II.
LEGENDY.
[51]
Čtyřicet mučeníků.
„Tradiderunt corpora sua in
mortem, ne servirent idolis, ideo
coronati possident palmam.“
Antifona.
Ve kraji arménském dnes vladař Agrikola
dle vůle císařské trest na křesťany chystá.
„Do města Sebasty vás Licinius volá,
v arménských krajinách kdož vyznávají Krista,
by jeho zřekli se a vzdali před mou tváří
česť bohům posvátnou a zápal na oltáři!“
Tak Agrikola děl a hlásat káže všude;
kdo z Krista ctitelův, ať z okolí či z města,
česť bohům odepře, ten před soud pohnán bude
a smrti ortelem jej ruka jeho ztrestá. –
Byl rozkaz vynesen. Den sotva minul třetí,
čtyřicet vojínů zří vladař přicházeti.
„Tak jako před soudem kdys apoštolé svatí,
víc Boha poslušni než co nám člověk velí,
co císařovo jest, my chceme jemu dáti.
My vůli císařskou vždy proti nepříteli
jsme věrně hájili svou krví a svým tělem, –
leč nyní císař sám jest naším nepřítelem!“
53
Vstal vladař rozzuřen a hněv mu v duší vzrůstá,
když řada vojínů lak mluví ústy všemi;
i děl: „Nechť kamením všem rozbita jsou ústa,
by více nerouhal se jazyk jejich němý!“
Byl ortel vykonán a smělou jejich řečí
jsa vladař popuzen trest vyřkl ještě větší.
„Císařem pohrdli, – ať cítí přísnost vládce!
Své bohy zapřeli, – ať zkusí jejich hněvu!
Na rybník zamrzlý odveďte tyto zrádce,
kdež vojskem střeženi ať stojí bez oděvu
noc celou na ledě, až ztuhnou na mrtvoly!“
Tak stráži vojenské zněl rozkaz Agrikoly.
A vladař doložil: „Kdo zkrotiv odpor marný
na místě popravním se Krista ještě zříká,
nechť z ledu vystoupí do blízké ohřívárny,
jež ohněm vyhřáta ať stojí u rybníka!“ –
Čtyřicet vojínů jde k poslednímu boji,
jich ústa krvavá v té modlitbě se pojí:
„Nás, kteří v bolestech se k tobě, Pane, znají,
jest počtem čtyřicet. Je svaté číslo naše!
V tom počtu Hospodin dal zákon na Sinaji,
jest Kristem posvěcen i postem Eliáše;
i nás tu čtyřicet jej utrpením světí, – –
ó dej nám dosíci všech korun čtyřiceti!“
Noc tichá, mrazivá. Sníh po krajině všudy,
jen ledná hladina se leskne na rybníku.
Kol ohně ve spánek již složili své údy
54
ti, kteří střežili čtyřicet mučeníků.
Jen strážný jeden bdí u popraviště brány
a v němém úžase zří tiše na křesťany.
l vidí pojednou, jak nahá jejich těla
zimou se chvějící a zbavená již síly
zář stkvělá, nebeská jim náhle obestřela,
jak s nebe andělé se dolů k zemi chýlí
a lesklé koruny z těch trpitelů řadou
třiceti devíti na hlavy jejich kladou.
Děl strážný k sobě sám: „Věc podivná to věru!
Vždyť jest jich čtyřicet, – kde jest ta čtyřicátá?“
Leč sotva domyslil, – tu vidí v nočním šeru,
jak zradiv ostatní z nich rychle jeden chvátá
v tu stranu rybníka, kde ohřívárna stojí, – –
neobstál v zápase a ztratil palmu svoji!
Sám strážný nevěděl, co nitro jeho ruší,
proč ruka klesá mu a zbraň mu k zemi padá, –
paprslek milosti to září v jeho duši
a na led vábí jej, kde mučeníků řada...
Jde k stráži vojenské, jež v spánku sobě hovíhoví,
a zbudiv soudruhy k nim praví těmi slovy:
„I já jsem křesťanem, – to vladařovi rcete!
Bůh pravý křesťanů mě volá s nebes trůnu,
bych vrhl od sebe ty vaše bohy kleté
a v zápas poslední rád spěchal za korunu!“
A tělo obnaživ již na led kráčí chvatem –
a řada vojínův zas byla v počtu svatém.
55
Noc celou na ledě se chvěli mučeníci...
Než slunce ranní zář svit prvý vrhla na ně,
klid smrti spočinul na ledové jich líci
a spjaty k modlitbě již ztuhlé byly dlaně...
Jich oko ztrnulé tam k nebes výši zírá,
kde všecky spojila jim společná všem víra.
56
V areně.
Hřímavým potleskem se chvěly stěny,
když Perpetuu vedli do areny;
kol v davu pokřik jásotu zněl mnohý
před děsným zjevem divokého býka,
jenž Perpetuu béře na své rohy
a něžným tělem po areně smýká;
pak v divém letu k předu dál se žene
a v písku nechal – tělo obnažené.
Ač bez hnutí tu leží v popravišti
již blízka smrti, mrtva do pola,
ač hasne zrak, z ran četných krev se prýští, –
přec Perpetua v hoři nevolá.
Jen rukou zraněnou, z níž krev se řine vřelá,
v šat tělo v písku cudně obestřela...
* * *
Když tento děj jsem v knize četl kdysi,
já dojat byl a zamyslil se v duchu
a jiné postavy zřel nahé rysy,
jež davem bloudí moderního ruchu.
57
Ji naleznete v hluku společnosti,
svou nahotou v prach šlape city svaté,
i v umění má ctitelův teď dosti.
A po jméně té postavy se ptáte,
již vedle světice vám péro moje skytá?
Zní takto: „Frivolita!“
58
Legenda o sv. Felicitě.
Sbor křesťanů, – tři muže a dvě ženy –
že mrzké pověry je tíží vina,
zas v sobě hostí žalářové stěny,
zas k slavnostem se chystá Karthagina,
a zpráva radostná zní v městě celém,
že zazní divadlem řev dravých šelem.
Pod zemí v temnu žalářové cely
zní v zpěvu vážném hlasy mužů, žen.
To křesťané tam chvály Bohu pěli
v noc poslední, jež od smrti je dělí,
že žalářník byl ze sna probuzen
a naslouchá jat divnou zpěvu mocí,
jenž z hloubi země zvučel temnou nocí.
V tom divný zvuk zní k sluchu žalářníka,
zpěv umlká, v šum zmatený se mění, –
tam dole kdosi náhle hořce vzlyká!
Vstal žalářník a spěchá do vězení
a za branou, když prošla doba krátká,
ve vzdechy pláč se mísil – nemluvňátka.
Zjev podivný se zraku jeho skytá:
Dav odsouzenců v těsné směsici
a v středu jich tam žena Felicita
k svým ňádrům tiskne dítko plačící,
na tváři bol se mísí v něhu sladkou, –
hle, v temnu vězení se stala matkou!
59
Byl dojemný ten pohled v žaláři,
vzhled rodičky, pláč dítka usedavý,
že pohan cítil slzu na tváři
a s pohnutím pak Felicitě praví:
„Když vzdycháš teď, co počneš si, ó ženo,
až leopardů děsné postavy
svůj divý běh před tebou zastaví,
až tělo tvé v prach bude povaleno
a davem zazní pokřik jásavý?
To hrozné divadlo teď tobě skryto, –
až uzříš je, – co počneš, Felicito?“
– „Čím děsíš mne, to v svaté čekám touze,“ –
tak sklepením zní slova její temně.
„Co trpím teď, to trpím sama pouze
a naříkám, jak všecky ženy země, –
tam se mnou jiný trpět bude ve mně,
za něhož já tam spolu trpět budu.
Já neděsím se bolestí a trudu,
před spárem dravců, popraviště místem, –
vždyť za Krista tam trpět budu s Kristem!“ –
Klid velebný jí z bledé zírá tváře,
když Felicitu vedou ze žaláře;
ta, která včera smrti odpor kladla,
dnes pevným krokem kráčí do divadla.
Jí nevyloudí slzy do oka,
v tvář zděšení ni vzdechu v její ústa
zrak zvědavý a vřava lidu pustá,
když v před se řítí šelma divoká,
ni děsný řev a dravce pohled litý,
jenž v písku smýká tělem Felicity,
60
ran bolesti, proud krve ni meč kata,
když před sebou zří druhů těla sťatá,
ni nemluvňátka pláč a bolné vzlyky...
