlácholená tím, Šla sem jinochovi v ústřety, Pak s ním spolu tam se zase vrátím; Sotvy že sme přišly před mistrovský Spolek ten, už sláno pro květy, A zbor celý volal: Čelakovský! [221]
415.
Hle, hle matko! ti tam na zem padnou, Hle, hle matko! ti tam na zem padnou,
 Onen ptáček na dvou větvičkách, A ten muž tu na dvou stoličkách Sedící: o chyť je rukou vládnou! Nebo oba píseň dosti skladnou Pějí na lyře i husličkách, A já v radostech i v pracičkách Nenávidím různost nepořádnou: „Nech je! toť jsou obojživelníci, Schneider Němec a Čech Svoboda, Ve dvou řečech rovně veršující; Nemilujiť pravda dvojazyčnost, A však dána jim tu hospoda Aspoň pro žert nám a pro rozličnost.“
416.
Z výšky té sme jednomu se divu Z výšky té sme jednomu se divu
 Na dolině ještě dívali, Tátoše tam s jezdcem zbadali Bředoucího sme sem přes kopřivu; Když pak přišel pod Parnaskou nivunivu, Všickni sme se hlasně zasmáli, Maďaři jej za chvost tahali, Serbové pak za uši a hřivu: „Náš je! – ba náš Vitkovič!“ tak obě Stránky vadily se v povyku, Chtěvši každá přivlastnit jej sobě; Smilujme se, nechme Maďarovi – Dím já – almužnu tu, oslíku Podobnější nežli Pegasovi! [222]
417.
Hora dále s vyšším stojí čelem Hora dále s vyšším stojí čelem
 Než chlum Tlusté nade Mažárnau, Ozdobená krásnou hvězdárnou, Koperník jest jejím ředitelem; Zásobu tu zříti v lesku skvělém Nástrojů, jenž nikdy nestárnou, Družinu též jeho přešvárnou Jmenující svým jej učitelem: Ptolemäus, Cartes, Newton, Tycho, I sám Heršel k jeho oltáři Přinášejí obět pocty ticho; A co jmen té nauky má pole, Národů všech jiných hvězdáři Učenci jsou v této jeho škole.
418.
V úboči té hory v moch sem klesla, V úboči té hory v moch sem klesla,
 Neb zde vedli hry a obchody Slavští zpytatelé přírody, Za vůdce si vyvolivše Presla; Ten muž se mi líbil tak, že nesla Ke cti jemu sem a na hody Květy, zrostliny a jahody V košíku, co vděčnosti mé hesla: Přišel k nám i Zalužanský, hodný Děd ten Linéovy soustavy, I náš Franklín Diviš hromovodný; Stoikovič a Chladný siloskumec, Petian Slovák, čině přípravy Ptakoslovné, též má svůj tu chlumec. [223]
419.
V desátém, ač pravda ještě malém, V desátém, ač pravda ještě malém,
 A však dosti pěkném kostelci, Přebývají slavští umělci, Method malíř jest jich spolku králem; Mezi nimi obletují valem Krásní hned sem, hned tam andělci, Aby podnět dali nesmělci, Líbost měli v mistru dokonalém: Schiavone tu v malbě před Kupeckým, S Losenkem se Škreta raduje, Kraine Janša, Kadlík s Chodowieckým; Tomáška má hudba, Myslivečka, Kozlovský zas v řezbě horuje, Dunajský též není bez věnečka.
420.
Při umělcech, kteří ve chudobě Při umělcech, kteří ve chudobě
 Museli dny zemské trátviti, Svět pak tepruva je slaviti Počal, když už v temném byli hrobě; Moravana jménem Osolsobě Z Holomouce musím zmíniti, Jemuž v Pešti hladem umříti Maďaři jsou dali v loňské době: A když zemřel, o té lidské šalby! Schvalovali celým krajinám Jeho krásné dějopisné malby; Proto radí odtudto všem Slavům, Aby vlastem svým, ne cizinám, Sloužili, snad rovným ujdou davům. [224]
421.
Mecenáše slavské třída jiná Mecenáše slavské třída jiná
 Obsahuje zlatým pod krovem, Ve věnci jsou všickni bobkovém: Karel, Rudolf, Peter, Katarina; Potom blízko těchto Žerotína Uzřela sem v háji myrtovém, Při něm Rumjancova s Šiškovem, Jablonovského a Potemkina; Znějí zde i jména Ossolinských, Kolovratů, Milošů a Kynských, Jako podpor slavských národů; I víc knížat, hrabat, vojvodů, Jejichž ale skromné jméno tuto Raděj nebuď ani zpomenuto.
422.
Jednoho však s jeho velkým činem, Jednoho však s jeho velkým činem,
 Vlastenectvím, sebe zapřením, Nelze pominouti mlučením, Slavorus je, sluje Konstantinem; Setníky dva chránil před záhynem Na svá ramena je vložením, Ač mu plamen hrozil zničením, Ač byl carským dědicem a synem! A co větší znak jest jeho cností, Korunu půl světa mladšímu Bratrovi dal s velikodušností; Sama Sláva čin ten obdivuje, Proto korunu i krásný mu Na odměnu trůn zde připravuje. [225]
423.
I brat jeho, ten co udaremnil I brat jeho, ten co udaremnil
 Zhoubné Korsikána zámachy, Vojska jeho pudil v rozplachy, Paříž pyšnou bleskem Slávy ztemnil; Navrátiv se život opříjemnil Uměním a nauk zápachy, Zkřísil oplakané Polachy, Náboženstvím staré mravy zjemnil: Ministra pak zřídil osvícení, Pervý příklad v lidstva dějinách, Jemuž ještě podobného není; Alexander jest ta Slávy perla, Do jehož ruk, v zemských krajinách, Dána ruská světovládná berla.
424.
Nad oba však hučné dělostřelství, Nad oba však hučné dělostřelství,
 Strojná hudba, plynní zpěvové, Ctějí toho skutky bobkové Jak i moudrost v krajin ředitelství, Jenž ta slova smutném při poselství Řeknul: slyšte milí Rusové, Poláci jsou naši bratrové, Neslušno k nim míti nepřátelství! Žádnému snad Slávy náměstníku Tolik národnosti nevyšlo Ještě z ust, co tomu panovníku; Jakby i nám uklonu zde naši Vzdáti na um bylo nepřišlo Gosudaru tomu Mikuláši? [226]
425.
Matka má a cesty tovaryška Matka má a cesty tovaryška
 Teď mi laskavou svou pravicí Ukázala obraz visící V této síni, pod nimž byla knížka; Zanášel se cele na Františka Tváří, korunou i berlicí, Ač jej, krásu barev hájící, Kryla tenká závojová mřížka: Titul knihy mne v tom zdání sílil, Slovník Stulliho to slavského, Na nějž mocnář ten svou štědrost vylil; V tom zpěv: „Bože zachovej nám krále Františka co otce dobrého!“ Zpíván tu byl k jeho cti a chvále.
426.
Před tím krovem mramorová socha Před tím krovem mramorová socha
 Stojí celá v římském oděvu, Ale dosti bylo na jevu, Že to slavská tvář, jen skrytá trocha; Co to medle za muže či hocha Jest? já myslím v tichém úsměvu, A že bez slasti a bez zpěvu Byl, já sem jej měla za lenocha: I bylť, ovšem to pro národ vlastní, Ač se slavským jménem nazíval, A trůn dali losové mu štastní; Neb se nápis očím zpytatelky Tento na podstavci odkrýval: Upravda neb Justinian Velký. [227]
427.
Sotvy víru svým sem očím daladala, Sotvy víru svým sem očím daladala,
 Když sem, mezi touto rodinou Acislavů, též i s Christinou Královnou se Švedskou uhlídala: Proč a jak ta zde jest? sem se ptala, A tu zeptanci mi pokynou: Pro list onen, který latinou Sobieskému, zhoubci TurkůvTurkův, psala: Ona sama ze všech panovníků Byla, která naše zásluhy Uznala i dluh jim vzdala díků; Proto jest co slavských ctitelkyně Cností, na příklad pak pro druhy, Ode Slávy zvána ku hostině.
428.
Odtud vedla za potůček brankabranka, Odtud vedla za potůček brankabranka,
 Kterou květná kryla osnova, A tu k vítání nás hotová Stála zase nová pomazanka; Já k ní česky, nebo zářečanka Tato byla česká Králová, Rodem Francouzka, a Karlova Manželka, jíž jméno bylo Blanka: Ale ona česky neuměla, Nechtěvši se v Praze učiti, I když k tomu učitelky měla; Pročež nejen musela se, mazna Ta, zde s Němkyňkami hanbiti Svými, než i nebe býti prázna. [228]
429.
Případ tento skončený tak špatně Případ tento skončený tak špatně
 Ledva ještě nami pomíjen, Ai hle jiný zase rozvíjen, Jenž tu bolest nahradil nám platně; Polské Králce názdravek tu statně, Její krajance, byl připíjen, Maří Kazimíře ď Arquien, Mluvící řeč polskou delikátně: Manželkať to byla toho Jana, Nimžto někdy církev křesťanská Z Tureckého jarma vysekána; A ač tytýž zvyky měla divné Tato Francouzkyně dvořanská, Předce Slávě v ničem neprotivné.
430.
Kopa máku! což to? v měké trávě Kopa máku! což to? v měké trávě
 Blízko štěbetavé studničky Vidím čtyry slavské ženičky Ráčiti se při nebeské kávě; Obrus, šálky, cukřinka, ba právě Ze zlata jsou i ty konvičky; „Obradujte i nás vdovičky Návštěvou svou!“ řeknou mně a Slávě: Češky dvě, dvě Slovenky to byly, Které, k hanbě mužům, tisíce Na knihy a národ poručily; Steyrová a Kavkovna z Čech obě, Bezekovská z banské Bystřice, Hvizdáčka pak z Peště známá tobě. [229]
431.
Ale zde byl také při hvězdnatých Ale zde byl také při hvězdnatých
 Dohrodincích těch stín knězovský, Jenž i tento spolek otcovský, I mne rmoutil v radostech mých svatých; Sice z mužů na slovo byl vzatých A slul Institoris Mošovský, Slavům však, měv poklad Kresovský, Poručil jen mizerných sto Zlatých: Když pak čítal v tomto společenství Z Tablicových básní vůdce můj Hlasně celé jeho poručenství; Matka tvář svou hněvně odvrátila, I já sem se, ač jest krajan tvůj, K němu ani nepřihovořila.
432.
Nu snad ten, co jiného tu kárá – Nu snad ten, co jiného tu kárá –
 Povím já – náš Tablic majetný Národu, co boháč bezdětný, Ujmu tu se nahraditi stará; Tím víc pak tu naděje má hárá, Že sem sama, list mu pamětný Psavši, zpomínala šlechetný Cíl ten, dokud starost jeho jará: „By řeč nejen černidlem, než zlatem Naši krášlil!“– V tom on tuliby! Přichází sem skoupým oděn šatem; Vy ste, řeknu, poručili mnohem Více Slávě bez vší pochyby? „Já? Nic!“ tedy jdite po svých s Bohem. [230]
433.
Z porcelánu bílá Nankinjského Z porcelánu bílá Nankinjského
 Věže zrak můj nyní omráčí, Císaře dva v její pavlači Chynského, pak zříti Japanského; Rajský čaj a punč jim do sličného Nádobí Rus jeden natáčí, Oba ctitelé, a vzívači Genia jsou byli slavenského: Davše onu ode Deržavina Přeložiti Odu na Boha V řečiřeči, které Japan má a Chyna; A pak zlatem na hedbáví psanou Zavěsiti k poctě, se mnoha Blesky, nade paláců svých branou.
434.
Na rákoši jednom uzřím kývat Na rákoši jednom uzřím kývat
 Lid se ve hromadách Polanský, Spolu sedlácký i zemanský, Šátky chvíti komusi a zpívat; Nastavivši uši, slyším: vivat, Vivat, vivat biskup Lubranský! Ale mně se jazyk římanský Nelíbilo s polštinou tak slívat: S nevolí sem dále chtěla proto, Anť mne Polák, pelný očarů, Zastaví a vypravuje toto: Ten muž sám se na Budinském sněmě Opřel králi zpupných Maďarů Ludvíku, když z Polska urval země. [231]
435.
Zanechavši toto divadlo tu Zanechavši toto divadlo tu
 Uzřím krále mezymezi husary, Též je za rozené Maďary Třímám patříc na fouz, tanec, botu; Hrál pak slavnou Rákociho notu Na houslech jim cikán Bihary, Poláci mu tverdé tolary Kladli, chválíc krále za dobrotu: A ač veždy myslela semsem, kde se Nalezal král cizý v národu: „Jinde kdáče, doma vejce nese!“ Tento však se, Bátorym jej zvali, Ze všech lidí jeho původu Zdál sám býti, co nám dobře přáli.
436.
„Sám? – ei věru velkou křivdu děješ „Sám? – ei věru velkou křivdu děješ
 Slávy dcero! mně v té ve stránce, Jestli na mne Hontu schovance Nehledíš, když o Maďařích pěješ; Já sem řeč tu, které i ty přeješ, Chválil, hověl jí co kochance, O ní psal co zjevný ochránce, Ač sem Maďar a mé jméno Feješ!“ Pak mi podal svoje pojednání, Kde řeč naši hladkou latinou Maďarům svým poroučí a brání; Hned sme tedy našim rozkaz dalidali, Aby dyněmi a slaninou Po maďarsku hosta čestovali. [232]
437.
Když tu toho noha moje nechá, Když tu toho noha moje nechá,
 Asi na hození kaménka Stojí s mečem v ňádřích dívenka, Tak že v úžas má se mění těcha; Kdo jest tato nešťastná a plechá Mladice, dím, asnad Slovenka? „Maďarka to z Jagru, milenka Telafouza, vůdce v Uhřích, ČechaČecha“; My hned paloš z ní sme vytasily, Potom páchnidly a oleji, Vodkami a mastmi posilnily; Thisbe ta se Slávy hodnou stala Tím, že syna Slávy vroucněji Než svůj vlastní život milovala.
438.
Než hned druhou krajanku sme zřely Než hned druhou krajanku sme zřely
 Její, nadutou tak velice, Že tu podávala škrabliceškrablice, By se jiní pro ni zabíjeli; Mějže rozum! my jí pověděly, Jako host tu nečiň různice! Předce vtírala ta stařice Každému se Slávy bydliteli: Stydlivý mnich, Horvat Brezovačky, Počal pervý s touto nezbednou Maďařilkou vesti křik a rvačky; Kuševič v tom, Leška, Rohoň jsou tu, Ale matka tu při šerednou Skončí, davši ku pokání lhůtu. [233]
439.
Naproti se v dlouhé šiky četa Naproti se v dlouhé šiky četa
 Serbských nebeštanů řadala, Potom hlasem zvučným zpívala Onen krásný zpěv „Mnogaja ljeta!“ Mnohá léta do skonání světa, Druhá stránka se jí ozvala, Otci čest i synu pochvala, Živ buď rod váš jako palma květa! Týkalo pak zastaveníčko to Dvou se Vukovičů vlastenských, Božidara s jeho synem proto: Že jsou byli, obcovavše v těle Vojvodové ti, knih slavenských Oblibci a rozšiřovatelé.
440.
Při silnici s vysokou a hrubou Při silnici s vysokou a hrubou
 Skalou zelená se záhonec, Na skále hrad, po němž oponec Rozestřen, pní do oblaků s chloubou; Z něho se hlas vůkol pelnou hubou Ozívá až nebe na konec, Pocestné tu jeden Slavonec Za hosti zve k sobě mluvní trubou: Zavítavše tedy k němu zprosta Nalezly sme právě Němečka, Jménem Taube, u něho jak hosta; Tak se divil, že už do dětinství Téměř padnul tento všetečka, Slavenskému tomu pohostinství. [234]
441.
Však ne jenom slavným, v mědi rytým Však ne jenom slavným, v mědi rytým
 Mužům oblouk cti tu sklenuto, Nikoli, zde místo vytknuto Jest i cnostem neznámým a skrytým; Tu jest Stanil, ač jen k pospolitým Stavcům jméno jeho octnuto, Předce celé nebe pohnuto Skutkem jeho lidským, znamenitým: OnOn, když mor byl jednou v NovgoroděNovgorodě, Dnem i nocí lásce obcoval, S vozem pelným těl ven z města chodě; Tak že sám on, tíše jen a němě, Spoluměšťanů svých pochoval Třitisíc i třidcet v lůno země.
442.
I vás chudí lidé, kdo ste koli, I vás chudí lidé, kdo ste koli,
 Byť i bez věnců a břečtanů, Vítám v počtu těchto měšťanů! Jakovou pak vy ste měli roli? „V otroctví my byvše, při nevoli Té sme v chrámě uši křesťanů Vzdělávali, měchy varhanů Dmýchávavše v Konstantinopoli:“ Znám, neb tenten, co o Obřadích řečnilřečnil, Řecký císař, Vás i s prácemi ve své knize už tam dolů zvěčnil; Služebníci dobří! byli, povím, Nad málem ste věrní na zemi, Teď vás nade mnohem ustanovím. [235]
443.
Lidomilskem toto město zvali, Lidomilskem toto město zvali,
 V něm byl i Čech ŠkvorŠkvor, co v Sázavě, ThamTham, co v Labi život chvátavě S nasazením svého retovali; A vy, řeknu k jednomu tu, zdali Nejste Michalovič, v Gelšavě Co šest duší ohni laskavě Vyrval? tak jest! všickni povídali: Garková též tu, ta ruská žena, Níž, ač těhotnou, dvě v topení Dítka cizí z ledu vytažena; Řeka vína teče uličkami, Břehy z torty, nad ní pečení Bažanti, i nůž v nich s vidličkami
444.
