Doma.
Cit blažený dnes plní duši moji,
mně v očích září, plane na líci:
tu před mým zrakem známá střecha stojí, –
jsem opět doma, v rodné vesnici!
V mou duši táhne upomínka sterá,
jak v známé hnízdo když se vrací pták –
a zdá se mi, jak bylo by to včera,
kdy v rozchodu mi steskem vlhnul zrak.
Ač z dlouhé řady osmnácti roků
dnes v duchu čítám léto za létem,
vše jako dřív se jeví mému oku –
a já se cítím opět dítětem.
Na sever v dáli modrý věnec tvoří
a vstříc mi kyne dlouhá řada hor,
v před Hasenburk jak předvoj Středohoří
ve skalním hávu hledí nad obzor.
Hrad na něm pustý, bouři časů vzdorný,
zas jako druhdy v mého dětství dnech
svou věží bílou, černou lidomorny
báj vypráví o skrytých pokladech.
24
Kde pod lesem tok řeky volně běží,
mne opět vítá známé údolí,
na lukách kostel s bílou kyne věží,
dál nízké vrby, štíhlé topoly.
Kde vábilo nás děti svými dárky
na lukách jaro, květy poseté,
šum opět známý slyším od Oharky,
jak druhdy zníval ve sny dítěte.
Kryt zelení zas břeh mi kyne z blízka,
kde o každém jsme hnízdu věděli,
do svazku s klokočem kde vrba nízká
nám skytla proutky v květnou neděli.
A jako dřív, kdy s city radostnými
jsme rozhoupali zvony před roky,
ten jejich zvuk zas v duši tklivě zní mi,
tak slavný, vážný, smutný, hluboký.
Mé srdce zas, kde střecha doškem krytá,
týmž dětským citem bije u dveří, –
táž péče otcovská mě opět vítá,
táž ve svou náruč láska mateří.
Zřím všecko tak, jak bývalo tu kdysi, –
týž květ se opět v okně rozvíjí,
týž na stěně můj svatý patron visí
s Ježíškem v ruce, s bílou lilií.
25
Vše jako dřív před osmnácti lety,
kdy křížek máť mi vtiskla na čelo,
kdy při rozchodu stísněnými rety,
bych hodným byl, se v pláči zachvělo...
Vše jako dřív. – Jen za zdí u kostela
kříž nový kryje tělo zemřelé
a na mé hlavě první vlas se bělá
a první vráska brázdí na čele...
26