Tak v smrti Kristus sílil mučeníky!
61
Legenda o kolébce sv. Kristiny.
Kde jaká modla ze stříbra či zlata,
v prach v domě svém je povalila všude
a mučenictví touhou rozehřáta
jich střepinami podělila chudé.
Však za to Kristina trest velký trpět bude!
V žár na kolébku ze železa žhavou
již položili pannu s něžnou lící
a nad plameny v muce před popravou
ji kolébali jako dítě spící.
Tak otec pohněván trest vyřkl nad světicí.
Na rudém kovu ve kotouče dusné
kol zahalena v bolu panna sténá:
„Ó kolébejte jen, ať nemluvňátko usne, –
jsem opět dítě a ne více žena:
Vždyť teprv před rokem já tajně byla křtěna!
Kdys u kolébky zřela moje matka,
sen blaživý jak v líci mé se zračí, –
62
leč chvíle blaha byla pouze krátká, – –
já ze snů svých se probudila v pláči.
Dnes na vždy usne duše nemluvňátka, –
však ze sna pravdu zříti bude sladší:
Sbor panen Kristových, jenž za Beránkem kráčí!“
63
Smrt sv. Doroty.
„Non ideo laudabilis virgi-
nitas, quia in martyribus re-
peritur, sed quia ipsa mar-
tyres faciat.“
Sv. Ambrož.
Stkvost kryli vzácný v města šumném reji
Dorus a Thea druhdy v Caesareji, –
svou Dorotheu, dívku mladých let.
Zjev její vábný podiv budil všady, –
jak duše ctnost, tak řídké těla vnady,
tvář spanilá, hled oka, něžný ret
a k sobě poutal všecky
ten úsměv na líci tak nevinný a dětský.
Ten pohled vábný, půvab něžné tváře
se pojednou stal poutem pro vladaře,
jenž na křesťany krutá pouta měl;
a pohled ten, jenž utkvěl v jeho duši,
mu ve dne klid a v noci spánek ruší, –
on vřelou touhou k dívce zahořel
a známo bylo městu,
že vladař Dorotheu zvolil za nevěstu.
Leč v odpověď když slyšel tato slova,
v zášť změnila se láska vladařova
a trpký úsměv kolem úst mu hrál:
64
„Ku lásce tvé jest srdce moje chladné!
Jím, vladaři, již dávno jiný vládne,
je celé k sobě na vždy upoutal;
v něm láska plane čistá, –
za svého ženicha jsem zvolila již Krista!“
Den celý vladař chmurně mračí čelo,
pak promluvil, co v duši jeho vřelo:
„Nuž měj si, panno, svého ženicha!
Sám s ním tě spojím ve objetí sladkém, –
smrt v popravišti tobě bude sňatkem,
ať srdce tvé víc po něm nevzdychá!
Však potupy a hany
bych pomstě průchod dal, – mám zákon na křesťany!“
S úsměvem na tváři, ne v žalu, pláči,
Dorotka v poutech k soudní síni kráčí,
kde vladařem sbor soudců svolán byl.
Jí svatý zápal v hloubi oka plane,
když nástroje zří k mukám uchystané,
kdy s přísnou tváří soudce Theofil
k ní mluví těmi slovy:
„Proč, panno, zdráháš se být chotí vladařovi?
Když bohatství, čest, rozkoš tobě kyne,
proč v dětském vzdoru štěstí hledáš jiné,
proč za mrtvým zrak tvůj se ohlíží?
Co vábí tě v tom náboženství novém,
jež původ má pod tesařovým krovem,
a jehož tvůrce visel na kříži?
Rci, panno, jakou cenu
tvůj Ukřižovaný ti chystá za odměnu?“
65
Dí Dorothea: „V ráje luzném kraji,
kde růže kvetou, sladké plody zrají,
kde vábí luhy věčnou zelení, –
tam duše čisté věčná láska čeká,
zdroj rozkoše, cíl touhy pro člověka,
jíž vášeň nekalí, čas nemění,
tam Kristus, ženich sladký,
co v světě ztratily, jim stokrát vrací zpátky.“
A s ochotou se k smrti panna chystá,
když soudce dí: „Nuž měj si svého Krista!
Meč provodí tě ráje do zahrad!“
Když svatou pannu vedou na popravu,
k ní Theofil svou ještě chýlí hlavu:
„Ty růže rajské viděl bych tak rád!“
A v smíchu volá za ní:
„Ta z ráje jablka mi pošli k ochutnání!“
Za městem v poli klečí panna svatá,
dlaň klade v dlaň a hlavu pod meč kata...
V tom tichne šum, dav žasem umlká – – –
Hle, pacholátko k Dorotce se sklání
a v něžném klíně dětskou drží dlaní
tři růže bílé a tři jablka
a s usměvavou lící
svým zrakem andělským zří k svaté mučednici.
Ta k pacholátku slova její byla:
„Jdi do města a hledej Theofila!“
I mizí v davu nebeský ten zjev.
Ťal mečem kat ve vzmachu prudkým rázem, –
66
jen tichý vzdech – a hlava klesá na zem;
ve bílý sníh se řine rudá krev
a stydne líce bledá...
A v městě pachole již Theofila hledá.
Již soudci v klín, – ač venku zima všade, –
tři jablka, tři bílé růže klade
a v řeči té svou zvedá k němu líc:
„Dle tvého přání, Dorotčiny rady
ti plody nesu rajské ze zahrady,
kde panna svatá kyne tobě vstříc.“
A z Theofila zraků
zjev krajů nadhvězdných již mizí ve oblaku.
Zří soudce plody krásy nevídané,
zří růží květ, z nichž rajská vůně vane
milosti kouzlem jemu do duše...
Vstal Theofil, dí vladařovi směle:
„I já teď věřím v Krista Spasitele,
jenž mluví ke mně v rajské předtuše!“
Než den se s nocí pojí,
sám jako mučedník již ztrácí hlavu svoji.
67
Matouš Kramer.
U Breitenfeldu pušky dozněly
i děsná mluva děl a ztichla boje vřava.
Kraj krví zbrocen, dýmem setmělý, –
jím vojsko císařské se v divý útěk dává.
V ryk vítězný zní vůkol vzdech a ston,
leč hlasů bolestných kdo dbal by na bojišti?
Vpřed kyrysníkům velí Torstenson, –
nad těly raněných již palaše se blyští.
Voj císařský strach v útěk pobádá,
po lipských planinách se v zmatku žene k předu, –
jeť na útěku celá armáda
před jízdy palašem a halapartnou Švédů.
Pluk Veblův z pola na bojišti zbyl,
zpět prchá jeho díl, až v trysku šavle zvoní;
leč jaký zjev to k nim se přidružil?
Kněz v jejich zástupu na bílém jede koni.
Šat jeho tmavý s větrem zápolí,
v dlaň jednu řemení, kříž v druhou tiskne ruku.
Toť Matouš Kramer, řádu z Loyoly
ve válce kazatel a kaplan toho pluku.
68
Klid kláštera a život askety
za službu raněných před puškami a děly
kdys u Jičína změnil před lety
a hrůzy válečné za poklid svojí cely. –
Když jeli tryskem kolem kupy těl
a k předu ostruhou své hnali koně štvané,
své jméno Kramer volal uslyšel
a zvuky bolestné: „Ó zastav! zastav, pane!“
Hlas prosebný mu k sluchu doniká:
„Pro rány Ježíše, jejž držíš ve své dlani,
stůj, otče můj, slyš zpověď hříšníka,
jejž břímě zločinů tu tíží v umírání!“
Tak jímal bol a raněného vzlyk,
že Kramer v soucitu již svého koně staví;
hle, na zemi tu sténá plukovník,
proud krve zarudlý se s jeho řine hlavy.
O život vlastní kněz se neleká,
v zem’ krví zkypřenou již kleká jeho noha,
on ví, jak drahou duše člověka, –
vždyť pro ni na kříži krev tekla jeho Boha!
A plukovníka duše kající
vin těžké břemeno před kněze duši skládá,
k svým ústům tiskne jeho pravici
a slza vděčnosti se v matné oko vkrádá.