Michailov, ten ruský voják věrný, Michailov, ten ruský voják věrný,
 Též zde jest hned v síni vedlejší, Jehož stálost byla silnější, Nežli hromu blesk a rachot perný; Celé město plení oheň žernýžerný, Hořejšek i stranu dolejší, V něm i jmění jeho vezdejší, Chot i dítky i dům nenádherný: Sousedé ho ženou na ulici Svoje bránit, on však nehnutě Při krajinské stojí pokladnici; Povinnost mu byla nad majetek, Proto vnesly cnosti perutě Strážce toho v tento Slávy světek. [236]
445.
Před městem jest rozestřena pažit Před městem jest rozestřena pažit
 Na vzor zelenavých postavců, Musejí všech oči zvědavců Po spěšném jí navštívení bažit; Já jdouc předkem chodník matce dlažit, Giku, zajaté co od dravců Tatarů, těch hnusných psohlavců, Vykupoval, uzřím tu se blažit: Osvobodil, Valach tento s řídkou Cností, Pilaříka slavného Vězně s pannou Maňákových Jitkou; Tato muže láska pronikavá Pohla matku tak, že v celého Přetvořila toho Poloslava.
446.
Pozornost má novou věcí zmladla Pozornost má novou věcí zmladla
 U prostřed těch her a veselek, Rolník tu byl, z něhož na celek Zboru světlost utěšená padla; Nemesis mu na šediny kladla Sněžné perloštěpný náčelek, Z Verbovce byl, Serbů výstřelek, A slul Milič dle jmen ukazadla: Máť i Sláva Manliusů cnosti, Kterým svatá přísnost zákona Vyšší jest, než uzel pokrevnosti; Tento syna jediného svázal, A ač vraždu kryla záclona, K soudu hnal i trestati sám kázal. [237]
447.
Nedaleko jiný rovnojmenec Nedaleko jiný rovnojmenec
 Z Čech byl od tohoto oddálen, Bělosněžným rouchem obalen, Slul Jan Milič a byl posvěcenec; Jeho život zasloužil tu věnec, Zvláště aby čin ten pochválen Byl zde, kterýmž tři sta Magdalen Hříšných spasil tento oslavenec: Vůkol něho klečíc, ku vděčnosti Jemu, svatého zde pokání Selzy lejí ony v kajícnosti; On pak, v rucech lilie hůl ctěných Máje, od Slávy zde nechání Oveček těch prosí navrácených.
448.
Háj tu určen ráje nebeského Háj tu určen ráje nebeského
 Mluv- a Dějoslavům vlastenskýmvlastenským, Polykarp zde, Knapský s Jelenským, Zizania vedle Smotriského; Lindeho též zřím a Kopčinského Před Nudožerinem Slovenským, Veleslavína pak s Komenským, Karamzina, Hájka, Potockého: Kronikář též ten v tom počtu dlouhém, Dalimil jest, co myl Němce louhem, Belostenec, Dainko, Středovský; A jmen jiných množství okázalé, Obradovič, mister Dobrovský, Nejedlý, Vuk, Lučkay a tak dále. [238]
449.
A však jedno abych tobě psala A však jedno abych tobě psala
 Ještě v dušce této zaslouží, Než to zjevím ti jen pod růží, Jak mi sama matka přikázala; Dlouho najperv sama tajně lkalalkala, Pokaždé však shovu prodlouží, Jednou ale tak se roztoužíroztouží, Že ty syny před soud obeslala, Kteří znavše slavskou, cizou řečí Předce knihy zvykli psávati, Proto blud jich tímto trestem léčí: Musejí zde do své materčiny Pře- svá vlastní díla -kládati, Z němčiny ty, tyto z francouštiny.
450.
O, té slasti ještě nevídané! O, té slasti ještě nevídané!
 Zvolám nad jedním tu výskytem, Matko! hle v tom věnci spojitém Krajané jsou moji, Lužičané! Společnosti Vendů dle nich zvané Původcové v Lipsku letitém: Haluz, Širach, Kněžek s Bulitem, Stoupenců též zbory sem k nim slané: Před stoletím oni založili Jsou ten spolek, aby v Lužicech Hynoucí řeč slavskou ochránili; Matka za ty zásluhy tak svaté, Kladla na hedbávných tkanicech Na všech ňádra medalie zlaté. [239]
451.
Mimo Vendy, Matthäiho z Chlumu, Mimo Vendy, Matthäiho z Chlumu,
 Frencla, Svotlíka a Choinana, Ještě na jednoho krajana Pohled množil slastí těch mi summu; Předce slov té řeči ochrana Byl nám, kterou v Linsku podmana Německá už pochovala v rumu: Byl on ze vsi Klenov od Wustrowa, Sedlák, JeniškeJaniške slul, v nedělích Henningovi předříkával slova; Bez něhoby nebyli sme znali, Jako našich Linů zmizelých Předkové, řeč slavskou mluvívali.
452.
V obec tuto, oslaviti chtivou V obec tuto, oslaviti chtivou
 Národ a řeč spisy svojími, Ještě vjíti, mezi jinými, Bernolák chtěl, ale cestou křivou; Nebo nešel onnou opravdivou Velkou branou, ale bočními Dverci se jen velmi těsnými Tlačil semto, přes rum a houšť divou: Nevejdeš, dím, bratře do nebes tu, To nás ani tebe nespasí, Vrať se zpátkem na probitou cestu; Neřekla sem více této chvíle, Snášelivost mi řeč zahasí, Ukáže časčas, zdali dojde cíle. [240]
453.
Než víc nyní smutil se a lekol Než víc nyní smutil se a lekol
 Duch můj, neb ai nová příšera! Jeden Moravský uk Homera Ubohého za vlasy sem vlekol; „I on je náš! i on je Slav!“ řekol, „Svědkem toho každá litera V Iliadě!“ – totě chimera Myslím, snad ten násilník se vztekol? Sláno i hned pro průbířský kámen, A hle z křiku toho velkého Vyšlo, že ten vysmánec byl zmámen; Pročež musel, za svůj vtipný neum, Zpátkem slepce toho slavného Do řeckého vesti Elyseum.
454.
Toto krátké Meonida dlení Toto krátké Meonida dlení
 V této společnosti učenské, Užila já k onné vlastenské Otázky sem jemu předložení; „Které se vám najvíc tlumočení Líbí vašich zpěvů slavenské?“ On si prosil z každé sestřenské Řeči veršů několika čtení: Pervé polské, potom ruské bylo, České, a to trojí, posléze, Než hle, žádné se mu nelíbilo; Proč pak? díme, a on: řecké duše, Bohy, bohyně a vítěze Rád mám v řecké míře jen a rouše. [241]
455.
Nade plesem rozkošným se plavíc Nade plesem rozkošným se plavíc
 Dvě tu protibřežné vesnice Uzříme, pak z naší lodice Jdeme do těch krásných Řečislavic; Osází v nich, nové domy stavíc, Serbská se a česká Matice, Tak že pelné všecky ulice Časopisů, knížek, škol a lavic: V prostředku stál oltář, na nějž klásti Právě přišel obět, chudý ten Nejmenovaný syn české vlasti; Velikáť se v přípravách těch dbalost Jeví, i snad budou delší jen Míti zde, než na zemi tam stálost.
456.
Nad břehem se čerstvá zelenala Nad břehem se čerstvá zelenala
 Štěpnice a slibná zahrádka, V nížto právě mlaď a přísádka Od země se pnouti počínala; A že v blízku napelněná stála Vodou stříbrokutá hubatka, Vzavši do ruky ji, poupátka S nadějí ta hned sem oblévala: Na lístkách ty názvy byli psané: Liskay, Kuzmani dva Slováci, Kampelík a Káčer Moravané; Roštlapil Čech s Koubkem, při Poláku Sadovském Gay Chorvát, nováci, O by jen mou nezklamali čáku! [242]
457.
Založená vtipným zahradnickým Založená vtipným zahradnickým
 Uměním zde stála vinička, A v ní cizozemská révíčka Přesazená naším Vinařickým; Těšili sme jeho nad básnickým Dílem se i já i matička, On nám dal svá řecká kvítíčka, Potom hostil římským Falernickým: Ponukal i českým Lobkovicem V zehřívárně hnané zelinky, Našim však se nelíbily plícem; Jábych vděčně, matka povídala, Zpátkem všecky jeho latinky Za jednu mu českou báseň dala.
458.
Novochtivost zneterpělivená Novochtivost zneterpělivená
 Tu mne táhla videtvidět místa ta, Na nichž stojí slavských Komnata Starotin a dávninvzácnost vystavená; I hned síň nám byla otevřenaotevřena, Sotvy že sme kloply na vrata, Ozdob ze stříbra i ze zlata, Mincí, zbraní směs tu rozložena: Antikvářů úřad: Chodakovský, Jankovič a Blecha s Rybaym Mají, poslů Masch a Ahrendtovský; Při přehledu, i to netajím, Onny věci s najvětší sme zřely Radostí, co slavský nápis měly. [243]
459.
Listovna též tu se zakládalazakládala, Listovna též tu se zakládalazakládala,
 Jenžby všelijaké písacké, Duchovné tak jako světacké, Pamatnosti v sobě zderžovala; Pervý pak list já sem do ní dala, Slavské psaní země Chorvatské, Stolici co sláno SaladskéSaladské, Když jí tato po maďarsku psala: Odpověd ta v pozlaceném rámci, Za sklem, na najkrašší pentlici Z mojích šperků, visí v tomto chrámci; A to proti dveřům, aby hnedky Čtouce následovat poutníci Učili se naši svoje předky.
460.
Počátek i pervé všeslavenské Počátek i pervé všeslavenské
 Učiněn jest tuto knihovny, Památek má sklad už neskrovný, Zvláště světské dvě, dvě náboženské; Kralodvorský spis, a o vojenské Zbroji Igora zpěv bojovný, Zlatopsaný Žaltář královny Hedviky, pak Zlomky Freisingenské: Každému jest nářečí a kmenu Oddělena třída vedlejší, Jednuť mají střechu však i stěnu! Malbami se podlaha i schránka Leskne, strážcové pak slavnějsí Jsou v ní Bandtke, Kopitár a Hanka. [244]
461.
Hádej nyní, abych došla světla Hádej nyní, abych došla světla
 O tvé působnosti věštbařské, Koho teď sem v tiché švejcarské Dolince v ten zbor tu jíti střetla? Duše jeho z Liptova sem vletla, Umění kde konal knihařské, A ač jméno nosil maďarské, Sláva předce k synům svým jej četla; Jedno – dvě – tři! abys dlouho svého Vtipu hledáním si netroudil, Už ti povím: Bělopotockého! Knihvazače titul všeslavského Má zde muž ten, jenž svou probudil Snahou Tatry ze sna hlubokého.
462.
Tu též spatřím, jdoucí dalším šlakem, Tu též spatřím, jdoucí dalším šlakem,
 Tvoje příznivce a přátele, Krom už dotčených, jest na čele Rudnay, Pronay s jejich stavu znakem; Potom Rožnay, Clemen, za Polákem Siweckým jde Šoltis vesele, Blahoslava zřím a Herkele, Milovuk tu, Farník s Hamulákem; Hleděla i na Seberiniho, Palackého, Koiše, Pačiče, Ferjenčíka sem a Suchaniho: Všecky matka třímá za své děti, Však co slastí jich se dotýče, To zde nechci světu vyzváněti. [245]
463.
V chrámě přátel tvých když odpočinu, V chrámě přátel tvých když odpočinu,
 Pod besídky stínem pustevné I mé přátelky a pokrevné Amalii zřím a Karolinu; O vy drahé duše! dím a plynu Líbati jich tváře úsměvné, Potom přede všemi ve zjevné Radosti je ke svým ňádrům vinu: Četly tu, co milovala která, Onna biblii a Klopstoka, Tato román a cos od Voltera; Mně dík vzdaly ve slovích tu čilých Za to, žes ty řídil do roka Vzdělanost těch sirotek mně milých.
464.
Ten tvůj krajan z Necpal potuloval Ten tvůj krajan z Necpal potuloval
 Též se v kněžských šatech náčerných V této obci přátel důvěrných, Jejž co hada za ňádry si choval; V rukách měšec, ač jej utajoval, S drahnou summou měl těch stříberných, Které od tebe slov čiperných Klamem půjčiv nikdy nevracoval; A to peněz mozolných a tvému Sardci vzácných, totiž k učení Posvěcených akademickému; Matka chtěla v očistcovou školku Dáti ho, než já mu bydlení Vymohla zde, ne však v tomto spolku. [246]
465.
Odpusť matkomatko, že se osměluji – Odpusť matkomatko, že se osměluji –
 Řeknu učinivši úklonu, Já snad v želi velkém utonu, Nebo dvou zde přátel pohřešuji; Ani místa ještě nespatruji Šafaříkovi a Mladonu Zchystaného, odhal záclonu Tu mi, nic víc nad ně nemiluji: „Pravdu máš, a slovo tvé mi mílo, Toť jsou synové dvadva, v nichž se mi Najzvláštněji dobře zalíbilo; Žádalaťbych téměř, milá dcero! Aby ti dva věčně na zemi Živi byli mi i jejich péro.“
466.
Malebné ztad ukáže mi kopce Malebné ztad ukáže mi kopce
 Jeden vlídný nebes hodovník, Na nichž Černogorsko, Dubrovník, Novgorod, ty Svobodné tři Obce; Otroka tu není ani sobcesobce, Každý sluha jest i panovník, Lásku k vlasti cítí bojovník, Starec, žena v každé žil svých kropce; Navštívím hned onna sídla cnoty, A ai v jednom právě divadlo Provodili kusem od Palmoty; V druhém obec zvali k radě zvonem, Neb jim posadníka připadlo Volit, i já šla tam tedy honem. [247]
467.
Ale jest tu v blízku ještěještě, co víc Ale jest tu v blízku ještěještě, co víc
 Obdivoval duch můj zbožnělý, Když sme tmavostěnné uzřely Starověkých domy Nestorovic; Serbská Sára s Rovinem si hovíc, Nikodým Čech, Hanák Veselý, Grabovský Rus, s houfem bydlely Šedivých tu manželů a vdovic: Polom z Čachtic jest v tom radování Eva Znachorová, Slovenka, Co dle slepic řídila své spání; A dnes právě z Mozkvy přirazily Manžel starec sem a starenka, Co sto třidcet roků spolu žily.
468.
Odtud přijdu státi před příbytky Odtud přijdu státi před příbytky
 Zevniter i vniter spanilé, Stínily je stromy ztepilé, Ováněly blahovonné kvítky; Tu sem našla ctné a dobré dítky, Syny vděčné, dcery zdařilé, Plesy spolu vedli rozmilé, Pletli z růží elyzejských kytky: Mezi syny Vukasovič slynul, Jenž své darované dukaty Otci poslal, který v bídě hynul; V počtu dcer se Glinská vyznačila, Ana, když byl otec zajatý V žaláři, s ním dobrovolně žila. [248]
469.
Vedle Glinské hned mé oko pěknou Vedle Glinské hned mé oko pěknou
 Nebeslavku státi uhlídá, Čí to hezké děvče? „Nahyda Černikova z Nikitinu“ řeknou; Při tom jméně všechněm sardce měknou, A hlas jeden toto povídá: Otce jejího kýs nestyda Osočil, ai z úřadu ho svléknou, Do Siberska ženou nevinného, Kam i matka s dcerou násilím Milovance sprovázely svého; Jednou dobrá dcerka Černikova Návrat hledati svým přemilým Sama šla, míl šest set, do Petrova.
470.
Najvíce však předce mezi drahnou Najvíce však předce mezi drahnou
 Summou těchto mladých blaženců, Dvanáctero krásných mládenců Z polské šlechty oči na se táhnou; Kudy ti jdou, ke cti jim se nahnou Všudy hlavy jiných spasenců, Po liliech pelných pupenců Čisté ruky Jozefů těch sáhnou: Při Varně je v boji Murat chytil, A pak zamknul v Serail turecký, By své vášně, divochdivoch, nimi sitil; Ale oni čest svou, stud a nebe Váživše si život nad světský, Jeden druhým udávili sebe. [249]
471.
„Mamo! mamo! maminečko naše!“ „Mamo! mamo! maminečko naše!“
 Zkřikla za mnou tu dvě děťátka, Krásná jako květu poupátka, Lapkajíce za roucho mne plaše; Ach já nejsem, řeknu, matka vaše Milé, osiralé slaďátka! Tu mne smutná projme památka, Zrak se diví duši celou straše; Miroslav a Všemil nemastného Synkové to byli Mutiny, Ratolesti rodu Veršovského; Jež dal zhubit v Praze krutým katem Český kníže z pomsty bez viny, Já je bozkám a jdu dále chvatem.
472.
Na novou však hned sme přišly stavku, Na novou však hned sme přišly stavku,
 Narozeňátko tu plačící, Anjel pěstoun při něm stojící Slovenskou mu zpíval kolíbavku; „Buvaj že mi, buvaj!“ k siroslavku „Haja že mi, haja!“ mluvící; Nemluvně náš příchod čijící Popozdvihlo z kolébky své hlávku: Z nitranských to Čachtic dítě bylo, Z matky, od Tatarů vlečené K zajetí, se v cestě narodilo; Na zemi je nechali ti kati, I hned rodičce sme ztrápené Kázaly to nedochůdče dáti. [250]
473.
