145. V skrytu tichém, kde ji nikdo nezná

Jan Kollár

145.
V skrytu tichém, kde ji nikdo nezná
V skrytu tichém, kde ji nikdo nezná
Vůle ušlechtilá působí, Zřídlu čistému se podobí, Jenž svět blaží do jeskyně vlezna;
Jeho vlahou tu se přelíbezná Duha, onde louka ozdobí, Ono plní hroznům nádobí, V moři zmizí, díků nenalezna: Nebudou snad i mé pominulé Darmo k hrobu kráčeť šlepěje, Skutek bude co teď jenom vůle; Byť pak v příštím jaře času dítek, I jen jedna přešla krůpěje Mého žití v jiné duše kvítek. [156]