69
I knězi kane krůpěj na líce
při slovech posvátných, jež drtí pouta kletá, – –
v tom zazněly kol zvuky polnice –
a mžikem opodál tu Švédů jela četa.
Vzdech poslední zní na rtu vojína,
dech smrti zavanul nad tváří jeho bledou,
zrak zkalený se k nebi upíná – –
a Kramra Švédové zpět do ležení vedou.
* * *
Boj dokonán. – Na breitenfeldské pláni
plá slunce ranní svit ve chmurný listopad.
Sbor zajatých tam stojí beze zbraní
a hovor ztlumený zní smutně z jejich řad.
Kol čety Švédů, zbraně krví rudé
a řadou na koních se lesknou kyrysy, –
soud zajatých tam nyní konán bude,
na jehož výroku jich život závisí.
V zář sluneční se mihly epauletty, –
sem kníže Lauenburg teď jede po poli,
kde Matouš Kramer stojí v předu četyčety,
a k řadám zajatců hlas jeho hlaholí:
„Buď ortel znám a vůle mého pána,
jenž voje pokořil a pýchu císařských:
Všem zajatcům má býti milost dána, –
trest jeho zakusí jen smělý tento mnich.
70
Byv postižen nad satanovým dílem,
teď smrtí odpyká za svoje zločiny.
Říš satanova budiž jeho cílem
a ze všech císařských – on umři jediný!“ –
Stál mlčky kněz a v zraku jeho tkvělo
mu kouzlo posvátné, když k nebi oči zved’,
když kníže sám již mířil v jeho čeločelo,
a tichou modlitbou se zachvěl jeho ret.
Své tělo žehná kříži ještě třemi,
jen malý okamžik – a rána zahřměla, – –
kněz Matouš Kramer mrtev klesl k zemi –
a píseň vojínů kol zněla veselá...
71
Dítě.
Legenda souvěká.
Kde pravdy záře plane věkovitá,
hrad andělský kde zvedá svoji bránu,
Lev třináctý dnes věrozvěsty vítá
do svého sídla v šerém Vatikánu.
Co prošlo let, ach, jak je dávno tomu,
kdy plni lásky z otcovského domu
v kraj neznámý, lid divoký kde žije,
přes mořská lada spěli na missie!
Teď k rodným břehům zavítali znova.
Pouť dalekou z té vykonali země,
kde podnes vrhá kletba Noemova
stín pomsty Boží na Chámovo plémě,
kde v mrákotách a ve porobě leží
prost světla víry národ veliký, –
přes moře širá pluli od pobřeží
z Ugandy krajin dálné Afriky,
by novou sílu ve křesťanstva zdroji
zas čerpali pro těžkou práci svoji. –
Teď s vážnou úctou před papežem stojí.
Běd, svízelů, všech břemen, útrap tíhu
a jiskru lásky, která duši chvátí,
kmet velebný zří v oku jejich pláti
i v jejich tváři, zprahlé sluncem jihu.
72
Tu v řadě kněží uzřel malé dítě,
jež s ostychem jim vešlo ve zápětí
a v středu jejich stálo rozpačitě;
to malý hoch byl – tmavé, černé pleti.
Po mořské pláni ku věčnému městu,
když v zemi rodné ztratil matku, otce,
byl stále druhem kněží věrozvěstů;
v pouť dalekou jej vzali za průvodce.
Pln bázně, úcty k vrchní církve hlavě
svým temným zrakem hleděl ostýchavě
a v duchu svém tu řeč si spřádal znova
o velkém Otci, který církvi vládne,
všem Krista věrným, co jich země chová,
ač sám je chud a země nemá žádné,
jenž bez boje a pouhým slovem řídí
ve světa dílech miliony lidílidí,
ač v bídě jen či v nádheře a zlatě, –
jak doma slýchal ve své rodné chatě.
Zří k němu Lev a v tichém zalíbení
mu hladí tvář i vlasy kadeřavé, –
leč náhle v údiv jeho tvář se mění,
když zřel, že dítě – nemá ruky pravépravé,
a v soucitu, se zaroseným zrakem
Lev třináctý se kloní nad mrzákem...
Pak jemu dí: „Kdes’ pozbyl ruky svojí?
Zdaž nehodou – či záhy snad již v boji?“
l roste soucit, údiv jeho vzrůstá,
za slzou slza splývá do očí,
když v rodné mluvě věrozvěstů ústa
řeč dítěte mu takto tlumočí:
73
„Že zřek’ se víry v bohy vylhané,
mně otce jali moji krajané;
když krví zbrocen vzdychal upoután,
já zřel, jak život prchá z jeho ran.
Že ctíti nechtěla jich mrtvé modly,
nůž čaroději v prsa matky vbodli
a mne když nocí vlekli v divém chvatu,
já viděl z dáli hořet naši chatu.
Co měl jsem rád, v noc jednu když jsem ztratil
a v širém světě zbyl tu osamělý,
i víru v Ježíše mi vzíti chtěli.
Děl čaroděj, k jich víře bych se vrátil,
když nesvolím, že klesne moje ruka –
a hrozil sekyrou. – Já volil muka! –
Kříž udělal jsem a pak pod sekyru
jsem položil svou ruku chvějící,
bych bez úhony zachoval svou víru, –
však za to ztratil – svoji pravici!“
Již domluvil a papež hlavu chýlí
nad černou tvář a v něžném objetí
ji k sobě vine na svůj talár bílý,
ji hladí, líbá, žehná dítěti,
hlas jeho chví se, v tichém pláči zniká:
„I já v svém žití objal mučedníka!“
74
V poušti.
„In solitudinibus errantes...
testimonio fidei probati sunt.“
Capitulum.
Kraj smutný byl. – Poušť slunce žárem zprahlá
pod klenbou nebes v širou dál se táhla
jak mořská hladina ve písku zdroji,
jenž jednotvárnou, žlutou barvu svoji
kdes v nedozírnu s modrem nebes pojí.
V tom kraji smutku, tesknoty a bídy,
kde vlastní bídu vidí člověk s žalem,
jen porůznu zřít bylo obrys palem
a v temné dáli vrchol pyramidy. –
Poušť klidná jest a ticho teskné všude.
Jen děsný Samum když svůj příchod věstí
nad obzorem ve mračno oděn rudé,
vždy žhavá země pískem zašelestí
a celá poušť se v mračna halí tmavá,
svůj žlutý šat zas pískem zasypává
a v tichý kraj, když s nocí den se snoubí,
řev krále dravců slyšet v pouště hloubi.
V ten pustý kraj, kam nikdy nedolétá
ruch života, šum davů, vřava světa,
jak plachá zvěř a jako psanec kletý
muž jakýs prchl před dávnými lety,
75
když Decius, svých rádců vášní štvaný,
svůj krutý zákon vydal na křesťany.
Dřív šťastný praefekt Deciovy říše, –
teď jako křesťan trpí za Ježíše.
Co v světě měl, vše vzal mu osud vratký:
caesara přízeň, hodnosti a statky
i lásku ženy, dětí, otce, matky, – –
vše padlo v oběť katanova díla, –
jen víra v Krista ze světa mu zbyla.
Let dlouhou řadu žil zde osamělý.
Pod tíhou stáří již se nohy chvěly,
čas vrásky vetkal na osmahlou líci,
kde v klidu posvátném dvé očí plálo
v ten smutný kraj, kde radosti tak málo;
vlas řídký, dlouhý, k šíji splývající
ve bílé vousy pojí se a vplétá
bez účesu a neholen již léta.
l oděv zvetšel na rameni kmeta;
šat nový v poušti urobil si z lýka,
jenž před úpalem chránil poustevníkapoustevníka,
a chudé stromy, které v poušti stály,
mu poskytly své dřevo na sandály.
Ve stínu palem stála jeho chata.
Pod suchým listem její prosté střechy
zde ducha hroužil v rozjímání svatá,
své tužby, přání, modlitby a vzdechy
slal k nebesům a štíhlé kolem palmy
když dlouhé stíny kladly za večera,
76
kdy světla vzplála na obloze sterá,
pěl písně duchovní a svaté žalmy.