Nenemohu s tímto okamžením Nenemohu s tímto okamžením
 O věc jednu tebe prositi, Pospěš našemu to zjeviti Šafaříku s mojím pozdravením: Aby nechtěl včasným nad zemřením Mladých miláčků svých kvíliti, Nebo tuto lze je spatřiti Všecky tři s těl jejich oslavením; V místě tom jsou, o němž praví jemně Sám pán Slávy věčné k dědičům Jejím: Nechte dítek jíti ke mně! Tiše tedy čekají ať na den, V němž se navrátějí rodičůmrodičům, Lidmila, i Milena, i Mladen.
474.
Při radosti té a při rozprávce Při radosti té a při rozprávce
 Přišly pahorek sme na jiný, Vesnička i salaš hostinný Stály tu, a sluly Sluhoslavce; Podivín Čech najvyšší jest správce, Uředníci Hněvsa nevinný, Milutin Serb, ten co jediný Na Kosovu ušel rukoum dravce: Goluban pakpak, co byl Lazarovým, Črenko čeledínem Zríního, Jiří z Uher v Rusku Borisovým; Strojíť se tu žinčice a urda, Proti níž ta v Tatrách z ovčího Stáda není nic, než haraburda. [251]
475.
l ty si zde drahá Bětko moje! l ty si zde drahá Bětko moje!
 Padši v náručí sem zvolala K té, co pěstounka má bývala, Rodem z Barby čili z Bořiboje; Která jsuc i přítelkyně tvoje, Příchod tvůj k nám ráda mívala, Večer o svých předků říkala Vyhnanství z Čech rozprávky nám svoje; Otvírala, zamykala bránu, Lístky vzájemné nám nosila, Proto dlouho při ní pozůstanu: Dovol matko! řekne pak má mluva, AbyAby, kde sem já, tam bydlila Při mne tato staruška a chůva.
476.
K rozkošným sem přišla nyní tyncům, K rozkošným sem přišla nyní tyncům,
 Kde sem nevěsty a ženičky, Chorvatského kmene sestřičky, Našla, někdy v Uhřích vdané Hincům, Kterýžto kmen Němcům křivdočincům Patří; Slavenky ty, voničky V rukách třímajíce, písničky Pomáhají pěti Cherubincům: Ony totiž; neodnárodnily V manželství se, než svou milujíc, Řeč, k ní muže i dům přivábily; Ne jak jiné dítky Slávy mají Zvyk, jenž s cizým lidem obcujíc Řeč i národ zrádně zapírají. [252]
477.
Mezitím tu množství lidu z leva Mezitím tu množství lidu z leva
 Živ buď! zvučným hlasem volalo, V cestu širolisté metalo Ratolesti palmového dřeva; V hluku zřím tři muže, kvítí, réva, Zlato z hlavy jejich blýskalo, Jméno Minina se čítalo Požarského v něm a Matvejeva: Všickni byli z kmene Slavorusů, Ti dva slili vlast svou, rotníků Mečem na sto rozsekanou kusů; Třetího jak lidomila ctili Krajané tak, že mu z pomníků Hrobních palác vděčný vystavili.
478.
Nemožno tu neslyšeti v dálce Nemožno tu neslyšeti v dálce
 Dosti malé toho zpěváka, Který skutek Skarbka Poláka, Tenkozvuké chválí na píštalce; Toho co svůj zlatý persten z palce Sňav ním obohatil chudáka Henrika, by měl čím vojáka Platit ve své proti Polsku válce: Zlato, dí, buď k zlatu přimícháno, Lidem zmužilým a svobodu Milujícím železo jest dáno: Ušlechtilou matka pýchu tu hle Za vzor klade všemu národu, Lepší poklad v ňádřích nežli v truhle. [253]
479.
Tu když ještě na můj rozkaz hleděl, Tu když ještě na můj rozkaz hleděl,
 Ptám se vlídně svého vodiče, Zdali o Demetru z Ugliče Pověděti něco by mi věděl? Ba i ovšem, on mi odpověděl, Znám i jej i jeho rodiče, Jestli ten, co v rukách věziče Čtyřidcet i devět roků seděl: Ten, ten, který žalář a put tíže V celém snášet musel životě, Proto jenjen, že rozený byl kníže; Šly sme k němu, a ai zřímezříme, an ty Vazby, v této nebes blahotě, Změnily se na něm v diamanty.
480.
Nyní role široká a sejná Nyní role široká a sejná
 Stře se, meze řekou obrubíc, Po ní létá oblak holubic, Jichž se bělost leskne čarodějná; Sednou, a zas křídla zdvihnou chvějná Ratolístky nesouc u hubic, Pak svým blaženstvím se pochlubíc Ve verkání oddají se smějná: Nikdo neznalneznal, kdo to, pak dí matka: Toť jsou duše českých vyhnanců, Ženy, muži, starci, nemluvňátka; Smích těch třidcet i sestšest tisíc rodin Týká jestřabích se schovanců, Co je tiskli ze hnízd v mále hodin. [254]
481.
Ještě bych sem sice měla mnoho Ještě bych sem sice měla mnoho
 Jmenovati Slávy rozenců, Panovníků, vůdců, vlastenců Učastných i hodných místa toho; Z horlivců i strážců nejednoho, Zvláště ze svědků a mučenců – Ale nechci jménem blažencůblaženců, Na zemi bych urazila koho: Století tvé nemůž všecko snestisnesti, Cobych ještě měla mluviti, Proto nad tou ujmou nebolesti! Přijde čas, kde co tu nevypsalo Péro, tváří v tvář máš spatřiti, I co ucho nikdy neslýchalo.
482.
V jednom místě uzřela sem stánkystánky, V jednom místě uzřela sem stánkystánky,
 V kterých spolek hostů hodoval, Serb je pitou vlídně čestoval, Čech jim pelnil Mělničinou džbánky; Že jsou cizozemcicizozemci, z jedné stránky Oděv, z druhé jazyk zjevoval, Než že duch je s námi spojovalspojoval, Zasloužili tyto radovánky: Helmold, Ditmar, Jornandes tu sedí, Ungnad sobě zdravká s Henningem, Grimm a Vater na Herdera hledí; Kohl a Fortis baví Assemanna, Adelung a, Schlötzer s Bowringem, S Göthem stolí Gerhard, Talví panna. [255]
483.
Mezi nimi vyznačují sluhy Mezi nimi vyznačují sluhy
 Mnohými se, skvostným obřadem, Roucha nádherného pokladem Zvláště tři, jež lesk tu dělí tuhý: Honosili, dřív než v rajské luhy Vešli před života západem, Všickni papežů se úřadem Totiž Johan, Clemens, Pius Druhý: O řeč slavskou zásluhy dva ti si V chrámích získali, ten českého Království nám sepsal Dějopisy; Málo ta čest národům se stala, Aby Vatikana římského Ruka, jejich skutky byla psala.
484.
Při těch hodech předce hněvu zápal Při těch hodech předce hněvu zápal
 Všecky hosti projme s nevolí Nade jedním, jenž tu v zástolí Sedě ve snu pohřížený chrápal; Probudiv se zevly, lelky lapal, Zívá, ryhá, nehty komolí, Potom s dvořankami šveholí, Jí a pije jako Sardanapal: Poněvádž pak rušikvas ten přišel Bez zásluhy k Slávě, kýváno JemuJemu, ke svým do Valhally by šel; A když zmizel, kdo to? šeptáno: Zimní král, co v Praze skvostně jedol, An boj hrozný před Prahou se vedol. [256]
485.
Milí páni! tu, dím, ještě jeden Milí páni! tu, dím, ještě jeden
 Sedí, proti němuž námítka Ta jest, že co lhář a klevýtka Nezasloužil tento slavský Eden; Dlouho o tom, kdoby to byl, veden Rozpor a to prudký nezřídka, Zda já? či já? zněla povídka – Ano ty, nimž onen pudding sněden! Bowringu tys leccos na mne nalhal Ve svých spisech, zač i tobě by Neslušel hod Slávy, než jen Valhall; Odpouštím však tobě tuto zradu, Ale na znak liché pochleby, Budeš sedět na posledním řadu.
486.
Druhá vděčnost pode skvostným stropem Druhá vděčnost pode skvostným stropem
 Lidu byzantského plemena Slavem Nicetem jest strojena, Jenž byl hlavním v Carigradě Popem; Sotvy došly my, čest rychlým vzchopem Z míst nám od hostů těch činěna, Císařová Anna Komnena Předsednice byla se Prokopem: Potom Moudrý Lev i s Theophanem, Theophylakt vedle Kedrena, Menander zde byli pod tím stanem; Dějiny nám psali; zač jim naše Jídlo národní a chválená Od nich s mlékem předkládá se kaše. [257]
487.
Pode stolem těchto vážných kmetů Pode stolem těchto vážných kmetů
 Ještě jiných, jimž se na misky Kladou drobty jen a ohryzky, Dvanáct hostů jest a kazisvětů: Isem, Musa a dvé Bajazetů, Selim s ještěrčími očisky, Muratové slavní nátisky, Solimanů dvé, dvé Mahometů: Nu, dím, věru tu mi rozum stojí Matko! jak a proč ti Osmané, Mohli vjíti v tuto říši tvojí! Takliž? nu věz: řeč a písmo ctili Naše tak, že byvše Sultané Dvorskými je sobě učinili.
488.
Ale nejen osob jednotlivých Ale nejen osob jednotlivých
 Jsou zde v tomto nebi hospody, Nýberž vidno celé národy Cizoplemců Slávy žádostivých; Litvanů, těch žítižíti, mříti chtivých S Poláky, sem střetla průvody Pod Jagelem, a pak vojvody Letů, Kurů, Finů zimomřivých: Bulgarové také tuto byli, Co též dobrovolně k našemu Jazyku se sami přivtělili; Rovnou čest i slast, i stejná práva S domácími dala ke všemu Zdárným těmto pastorkům svým, Sláva. [258]
489.
Sotva se to stalo, jakás dáma Sotva se to stalo, jakás dáma
 Po nebi se slavském přemává, A tu s králi, s pány pohrává, Hezká sice ale derzost sama; Osoba ta nebyla mi známa, Však že, když se jí co podává, Při všem dříve „kóšer“ mumlává, Zdála se být dcerou Abrahama: Zvím pak, že to ta, co oslepila Kazimíra a tím Polákům Víc než mor a vojny uškodila; I hned umkla z ráje slavských sester, A šla ku bradatým židákům Židovka ta, jejíž jméno Ester.
490.
Tu byl rybník opodál se úže Tu byl rybník opodál se úže
 V potok obřežený rokytím, V jeho vodě růže nad sítím Kvetla, krašší sotva býti může; Řeknu k matce milé: prosím nuže DovolDovol, ať z ní vůně pocítím, Když pak já ji rukou pochytím, Ai hle paní z té se stala růže: Hraběnka a nevěsta to byla Potockého, v krásné pavlaky Oděná, než perly z očí lila! Zlostný tchán ji pod led dal a vodu Zatopiti skerze Kozáky, Že mu byla z chaterného rodu. [259]
491.
U rybníka zříti pyramídu U rybníka zříti pyramídu
 Egyptskou, než celou ze zlata, Vůkol klečíc pějí knížata Danská a houf německého lidu; A když zkouším každé verstvy třídu, Na najnižším stupni připiatá Čísla let se skytnou dlouhatá „Tisíc čtyři sta a čtyři“ vidu: Na špici tak stojí žena, nebe Že zří daleké i sousední, Pohledem tím těšíc sama sebe; I já vzhůru až k ní sem se brala, Totě paní ta, co poslední Na ostrově Rýgen slavsky znala.
492.
Cestitele onny též sem v rájech Cestitele onny též sem v rájech
 Těchto našla krokem náhodným, Kteří perví cílem národním Po slavenských putovali krajech; Sbíravše co v příslovích a bájech Ušlo ještě časům záškodním, Písně též, co zvukem přírodným Zpívá lid a pastýř při šalmajech: A tím, v celém Slavsku putujíce, Napomohli onnu vzájemnost, Po níž ty tak toužíš převelice; Pročež háj tu všeslavský jim štěpen Spojující všechnu příjemnost, V něm jest Trenka, Kucharský a Köppen. [260]
493.
Když tu meškám, právě čtyry duše Když tu meškám, právě čtyry duše
 Přináší sem jeden obláček, Sice bez blesku a libaček, Ve sedláckém jen a sprostém rouše; My sme, dí z nich jeden oči suše, Bartoš, Vrabec, Rus, a Junaček, Z kraje, kde tvůj bydlí miláček, A náš národ vzteklost divá kouše: Proto, že sme řeč svou milovali, Maďaři nám v městě Vesprýmě Ran sto sedemdesát osem dali; Celá říše nebes nad tím zbledla, A já, nestydíc se za símě Slávy, k matce bratry ty sem vedla.
494.
Mnohé pak a pěkně spořádané Mnohé pak a pěkně spořádané
 Jsou ty kratochvíle, zábavy, Ty hry, rozkoše a potravy, Jež zde mají slavští nebeštané; Tu jsou všecky naše milované Zpěvy, obyčeje, ústavy, Jen že podle vyšší opravy Lidem stavů všech a věků dané: Hudci mají varyta a dudy, Husle, píšťaly a varhánky, Samohravé, strojné, slyšné všudy; Při nich pějí zpěváci a Umky Serbské pjesme, vaše zpěvanky, Krakowiaky polské, ruské dumky. [261]
495.
Kdože může vysloviti medle Kdože může vysloviti medle
 Všecky hračky, zvláště Slováků? Tu ční Paprík v kole diváků Dolů hlavou na vercholci jedle; Ten tam láme kolesa hned vedle, Duby staví tu zbor ovčáků, Onde zase kopa Kozáků Hajduchuje na koni a sedle; Mladá chasa píšťalky si tluče, Hrá se v purgu, mič a houpačku, Šibenice přeskakuje rouče; Děvečky pak hrají opět naše Slepou babu, kvočnu, skrývačku, Pohádky a jiné samopaše.
496.
Onde zase mládenci hned sami Onde zase mládenci hned sami
 v rozličných se věcech kochají, Hnedky opět Skočnou plesají, Golubec a Kolo s krásenkami: Jinde zbory panen rovinami „Hoja Ďunda hoja“ zpívají, Aneb vájanek si chystají Okrášlený národními hrami; Muži pijí kvas a medovinu, Ženy připravují pirohy, Ovoce a nektar na hostinu; Ba i starci v nevinném tom plesku, Nejsouce mdlí více na nohy, Začnou někdy vážnou Polonesku. [262]
497.
Najdražší co na světě jsou látky Najdražší co na světě jsou látky
 Z velny, konopí neb moruše, Hedbáv, zlatohlavy, loktuše, Mušelíny, nachy, patelatky; Z Indie, té staré Slavů matky, Sem se po moři i po suše Vezou, a z nich tyto pro duše Hotují zde pláštíky a šátky: Najslavnější, i to musím říci, Jsou ne z Paříže a Berlína, Ale z Peště tuto oděvníci; Mužský už i jménem necuzinský Krajčíř Koštial Slovák z Trenčína, Ženský pak jest Polák Lubošinský.
498.
Hostina to jest, že usta mednou Hostina to jest, že usta mednou
 DříveDříve, než ji člověk navštívil, A hod každý sobě zošklivilzošklivil, Koho oči skvostnost tuto shlédnou; Proti ní jen stín ta, kterou jednou Karla měšťan v Praze zadivil, Ba i bleskyblesky, s nimiž Radziwil Pil a jídal v Prešově, tu blednou: Slavským zvykem, když se proměňují Talíře a mísy stříbernéstříberné, Ven se okny z nebe vyhazují; Na nichž potom roz- i nerozbitých Rvou se u propasti jezerné Hejna Němců Slavohladovitých. [263]
499.
Piast je v nebi tomto hospodářem, Piast je v nebi tomto hospodářem,
 Kdo co žádážádá, k němu pospíchá, Matka králů polských Řepicha,Řepicha Nad hostmi má správu, nad kuchářem; Mencikov jest s Kaikou lahůdkářem, Krok pře novopřišlých vyslýchá, Chaloupkův jest žert a pleticha, Palkovič rok řídí Kalendářem; Při kytaře slavné Novického Rozšiřuje zádiv po zboře Slavičí tok zpěvu Lipinského; Vůbec rozkoš v stupni nekonečném, Hojně jako Kašné na hoře, Požívá se v Slavišti tom věčném.
500.
Ve dne Slovák Sebeohlebský Gelo, Ve dne Slovák Sebeohlebský Gelo,
 Aby radost více osladla, Ukazuje vtipu žihadla, Která každé rozsmívají čelo; Když pak světlo slunka vyhořelovyhořelo, Večer a noc tichá připadla, Otevrou se brány divadla, Aby zde zas hralo se a pělo: Štěpánek jest správce divadelní, Neprovozuje však plodina Tuto se, co leda kassu pelní; Mistři hrají ne zběř dilettantů, Ba i kulisně a kortyna Místo svíc se lesknou od brilliantů. [264]
501.
Zdejší chrámy, paláce a síně Zdejší chrámy, paláce a síně
 Osvěcují nebe blyštěním, Jsouce drahým českým kamením Vydlažené, nepoddaným špíně; Uhlín, jaspis, převýšiti míně Diamanty jasným pýřením Stkví se, mozaickým uměním Se šmaragdem kladen při rubíně; Mezi trávou roste ryzé zlato, Jak tam v Turci našem na Tlusté, Kde co proutky od děv bývá žato; Platina a jinychjiných kovů rody, Jako v říši Rusů stousté Z Verchoturů, tekou zde co vody.
502.
Celé nebe slavské napelňuje Celé nebe slavské napelňuje
 Nejen harmonie muzická A s ní zpěvu zvučnost nadlidská, Která sardce divně okuzluje; Než i vůně tuto proletuje Mnohem sladší nežli květnická, Aneb kterou koupě indická V pryskyřicech drahých poskytuje; Zápach matce i všem příjemnější Nežli ambra, mošus, kouřidlo, Aneb obět a mast najvzácnější: Totiž kouř a dým ten z plapolavé Mozkvy pronikna sem v kadidlo Proměnil se rajské, převoňavé. [265]
503.
