Ai zde leží zem ta, před okem mým selzy ronícím,
Někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stoj noho! posvatná místa jsoujsou, kamkoli kráčíš,
K obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled.
Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
Jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou
V těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.
Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
Zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
O věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
O krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
Od Dunaje k heltným Baltu celého pěnám:
Krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozíval,
Ai oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk.
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?
Zardi se závistná Teutonie, sousedo Slávy,
Tvé vin těchto počet zpáchaly někdy ruky.
Neb kreve nikde tolik nevylil černidlaže žádný
Nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
Tenten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
[3]
Nechť ruky, nechťby jazyk v okovy své vázal otrocké,
Jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných.
Ten kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,
Po světě nešťastnou války pochodni nosil:
Ten porobu slušnou, buď Goth, buď Skýta, zasloužil,
Ne kdo divé chválil příkladem ordě pokoj.
Kde ste se octly milé zde bydlivších národy Slávů,
NárodyNárody, jenž Pomoří tam, tuto Sálu pily?
Sorbů větve tiché, Obodritské říše potomci,
Kde kmenové Vilců, kde vnukové ste Ukrů?
Na pravo šíře hledím, na levo zrak bystře otáčím,
Než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá.
RciRci, strome, chráme jejich rostlý, pode nimž se obětné
Dávnověkým tehdáž pálily žertvy bohům:
Kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města?
Jenž pervý v severu zkřísili tomto život.
Jedni učíce chudou Europu plachty i vesla
Chystati a k bohatým přes moře vesti břehům.
Kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných,
Více ku poctě Bohům nežli ku zisku lidem.
Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem,
By klas neslo zlatý, brázditi lůno země.
Lípy tito, svěcený Slávě strom, vedle pokojných
Cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich.
Muž syny města učil stavěti, v nich vesti kupectví
A mlaď svou učily tkávati plátno ženy.
Národe mistrovský jakové pak máš za to díky?
Rozšklubaný hnusné zpotvořenosti věnec.
Jak včely med zavoníc kradné se do úle cizého
Hernou stádně a pak matku i dítky bijí:
Tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý
Soused ovil těžký smutně o hardlo řetěz
[4]
Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slavenka,
Už hlaholem zpěvná ústa umlukla němým.
Kde z mramoru stály hromného paláce Perůna,
Z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá.
Kde k nebi své věžila staroslavná Arkona týmě,
Zlomky drobí teď tam hostě cizého noha.
Rozbořené želejí zdi chrámů Retry pověstné,
Kde čněly.čněly, už ryje tam hnízdo si ještěr a had.
Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná
Brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky.
Řeč ho cizá zarazí ze rtů a tváři slavenské,
Zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí.
Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým,
Místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas.
Jak dvě řeky, spojilo když i jich vody jedno řečiště,
Předce i po drahné cestě je barva dělí:
Rovně tylo zmatené násilnou národy vojnou,
Až posavád loučí dvůj očividně život,
Odrodilí synové však své sami matce začasto;začasto,
Bič macechy hříšné oblizujíce, lají.
Nejsou ni Slované životemživotem, nejsou ani Němci,
Půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.
Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských,
Koňský na vznešené vsterkna Olympy ocas.
Tak porušil zištný Europčan dva světy Indů,
Za vzdělanost vzav jim cnost, zemi, barvu i řeč.
Národ i čest zmizeli, s jazykem bohové zde zanikli,
Jen sama zůstává příroda nezměněna.
Les, řeky, města a ves,ves změniti své jméno slavenské
Nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není,
O kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého?
Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic?
[5]
Kdo rce to nám místo, kdo cedil svou někdy za národ
Krev Miliduch, kdo na něm sloup mu památky složí.
Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně,
Válčícím Slovanům Kruk po slovansku velel.
Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav,
A v pokoji štastnou zákony řídil obec,
Už jich více není! s rachotem surového rekovské
Články jejich zhoubný láme oráče lemeš.
Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnost,
Ve mhle sivé těchto zřícenin upně vyjí.
Upně vyjí, že osud posavád se smířiti váhá,
A vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění.
Jak muselo v tomby studené být k národu sardce,
Jenžby tu selz jak nad kostmi milenky nelil.
A však umlukni tichá, na budoucnost patři, žalosti,
Osluněným rozptyl mráčky myšlének okem.
Najvětší je neřest v neštěstí láti neřestem,
Ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.
Ne z mutného oka, z ruky pilné náděje kvitne,
Tak jen může i zlé státi se ještě dobrým.
Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svesti nemůže,
A zmatenost jedněch často celosti hoví.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,
Co sto věků bludných hodlalo, zvertne doba.
[6]