Pak v duchu svém, když ležel na svém loži
a přemítal, jak ztuhlé údy složí
kdys při smrti zde ve klín pouště chudé,
jak opuštěn tu v písku ležet bude, –
vždy vzdechl klidně: „Děj se vůle Boží!“
Jen zeleniny byly jeho stravou;
i stromů haluz skytla mu své plody, –
však nouzi trpěl nedostatkem vody.
Džbán z hlíny pouště urobil si pevný,
v němž vodu nosil sobě do poustevny.
Vždy z rána koná cestu namahavou,
ač slunce žár nad jeho plane hlavou,
ač vetché tělo klesá trýzní žhavou,
ač noha v písku noří se a pálí, –
se džbánem v ruce ke studánce v dáli.
Kdys od pramene s vodou v ruce jedné
jsa opřen o hůl po té cestě bědné
zpět k poustevně se vracel za poledne.
Pod břemenem se nohy jemu chvějí
a s tváře kane krůpěj za krůpějí.
Tu náhle staví krok svůj namahavý
a rozhořčen sám k sobě takto praví:
„Hle, jaký bloud jsem! Tolik dní a roků
proč cestu vážím namahavých kroků
v kraj daleký pro vodu ke prameni?
Jak marnou jest ta chůze moje denní!
77
Svou chatu k studni postavím si blíže –
a vody dosti mám pak bez obtíže!
Ba věru, bloud jsem!“ – vzdechl sobě z nitra
a doložil pak: „Stavět počnu zítra
své obydlí tam u pramene v blízku!“
V tom tiché kroky slyšet bylo v písku.
Muž velebný, šat na rameni bílý,
krok za krokem jde stopou jeho tiše,
nad knihu zlatou svoji hlavu chýlí,
ve stránky její slova jakás píše,
cos vábného mu v zraku jeho plane.
Stál v údivu kmet před ním valnou chvíli,
zřel, něha rajská jak mu z tváře vane,
pak otázal se: „Pověz, kdo jsi, pane?“
– „Jsem anděl tvůj a píšu v tyto stránky
tvůj každý krok, jejž konáš od studánky;
neb každý z nich svou před Bohem má cenu
a zapsán bude tobě za odměnu
do knihy této nebeskou zde řečí.
Čím kroků víc, – tím radost bude větší!“ –
Tak mluví zjev a mizí opět náhle.
Sám poustevník tu v poušti siré, zprahlé
se džbánem v ruce v udivení stojí –
a novou sílu cítí v duši svojí.
Zas klidným okem hledí ve kraj pustý
a v duši zkojen andělskými ústy,
že z kroků svých kdys klidit bude jistě, –
78
svou poustevnu na starém nechal místě
a jako dřív tou cestou namahavou,
ať slunce žár nad jeho plane hlavou,
ať vetché tělo klesá trýzní žhavou,
ať noha v písku noří se a pálí, –
zas pouští chodil ke studánce v dáli.
* * *
Kdy malátnost se v duši loudí skrytě,
kdy radost hříšná vábí ve své sítě,
kdy zklamaná zří duše moje v žalu,
jak všednost boří stavbu ideálů
a břímě prací z lásky ke člověku
kdy lhostejnost jen klidí místo vděku,
kdy mysl klesá, v duši trpkost vniká, –
já v duchu svém zřím v poušti poustevníka,
jak pod svým břemenem jde cestou tiše
a každý krok jak za ním anděl píšepíše,
a mysl kleslá tou se kojí řečí:
„Čím práce víc, – tím radost bude větší!“
79
Hrozen.
„Quam bonum et quam iucundum
habitare fratres in unum!“
Versic.
Let plných šedesát, kde město bylo Skéta,
již Makarius žil a trávil dni a léta
ve bdění, v modlitbách a odříkání světa,
nad písmem posvátným ve stanu pouště prostém.
Chat nuzných opodál se dlouhá táhla četa,
v nich druzi modlitbou se mrtvili a postem,
v nich učili se ctnostem.
Jak často zadumán to Makarius cítí,
že s dlouhou řadou let se blíží konec žití,
že s druhy na poušti se musí rozloučiti!
Ach, zdali vytrvá, jež vedla je v ta místa,
ta láska bratrská, až v zemi bude tlíti,
v jich shodě vzájemné tak nezištná a čistá?
On zkoušku jim teď chystá.
Ze krajů úrodných v ta místa nehostinná
kýs bratr zavítal a do chudého klína
v dar kmetu položil dnes velký hrozen vína.
A v pravdě obrovské to révy byly plody,
80
jak v zemi Kanaan, kdy k slovu Hospodina
do krajin otců svých kdys Israele rody
šly přes jordánské vody.
Po ranních modlitbách, kdy na východě svítá,
kde chata nejbližší pod listem byla skryta,
své kroky zaměřil tam svatý eremita.
Dí k svému soudruhu, když vkročil na prah cely:
„Zde přijmi, bratře můj, co láska má ti skytá!“
A těžký před sebou již druha oči zřely
plod révy uzardělý.
Zří k daru udiven, jej přijati se brání, –
leč hrozen obrovský kmet v jeho nechav dlani
zpět k svojí poustevně se vrací pustou plání.
Noc prošla nad chatou; než hořel východ v zlatě
a v poustevníka tvář svit slunce padl ranní, –
dar svého opata již nesl ve svém šatě
zas ku sousední chatě.
Však cestou zpáteční hned sobě ve zápětí
v lán pouště žlutavý zřel druha svého spěti, –
to hrozen poustevník zas nesl – v chatu třetí...
Tak celou osadou tím poctili se darem
ti pouště synové a Makaria děti, –
jich lásky oheň plál víc pouště suchopárem,
než slunce se svým žárem!
A v řadě na poušti kde poslední jest chata,
od druha eremit vzal hroznu zrna zlatá
a v důkaz úcty své je schoval – pro opata.
Tak z pouti daleké se vrátil hrozen zpátky
81
a Makarius v něm zřel srdce láskou spjatá,
plod svého života, plod jednoty zřel sladký.
– – – – – – – – – – – – – –
Ó moji soudruzi! Vám píšu tyto řádky!
82
Makariova rada.
V chýš Makaria, v místa lidu skrytá
zavítal kdysi mladý eremita.
Kde život v poušti vedl osamělý,
jej Makarius vítá do své cely.
„Slyš, otče můj,“ – tak starci jinoch praví, –
„klid svojí duši hledám bez únavy.
Jdu za štěstím jak dítě za motýlem,
však pouze pel vždy setru v křídle bílém.
A pod rukou, jak chvělo by se strachy,
zas letí dál mé štěstí, motýl plachý.
Ač vykonám, co svědomí mi vnuká,
mír z duše mé vždy plaší lidská ruka.
Ať vážím slova, střežím svoje činy,
vždy nedostatky vidí na mně jiný.
V tvou, otče, moudrosť naději svou kladu, –
já přišel k tobě prosit za tvou radu.“
83
Dí Makarius vážně k jinochovi:
„Ten pustý kraj sám dnes ti radu poví.
Kde v blízku poušť se mrtvých kostmi bělá,
tam, bratře, spěš, – haň ona mrtvá těla!“
V poušť jinoch kráčí s udivenou lící,
kde pochováni byli poustevníci.
Když mezi rovy svého došel cíle,
zří kosti v písku, vidí lebky bílé.
l spílá jim a tupí je a haní
a již i kámen chví se v jeho dlani.
Jim přeje zmar, by tlely bez památky, –
pak v opatovu chýš se vrací zpátky.
Vstříc jemu z dáli Makarius volá:
„Nuž jaké hlasy zaslechl jsi z dola?“
– „Z jich mrtvých úst já neslyšel ni slova.“ –
„Tož vrať se, bratře, vrať se k mrtvým znova!
Když k potupám a k haně byli hluši,
snad chvály zvuk je z klidu jejich vzruší.“
Jde jinoch zpět zas ke svatému poli
a chválí mrtvé, zve je apoštoly.
84
Nechť ve mramor se jméno jejich vpíše, –
jsou hodni slávy, hodni nebes říše!
Leč marně volá, marně mrtvé chválí,
dál mlčí poušť, jen vytí slyšet v dáli.
V tom za ním opat eremity ptá se:
„Co řekli nyní mrtví po tvém hlase?“
Dí poustevník: „Já marně volal na ně!
Klid zachovali ke chvále i k haně.“
A stařec vážně k jinochu se kloní:
„Slyš moji radu: Jdi, – buď jako oni!“
85
Sen.