Řeč se slavská mluví všudy tuto, Řeč se slavská mluví všudy tuto,
 V nářečích všech rovno hotové, V dokonalejší však obnově, Tak že každý nezvuk vytisknuto; Staroslavskou v chrámech navyknuto, Polskou užívati k obcově, Ruskou ku správě, než v osnově Jejich není cizomluvů puto; Hedbávnou řeč československého Jazyka tu zvláště miluje Sladkohlasná pohlaví pleť mého; Tak však, že se v naších rozmlouváních Tverdý zvuk r a l změkčuje, Jak já činím v těchto mojích psaních.
504.
Než řeč naše nejen nemá hmotů Než řeč naše nejen nemá hmotů
 Jako bl, kl, sl, ml huhnavé, Aneb dr, pr, tr, vr štěkavé Od Germanů půjčené a Gothů; Nýberž chrání se i od škřehotů, Zvléká pomalu ř břískavé, Slala iikání kvičlavé S eekáním k mezem Hottentotů: Milostné a, pak o převelebné Vracejí se zpátkem z vyhnanství, Bejk, šejd, hejl– tu hnusné, nepotřebné; Každá těžká, přebroušená, divá Hláska ztratila tu měšťanství, Hudbu má řeč naše zlatoznivá. [266]
505.
Úcta osob cele jiná zdejší Úcta osob cele jiná zdejší
 Jest než na zemi tam minulé, Neb tu neslyšeti titule: Veličestvo, Waszmość, Najasnější, Velkomožný, Preosvjaščenější, A, jež douškem ani žežhule Nevyrepce, slovo odulé: Vysokoprevozchoditelnější! Bratrují a sestrují si spolu, Majíc, pokud byli na živě, Českých bratrů příklad za řeholu; Dáli pak se titul vznešenější, Tedy říká se jen stupnivě: Slavný, slavnější, a najslavnější.
506.
Mílo hledět jest i na zahrady Mílo hledět jest i na zahrady
 Zdejší, na plesa a na zdroje, Na ostrovy pelné pokoje, Na potoků šumné vodopády: Nebo zde jsou Zofiůvky sady, Roswaldu i Pulaw přístroje, Ovenec a Selo Carskoje, I jich všecky ozdoby a vnady: Stín a vůni líbou vůkol lejí Stromy, růže, hřebík, laskavec Na tyty, jenž se tuto procházejí; V celém pak tom ráji převelikém Jestiť krásocitný Moravec, Vojtěch Hodic, arcizahradníkem. [267]
507.
V Nebeslavsku tomto holubátka V Nebeslavsku tomto holubátka
 Proletují, tekou pramenky, Beránkové pleší, dušenky Motýlkují, chvějí neviňátka; Milostky a Vděky andělčátka, Žerti obtulují Krásenky, Cnosti s křídlatými sardenky, Sirotci jsou zde a ubožátka: Chychotky též, Vily, Bělbůžkové, Těchy, kochánky a blaženci Družky, přátelé a miláčkové; Potom všickni drazí nebožtíci, Tovaryšové a spasenci, Jsou zde naši spoluúčastnici.
508.
Na mé této spatřila sem pouti Na mé této spatřila sem pouti
 Jedno celé slavské plemeno, Které v nebe sice puštěno Jest, než sotva že smí tuto cknouti; Laskominy jen si vypláknouti, Chodit může tu i ondeno, Než jak Tantalovi hájeno Jest mu, samých radostí se tknouti: Kmen ten nosí jméno od bodrosti Obodritů čili Bodroků, Tak byl smělý, pelný udatnosti; Ale chybu velkou v sobě choval Tu, že na vzor nízkých otroků, Svých se straniv vrahům naderžoval. [268]
509.
Tu též stála velká květohrázná Tu též stála velká květohrázná
 Zamknutá však ještě zahrada, Přišel strážce klíč mi oddada, Vejdu, bázeň pronikne mne mrazná; Neb co vidím? místa, ale prázná, Stolic, věnců, slastí hromada, A nic lidu, žádná osada! Jak to? mluvím slova sobě tázná: V tom mi padne v oči psaná hezko Tablice, kde čítám bolavě Jména: Štyrsko, Korytansko, Slezko; Aha! myslím, odtud neposláno Ještě nikoho sem ke Slávě, Ač jim dávno místa přichystáno.
510.
Nevídáno! tuto pode plotem Nevídáno! tuto pode plotem
 Sedí při rozžatém ohníku Cikánče jen vbídném čechlíku, A však výskot jeví za výskotem; Já si dlouho troudím hlavu s potempotem, Jako podíl tomu devlíku Možno míti v slavském rájíku? Tu dí matka smavým se šeptotem: Hoše toto z českých Radnic Kálo Jest, co Puchmírovi našemu „Románi Čib“ někdy předříkalo: Za tu známost o řeči nám danou Místečko též přálo tu se mu, An z měst a vsí hned ven běží s hanou. [269]
511.
V zadku nebe na nevelké skále V zadku nebe na nevelké skále
 Sedí u vrat v plundrách zněmčenec, Vyzáblý a suchý hubenechubenec, Jakby včera vyšel ze špitále; Předce nejen Slava, než i krále Postavu měl tento spasenec, Matko! kdo ten divný nejmenec? „Otokar Čech!“ Jakto? pravím dále: „Syn ten bludný opustil mne dlouze, A šel raději, když znádherněl, Do Valhally k těm, jimž přál tak tuze; Než teď přišel zas, a po koutečkách Tu se zmáhá, neb tam zmizerněl Při Teutových brambořích a břečkách.“
512.
Přišedši už sem tam putující Přišedši už sem tam putující
 S matkou na meze a na kraje, Zřím lid ještě z venku do ráje Přes ploty a škáry kukající; To jsou, řekne matka milující, Ti, co do pelného Dunaje Vodu nosili, a do háje Dřevo, cuzým modlám hovějící: Přislouchajíť sice k rodu mému Všickni, od Lesníka do Kavky, Petráš, Balbin, ku Sarbievskému; Lobkovic, Ján, Šuvalov, Bel, Černý, Ale zde jsou jen co přídavky, Neb mi jazyk jejich nebyl věrný. [270]
Zpěv
V.
ACHERON.
[271]
513.
Cherub jeden na křídla mne schytna Cherub jeden na křídla mne schytna
 Nesol i tam v říši Merota, Kam je ona zrádců holota Za nebesa dána za blankytná; Klíčem strašným brány toho Sitna Otevřel nám vrátný Milota, Tu plač hrozný, dým a mrákota, Draků zběř a hadů nenasitná; Ohnivé tu moře spolu slito, Valíc celé hory plamenů Na nešťastné zatracence tyto; Každý z nich má žalář přehluboký Zděný z ještěrů a z kamenů, Na němž stojí vina a muk roky.
514.
Kudy sme šlyšly, bylo rozšířené Kudy sme šlyšly, bylo rozšířené
 Ode nebe k peklu prostranství, Prázné bez ladu a bez panství, Vzduchem jen a mrakem napelněné; Tu sem onny duše odcizené V smutném uviděla vyhnanství, Které buď lest aneb tyranství Vzali z loktů Slávy matky ctěné: Kobylek a netopýrů šatí Postava je, dokud vnukove A v nich krev se k Slávě nenavrátí; Poturčenci jsou zde, Zmaďařenci, Valachové, řečtí Slavové, Zněmčilci a všickni zpankhartěnci. [273]
515.
Dříve než se těžcí rukou vůdce Dříve než se těžcí rukou vůdce
 Záporové pekla rozsmekli, Ukázal nám ještě předpeklí, Kde i on sám v smutné bydlí budce; Tu sic žádný zlostník ani škůdce, Hnilci jen a měkci oteklí, Že se nos i oči ulekli Vředů jejich smradem čpících prudce: V nenávisti ne, než ani v péči Slávu neměli ti ospalci, Daremníci, slabci, zahaleči; Snad čas jejich pídimužnost zobří, Ale posud, jako nedbalci, Pro nebe zlí, pro peklo jsou dobří.
516.
A vás jaká, Miloto, sem z Dědic A vás jaká, Miloto, sem z Dědic
 Do předpekelného pitvora Vina svalila, či úkora? Říkám na něj lítostivě hledíc; „Ach mne do těch očistcových Bědic Pomsta svedla, onna potvora, Kterou útrob mojích komora Dlouho kula, ukryti ji vědíc; Němcomil král můj se semnou svadil, Dal mne bratra, statku zbaviti, Zač já Němcům jej i vlast sem zradil;“zradil“; Pro osoby, dím já, jednotlivé Na celé se vlasti pomstiti Jest i ovšem dílo trestanlivé. [274]
517.
Při prahu hned přišlo mnohé ptáčky Při prahu hned přišlo mnohé ptáčky
 V kletcikleci železné nám shlednouti, Mezi nimi zvláště kohouti, Vrány, čajky, kvíčaly a kačky; Takový pak vedli skřek a rvačkyrvačky, Jakby svět měl v rumy padnouti, A když začnu nad tím ternouti, ZřímZřím, že to jen mluvnické jsou hračky: Zobákem ti zastávali jota, Druzí pazourami ypsilon, Jer a glagol kváká třetí rota; Milý Bože! tím se národ mate, Myslím, totě nový Babilon, Věru slušně v očistci tom lkáte!
518.
Ku veliké peci, v které plamen Ku veliké peci, v které plamen
 Plápolá, teď krok můj dokvapí, Jako v rudní hutě roztápí Veliký se v ní a tverdý kámen; Rozpustiv se pak co zlatý pramen Teče a se potom přechlapí V muže, jehož více netrápí Očistec, kam na čas jen byl zmámen: Petrovičem aneb Černým Ďurkem Jmenován byl někdy serbinský Junák ten a vítěz nade Turkem; Ale že měl surovosti kousek, Tu se nevzdělanec herdinský Přepuzoval ze škvarků a trusek. [275]
519.
V očistci tom chuchle ceduleček V očistci tom chuchle ceduleček
 Co sněh po povětří létaly, Tak že i mé ruce zlapaly Několik z nich, svitých do koleček; Rozvinu je, a ai obsažeček Jejich mužové ti skladali, Co svá vlastní jména vundali Z marné pýchy cizých do obleček: V jedněch čítám Szvorény místo Svoren, Pelzel místo Kožich, Rubini Místo Červen, Radix místo Koren; V jiných Liška přešlo na Vulpius, Sladič v Dolci a Rak v Cancrini, Černobýl pak na Artemisius.
520.
Pane: bližšíť košile než kabát! Pane: bližšíť košile než kabát!
 Tak má usta nyní mluvili Chlubcovi, jenž nosil košili Na kabátě a byl z počtu hrabat; Přišli Ďasi, tu on křičet a bát! Vyzlékše jej v ruskou vložili Vřelou koupel, věchtem čistili, Pak šli lůžko v led a sněh mu dlabat: DimidovDemidov to, jeden z ruských pánků Byl, co přes rok chudým v Paříži Osemdesát tisíc rozdal franků; Svojím chudým bral a cuzým dával, O by dřív byl vlastní ve chyži, V sousedově potom, vymetával! [276]
521.
Hořičku též, jméno Anny měla, Hořičku též, jméno Anny měla,
 Uzřela sem jako homolku, A tu natrefila na holkuholku, Jenž se tváří krasolícnou skvěla; Ale v žíni celou obcházela Horu kolenačky v okolku, „Kajícnice! já vás za Polku Třímám:“ – arci, já sem Petronella! Jeden Němec, Bůh mu na nebesích Odpusť, vlasti mne i čistoty Zbaviv nechal v Hornoslezkých lesích; Rok sem tam co pustevnice žila, Rok pak po smerti zde trampoty Za mou slabost, sem si naložila.
522.
Sotvy dvadcet kroků, nový jímal Sotvy dvadcet kroků, nový jímal
 Úkaz zvědavost mou v teneto, An pluk Běsů velké řešeto, V kterém lidé byli, v rukách třímal; Opálaje nimi jakby hřímal, Pokud zerno bylo proseto, Polozjevené mé, co je to? Otázky, hned vůdce můj si všímal: Toť jsou, pravil, slavští makaronci, By se čistěji svou mluviti Učili řeč, k tomu zde jsou konci; Lid všech slavských nářečivých cechů, Najvíce však jest tu spatřiti Zněmčilých a němčujících Čechů. [277]
523.
Chachacha, o jemine! dím k zemi Chachacha, o jemine! dím k zemi
 Hledíc, samých nosů hromadu Spatřivši, a Ďáblů armádu Měrajících tu je měřicemi; A pak v kádi putnami je třemi Nosících co hrozny, od smradu Aby tuto se a neřádu Vykvasili: co toto, povězte mi? Milota dí: „To jsou nosálkové, Co se k Slávě pyšně chovali, Sobělibci, Němci, sadílkové!“ Čtyry z nosů těch sme poznali: Hacquetu co patřil, Meinertovi, Bisingerovi a Ludenovi.
524.
K nosovtipcůin těmto Čert se tlačil K nosovtipcůin těmto Čert se tlačil
 Ještě s jedním strašným nosákem, Jenž nos tak měl dlouhý, hakmakem Po zemi že černé se mu vláčil; Jazyk jeho také Němce značil, Podle vlasti pak byl Spišákem, Jménem Glatz, on zrádně v nějakém Bezejmenném spisu Slávu mračil; Tudíž do ruk ostré nože vzali Sahani, a jako ze špalku Velké kusy z nosu uřezali; Křičícímu dím já: i proč kvílíš Uštipečný pane nosálku, Není dobře moudrým býti příliš! [278]
525.
U prostředku očistce trůn, ale U prostředku očistce trůn, ale
 Prázný stojí už a zrouchaný, Velkým umělectvím tesaný Ve vysoké mramorové skále; Nechal však tu nejen místo znale Teplé, očištěnec káraný, Než i lístek, rukou napsaný Matthiáše uherského krále: Byl sic česky, z Uher od Lubiny Zděnkovi psán, ale na polský Národ a řeč hnusné kydal špiny; Proto, ač už vyplynul čas jeho Původci, list a žert pacholský V něm, se posud čistí z kalu svéhosvého.
526.
V písarně té očistcové říše V písarně té očistcové říše
 Spatruje se stolík stojící, Na něm ruka péro deržící Sama leží, a list komus píše; Její pán prej pije slasti číše Ve Valhalle Teutům patřící, Tento rozdvoj tak byl dráždící Pro mne, že tam přiblížím se tíše: Anglickému králi Ethbaldovi Znělo psaní, ruka slušela Bonifaci čili Wunfridovi; Křestivši ta ruka Němců témě Na Vinedy naše házela Rouhání, co na najhorší plémě. [279]
527.
Na tom stole vidím též i knihu Na tom stole vidím též i knihu
 Velikou a tlustou ležeti, Káži k pomoci mně přispěti, Nebo těžká byla ku podvihu; Otevřeliť mi ji v okamihu, A když do ní začnu hleděti, Jména těch tu psaná viděti, Co už čistí vyšli z toho švihu: Počet roků, trest i vina spolu Při každém se pilně značili V očistcovém tomto Protokolu; Nesniloby se ti věru jistě, Co už za lidé své čistili Hříchy proti Slávě v tomto místě.
528.
Aspoň dvou, třech z nich ti předce zjevím, Aspoň dvou, třech z nich ti předce zjevím,
 Poslední – tu chyba ve jméně – Wichin, Wichnik, Wiching zmateně Psal je Ďábel, ramenem snad levým; Ani či Slav byl či Němec nevím, To však stojí o něm zkrácenězkráceně, Proti Methodovi šáleně Že se vztekal sardcem dlouhohněvým: Když řeč slavskou tento po biskupství V chrámích ustanovil Nitranském, Ten mu činil překážku a troupství; Latinskou řeč vtíral, naší bera, Ve světě květ i čest křesťanském, Proto vyšel odtudto jen včera. [280]
529.
I dvou českých knížat jména stáli I dvou českých knížat jména stáli
 V této knize psaná leskavě, Totiž oněch, kteří v Sázavě Slavský jazyk pronásledovali; A že jemu cizozemci smáli Nenávistně se a žehravě, Proto tenže jazyk nepravě Na vyhnanství z půdy slavské hnali; Za nevděčnost tuto k matce dětí, Ryči, z němčiny a latiny Vařenou, zde jedli za století; Připojili, jako přívěskové, Ke stolu se této hostiny Salcburští též Arcibiskupové.
530.
Nyní celé dlouhé společenství Nyní celé dlouhé společenství
 Vlachů vidím tuto zapsáno, Dostalabych, kdyby čítáno Každé jméno bylo, nechutenství; Byliť to, co měli učastenstvíučastenství, Když sněm ve Saloně deržáno Na tom článku, kterým kázáno Vytevříti Slavy z duchovenství: A že toho do osobování Nekřesťanského jen zbloudili Z tupé pýchy kněží ti a páni; Aby jináč zacházeli s právy Lidskými, tu dlouho ostřili Na brusech jim rozumy a hlavy. [281]
531.
Před samými dveřmi pekla,pekla mají Před samými dveřmi pekla,pekla mají
 V rukách ještě tu dva Satané Jednu Maďarku, ač protkané Hedvábím ji šaty odívají; Hrozili, že do pekla ji dajídají, JesliJestli nyní její krajané, V maďaromanii přehnané, Chorvatů řeč ve cti nenechají: Bylatě to Lepa, chorvatského Posledního krále vdovice, Ladislava sestra uherského; V panování měvši neobratnost, Ušla domů přese hranice, Chorvatům pak vzala samostatnost.
532.
Celé peklo trojnásobná hradba Celé peklo trojnásobná hradba
 Hadohnízdých skalin obdává, Výsostí se hoře vrovnává Té, co zove Čertova se Svadba; Kdož ven chtějí, Perunská je klatba Z verchu v propast zase shřímává, Kde je hrozná strážců vítává Nad útěkem rozhněvaných mlatba: Čtyři řeky, pervá Acheronská Najvětší neb jináč Bolnice, Ohnitoká druhá Phlegetonská, Třetí Styx neb Smraducha ta mutná, Čtvertá Kocyt čili Kvílnice Protekají místa tato smutná. [282]
533.
Nad vratami pekla železnými Nad vratami pekla železnými
 Průčelí se černé zdvihuje, Kde se nápis tento spatřuje Literami rytý Glagolskými: „Tuto Hanba s nášlapníky svými Otroky a sluhy trůnuje, Tu plač, hrůza, bolest věkuje S pokutami za hřích pekelnými: Sem se kliďte v oheň tento živý Zrádci vlasti, řeči, národu, Bůh buď vaším dušem milostivý; Obývejte místa tato bledá, Ciťte žalosti i nehodu, Přeběda vám třikrát, běda! běda!
534.
U vchodu hned strach mne počal tříbit, U vchodu hned strach mne počal tříbit,
 Pervý pohled mne už netěšil, Nebo hřebem kýsi potměšil Za jazyk byl k pekla bráně přibit; Já sem chtěla svobodu mu slíbit, Ale Běs se na mne zaměšil, Řka; ten ošemetník prohřešil Těžko se, trest nemůže jej chybit: Cedulečku pak měl na své tylo Přivěšenou tento páchatel, Olůvkem kde toto psáno bylo: „Libušina soudu zaslatel, Potud zde mu býti usouzeno, Pokud svoje nevyjeví jméno.“ [283]
535.
Jdouce sem tam po pekelné cestě Jdouce sem tam po pekelné cestě
 Mezi zpropadlinou stovírnou, Spatřím nápis nade mučírnou: „Tento zradil na Kosovu testě, Za to bude dotud v tomto trestě Bolest škřipců nésti nesmírnou, Dokud chvěje s mocí obšírnou Ocas konský v Carigradě městě.“ Kdoby to byl, myslíc, jemuž muka Taková se tuto udílí, Žádám zočit toho hromotluka; A v tom dvéře verzavé mi ruka Žalárního trochu odchýlí, Koho uzřím? Brankoviče Vuka.
536.
Nedaleko odtud rozprostírá Nedaleko odtud rozprostírá
 Smrad a hrůzu druhá šatlava, V které nalezla sem Braclava, Anť mu pouto obě nohy svírá; Jeho zradou padla někdy šírá, Arnulfovým mečem, Morava, Která měla býti deržava Všeslavenská, veliká a čírá: Víc než národ šetřil cizozemce, Proto krev mu sardce nevěrnou Hnusné plémě lačných žížal chlemce; Pět má strážných pekelník ten Ďasů, Aniž známoznámo, či kdy mizernou Jeho trýzeň skončí kolo časů. [284]
537.
Hnedky při něm slyším lítých pranic Hnedky při něm slyším lítých pranic
 Břinkot mezi třemi bratřími, Ani hrozně meči ostrými Roubali se spolu strany hranic; Přijde Beljal, chtivý vražd a žranic, Přijde Asmodeus se svými, I hned lučištěm a kopími Onny svárce obrátili na nic: V hněvu svatém běžím: o vy blázni Nevaďte se, buďte bratrové Svorní, a pak všem ste vrahům k bázni! Ale dobrou neslyšíce radu Svatoplukovi ti synové, Začali zas nový boj a vádu.
538.
Vedle těchto, dvadcet Ďáblů tělo Vedle těchto, dvadcet Ďáblů tělo
 Jakési sem a tam vláčili, Hned je lámalilámali, hned čtvertili, Hnedky zlatem kremilikremili, jenž vřelo; Potom večer když už zcepenělo, Na dub vysoký je svěsili, Kde mu krukavcové ranili Přes celou noc nohy, dřík i čelo: Ráno opět Ďábli čerstvou rukou Všecky údy, jako semenec, V moždířimoždíři, by srostali sese, tlukou; A tu oživ řeve šibenec: „Tugumir sem kníže od Pomorska, Zlořečený zrádce Braniborska.“ [285]
539.
Teď mne vůdce pekla povědomý Teď mne vůdce pekla povědomý
 K mužům dvěma vede stezkami, Jenž jsou rukami i nohami Uvázáni mezi čtyřmi stromy; Na břicha pak stoh jim kostilomý Kamenů se klade verstvami, Tak že pod nim řevou tlamamitlamami, Jakby strašné rachotili hromy: Jest to Nebyl, jenž se zpronevěřil Justinianovi Druhému, Když mu proti Arabům boj svěřil; Jiný byl sám tento císař řecký, Za kořist že moři krutému Nevinné dal proto Slavy všecky.
540.
„Běžte, cesar! běžte, cesar!“ hlasným „Běžte, cesar! běžte, cesar!“ hlasným
 Jakýs kuřiplach tu křikotem Volal utíkaje klopotem, A já k němu hněvem neužasným: Myšibojce, kýž tě zemitřasným V útěku hrom srazí rachotem, Slávě povinen si životem, „Stupai i bei“ radše s čelem jasným! Tudíž Ďasů pět se za nim skákat Jalo, jenž ho za to na věky Mají bíti nedajíc mu plakat; Bulgar byl ten strachoš zbabinělý, Z vojska Jana krále, nad Řeky Když jest Basil císařoval smělý. [286]
541.
V bok mne verchu jednoho tu zvala V bok mne verchu jednoho tu zvala
 Bahnitá a úzká cestička Do jeskyně, jako Vielička Křivé, tmavé jako Běžiskala; Mrákotu však její pronikala Dymokourná v prostřed smolnička, Tak že vinník, sloup i metlička Jasně se mi v očích ukázala: Přislav to jest, úskok ten a zrádce, Jejžto proti otci Niklotu, Štval, i proti vlasti, Dánů vládce; Proto jej i s Waldemarem Čerti Tak zde trápějí, že životu Půl, a půl zas náležejí smerti.
542.
Před tunelem tímto Ďábel vtasil Před tunelem tímto Ďábel vtasil
 Špalek co stůl proti divanu, Na němž zloboch, rovný tyranu, Surové své údy rozmaňasil; Pak hned utrejch z mísy hodokvasil, Hnedky z hrence lokal tofanu, Já se obrátím a odstanuodstanu, Dokud žráč ten s křeči nezápasil: Byl jest podle jména svého Lazar, Serbín, Jiřího syn Despoty, Bratrobijec, travič ten a kazár; V Rudníku ním jeho vlastní mátě Helena, vzor ženské dobroty, Otrávena jedem ve šalátě. [287]
543.
Opodál mi věci v oči padly Opodál mi věci v oči padly
 Velmi strašlivé a bolavé, Nebo koruny se řeřavé Na hlavy třem mužům tuto kladly; Trůn kde byli celý se sedadly Okrývali hřeby pichlavé, Každý pak měl v ruce kyptavékyptavé, Místo berly hada se žihadly: Ze všeho se dalo znáti toho, Že ti neštastníci museli Proti Slávě proviniti mnoho; Na krytině trůnu papírové Tyto písmeny se viděly: Ei hle carobažní Lžidmitrové.
544.
Kostlivec se kouty hledající Kostlivec se kouty hledající
 Z počátku hned byl k nám přimotal, Nemluvil nicnic, aniž lalotal, Kůže, masa, co smert, nemající; Všudy kam já na něj nedbající Šla semsem, zticha za mnou klepotal, Za nim pak se Posměch řehotal, Až se k němu s rozžatou dám svící: Kdo si, řeknu, bázlivče?– tu tmomil Ten jak bočan třepal retoma, Tak že všecky zuby v nich si zlomil; A v tom křičel Posměch: tento švandra Vyhnízdil to lživé diploma Od Velkého Slavům Alexandra. [288]
545.
V levo blučí vysoká jak věže V levo blučí vysoká jak věže
 Z papírů a knižek hranice, Tři ji hadovlasé vzteklice Podpalují, Lucifer sám střeže; Na ní kýsi stonek křikem leže Pelní všecky pekla ulice, Neb jej tuto dračic vidlice Bodou, tam zas vlastní postel řeže: Plač mně samé při tom oči zkalil, A jsuc, kdo to? znáti dychtiva, A proč hněv ten boží na se svalil? Slyším: „Ach! já ten sem, co se chválilchválil, Že knih českých někdy za živa Šedesáte tisíc v ohni spálil.“
* *
 Co pak v tomto Auto da Fe budou Za knihy as? zde mi vejde v um, Asnad Escobari Amorum? Či co vraždě králů chvály hudou? Dej sem jednu, oslovím tu chudou Vzteklici, hned jejích vidlic chlum Z hranice vzal „Index Librorum!“ Já pak vzbouřím tou se nad obludou: Preč s ní, preč s ní odtudto, sem řekla, Neníť hodna ani samého, Omarská ta zhovadilost, pekla; Pročež chmatši spis ten hodímhodím, co sil MámMám, jej do povětří prázného, By svou hanbu celým světem nosil.
546.
Vůkol ohně toho v obloukovém Vůkol ohně toho v obloukovém
 Okresu jak vůkol Molocha, Vidno nejednoho zlobocha, Křepčícího v tanci lopatkovém; Ale cele ve způsobu novém, Totiž tak, že nohy, punčocha Vzhůru stojí jako rozsocha Dlouhovětvá v lese nějakovém: Ruky pak jim slouží místo nohou, Hlava, jako vlaským kejklířům, K zemi visí s obtížností mnohou; Opak psal i jména kýsi škůdce Těmto Lojolovým rytířům, Niamromal jest jim plesovůdce. [289]
547.
Spojeny pak plesy těch a skočky Spojeny pak plesy těch a skočky
 Pekelníků jsou i s muzikou, Neb jim vůkol chvílí všelikou Vyjí psi a mioukají kočky; Jakby hroznou, nažravše se čočky, Sužované byly kolikou, Aneb jakby holí velikou Mastil štěnci paškertnému bočky: Mají totiž v tlustých přiklopené Ocasy a chvosty rozštěpích, Jenž jsou v zemi co kůl vetlučené; Aby pak i vůně nechyběla, Tchořů, dudků smradných, nelepých, Stáda sem ta hudba shromážděla.
548.
V pravo opět lešení se dvíhádvíhá, V pravo opět lešení se dvíhádvíhá,
 Opona je černá zaclání, Za kterou se slyší praskánípraskání, Nímžto mreskač sám své télo švihá; Diváků se množství k němu sbíhá A křik strojí, smích i rouhání, Řkoucí: ten zde činí pokání Za zločinstva nelidská a plihá: Slavy pro řeč, v Slavské někdy zemi, Ač on sám byl Slavem rozeným, Dvanácti dal tepat palicemi; Strach mne mrazem projal studeným, Jménem jeho nechci špinit péra, Kdo chcechce, můž je čísti u Schwartnera. [290]
549.
Ve hluboké, tmavé, těsné jámějámě, Ve hluboké, tmavé, těsné jámějámě,
 Která podobnost má s čisternou, Postavu teď, sice nádhernou Ale v bídném stavu, uhlídáme; Nebo když můj vůdce do ní rámě Vecpá se svítící lucernou, Bez kůže jej, a tu jezernou Díru pelnou ježků, nalezáme: Pekloslav ten v losu tomto těžkém Rovný jest té koze odřené Do půl boků, vadící se s ježkem; Jeť on Chorvat, Škerlec, Maďaroman, Řeči své a vlasti milené Jámu kopav, sám vní padnul co man.
550.
Nyní nápis „České řeči škola“ Nyní nápis „České řeči škola“
 Čítám, i hned v tužbě horoucí Všedši do ní spatřím před soudci Falešného státi apoštola; Jméno někdy Václava měl Pohla, A že nešel cestou za vůdci, Jeho žák a císař budoucí Jozef zlehčil češtinu s ním zhola: Čtyřidcet let už v tom sněmu dleli Soudcové ti, jaké trestání Dáti škůdci tomutoby měli; Radu já dám přijatou zde rázem, Aby odsouzen byl k čítání Pražských Novin vydávaných Házem. [291]
551.
O bych rýmy nyní měla dosti O bych rýmy nyní měla dosti
 Nepříjemné, smutné, chroptivé, Jenžby malovali strašlivé Tyto, na něž právě hledím, hosti! Jejichž tlamy chrumkajíce kosti Žerou při hostině třeštivé, A krev z lebočíše ošklivé Jako vodu pijí bez mírnosti: Kdo ste? ptám se, oni nic, jen jedli, Než můj vůdce: to jsou SlavovéSlavové, Kteří vojnu proti Slavům vedli; Z Pomoří, z Čech jsou ti Kanibali, Z Polska, Chorvati i Rusové, Co své vlastní bratry mordovali.
552.
V prostřed pekla moře ječí vřelé, V prostřed pekla moře ječí vřelé,
 Pelné smoly, bahna, plápolů, Z něhož zmatek divých hlaholů Vydávají Slavů škertitelé; Hejna Obrů zde a nízkočelé Pokolení tápá Mongolů, Jen jim hlavy a kus chocholů Ční ven z lázně, tělo v ní jest celé: Vedle břehu Belzebub tu kráčí, Který v zlořečícím okřiku Žerdkou hlavy do jezera vmáčí; Zatrolený, řka, ty Slavokatu, Skrý se Medvěde, Lve, Ptáčníku, Karle, Cháne, Arpade a Batu! [292]
553.
Obrátím se, a ai právě ještě Obrátím se, a ai právě ještě
 Satan křivořohý na pleci Novou kořist nese ve vřeci, Ní tu o zem, až se střásla, pleště; Mektá se ten bídník hrozně vřeštěvřeště, Vida kam ho mají zavléci, A když blíže ptám se o věci, SlyšímSlyším, že ten Slavovrah je z Peště: Nechtěl, prej, to padouch tento míti, Aby naši milí Slováci Mohli Boha vlastní řečí ctíti; Řečí samým Bohem sobě danou, Proto on, a všickni mudráci Jemu rovní, v propasti té planou.
554.
I víc z onné roty tuto tápátápá, I víc z onné roty tuto tápátápá,
 Která tebe spolu s tvojími, Deset let už pikli zlostnými Pro národ a řeč tvou tře i šlapá; Každý z nich zde obě líce drápá Sobě sám si nehty ostrými, A krev šrámů pysky vlastními Líže, jako šelma harpidlapá: Co ti koli na cti, jmění, zdraví Odebrala tato holota, S bolestí to strašnou tuto dáví; Jména však té zběři loupežnické Nechať raděj hustá mrákota Kryje této noci Erebické. [293]
555.
Výspa z moře tohoto se výší, Výspa z moře tohoto se výší,
 Vůdce náš ji Goplem nazívá, Ona milionmi oplývá Najhnusnějších potkanů a myší; Králů zlých a Královen jest říší, Tyranstvo v ní slavské přebývá, A když oko mé se podívápodívá, Právě kvik a upění se slyší: Roje se těch žrut a holochvostů Za knížaty dvěma sypaly, Zhubenělé hladem dlouhých postů; Do věže ty Krušvičany vženou, A tu zhryzly je a zežraly, Byl to polský Popel se svou ženou.
556.
Dostřeliloby se asi kuší Dostřeliloby se asi kuší
 Odtud do ostrovu druhého, K synům Epikura chlipnéhochlipného, Kteří tělem zabíjeli duši; Z nichž dva zvláště zpomenouti sluší, Jmenovitě Jana Hrozného, Někdejšího cára ruského, Jehož nestud obrazilby uši: Pak Sas August množí tento spolek Příjmím Druhý, který v Pilnicech Celý Serail deržel z krásných Polek; Místo trávy tenké jehly nosí Všecken tento ostrov, na špicech Jejich pak ti tancují tu bosí. [294]
557.
Třetí ostrov, Helena mu jméno, Třetí ostrov, Helena mu jméno,
 Ve vodách těch stojí peklových, Na něm palác z křenců ledových, Jak tam nade Nevou, vystaveno; V ledovně té tak je přestudeno, Že jen jeden z kluků ďáblových Bydlí v prostorách těch mrazových, Zamerzlý však od pat po temeno: Chtěl, než Slávu podmaniti mocen Nebyl necamour ten francouský, Ač jest slavskou kreví celý zbrocen; Svalíc v moře ho jak v Mozkvě škvařte I tu, volám já pluk na ruský, Totě Napoleon Bonaparte.
558.
Čtvertá výspa název nosí čacký Čtvertá výspa název nosí čacký
 Timurka, zde roste ohava, Jejíž všecko ničí otrava, Bochonupas totiž aziatský; Co to myslím sobě za hovadský Tyran přestromen tu? Neslava Jeví jeho puch i postava, I ten celý ostrov nesarmatský: Aha drak to Tamerlan jest věru, V AncyřeVe Pruse co zajal Milevu Serbku, krásnou Lazarovu dceru; A pak nutil, aby při veselém Stole, sloužila mu k nálevu Vína, s poloobnaženým tělem. [295]
559.
Pátý ostrov stojí ku pochlebě Pátý ostrov stojí ku pochlebě
 Očím pelný tráv a procházek, Ale jeden smutný obrázek Zvěstuje v něm přísnou pomstu nebe; Denně Ďábel chodí sem a šklebě Hubu s křikem vad i předházek, Na stříberné míse provázek Nosí komus k zardousení sebe: Ismael to Damašský jest Baše, S Tatary co pode Zápolem Ve slovenské vdral se kraje vaše; Popleniv pak všecko, starců, dětí Po Dunaji s plačným hlaholem Mnoho tisíc vlekol do zajetí.