„Eleemosyna a morte liberat et ipsa
est, quae purgat peccata et facit inve-
nire misericordiam et vitam aeternam.“
Tob. 12.
Byl Petr celníkem, měl pole, luka, lesy,
dům plný přepychu, kol zahrady a sady,
měl hlučný život rád a zábavy a plesy
a v kalu neřestí rád hledal hříchů vnady.
Den za dnem ubíhal tak život jeho mladý.
Po noci probdělé ve spánku pohroužen
pod stromem fíkovým měl Petr tento sen:
Od světa radostí, od pokladů a zboží
kdys v noci krutá smrť jej oddělila v ráz;
hle, duši andělé již vedou na soud Boží,
v sluch jeho doléhá již přísný Soudce hlas:
„Ze svého života ať Petr účet složí!“
Na váhu ukládá již ruka anděla,
co v světě vykonal v té dlouhé řadě let,
od dětství života až v léta dospělá,
až k noci probdělé, kdy hýřil naposled.
Zří Petr ku váze svým zrakem bez naděje
a hrůzou děsí se a úzkostí se chvěje, –
vždyť vidí před sebou zlé pouze skutky všade,
jež anděl před Soudcem na levou misku kladeklade,
86
a tíží poklesků a hříchů jeho žití
již miska na vahách se v propast pekla řítí,
jež kletby zoufalé se chvěje děsnou vřavou...
Tu anděl přistoupí a s prosbou ve zraku
kus chleba na váhu, na misku klade pravou,
jejž kdysi almužnou dal Petr žebráku.
I vidí s úžasem, – dech úzkostí se tají, –
jak náhle misky tíž, jež hříchy v sobě chová,
v svém letu stanula již pekla na pokraji.
Vstal Soudce na trůnu, dí k Petrovi ta slova:
„Jdi, bídný, vrať se zpět a počni život znova!
Čím zhoubný váhy let ti zadrželo nebe,
tím obmyj viny své!“ –
A Petr probuzen
svým zrakem ztrnulým zří dlouho kolem sebe
a v duši rozjímá, zda pravda to či sen.
I vidí známý kraj, – svá pole, luka, lesy,
dům plný přepychu, kol zahrady a sady – –
Co dřív ho těšilo, to hrůzou teď ho děsí,
když sobě vzpomíná, jak zmrhal život mladý,
ve bláto neřesti jak vlákal srdce jiná,
jak na tom bohatství, jež vůkol vidí všude,
lpí skvrna podvodu a lichvy těžká vina.
Šel Petr ve svůj dům – vše rozdat mezi chudé.
V šat oděn kající kraj rodný opouští,
na temném východě než světlo vzplálo rudé.
Kdes jako poustevník prý zemřel na poušti.
87
Ansgarův sen.
Svatý Ansgar ve svém mládí
podivný měl věru sen:
Zbloudil cestou. Letem pádí
v pustém kraji kolem lesa,
když tu náhle k zemi klesá
v bahno celý ponořen.
Marně volá ve svém hoři,
marný jeho pláč i hněv, –
hloub a hloub se noha boří,
v bahno již se ruce šinou, – –
ale jaký za planinou
podivný to vidí zjev?
Krajina to v luzné kráse
květinami posetá,
řadou jimi ubírá se
paní sbor a sličné děvy
s tváří, v níž se blaho jeví,
něha ráje prokvétá.
Blahý cit se v duši množí,
žasem prchá jeho žal, –
vidí v předu Matku Boží
88
a tam za ní – pohled sladký! –
vidí tvář své mrtvé matky,
kterou tak byl miloval!
Ale jaké hoře chová
teskný výraz na líci?
Bez hnutí a beze slova
smutně hledí k svému synu,
který marně nad bažinu
vztahuje svou pravici.
Ach, jak rád by z toho kalu
spěchal k svojí matce v před!
Ale marně v hořkém žalu
s tváře jemu slzy kanou,
marně matku milovanou
jmény volá dětských let!
Padá, klesá, tone, hyne,
v bahno již se ponoří...
V tom Maria rukou kyne
a ret její korálový
k Ansgarovi těmi slovy
sladkým zvukem hovoří:
„V bahno hříchu, milé dítě,
svět a mladost bujará
k žalu matky zavedly tě.
Prchej světa nepokoji,
najdeš zase matku svoji,
matka svého Ansgara!“
89
Ze sna již se Ansgar budí, –
prchl sen, však zůstal bol.
S pevnou vůlí ve své hrudi
odřeknuv se světa vnady
věrozvěstů plní řady –
seveřanů apoštol.
90
Legenda o vlku.
Když nebe září, tmí se zem’,
před Matky Boží obrazem
dlí žena Peregrina;
jí v nitru bolesť hluboká
proud slzí loudí do oka,
kdy hvězdy planou s vysoka,
v té prosbě ruce spíná:
„Ó naděje má jediná,
pros za mne svého u Syna,
ať slyší prosby vřelé!
Ať shlédne na mne, sirotu,
a sejme z duše tesknotu,
dá syna mému životu,
jak Anně Samuele!
Jeť všecko pro mne bez ceny,
stav, rod i život vznešený,
můj palác i mé statky, –
když mne jen hostí jedinou,
když ruce dítka nevinou,
když nezní komnat tišinou
to sladké slovo matky.
91
Když syna Bůh mi udělí,
až dojde ve věk dospělý,
jej službě oddám Krista!“ –
l plesá žena v duchu svém, –
již dítko nosí pod srdcem
a v sladké touze nocí, dnem
si něžný oděv chystá.
Leč v děsu, hrůze, úžase,
když v brzku matkou stala se,
jí v prsou výkřik zmlká –
a studený pot na čele
zří ku kolíbce nesměle,
ret chví se místo pocele, –
hle, porodilať – – vlka!
l roste vlk rok za rokem,
prch’ z domu v letu divokém,
kol po ulicích vyje...
Zjev tento syna jediný
jest hanbou svojí rodiny,
jest hanbou rodu Corsini
i města Florencie.
Šla Peregrina za šera
kdys městem kolem kláštera,
tak zřela v udivení:
Kde v slohu portál umělém,
ve sloupořadí setmělém
před Karmelitů kostelem
vlk – v beránka se mění!
92
Ten pohled v sladké předtuše
cit blahý slal jí do duše,
že mizí hrůza děsná,
jež ducha trýzní v jeho snech,
že Peregrině tichý vzdech
se blahem zachvěl na ústech
a probudil ji – ze sna.
Duch matky děsné hrůzy prost
ne přelud víc, leč skutečnost
zří před očima svýma.
Ach, pohled ten víc neděsí!
Hle, v tváři úsměv hraje si
tam pod sněžnými nebesy,
kde malý Ondřej dřímá.
A nad kolébkou skloněna
den za dnem matka blažená
tím pohledem se kochá.
Jak vedle růže poupěti,
ve šťastném lásky objetí
tak léta prchla dítěti,
až vzrostlo na jinocha.
Leč jaký trud a jaký žal
před obraz matku připoutal,
proč pláče Peregrina?
Ach, pravdou byl ten děsný sen!
Syn její hýří v noc i den,
jej k sobě vábí vděky žen,
zpěv pustý, pohár vína.
93
Čest rodu, něžné lásky cit,
ctnost, víru, prosby – hříchem zpit
jak dětskou šlape cetku.
Zní o něm pověst daleká,
že zapřev pýchu člověka
ni podvodu se neleká
syn proslavených předků.
Když den se kolem sešeří,
zas před tou Božskou Mateří
tak vzdychá Peregrina:
„Jak v listí mráz kdy zavěje,
tak prchly moje naděje!
Já nemám více Ondřeje, –
já vlka mám, ne syna!
Jak Syn tvůj k lotru na kříži,
kéž k mému synu pohlíží,
jej vábí v rajské luhy!
Ó schyl se, Panno, k němu, schyl!
Snu mého děsný jeden díl
se k mému žalu vyplnil, –
kéž splní se i druhý!“
Ve vzdechy duše stísněné
kdos náhle matky ramene
se dotkl něžnou dlaní.
To zbloudilý byl její syn!
Pod velkou tíhou svojich vin
bled, mlčky, zvolna – jako stín
se k svojí matce sklání.
94
Zrak matka zvedá slzavý,
sen svému synu vypráví,
jejž v jeho dětství měla.
A Ondřej – sám to nevěděl,
proč zakryl tvář a proč se chvěl,
proč v jeho duši stesk a žel
a v oku slza vřelá...
Noc prošla, hvězdy pobledly.
Ve chrámě na modlitbě dlí
vlk dravý, – viny sčítá...
Když jitro vzplálo s dennicí,
se svatým klidem na líci
spěl v matky náruč chvějící
syn Ondřej, – Karmelita.
Máť objav svými rameny
v šat oděn hrubý, žíněný,žíněný
v zdi kláštera se vrací.
Tam našel proti hříchu lék:
své jméno řádu do stránek
ten něžný z vlka beránek
psal modlitbou a prací.
95
Šťastný pád.
„Bonum mihi, quia humi-
liasti me, ut discam iustifi-
cationes tuas!“
Ps. 118, 71.
Měl hojně bohatství a muž byl urozený,
měl statnou postavu a sličného byl těla,
ve zraku žár mu plál, že mnohé srdce ženy,
když v snědou jeho tvář se časem zahleděla,
vždy v tužbě ztajené pak mocným bilo vzruchem;
mrav uhlazený měl vždy Petr Gonzalez
a dobrý vkus i vtip a nadaný byl duchem, – –
jen jednu vadu měl, – že nežil jako kněz!
Vždy dlouho do noci hrou krátil sobě spánek,
za stolem bohatým rád míval řadu hostí,
měl v honbě zálibu a v hluku radovánek
svou kojil ctižádost, – blýskat se v společnosti.
Tak Petr Gonzalez v proud rozkoše se vrhal,
ač Kristu zasvětil své práce léta všeckavšecka,
a hřivnu za hřivnou jen kratochvílí mrhal, –
pod rouchem duchovním se kryla mysl světská.
Kdys v době vánocí ve slavný Páně den
ve kruhu přátel svých – mělť lichotníků dosti –
jim Petr oznámil jsa vínem rozjařen,
že právě povýšen byl k velké důstojnosti,
96
že k dalším hodnostem mu připravena cesta,
že hoden tento den, by slavném ve průvodu
ve středu přátel svých jel ulicemi města,
by všichni zvěděli o poctě jeho rodu.
Do ulic Astorgy ve stkvostný oděn šat
se svými soudruhy již vyjel na svém oři
a za ním zástupem lid roste odevšad
a Petr s pýchou zří, jak v úctě se mu koří,
jak rukou kynou mu, své obnažují hlavy.
Tak Petr Gonzalez jel v slávě mezi davy.
Na volném prostoru když jeli po náměstí,
tu hrdě vzpřímil se, vzal uzdu, trhl pěstí
a svojí ostruhou hnal koně v pyšný cval, –
však v citu marnivém se věru nenadál,
že v žal se promění tak záhy jeho štěstí!
Chtěl plnit obdivem, kdož spěli kolem něho,
leč komoň vzepjal se – a shodil pána svého
a zbaven otěží ve trysku dále chvátá –
a Petr Gonzalez – pad’ v jámu, plnou bláta...
A celý ponořen tu Petr v bahně leží,
a vůkol hlučný ryk, smích zvučí vesele,
když Petr na povrch se vzhůru dere s těží, –
i luza směje se i jeho přátelé.
Ach, co by za to dal, ach, co by nevzal za to, –
od hlavy ku patě jen bláto, bláto, bláto!...
Jím tak byl obalen, že v obličeji rudém
znát ani nebylo, jak rdí se zlostí, studem.
Jak dlouhou byla mu ta cesta ulicemi,
kdy s tváří sklopenou se pěšky domů bral,
97
když místo pozdravů zřel všudy úsměv němý,
když za ním hluk a smích mu ve sluch doléhal,
neb místo soudruhů, již byli mu tak drazí,
jej s drzým posměchem jen luza doprovází!
V svém domě unaven v dlaň Petr hlavu kloní,
žal tkví mu na tváři a slzy kanou po ní.
Tak dlouho zadumán dlí v duchu se svým žalem
a všecko se mu zdá teď jako děsný sen, –
leč pravdu hlásá mu tvář poskvrněná kalem.
Pak s tichým povzdechem dí k sobě zasmušen:
„Zde, Petře, tedy máš, co pro tebe svět chová, –
nic víc, než přetvářku, nic víc, než sladká slova!
V tu licoměrnou řeč, v ten úsměv jeho hladký
tys’, Petře bláhový, vždy věříval tak jistě, –
hle, za vše, cos’ mu dal, ti posměch vrací zpátky
před četným zástupem a na veřejném místě!
Ty sám jsi zavinil, co stihlo tebe dnes.
Bůh chtěl ti ukázat, v tom povolání svatém
– ó řekni si to sám! – žes’ nežil jako kněz,
že ne tak tělo tvé pod pošpiněným šatem,
leč více duše tvá jest poskvrněna blátem!
Tak poznals’ bídu svou. Buď, Petře, tomu rád,
byl hořký tento lék, však šťastný byl tvůj pád, –
on zvedl mysl tvou od země nad oblohu!“
Tak Petr Gonzalez zas přiveden byl k Bohu.
98
Lotharovo přijímání.
I.
Lothara krále postrach jímá,
že zbaven trůnu, v klatbu dán!
Tu hrozbu nese posel z Říma,
již vyřkl papež Hadrian.
By dbal své cti a svého rodu,
ač list mu napsal varovný, –
on souložnici Valderodu
přec pojal místo královny.
Víc neodolá vášni svojí,
byť hrozil jemu papež sám!
Však o svůj trůn se Lothar bojí.
Co počne? – Zvolí lež a klam!
Z řad šlechty volá věrné druhy,
jimž souložnictví bylo vhod,
by v cestu na italské luhy
je přibral sobě za průvod.
A v rytířstva i panstva sboru
již míjí Franků dědiny, –
nechť papežskému svědčí dvoru,
že souzen má být – bez viny!
99
II.
Dav na kolenou hlavy sklání
před nejsvětější svátostí;
dnes Lotharovo přijímání
jej z klatby trestu vyprostí.
Již v moři světel oltář září,
král s druhy klečí v popředí, –
tu obrátiv se k jeho tváři
tak svatý Otec vážně dí:
„Ó mníš-li v pravdě o svém činu,
že smyšlený to ze msty děj,
co zvěst ti klade za tvou vinu, –
tož přistup sem a přijímej!
Však hoví-li tvá duše hříchu,
zlé vášni tělo bujaré,
než ruku vztáhnu do kalichu, –
ó vzdal se, – vzdal se, Lothare!“
Král zachvěl se... V té vážné chvíli
zří vinu svoji neblahou,
zří, kterak mnozí odstoupili
před Hadriana výstrahou.
Zří nad kalichem Tělo svaté,
kříž tiskne v zmatku na čelo
a „Non sum dignus!“ po třikráte
se v nitru jeho zachvělo...
100
Ač svatá bázeň v duši vzrůstá, –
zrak Lothar pozved’ nesmělý
a Tělo Páně v zrádná ústa
se svými přijal přátely.
A k zemi hlavu skloniv plaše
zpět kráčí v chrámu zášeří, – –
vždyť vzpomněl sobě na Jidáše
a na poslední večeři!...
III.
Král jede z Říma v rodné kraje
– jeť dosažen již cesty cíl! –
a ve tváři mu úsměv hraje,
že nad papežem zvítězil.
Jej odměna teď hojná čeká, –
tu cestu svízelův a běd
teď nahradí mu náruč měkká
a Valderodin kyprý ret!
By skryl svou vášeň zraku světa,
dál věru on se postará! –
Však ruka Boží metlu splétá
nad hlavou krále Lothara.
Když vyjet hodlá ze bran Lukky
za směrem svého domova,
tu četným druhům otěž z ruky
v ráz béře – rána morová.
101
A horečka jim jazyk pálí,
jenž přijal oběť přesvatou, –
smrť bez pokání svědčí králi,
co svatokrádců odplatou.
Pln bázně král i jeho druzi
dál v trysku jede krajinou
a bled a zdrcen v dojmu hrůzy
žal v nitru cítí nad vinou.