560.
Neviděvši tam, kde zpomenutý Neviděvši tam, kde zpomenutý
 Škvar byl Slavoborců, Gerona, Ptám se s podivením Plutona, Kde jest vrah ten šibalský a krutý? Tam, dí jménem jeho k hněvu hnutý, Dle třech soudců naších zákona Visí on, jak někdy Junona, Mezi dvěma pekly rozepnutý: Pode slavským totiž německé se Peklo, řetězemi třidceti Přivázané, kolébá a třese; Patnáct hlavu, patnáct nohy víže, Geronovy, a jej viděti V prostředku dvou nesti pekel tíže. [296]
561.
Z druhé strany moře, psů a chertů Z druhé strany moře, psů a chertů
 Háveť veliká se hemžila, Mopsů, pudlů, bělků spatřila Byvolům sem rovných, beze žertů; Jejich vzteklost najlítějších Čertů Ukrutenstvo ještě předčila, Franků kmen pak hryzla, mučila, V jehož středku stín byl Dagobertů: Franků těch, jenž slavským matkám brali Ode persů dítky nevinné, A svým psům je, kati, hazívali; Tak svou platnost onen zákon mívá I zde při té zběři zločinné: Čím kdo hřeší, tím i trestán bývá.
562.
Kde Styx plyne hnojotoký, slunkem Kde Styx plyne hnojotoký, slunkem
 Neosvícený a nehřitý, Leží hřeby k zemi přibitý Muž, an švedským trestán bývá trunkem; Totiž jeden Ďábel na břeh člunkem Vyváží mok onen bahnitý, Nálevkou pak druhý ohbitý Satan jej mu v usta leje žblunkem: A když zpuchnul břich, a kluk ten křičel, Třetí Běs mu po něm tancoval, Až smrad hrozný horem dolem sičel; Jest to Gottfried, slyším od Raráška, Danský král, co lestně zmordoval Nám dva krále Godljuba a Dražka. [297]
563.
Věterný mlýn, jehož dlouhý pytel Věterný mlýn, jehož dlouhý pytel
 Z přeostrých se břitev spojuje, As půl honu odtud lomcuje S klepotem, co křivdy nové mstitel; Strachomorné když můj soucestitel Mučidla mi jeho maluje, Daso hle se přeseň pytluje Obodritských knížat zavražditel: Byltě Holsat německá ta psina, Sventipolka zabil v Lubece, V Artlenburku Zvinka, jeho syna; A tou vraždou nenadálou zhladil Celý rod nám, který dalece Slávy stromby nad Baltem byl sadil.
564.
Na rovině jedné města celá Na rovině jedné města celá
 Jsou, jak Sodomy a Gomory, S domy, s věžemi a se dvory, S verchnostmi i s lidem skamenělá; Jeden z Čertů chodě frašky dělá S purkmistry tu a práv doctory, Anť krev novou, mozky, bachory, V těla jejich leje tverdočelá: Druhý věší jim, ne bez posměchů, Na nos listy ty a zápisy, Nimiž Vendy vytvírali z cechů; A když sem tam chtivým okem slídím, U makovic věží nápisy: Hamburg, Lubek, Luneburg, Barth vidím. [298]
565.
V pátém z těch měst musel přes ulice V pátém z těch měst musel přes ulice
 Kardel ševců běhat pračata, Už jim kůže byla rozťata, Tak že hřebtem tekla soukrevice; Nebíte, hej! volám na biřice, Litováním byvši podjata, A vy, ptám se, kdo ste chuďata? „My sme šustrišustři z banské ze Štyavnyce?“ Černobog mně na to: tak jim třeba! Nebo Slavům přáti nechtěli Michlové ti, práva ani chleba; Zde se krotí jejich náruživost, Aby někdy ještě uměli K bližním lásku mít a snášelivost.
566.
V městě šestém vidíme zlé bůžkybůžky, V městě šestém vidíme zlé bůžkybůžky,
 Kterak Handerburče chvatnuli, A pak jedni školskou ferulí Dávali mu v konce perstů hrušky; Druzí opět lomcovali uškyušky, Že mu obě téměř vymknuli, „Nu bós bili gaidy?“ papulí Křičel, každé slovo na dva dušky; Byl ten Quadík zlostný z Krikeháje, Rozoký hled, vole, čepici Červenou a Hans Schvarz jméno maje; Slavské řeči vždy se posmívávalposmívával, Do školy když v městě Kremnici V pacholectví ty si chodívával. [299]
567.
V sedmém městě jako ryk se volů, V sedmém městě jako ryk se volů,
 Rozléhal plač, řev a stonání, Horníci tu byli do bání Metáni, a do hlubokých dolů; Z Dobšiné že jsou, to po hlaholu Tušila sem jejich tahání, Proto dala sem se v poznání Příčiny hned pokut těch a bolů: Sapramente jim i jejich mravům! Dí Běs, tito Němci z potupy „Bindisch Kirpel“ přezdívali Slavům; Při odchodu našem z této půdy Myslím sobě těmi nad hňupy: Co je Němec, to je Němec všudy!
568.
V městě osmém, když mne provozoval V městě osmém, když mne provozoval
 Milota náš jednou uličkou, Slyším ano hlasně švihličkou Jeden Němec cosi švandřikoval; A co? zhroz se! zkázu prorokoval Slovenčině v dobu kratičkou, Při čemž radost cítil sladičkou Tak, že jako blázen poskakoval: Původem byl z Tatranského města Levoče, jak tu sme slyšeli, Kudy vedla Kucharského cesta; Proto šedše ke stromu s tím brachem, Přivázali tu a stříleli Ďáblové mu do ust Spiským hrachem. [300]
569.
„Povězte pak, milá panno, zdali „Povězte pak, milá panno, zdali
 Ještě daleko jest do Prahy?“ Tak se mne tu střetlé průtahy Mnohých vozů, s těžkým zbožím, ptali; V ojech se a v jarmech nalezali, Místo hovad, lidské zápřahy, Nebyli však slavské povahy, Švedům se a Sasům podobali: A když já se divímdivím, do slavského Jak a proč ti pekla patřejí? Zní hlas honce jejich hněvivého: Obloupili Prahu lotři tito, Tudy zpátkem vesti musejí Knihy, malby, klenoty a žíto.
570.
Tu stál kýsi zastobohovanec, Tu stál kýsi zastobohovanec,
 Zrost co věž mu dala příroda, Zdál se hrabě aneb vojvoda Z krajů těchtěch, kde bydlí Pomořanec; Chudší však než jeho vychovanec V Bezdězích, král Čechů národa, Ošklubaný jako Pivoda, Straky, vrány vedly za nim tanec: Chtě jim utect, Ottem nazvaný tu Tento stosáhový Korydon, Svrávoral se příčkem do Kocytu; Tím se v řece zastavené steklo Tolik vody jako Váh i Don, Tak že téměř vytopila peklo. [301]
571.
Hory dvě se nyní spolu spikly Hory dvě se nyní spolu spikly
 Ve svých střevách celou společnost Lidí pochovajíc na věčnost, Kteří hynouc jenom „běda!“ zkřikli; Tu hned v mysli otázky mi zniklyznikly, Jeli přelud to či skutečnost? A pak pro jakou as nevděčnost Trest ten nesou, pro vlast, pro jazykli? Milota v tom: neníť toto cestacesta, Jenžby oči naše klamala, Toť jest Rada Holomouce města; Ta, co jako hlava na Moravě Žerotínu psaní poslala V řeči Němců, na potupu Slávě.
572.
Po ulicech pekla, po paloucích Po ulicech pekla, po paloucích
 Hlůza všelijakých hošíků, Drábů, sbirů, sluhů, strážníků Bloudí sem tam v oddělených plucích; Hřebla v rukách, místo mečů skvoucích, Kozly mají místo koníků, Kdo pak vy ste? ptám se Setníků, Tu z nich jeden v zarmoucených zvucích: Uhrovčík sem já, o Slávy dcero! Surovec ten, Ilčík, Hrajnoha, Zbojníků nás v bandě dvanáctero: Moravský tam Deblín, Český Tista, Slezký Viliš – ach my od Boha Sterčeni sme slušně v tato místa. [302]
573.
Mezi nimi chlapík utěšený Mezi nimi chlapík utěšený
 V košilce se točí zelené, Nohavice maje červené, Čižmy žluté, klobouk opštrosený; Zlatý pás a paloš operlený, Pistolky dvě k boku připněné, Za nim v dudy foukal kožené Starý Kejdoš v hudbě vycvičený: Muž ten jedle, buky přeskakoval, Neb ten soud mu věčnost vydala, Bez přestání aby hajduchoval; Slováka hned na něm Jánošíka Dle tvých rozprávek sem poznala, Zdvořilého v Tatrách nákeřníka.
574.
Zahleděla sem se na lomozy Zahleděla sem se na lomozy
 A křik těchto kluků v peklisku, V tom pak uzřím právě na blízkublízku, Že sem došli z Kocourkova vozy; Přivezly je černosersté kozy, A tak utíkaly po písku, Že snad polovic v tom nátisku V pravo, v levo přišlo na výhozy; I titi, kteří došli sem a chtěli Zmaďařiti zdejší Slováky, Choleru zde dostali a mřeli; Proto i hned Rarach nezahálel, Ale po tuctech brav na háky V bahnotoký Acheron je válel. [303]
575.
Jako mlatci rovnou časoměrou Jako mlatci rovnou časoměrou
 Cepů v humně bijí na snopy, Když klas aneb hlavu konopykonopy, Aby zerno vypadalovypadalo, derou; Tak sem, ani v černé vyhni perou Kladivy, tu zřela Kyklopy, Až jim čelem tekou úkropy, A tvář jiskry pryskající žerou: Dvě pak těla na nákově kuli, Po každé je v uhlí bukové Zahrabavše měchem oheň duli; V jednu hmotu skouti tyto vrahy Chtíce, nebo byli bratrové, Sviňohlaví Tuman, Kuman z Prahy.
576.
Před tou vyhní Ďas, ten podkasalec, Před tou vyhní Ďas, ten podkasalec,
 S rasem do země sloup vkopali, Potom sedem Rusů nutkali Knutem, běhat vůkol něho cvalec; Při čemž, hrůza! střeva o ten válec Jako šnůrky se jim snovali, Sluli neštastní ti šibali: PučaPutša, Leško, Jelovic a Talec; Potom Torčín, Horasjer a kníže Svjatopolk: já ač jen bezděčně Ptám sese, proč pak nesou tyto kříže? „Svaté muže Borisa a Gljeba Krutě ztrýznili jsou, zpátečně Klín tu klínem vybíjeti třeba.“ [304]
577.
Zde se zrak můj nenadále chmuřil Zde se zrak můj nenadále chmuřil
 Před divadlem ještě vzdáleným, Tak že mdlobou se a studeným Strachem celý vnitřek ve mně bouřil; An Čert proti Madarovi zůřil Trestem od Maďarů půjčeným, Totiž tělem na kůl vsterčeným, Při čemž tento ještě dohán kouřil; Tam se, kdo to? vůdci řekla sem, ber! I nu, totě hloupý nálezce Maďarského hesla: „Tót nem ember:“ Tedy jdi a řekni šerhu jehojeho, Ať víc blázna toho netresce, By měl důkaz člověčenství mého.
578.
ČekášČekáš, proč ti los až po tu chvíli, ČekášČekáš, proč ti los až po tu chvíli,
 Toho Maďarského vojáka Který Hlubockého Slováka Zavraždil, mé péro neudílí? Slyš! dvě děla rozstavil as míli Vtip zde pekelného mudráka, Z nichž se tělo toho sprostáka Ustavičně semotamo střílí: Maďarských pak pluky knihočmýrů, S buzigány v ruce tlustými, Konají tu službu Kanonírů; Oni obě děla, místo svíce, Podpalují spisy svojími, Strašně při tom teremtettujíce. [305]
579.
Při té práci javše slovenského Při té práci javše slovenského
 Čižmára, jej kydli v koryto, Řežíc údy, hlavu, jelito, Do kotliska kladli měděného; Guljáš-húš si uvařili z jeho Těla kusů jako kopyto, S papřikou pak všecko snědli to, A šli zase k práci díla svého: Chválila se v pekle tato žrutná Chasa, že jí maso Slováků Mezi všemi v Uhřích najlép chutná; Kovalčík slul, z Oravy se zrútil Z Bobrova sem švec ten do mraků, Že dům, dítky k maďarčině nutil.
580.
Vůkol sem tam stojí u obruby Vůkol sem tam stojí u obruby
 Pekla malí, tmaví domkové, S kleštěmi tu lezou ďáblové, Terhajíce jazyky a zuby; Nápis pak jest: „tito měli huby Proti Slávě zlé a surové, Byli uterhači, sokové, Hánci, proto přišli do záhuby!“ Jména někde slavské ale chromé Pölitz, Rotek dvéře hyzdili, Potom Ludwig, Neumann, Kreil a Crome; Sichar tu, tam Detrich Stade zase, A však najvíce mne divili, De Pradt a Trenk v této hnusné chase. [306]
581.
„Čakajte ma! čakalalalajte! „Čakajte ma! čakalalalajte!
 Já som Slovák Turčan z Michala, Už pou jazyka mi odrala Rota ďáblů, prosbu za mňa dajte!“ Tak tu kýsi zajíkavec, hajte Řeknu k vůdcům toho Křikala A sem veďte: kdo ste? zeptala Sem se, mluvte, aniž vinu tajte! „Já som ThúróczThurócz“ Dosti! darmotlachu, Vy ste o jakémsi koňovi Bílém, nasel v dějopisech prachu; Ha pfuj! a však jde můj s vami sluhasluha, Ať se nechá, bájek strůjcovi, Jazyka vám polovička druhá.
582.
Najvyšší ten domek tu jest sroubeksroubek, Najvyšší ten domek tu jest sroubeksroubek,
 V nejž pán pekla blázny zatvořil, Tak můj vůdce ke mně hovořil Odstíraje od obloku roubek; Vniter divně jakýs bělohoubek Posunkoval se a titvořil, Tak že dům ten bylby rozbořil, Kdyby strážce neměl v ruce doubek: Zdaleka už poznala sem sama Že to ošust ten, co zněmčiti Celý svět chtěl, v ráji od Adama; Z Düsseldorfu počal nade Rénem Proti Slavské řeči šáliti On, a slul P. F. J. Müller jménem. [307]
583.
Tu sem také kohos uvidělauviděla, Tu sem také kohos uvidělauviděla,
 An nás minul rychlým oběhem, Po celém ho pekle ožehem Jedná stará baba naháněla; Tam ho přes verch, přes jámy tu mlela, Onde pichala ho pod břehem, Při tom s velkým hlasu rozlehem Všudy za ním takto hrozně klela: Z tisíc vozů jasných, okovaných, Bodej tři sta bohů prabohů, Peruntalo v tebe rozhněvaných! Co to, myslím sobě, za Němčisko? Tu zřím viset nápis u rohů: Lhář a hánce Slavů Gebhardisko.
584.
Toho ta tam, jiná jiného sem Toho ta tam, jiná jiného sem
 Proti němu skalou nahání, Tak že sobě v prudkém potkání Čelo čelem a nos bouchli nosem; Prask tu oba! jako za Kolosem Slyšet bylo jejich padání, Na hromadě ležíc, trestání Od pekelnic rovným brali losem: Tento druhý, ač byl skrytý v skaláchskalách, Předce podle houně rumunské Zdál se troup a hrubian Murgu, Valach; Ten co v knize proti Tekelimu Svoje fákaniny chrapounské Na náš národ metal, v tuto zimu. [308]
585.
Při těch domech ještě novináře Při těch domech ještě novináře
 Jakéhos, Uhl jménem, dostáno, I hned za kštici jej taháno Do pekelné k soudu Kanceláře; Ortel vyrčen, aby toho lháře Věčně českým trestem trestáno, Totiž z oken na zem metáno, A to nohy vzhůru, dolů tváře: Kolohnát ten tudíž z vysokosti Musel kotromelce dělati, Tak že všecky praštěly v něm kosti; Časopis on nectný v řeči Němce Začal proti Čechům čarbati S názvem: Bohemia pro Bohemce.
586.
V poslední dům když mne ještě nuká V poslední dům když mne ještě nuká
 Milota, ai nové zjevení, Tu král na talíři pečeni Krájel a žral: to hod, dím, ne muka! Ale když mé blíže oko kuká, Blud můj v bledý strach se promění, Neb ta upečená v plameni Lahůdka, jest jeho vlastní ruka: To Šved Sigmund, jenž když polskou dostal Berlu, syna svého nástupce Wladyslawa, proto prutem chlostal: Že chtěl řeč, kroj i zvyk milovati Poláků, a býti zástupce Lidu, nad nimž žádal panovati. [309]
587.
Byvše potom z domů oněch venku Byvše potom z domů oněch venku
 Šli sme po poušti a pasece, A ai hora z písku při řece Vysoká i dlouhá nad myšlénku; Hýl ji jeden celou po kaménku Odnáší až pět míl dalece, Totě pták, můj vůdce odvece, Z Vídně, co jest soudil českou Lenku: Má pak tento, ve trestanců zboru, Tupič řeči naší zůstatizůstati, Pokud celou nepřenese horu; Kteráž práce celé billiony Roků jemu může tervati, Proto smutné chrochtá kakofony.
588.