Leč v Piacenze klesá k zemi,
řeč ztrácí – mrtev do pola –
a bez pokání Lothar němý
byl k ránu – chladná mrtvola...
102
V kathedrále.
Kdys v zemi Franků za Filipa krále
– tak z dávných dob nám praví stará zvěst –
lid plnil chrám a v něm se tísnil stále,
když s výšin chóru v šeré kathedrále
sbor pěvců zapěl Bohu na počest.
Za zvuku varhan v místě lidu skrytém
když jejich píseň chrámem zazněla,
vždy srdce všech se chvělo zbožným citem,
všem zdálo se, že slyší nad blankytem
před trůnem Božím píseň anděla.
Když v postě kdysi o té lásce pěli,
jež lidstvu září z pěti svatých ran,
tu s úžasem a v podivení zřeli,
že k jejich písni pěvec neumělý
k nim přidružil se, – prostý venkovan.
Stál v jejich řadě, zbožně ruce spjaté,
cit hluboký mu plane na líci,
však jeho hlas tak ruší zvuky svaté,
že pěvců sbor se ve své písni mate, –
až náhle zniká v trapné směsici.
103
V zpěv zmatený se mění píseň tklivá, –
vše hledí k chóru v tiché nevoli,
sám král se zved’, na smělce rukou kývá, – –
leč venkovan dál svoji píseň zpívá,
zvuk chraplavý vždy více hlaholí...
V tom nevole se náhle v úžas mění, – –
hlas neznámý zní s výše nad davy:
„Co v duši skryto, – to Bůh jenom cení!
Před trůnem jeho došel vyslyšení
z těch mnohých pěvců – jen ten chraplavý!“
* * *
Zřím čtenáře, jak zklamán rukou mávne
nad těmi řádky s dějem podivným.
Nechť sám si hledá naučení mravné,
jak já je vyčet’ v knize starodávné,
když v mojí duši zvučel verš a rým!
104
Alvarez.
V Kordovu z daleka chudina spěchá,
kláštera plní se vchody, –
hostinná u města vábí je střecha
s nápisem: „Do nebe schody“.
Nemoc i zármutek, nouze a běda
u dveří kupí se v davu,
strážného anděla v klášteře hledá, –
Alvára ve bílém hávu.
Všeliké bolesti slzy on suší,
odstraní nesvár i vádu,
tělu dá úlevu, útěchu duši,
pro všecky dobrou má radu.
Almužnu poskytá, chudobu hostí,
vyléčí churavce bědné,
u něho naleznou bohatí, prostí
ochotu v noci i ve dne.
Šel kdysi Alvarez v řeholním šatě, –
v tom kdosi o pomoc volá, – –
nalezl u cesty v kalu a blátě
žebráka mrtvého z pola.
105
Ve tváři churavce vyhublé tahy,
dech smrti na čele bledém,
pod šatem zedraným z pola úd nahý
hnusným je obalen vředem.
S chuďasem Alvára pravice štědrá
v soucitu o plášť se dělí,
z bláta ho pozvedá na svoje bedra,
do svojí nese ho cely.
Ale tu pojednou ruka se třese,
udiven kroky své staví, –
vidí, jak v náručí cizinci pne se
stkvělá zář okolo hlavy.
Přemítá řeholník, – bdí-li či sní-li?
Kdo je ten ubožák cizí?
Žasne a diví se, – – náhle v tu chvíli
z rukou mu cizinec mizí.
V údivu samoten Alvár tu stojí,
ku předu nemůže z místa, –
vždyť nesl na rukou do cely svojí
samého – Ježíše Krista!
106
Bernardův kříž.
Šel s hlavou vztyčenou spjat těsně v okovy,
svým zrakem divokým kol vzdorně těkal v davu,
jenž pěsti pozvedal a klnul lotrovi,
když v středu žoldnéřů v před bral se na popravu.
Že zloděj, lupič, vrah, lze čísti v jeho líci, –
teď za své zločiny již kráčí k šibenici.
To bylo v podzimí, v den smutný, mlhavý,
na blízké návrší když k svému došli cíli,
kde kletby vzpomínku po sobě zůstaví
ten, který v osidlo již hrdlo svoje chýlí,
kde umře v zločinech, jež hyzdí žití celé, –
bez lásky, soucitu i bez vlastního žele...
Již provaz upevněn; – – tu v bílém hábitu
zjev náhle podivný ku popravišti kráčí,
muž vážný, velebný, a známka soucitu
i prosby dojemné se v tváři jeho zračí.
To svatý Bernard byl. Na rámě lotra sahá
a k soudci takto dí: „Ó dej mi toho vraha!“
Leč světci v odpověď tak soudce namítá:
„Byl kraje postrachem ten vrah a lupič smělý.
Krev jeho obětí tak často prolitá
107
má býti pomstěna, jak spravedlnost velí!“
Svým hlasem prosebným před užaslými davy
chopiv se provazu dál světec takto praví:
„Ó vím, že o pomstu krev volá nevinná!
Však smrť – to krátký trest! Jeť trestů hoden více!
Já delší uchystám na toho zlosyna,
než krátký okamžik na dřevě šibenice.
Žil dlouho v zločinu, – nechť dlouho bolest cítí!
Na kříž ho přibiju – a nechám ho tam žíti!“
– „Suď lotra tedy sám! Nechť pouta uvolní!“ –
Tak soudce rozhodl. Z pout ruce vyprostili,
a Bernard do rukou vzal roucho řeholní,
na rámě zlosyna svůj klade oděv bílý
a ruku vrahovu do svojí ruky bera
již středem zástupů jej vede – do kláštera.
Tam živě před oči mu staví jeho pád,
tam poutem modlitby mu jeho ruce spíná,
tam tělo třicet let jej učí křižovat –
a muže Božího tak činí ze zlosyna.
Co z prvu nerad jen, pak nesl bez obtíží
a shladil viny své na Bernardově kříži.
108
Legenda o blahosl. Klementu Hofbaurovi.
„ln patientia vestra possidebitis
animas vestras.“
Antifona.
Byl Klement ještě dítětem
a Jan ho tehdy zvali,
kdy v temné rakvi v černou zem’
na poli kříži posetém
mu otce pochovali.
Jej matka tiskla v objetí,
kříž dala v jeho ruce
a hořce štkala k dítěti:
„Ten otcem nyní bude ti,
jenž tuto zmírá v muce!
On ví, co chléb je chudiny,
Syn tesařovy chýše,
ač pán je všeho jediný,
ač nasil perly v hlubiny
a hvězdy v nebes výše!“ –
Když vedle otce druhý rov
kryl její mrtvé tělo,
syn nezapomněl matky slov, –
že otcem sirotků a vdov,
se v Polsce vyprávělo.
109
On zajde lidu do vřavy
i v palác bohatýra,
krok na tržištích zastaví
a po ulicích Varšavy
pro chudé dárky sbírá.
Lne k němu lidu prostý dav,
s ním šlechta úctu sdílí,
sám Polsky vládce, Stanislav,
na řeholníkův černý háv
řád orla připjal bílý.
Kdys hlučný karnevalu den
vše oděl do veselí
a z krčem, ulic, kaváren
zněl hudby zvuk i zpěvy žen
do Klementovy cely.
Kříž vtiskl Klement v pravici,
v šat zahalil se tmavý,
v dav přidruživ se hlučící
za pestrou šašků směsicí
spěl – do hospodské vřavy...
Zmlk’ žert a ustal tance ples,
i hudba rázem ztichá.
Co v šašků reji chce tu kněz?
Což hostit bude krčma dnes,
v den karnevalu, – mnicha?
Kde z venku panstvo za stoly
do přátelského kruhu
110
se v krčmu sešlo z okolí,
kýs’ šlechtic v tiché nevoli
zřel na svatého sluhu.
Byl otylý to venkovan,
žár vína plál mu v čele,
muž hrdý, prchlý dvorce pán,
měl hody rád i plný džbán,
vtip hrubý, žerty smělé.
Plál v oku zpitém hněv a zlost
za řeči řeholníka:
„Ó panstvo! Prosím za milost,
že ve váš rozmar divný host
v den karnevalu vniká!
Z těch míst, kde slyšet bídy hlas,
vzdech, pláč a lidské žaly,
kde smrť si chystá bujný kvas, –
já přišel, panstvo, mezi vás
o dárek prosit malý.