Z temena zas toho Čimborasa Z temena zas toho Čimborasa
 Sud se hurtem dolů šutruje, V němžto zabedněnec bubnuje Tělem, usty bruče jakajako basa; Když až dolů přišel, ruka Ďasa Zas jej zpátkem vzhůru valkuje, A že dychtivost mou vzbuzujevzbuzuje, Doptávám se blíže na chuďasa: Všestranně když ode mne byl zkoumánzkoumán, Vyšlo, že to onen domnělý Notář Belův, Anonym a Kuman; Maďarům se chtěje radochlubným Lísat trubiroh ten zatmělý, Hanobil náš národ pérem zhoubným. [310]
589.
Pod tou horou noví, přemizerní Pod tou horou noví, přemizerní
 Pohledové! totiž, v růžovémrůžovém, Ale ostnitém a šípkovém Kři, se holé tělo stoje černí; Důkazové byli hodnověrníhodnověrní, Že to básníř jest tu domovem, Jak se máte v bydle takovém? Dím já, a on: jako nahý v terní! Euphem slul, a byl ten zpropadenec Řeckým veršotepcem neznanýmneznaným, O němž to psal Šarlatorozenec: Že, když císař Roman syna svého Ženil, posměch vtipem neslaným Z obličeje strojil slavenského.
590.
Druhou vidím tu též řeckorouchou Druhou vidím tu též řeckorouchou
 Muže podobu, hned ve cválu Běží, hned zas kráčí pomalu, Nesa vlastní hlavu pod pazuchou; Hlavu velkou, divou, tygrouchou, Asnad z křemene, ne z košťálu, Nebo když ji házel o skálu, Ohlas celou zněl tou pouští hluchou: BasileusBasilius císař jeho jméno, Slavobulgarů ním zajatých Patnáct tisíc hrozně oslepeno; Každému pak stu dán jednooký Vůdce, jenž jim v cestách skalnatých Z Carigradu řídil domů kroky. [311]
591.
Prošedši už téměř celou jámu Prošedši už téměř celou jámu
 Pekla s pozorným já rozmyslem, Tepruv nyní tímto pod číslem Vlacha vidím, mistra hry a klamu; Na pranýři ke kolmému trámu Jako pominulý se smyslem Přivázán jest tuhým povříslem, Ruce v huslech, na čele má plamu: Tři on, když jest po Europě slídil, Slavská města totiž Varšavu, Petrohrad, a Duchcov český, šidil; Casanova slul ten všeckoznatel, Dělal divy, zlato, otravu, Byl kněz, voják, taškář, spisovatel.
592.
V této poušti samá jako vdova V této poušti samá jako vdova
 Bez manžela, dětí, souseda, Stojí svadlá už a škaredá Vedle cesty olše Durinkova; Dva jsou strážci její, totiž sova Na stromě se sem tam ohledá, Pode stromem uzří medvěda Ležeti zas bázeň poutníkova: Hneli hlavou vrah ten, tať jej kluje, Hneli nohou, tento ukousne, Tak že trojí bídu okušuje; Ale vyznám, že sem nešla k němu, Nebo zblízka patřit na hnusné Divadlo to nelze oku mému. [312]
593.
Kopec tu stál jako praslovanský, Kopec tu stál jako praslovanský,
 Jenž byl mohylou zván, hrobovec, Nevypsalby žádný veršovec Strašný na něm hrad a žalář manský; Vystaven jsa pro čin nekřesťanský Duchovníků sluje Popovec, Právě veden byl doň surovec Richter, v Sorně pastor luteranský: I hned nohy do klády mu dáno Tak, že krev z nich téměř stříkala, Pak mu jakous knihu v oči cpáno: Tváli moudrost tento v Magazině Loužickém jed zlostný kaňhala Proti Vendům? – a on znal se k vině.
594.
Zde též věže, jako obelisky, Zde též věže, jako obelisky,
 Byly z lidí živých staveny, Čněly nad oblaky temeny, Nižší verstvy nesly vyšších tisky; Velikými potom sochořisky Bývají zas dolů říceny, V kterémž pádu semtam rozchvěny Jejich hlavy, nohy, ruky, pysky; Záleží pak vysoký ten trupel Z pouhých poněmčilých Krainců, Na něž vlastní krajan takto upěl: Že prej téměř za odpuštění je Musí prositi, kdo z našinců U nich lásku k slavské řeči čije. [313]
595.
Že tam dále poušť tu sněh už kryje, Že tam dále poušť tu sněh už kryje,
 Zpátkem šli sme levé po straně, A hle zavadíme o sáně, Ve kterých psů dvanáctero vyje; Neb je sedě pohání a bije Básníř v Atilovském dolmáně, Jejž ty k pokutě a ku haně Do pekelné vezou Siberie: A to až tam v půlnoční ten západ K bratrům řeči jeho Laponům, Soboly a lišky v zimě lapat; V Pešti, když hru „Vyskoč Janči“ skoval Proti všechněm krásy zákonům, Tlučhuba ten Slavům ubližoval.
596.
Na poverchu cest a u chodníků Na poverchu cest a u chodníků
 Toho strašlivého orkusu Roste množství, merzkých do hnusu, Tráv a bylin, bodláků a kříků; Rody kopřiv, hub a pryskýřníků, Bolehlavu, blenu, čertkusu, Lilku, chrastavce a zádusu, Hadolistů, všivců, krevavníků: Nevěduci zmačkám patou mnohé, Než ai, cedíce krev křičely: Ouveh, ouveh, ach my přeubohé! Já se zleknu, a můj tlumač začne: Nebojte se, co ste potřely Křižáků jest plémě Slavotlačné. [314]
597.
Na těch trávách nečisté a vilné Na těch trávách nečisté a vilné
 Šelmy pásly se a hovada, Býků, oslů, vepřů hromada, Medvědů, a vluků tlupy silné; Opice tu, onde sajhy smilné, Tam zas nosorožců osada, Od bůvola, slona do hada, Ode mezka k lišce klamu pilné: Pastýři dva lid ten zpotvořilý Hlídají tu v larvě levhartů, Troskovec a Kuneš zhovadilý; Jsou pak stáda oněch necudníků Sekty Adamitů, Pikhartů, Jamníků a jiných rozkolníků.
598.
A ten tu co, Miloto! jest za dům, A ten tu co, Miloto! jest za dům,
 Jakových v něm lidí osádky, Staven velikými nakládky Rovně panským palácům a hradům; Předce však si proti jeho smradům Nos já krýti musím ve šátky? – „S odpuštěním! to jsou Beňátky Z Prahy, těmto v kořist dané čadům: Čertoslavky pak co bez svobody V nich jsou, byly děvky paphické, A teď šijí pro peklo tu mody;“ Nechci slyšet dále, věc to stydkástydká, Dím, a na štěstí i básnické Míry mé se tuto končí nitka. [315]
599.
Před peleší papírek tou lítá Před peleší papírek tou lítá
 Po zemi jak lehká šupina, Právě kde nás vede pěšinapěšina, Skulí a nám pod nohy se vplítá; A že noha má ním opomítáopomítá, Vůdce zdvihna jej a rozvina „Báseň od Štěpničky, Lidčina Stížnost, v chrámu Hymenovu“ čítá: To můj krajan, ei to bude hezké! Milota dí, och! já hněvivě, To je škandal slovesnosti české! Stydno Muzám do hampejsů chodit, Proto, na fidibus při pivě Ďáblům, necud ten mu velím hodit.
600.
Jedno se však předce divné zdálo Jedno se však předce divné zdálo
 Zraku očí mojích zřetelných, To, že v těchto mukách pekelných Žeň sem Slavských našla dosti málo; Ne jak sardce mé by stranu bralo Pleti mé jen z hnutí citelných, Nebo lhání v duších beztělných Není možnomožno, by se nalezalo: Jen pět padlo bělohlav mi v oči: Pervá z Prahy, metla Křesťanů Drahomíra, co sem přišla v koči; Špinka bydlo, ruky houžva víže Na zádech, té matky pohanů, Jazykem pak skerze sklo med líže. [316]
601.
Před tou Špinkou hned jest v neumělém Před tou Špinkou hned jest v neumělém
 Slohu vytesaná terlice, Jakéž mají mnohé vesnice Před svým soudcem neb i před kostelem; Zavřena v ní stojí, k zemi čelemčelem, V dírách kark i obě ručice, Polská šlechtična a čertice Włodkova, už v rouchu ošumělém: Ta, co zbojství tropila i krádež V hradě Berwaldě, a loupící Zbrojně vedla k Oswiecimu mládež; Muž pak její, též kůl z toho plotu, Líbá, pod pantoflem ležící, Manželce své patu zde a botu.
602.
Třetí dvojím obtížená hříchem Třetí dvojím obtížená hříchem
 Snáší tuto bol a příkoří Kněžna, vdaná někdy v Pomoří Za Krukem a potom za Jindřichem; Ta když věrnost, lehké ženky smíchem, Svazku manželského rozboří, Muže starého si umoří Ve spiknutí mladším se ženichem: Na pokutu pro tu těžkou vinu, Musela své krásné změniti Slavina zde jméno v Neslavinu; Pak svých persou mlékem, za tisíce Let, dva plecovisné kojiti Hady má, ta pěkná nešťastnice. [317]
603.
„A ty taká! – a ty taká!“ klené „A ty taká! – a ty taká!“ klené
 Jedna druhou tu dvě sestřičky Serbské, dávaly si poličky, Hokyně co Pražské rozzlobené; Tureckým je trestem polapené Káral Ďábel, vecpav hlavičky V obročnice jim neb kapsičky Popelem a prachem napelněné: Starší Mara, Vuka Brankoviče, Mladší Vukosava manželkou Miloše jest byla Obiliče; Obě dcery Lazarovy hříšným Svárem odemkly k nám převelkou Moslemínům bránu hloupopyšným.
604.
Z cizoženštin na národu našem Z cizoženštin na národu našem
 Prohřešilých, vidno zvláště tu Maďarkyni, strašnou Alžbětu Bátorku, sem slanou Radamášem; Která tři sta ve slovenském vašem Kraji, k vůli svému skeletu, Umořila děvčat ve květu, Oddána všem byvši prostopašem: Aby krásnou tygerka ta byla, V krevi Slovenek se Nitranských Teplolité koupala a myla; Zač tu živá zazděna jest kovy Ve sloup, jak ten pater v Turčanských Divákách, co pohřeb činil psovi. [318]
605.
Sotvy tyto ženky zrak náš minulminul, Sotvy tyto ženky zrak náš minulminul,
 Netervalo opět na dlouze, Vidím pohřížená ve hrůze SamovrahaSamovraha, an svým mečem hynul; Padal, stával, v krevi vlastní plynul, Nohou na pazderném motouze Přivázaný k hrubé pavůze, Aby přeč se nějak nevyšinul: Od kých dostal vy ste semo stran se Strašný, cizozemský panáčku? „Mademoiselle! pardon, je suis François!“ To vy Monsieur Guovirer v tom pekle, V Krechově co svedol Rusnáčku Dobroslavku, dceru popa, vztekle! –
606.
Za ním pelná trámů, válců, klínů Za ním pelná trámů, válců, klínů
 Guillotina, zrak můj zarazí, Po níž karavána prochází Sanscullottů se a Jakobínů; Co že, medle, k trestům slavských stínů Tyto světoborce uvází? Aha! nyní sama překazí Pamět má, řeč mojích čeledínů: Tiť sem z Remsu přišli v počtu valném, Evangelium kde zpálili Staroslavské v chrámě kathedralném; Nad nimž hlavy ku Francouzů správě Korunované zde činili Přísahu svou dlouho, ke cti Slávě. [319]
607.
Ještě více sem se zadivila Ještě více sem se zadivila
 Musevši zde mnohé viděti Sardce po pekle se kouleti, Ano hlava jeho v nebi byla; A když sem se důvod přičinila Rozdělení toho zvěděti, Jme se jeden z Běsů křičeti Tak, že sem se téměř zapýřila: Slavistů těch: jsou to zůstalosti, Kteří byli sice učení, Bez lásky však a bez národnosti; K Slávě měli, ne co milencové K milence se, než co studení K mertvole se mají pytevcové.
608.
Když pak oko moje záměr mělo Když pak oko moje záměr mělo
 Z bludiště se toho vymásti, Přijdu k jeskyni a propasti, Z nichž, jak Stentor, dvoje echo znělo: Kolikráte koli zahučelo, Grunt se pekla musel zatřásti, Tím víc tedy zmatek uklásti Ve smysel těch slov mé ucho chtělo: I co slyším? z jedné díry heslo Ku Severu v hloupé honose „Polska stoi nerządem“ se neslo; Ze druhého doupěte pak letí K jihu přísloví to, že „Ko se Neosweti on se neposweti.“ [320]
609.
V Slavopekle tomto pelno draků, V Slavopekle tomto pelno draků,
 Černokněžníků, sov, tasanů, Mátoh, světlonošů, bolvanů, Tříbků, zmoků, běsů, vukolaků; Pikulíků, Mořen, rosomáků, Přišichvostů, oblud, šklubanů, Potom vydřiduchů, katanů, Ozembuchů, fiflen, ušklebáků: Klevety pak a lži křivohubé, Bole stonohé a nemoce, Potvory též jsou zde kolozubé; Onen škřipí, řeve ta jak saně, Toto slintá, kvičí, škřehoce, Tak že nelze dlouho hledět na ně.
610.
Hostinu jim strojí Zoufanlivost Hostinu jim strojí Zoufanlivost
 V kuchynikuchyni, jenž sluje Vzteklotou, Kuchařky jsou Bída se Psotou, Stolem hlad a misou neduživost; Jídlo jed a lyžice jsou lživost, Nůž a vidly jsou strach s hryzotou, Nápoj žluč a sliny, hnusotou Nazívá se chut, a mravy divost: Tvářeškrabný svár je ponukačem, Jídlonošů úřad zrádcové, Hudců, zpěvců mají hromy s plačem; Rukolom jest jejich zbroj a branba, Berla pomsta, trůn jsou hříchové, Na němž králka, opak Slávy, Hanba. [321]
611.
Posléze nás v koutě pekla čekal Posléze nás v koutě pekla čekal
 Cerber ještě s hlavou člověčí, Měl být Chorvat podle nářečí, Ačkoli už hlasem cuzým štěkal; Vůkol sebe zubem vepře sekal, A však sardce měl jen zaječí, I nám k němu jdoucím zlořečí, Že sám Pluto břechů těch se lekal: Štípaly pak z jedné mouchy, švábi, Bzdochy, seršně toho psohlavce, Z druhé strany štíři, červi, žáby; Bůh tě naprav, bídný Dugoniči! Řeknu, a pak volám na správce, By už zamknul peklo svými klíči.
612.
OdpusťOdpusť, že tak nedokonále sem OdpusťOdpusť, že tak nedokonále sem
 Muky tyto vpletla ve Znělky, A jen zlomky, částky, necelky, Tobě psala, i to s velkým děsem: Neráda dlím v pekle, s bídou, s Běsem, Tuby musely být Spanělky, Jenž, jak bojů s býky přátelky, Dívají se na bolesti s plesem: Můj duch posud často omdlévával, Ale anjel ambrou v kalichu Pokaždé mu posilnění dával; Vstoupila sem do pekla jen k cíli Tomu, aby naši bez hříchu, Cuzinci pak bez výmluvy byli. [322]
613.
Když sme vyšli– ještě přede branou Když sme vyšli– ještě přede branou
 Vidím klečet starce slepého, Vlasů bílých, roucha černého, Potokem mu selzy k nohám kanou; Bil se v persy, kořil s opykanou Vinou skutku svého bludného, Žel mi bylo jeho tklivého Losu, i jdu k němu na zeptanou: „Padam do nog, ja sem Polak Gliński“ Glinský? – hotujte se k odjezdu, Dnes se končí byt váš nehostinský; I hned sem ho k dceře jeho vzala Odtudto, a vedla na hvězduhvězdu, Která co voz pro nás tu už stála.
614.
Tak hle známost krátkou ale jistou Tak hle známost krátkou ale jistou
 O těch světech sem ti podala, Nediv se, že více poslala Z nebe sem ti, nežli z pekla listů; Ach, a mámli vyznat pravdu čistou, Najvíc i z těch, jež sem opsala, V peklo jen zlost Němců veštvala, Těchto věčných Slávy ancikristů: Nebo to se musí dáti Slávě, Že lid její k Bohu náchylný, Tichý, dobrý, při moudré je správě; A když vtip můj rovné s rovným slípá, Tak se mi zdá býti rozdílný Němec a Slav, jako dub a lípa. [323]
615.
O vy bratři, o vy sestry sladké, O vy bratři, o vy sestry sladké,
 Co ste živi ještě na zemi, Prosím volných uší přejte mi, Ať vám přidám naučení krátké; Varujte se onné cesty hladké, Kterou Ďábel protkal sítěmi, Aby na ní zrádce s dušemi Lapat mohel do své pasti vrátké: Poďte sem hle příklad sobě bráti, I k těm dobrým, i k těm šibalům, Učte se svůj národ milovati; Hučte Tatry hlas ten k Horám Černým, Hučte Krakonoše k Uralům: Peklo zrádcům, nebe Slavům věrným! [324]
[Dodatek z vydání r. 1845.]
[Mezi znělku 229. a 230.]
V letu tomto nové vidění zdá V letu tomto nové vidění zdá
 Mně se, ve vojenském obleku Totiž dolů horou v outěku Maďárská tu valná pádí jízda; Milek shůry posměch na ni hvízdá, Dole Němci tepou ve vzteku, A pak dohnavše až po řeku Do Vltavy metali ji hnízda: Od Vallonů ti a od Bavorské Zběři hnaní co prach uskoci Maďaři jsou z bitvy bělohorské, Betlen Gábor slal je od Budína Na bojiště Čechům k pomoci, A ti prohry pervá byli vina.
[Mezi zn. 236. a 237.]
U Mladona když já, na rozkoše U Mladona když já, na rozkoše
 Přátelské zván, sem se radoval, Co za kousek Lel mi ukoval? Letěl k Sále nade Krakonoše; Navrátiv se v larvě listonoše Do příbytku směle vburcoval, A mnemně psaní jakés daroval, Nikdo, jen já, nepoznal to hoše: S papírem ten list byl zlatokrajným Ode Slávy Dcery v obálce Zelené a s pečetěním tajným; Hosté těmi rozplesaní činy Odměnili toho zchytralce Podavše mu koflík Mělničiny. [1a]
[Mezi zn. 397. a 398.]
Ze samých hlav anjelských se složí Ze samých hlav anjelských se složí
 Nyní oltář zde, zbor prelatův Vůkol něho, nádob, ornatův A knih svatých množství u podnoží, Před ním koná slavné služby boží Bradatých dvé Slavo-Dalmatův, Jeden skví se bleskem šarlatův, Druhého čest biblí v rukách množí: Ten byl Papež v Římě, jméno mu je Čtvertý Jan, a tento Stridonský Jeronym, zde svatojmenec, sluje; K tomuto sem zvláštní díkou jata, Nebo v Glagolitův Slavonský Překládal on jazyk písma svatá.
[Mezi zn. 404. a 405.]
Hřebtem k tomu zboru obrácený Hřebtem k tomu zboru obrácený
 Byl muž pohádkový na straně, A ač lesk se svítil od zbraně, Předce tmou a mhlou byl ochmuřený; Pohled měl tak do hvězd zahloubenýzahloubený, Že stál ani nám se neklaně, Jakby o celého podmaně Světa v mysli plán kul rozšířený: Velectěná matko! starožitnost, Jména, čin znám jiných reků všech, Ale kdo jest tato tajná bytost? „Waldstein jménem německým on sluje, Velký voják ale malý Čech, Proto i zde jenom cizincuje.“ [2a]
[Mezi zn. 512. a 513.]
Před odchodem na krajišti zde mi Před odchodem na krajišti zde mi
 Zraky z toho nebes tělesa Ještě přes povětří do plesa Propastného padnou dolů k zemi; Ai co uzřím? modřinami těmi Ohnivý vůz se a kolesa Vzhůru vznášeti sem v nebesa, Eliáš v něm seděl s druhy třemi: Jozefi to, církve nadzíratel, Jenž tím více od svých rodákův Ctěn byl, čím víc zlehčen od nepřátel; Stareček ten nese v pravé ruce Stížnosti a prosby Slovákův Oslyšané, před trůn světa soudce. [3a]
Dodatek z vydání r. 1852.
Mezi znělku 39. a 40.
Abych pak běh zrychlil kroku svého, Abych pak běh zrychlil kroku svého,
 A při tom si času uspořil, Koupil sem si stroj, jejž utvořil V Manheimě Drais roku přítomného; Jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého Prospěch vtip tu v jedno zatvořil, Aby člověk ni noh nemořil, A se vyhnul smerti pádu zlého; Dräsina se volá od nálezce, Za půl hodiny lze přijeti Z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce; Ona nejen lásce krátí dráhu, Než jak tělo učí deržeti Tak i ducha vždycky rovnováhu.
Mezi zn. 61. a 62.
Nejen zvláštní v blízkost její plete Nejen zvláštní v blízkost její plete
 Krásy příroda, zem, hájové: I ti najvětší ji mužové Otočili tvoji Němcův světe! Zde je Herder, Wieland, Schiller, Göthe, Tento v těle, oněch duchové, V jejich středku Ona, v parkové Zahradě co růže pyšně kvete: Sám Bůh shernul ze všech stran sem valem Všecky výbory a ozdoby Této perle za skříň, za šperk, za lem; Kdyby vše, co vůkol ní jest, mělo Slavské serdce a řeč, všecko by Živé, mertvé jen jí ke cti znělo. [1b]
Zlatá Lado! stříbroluký Milku! Zlatá Lado! stříbroluký Milku!
 Jdite od nás toho večera, Bychom zde u hrobu Herdera S nábožností klaněli se chvílku; Od Hermana po dnes v hřích a mýlku Proti Slávě téměř veškera Padla pod jménem krev Deutschera, Dub jen jednu má k ní vonnou bylku: Kant a Wieland nemá národnosti, Klopstock němým, Schiller studeným Jest k nám, ne ty kněže člověčnosti; Tys byl pervým Slávův, na vzdor zvyku, Obrancem a chvalcem vznešeným, Začež přijmi od nich čest a díku!
Z Vinar skerze Chotu šel já z rána Z Vinar skerze Chotu šel já z rána
 Navštivit tu všech škol královnu, Totiž v Slukodole výchovnu, Založenou někdy od Salzmanna; Philantropin byla ona zvána, Znamenáť to Lido-milovnu; V síň, chrám, tělocvik i knihovnu Vedla vlídnost jejího mne pána: Krásnéť, dím, vše, co tu oko vidí, Ale prosím učte milovat Dítky ty zvlášť najbližší jim lidi; Ústavy ty jsou jen treperendy, Dokud nečlověcky němčovat Bude Němec Slavjany a Vendy. [2b]
Mezi zn. 69. a 70.
Jsili zde již, odkrý věkův hroby, Jsili zde již, odkrý věkův hroby,
 A rci: který kníže, vojvoda, Aneb jaká jméno příhoda Dala Lobdě, Jeně v ony doby? „Ve rtech Němců přešla v nezpůsoby Pravá obou jmen těch příroda, Lobda Lobeda jest Sloboda, Svoboda pak od bohyně Svoby; Mé jest město Gana Jana Jena, Jak i Janiculum ve Vlaších, Janus Henil totožná jsou jména; Všecko toto z egyptského manství Převedeno býti od našich Mojžíšů chce ku slavskému panství.“
Mezi zn. 106. a 107.
Letní čas byl, větřík vůně dýchal, Letní čas byl, větřík vůně dýchal,
 Rozkošný den nade výřečnost, Každý do zahrady v společnost Od starého Knebla zvaný spíchal; l já hry se hráti neostýchal, Kde všech stavů krásná zmatečnost, Ano v našeho se serdečnost Kruhu, sám ten „Velký pohan“ míchal: Po svačině volné byly sledy, A když pozlatily červánky Večer, my sme vešli do besedy; Tu já říkal, Ona po mně psala, Götheho pak Musa Zpěvánky Do němčiny naše překládala. [3b]
Mezi zn. 108. a 109.
Procházka je z Jeny do Gospody, Procházka je z Jeny do Gospody,
 Byl ples chasy v háji nedělní, Professorové též náčelní Poctili ty zábavky a hody; Oken, Fries, Hand, Eichstädt o původy Vsi a jména význam zřídelní Vedli dlouho rozpor herdelní: Kollár zde! i zvertnou ke mně chody; Velikáť mi čest to, milí Páni! Posud měli los my, bývati Žalující jen neb žalovaní; Teď Slav soudcem! dobře, čas jest k tomu! Gospoda můž tak se opsati: Že zde Němec podruh, Slav pán domu.
V Radigastě vsi té blízko Jeny, V Radigastě vsi té blízko Jeny,
 Ke cti bohu tomu hostinu Ustrojil jsem, pozvav družinu Mnohých Němců, vzácné muže, ženy; Pouze slavských dáno drahé ceny Jídel i vín celou rodinu, Slavská hudba i ples, cizinu Vytevřeno odtud, vyjma stěny: Obrazy je Vendozhoubců řadem, Medvěd, Ptáčník, Gero krášlily, Gunther, Riddaj, Ekkard za Konrádem; Přišlí hosté ověsivše hlavy Kradmo ze síně se tratili, Až já sám jsem zůstal s dcerou Slávy. [4b]
Mezi zn. 113. a 114.
Ty, co Jenu ovlažuješ, říčko, Ty, co Jenu ovlažuješ, říčko,
 Od ljutosti zvána Lutora, Dřív než rozloučí nás prostora Krutá, tvé se skryji ve krovíčko; A když přijde umývati líčko Vtělená ta v kráse pokora, Nech ji Rusalek tvých obora Obklíčí a mně dá znameníčko; Uneseme preč ji v okamžitku, Římané jak někdy Sabinky, Aneb český Břetislav svou Jitku; Odtudto bych k Sále, k Labi, k Baltu, Mořem k Dunaji, kde Serbinky, K Váhu, navzdor komus, dcerku vzal tu.
Mezi zn. 420. a 421.
Široko teď otevřite bránu, Široko teď otevřite bránu,
 Zvolám, Helikonu strážcové! Dva sem najmilší mi zpěvcové Přicházejí, z Rus a od Balkánu; Sladkoť býti cítěnu a znánu, A hle tito noví hostové Jsou mé školy zdární žákové, Milující celost víc než stranu: Chomjakove! Utěšenoviči! Přijmite ten triumf od Slávy, Za Jeku ty, ty zpěv za Orličí; Zpěv váš obou celým nebem hýbal, Řeřavěl ním strop i podstavy, Jakby hvězdy žhoucí Vesuv líbal. [5b]
Mezi zn. 424. a 425.
Nevím, co tvé serdce na to poví, Nevím, co tvé serdce na to poví,
 Že jsem kostel ten i maličkou Ozdobiti dala kapličkou, Svěřivši ji snažně dozorcovi; V ní se Skřítkům mladosti tvé hoví, V ní jsou naše barvy s truhličkou, Malby, zvláště Vděčnost s Písničkou: Hanusovi to a Vieriovi! Těmto nikdy nezapomenutým Učitelům tvojim v malířství I já úctu vzdávám citem hnutým; Oni tiché krasoumy vplyvem Okrášlili lásku, básnířství, Celý život nám, co božským divem.
Mezi zn. 430. a 431.
Okruh sochy té blesk stolic krásil, Okruh sochy té blesk stolic krásil,
 Na nichž zákonův a právnictví Mistrové, zde vede přednictví Slav a císař, Makedonský Basil; Repkov pak, co Sasům práva hlásil Ukradším nám slavské dědictví, Čacki, polského syn šlechtictví, Všeherd, co práv dráhu v Čechách razil: Najmladší, však znatel všeho Slavstva, Jestiť MaciejowskiMacieiowski, našeho Co psal polsky Dzieje Prawodawstwa; Ale ještě čeká muže Sláva, Jenžby národu tak velkého Nejen psal, než uskutečnil, práva. [6b]
Mezi zn. 464. a 465.
Neučená já když tam se vedru, Neučená já když tam se vedru,
 Zřím tu z Paříže též Cousina, I řku, ač mi kulhá frančina: Krásno, býti, zvláště k vědám, štědru! Chystán právě jeho pro kathedru Slavskou byl list, místo, jistina, Anoberž i pyšná stavina Z dříví palmy voňavé a cedru; A když, aby olivový kladla Věnec, ruka má se povystře K čelu, tato slova z ust mi padla: Přijmi vděčnost tuto ministře! Slavjan, chceli řeč a národ znáti, Musí z vlasti v cizinu se bráti.
Mezi zn. 489. a 490.
Vůkol stánkův těchto les a chvoje, Vůkol stánkův těchto les a chvoje,
 Nikoho tu z našich rodáků, Za stromy však zříti cizáků, Jakby hráli v skrývačku si, dvoje; Ej proč uvést v paláce dlíš svoje, Matko! přátely ty Slováků? Vždyť jsou z počtu hrabat, vojáků, Němců těch, co vedli za nás boje! „Není všecko zlato, co se blýští: Werinhar ten, a ten Gundachar Válčili sic slavském na bojišti; Než ne láska k nám a k Rasticovi Hnala úskoky ty, než jen svár, Pomsta a hněv proti Ludvíkovi.“ [7b]
Mezi zn. 493. a 494.
Od cizincův těchto matka výškou Od cizincův těchto matka výškou
 Vedla po stezce mne zkvětilé Ke kumanské slavné Sibylle, Která zde má třínoh s doupnou chyžkou; I hned přišla s prorockou svou knížkou, Vykládat nám losy zavilé: „Že prej cestit ještě zdařile Po Vlachách máš – se mnou tovaryškou! A tam odkrýt zjev ten dějesoudný: Že to Slávy kraj, řeč, kmenové, Co svět derží za cizotu bloudný; An prej Ona, Hetrurie Umbri, Sabini, Řím, Volskové Naši jsou, než celá Italie!“
Mezi zn. 522. a 523.
Klec tu stínil strom a jeho čnící Klec tu stínil strom a jeho čnící
 Haluze i šíří listové, Kde hnizd pelno, v nich též ptákové Do vlastního hnízda nečistící; Šlechticové maďarizující Slovenští, zlášť tvoji zemkové Košut, Vachot; potom Čechové Šuselka a Šejnoh klamající: Z Paříže ten nevzájemník polský, Tavjanský Rus, mystik v Lusanně, Jozipovič hrabě Turapolský; A víc ještě sov i dudků čpících, Tak neb jinak, doma, postranně Smrad a nečest Slávě působících. [8b]
Mezi zn. 529. a 530.
Než ne nosních jen, i jazykových Než ne nosních jen, i jazykových
 Kop se mnoho tuto hemžilo, Více než jich z pávů strávilo Na hodech se v Římě Lucullových. Ježibab dvé je, co práčky, v nových Parostrojech ze špin mydlilo, Jeden se mi spatřit trefilo, Který přijel z ust sem vévodových: Když byl v lázních, slovenské mu děvy Květy stlaly, pěly ve slohu Pospolitém v poli krásné zpěvy; Tázán, jak ta pocta líbí se mu: „Já ten národ vystát nemohu!“ Řeknul švábsky ke komonstvu svému.
Mezi zn. 530. a 531.
Halljuk! éljen! pozor na orací! Halljuk! éljen! pozor na orací!
 Zněli z jedné čárdy hlasové Hetumogerů, kde vnukové Stoličnou svou měli congregací; Helmeci se dále k slovu vrací: „Ona víc než všickni Němcové, Mongol, Tataři a Turkové Škodila nám její lyrou hrací; „Ona – tato Slávy Dcera –“ hromně Třeštil novinář ten beťarský, A tu šípím, že řeč byla o mně; By mu tento čemer maďarský Přestal, velím as tři za lyžice Podati mu ostré čemeřice. [9b]
Mezi zn. 535. a 536.
Jakýs vepřík přivázaný k dubu, Jakýs vepřík přivázaný k dubu,
 Z Lipska od lip a škol Lipšťanských Přišlý, na žaludech germanských I zde válí se a pase hubu; Jest on toho míšeného snubu Syn mých Lužičanů krajanských, Co v pers vlastních matek slavjanských Zatínají ostrost svého zubu: Rouhači ty Polska! Wuttke – Vůdka, Pověz: nepadáli z lípy med Sladčeji než žalud do žalúdka? K útěše mé však, ten, co má dozordozor, Dí, že bude tu jen sedem let Tento sorbský Nabuchodonozor.
Mezi zn. 567. a 568.
Nad pomořím dvoukřídlými vraty Nad pomořím dvoukřídlými vraty
 Jde se do pekelné zbrojnice, Tu jsou skladem všaké ručnice, Meče, hroty, koule, štíty, mlaty; Mezi nimi i kord, při němž zňaty Plamenem mých očí zřenice, Vůdce náš jej kopnul s lavice Na zem, odtud do Styxu mé paty: Jménem ď Anthes-Heckeren byl značen, V souboji že prohnal Puškina Básníře, jest hozen do těch mračen; Puškine! dím v roztoužení horce, Sláva na tobě blesk, ruština Utratila nové doby tvorce! – [10b]
Mezi zn. 574. a 575.
Právě vhod, dím, slyšíc průvodníkem Právě vhod, dím, slyšíc průvodníkem
 Zpomínané město Levoče, Kde pak jest to Uhrů otroče, Jitřenky co bylo žalobníkem? „Na zemi slul kluk ten Kramárčíkem, Než pak ze Slovenska vykroče Zde se přemaďarčil v Satóče, Zač i velkým stal se úředníkem: Pět má služeb: ulic zametače, Žlabočistce, kochů škrabáka, Obšívkáře, hader prodavače; Dva si k boku přivzal tovaryše, Pulského, dle rodu Poláka, Henzelmanna z poněmčilé Spiše.“
Bohadle! co tomuto se děje? Bohadle! co tomuto se děje?
 Takliž Demokrit i v Tartaře? An co hledím jemu do tváře Veždy se jen směje, směje, směje; Arci chladný smích ten hrůzu věje, Takže nevím, zdali lékaře Potřebuje čili hudbaře, Veselostí plesati snad chtěje; „Němec jménem, Slovák rodem, Maďar Serdcem, Gemerčan Thais, kněžský syn Jest ten Slávů posměvač a smradař; Řehtá se tu ve bdění i spání, Neb, co mister úšklebků a špin, Odsouzen jest k věčitému smání.“ [11b]
Mezi zn. 593. a 594.
Vzhůru na chlum toho vysokého Vzhůru na chlum toho vysokého
 Verchu, stezkou kyprou, vinutou, Opět Vídenčana s pokutou Německou jít vidno trestaného; Nese totiž psa on prašivého Na svém hřbetě hlavou nahnutou, Pode houžvou k herdlu připnutou Skerze Jira, kata Táborského: Dryáčník ten v Cestopisu smilnost Mladých Rakušanů mravností Zval a slavský stud mu sluje vilnost; Jméno Schultes zní tím za doktorem, Z Vídně vyobcován v tichosti, V Landshutě byl léků professorem. E: sf; 2002 [12b]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Trattner, Mátyás; Károli, István
(V Pešti tiskem Trattnera a Károliho.)

Místo: Pešť

Vydání: [3., s tímto titulem 2.]
(Úpelné vydání)

Počet stran: [325]+[3a]+[12b]