Zde plný stůl a žert a smích, –
tam smutek, prázdné dlaně
a slzy tváří ubledlých, – –
já, jejich otec, chudý mnich,
jsem přišel prosit za ně.
Řek’ Pán, jenž svými rameny
zde rozpjat ve svá muka,
že dojde svojí odměny
i pohár vody studený,
když dá jej štědrá ruka!“
111
Číš ke rtu podav šumící
děl pán: „Zde vezmi, mnichu!“
Vztáh’ Klement svoji pravici, –
leč pán mu naplil do lící
za veselého smíchu...
Stál chvíli mlčky bledý kmet,
pak z tváře uplvané
na smělce upjal vážný hled
a v bolu chvěl se jeho ret:
„To bylo pro mne, pane!
Tvá slina padla v moji skráň
a pro mne darem zbude;
mne, chceš-li, dále tup a haň, –
však prosím, kéž i tvoje dlaň
dá něco pro mé chudé!“
Tvář dvorce pána, jak tu stál,
se rděla hanby citem
a v duši pokoření, žal
– ó divný byl to karneval! –
a slza v oku zpitém...
Cit dobra, láska vítězí,
jež v nitru byla skryta.
Vstal od stolu, šel ku knězi
a měšec plný s penězi
mu v jeho ruce skytá.
A panstvo jako na povel
hned vstalo od svých stolů,
112
a kde kdo jaký dárek měl,
dal knězi, jenž se v blahu chvěl
a v udivení spolu.
Když Klement hojné za dary
zpět v celu bral se s díkem, –
vše k výši zvedlo poháry
a hlučně zněly fanfáry
i chvály potlesk bujarý
za svatým řeholníkem.
* * *
Ó církvi! Nevděk, trud a žal
máš za svá dobrodiní!
Jak bylo, – jest a bude dál!
Svůj život dal tvůj Mistr král, –
však svět ho zranil, uplval
kdys v Kaifášově síni!
113
POSLEDNÍ SLAVATA.
„Kde Abelard s Heloisou objímá se, –
sejdem’ se zase!“
Jablonský.
[115]
I.
Na zámku v Telči hlučno bylo z rána.
Den sotva svit’ a v ranní zaplál zoři,
ven zámku pán již vyjel na svém oři,
kde štěkot psí jej vítá po nádvoří
a do revíru k honbě uchystána
z Čech panstva družina i z okolí.
Již hnul se průvod; otevřena brána
a trouby lovecké zvuk hlaholí.
Ó sladko za jeleny hnát se v lesy,
kdy smavá jeseň táhne do polí,
kdy jitro podzimní své mlhy věsí
jak snubní závoj v lesní údolí,
jak do vrkočí lesů stuhy bílé!
Dnes Karel Slavata již došel cíle.
Kol zámku v skupinách se vlní davy,
kde hry a tance, hudby kratochvíle
se střídají den po dni bez únavy;
tu pěvců potulných je píseň baví,
tam šašků rolnička zní v žert a smích, – –
Jan Karel Jáchym zasnoubeni slaví
a v středu panstva, hodů veselých
tvář jeho září sladkou žití změnou, –
z Attemsu Klára bude jeho ženou!
117
Ó kouzlo lásky, která v duši klíčí
vždy prosta nízkosti a vášní sporů,
jíž kdysi Dante za svou Beatričí
byl unesen až k výši rajských sborů,
jež křídel sněžných blátem nepotřísní,
jež bílou dlaní k básníkově písni
tká verš a rýmy do snivého čela, – –
ty srdcem Slavaty jsi vládlo zcela!
Ať za večera seděl při poháru,
kdy větry táhly zasněženým krovem,
kdy plála síň ve žlutém krbu žáru,
ač v lesů loubí spěchal za svým lovem, –
vždy v sladké touze myslil na svou Kláru,
na sněžnou tvář, snil o rtu korálovém,
o zraku blankytném i plavém vlase.
Kdes v modré dáli jemu zjevila se,
kdy s hradu cimbuří zřel do daleka,
ta její dlaň, tak něžná, bílá, měkká.
Ve zvuku zvonů znělo jeho štěstí,
když naslouchal jich melodii z dáli,
ve květu zpozděném je viděl kvésti,
když na podzim již stromy opadaly,
a píseň lásky dojemná a vřelá
ve hloubi lesů zněla jemu vstříc,
když nad hlavou mu jedle zašuměla
a koruny se chvěly borovic.
Jen o ní drozd mu svoje sloky pěl,
když konvalinky zavoněly z jarajara,
a lesní roh kdy hvozdem zazvučel,
zpět ozvěnou mu znělo: Klára! Klára!
Ó ideální lásky šťastné chvíle!
118
Teď Karel Slavata již došel cíle;
dnes poslední se honba ještě strojí, –
pak zváti bude Kláru – na vždy svojí...
II.
To bylo v říjnu. – Lesů velikáni
svůj žlutý list již pochovali z pola;
stvol trávy uvadlé se k němu sklání
a zimě vstříc již kyne větev holá.
Pták zpozděný kdes druhy na jih volá
a zvonků květ, jež na pasece zbyly,
svým kalichem jak vyzváněl by lesu,
že v brzku kraj se v zimy náruč schýlí,
že konec vůně, konec písně plesu,
že v zápětí má jeseň rubáš bílý.
Má kouzlo své i doba resignace.
Tím steskem podivným, jejž podzim chová
a k duši tklivé mluvívá tak sladce,
se pohnula i duše Slavatova.
Když lesa šum, chlad ovanul ho stinný,
on oddělil se lovců od družiny.
Cos vážného se chvělo jemu v oku
a jako stesk mu tkvělo ve tváři,
když tichem lesním v ohlas jeho kroků
zvuk rohů zněl a štěkot ohaří.
Ten lesní klid, list padající k zemi,
dech jeseně, jenž táhne haluzemi
a do javorů babí léto věje,
myšlénky vážné tká mu do duše.
Zří v budoucnost již bratří bez naděje!
119
V té děsivé se chvějí předtuše,
že rodu jejich skončeny jsou děje,
kmen Slavatů že k svému konci spěje,
by v dějinách se nepovznesl více, –
tři jeho bratří zemrou – bez dědice!
Na prahu žití, na vrcholu štěstí,
ve květu mládí dvaceti dvou let
on jediný je rodu ratolestí,
k níž v naději dům Slavatů teď zírá.
Zlá předtucha však dnes mu srdce svírá...
Zda z ratolesti vzejde nový květ?
Či velkých činů dovršena míra,
jež vykonal kdys Vilém, jeho děd,
ta jeho rodu chlouba největší –
a celý kmen teď vymře po meči?
Kéž kvete dál ta sláva jeho činů
za otců víru, drahou domovinu,
kéž nevyhyne s ním a bratry třemi!
Ó jakou lásku chová k rodné zemi,
jež slavného mu odchovala děda!
Jak po ní toužil druhdy v Nizozemí,
škol vysokých kam vábila ho věda!
Kéž rodu jeho nebe zajít nedá!
Tak lesem snil a dumal místo lovu
ve směsi myšlének spjat vážným citem,
jenž z přírody táh’ v duši Slavatovu.
Již planou lesy červenavým svitem,
stín vrhá dlouhý sosna zelená,
vždy níž se chýlí slunce nad blankytem
a střelby z daleka zní ozvěna.
V tom pohnulo se cosi v houští skrytém –
a Karel parohy zřel jelena.
120
To „šestnácterák“ statný byl a smělý,
všech laní pán a postrach rodných druhů,
o něm si často lovci vyprávěli,
jen spatřit jej – měl každý za zásluhu.
Jak přimrazen na stezce před Slavatou
stál majestátně, jako lesů král,
a do parohů zdoby hlavu spjatou
nad lesní mlází hrdě pozvedal.
Stál zaražen, – leč okamžik jen krátký, –
stín zloby zaplál v jeho velkém oku,
pak v letu náhle v houšť se vrhl zpátky, –
však Slavata již míří k jeho boku.
V kraj tichý rána hlučně zahřměla
a kule rázem vnikla do těla.
Do trávy klesá tělo povalené
a za ním smečka ohařův se žene
a Karel Slavata jim v zápětí
ku raněnému spěchá zvířeti.
Však náhle jelen zved’ se na nohy,
dál v před se řítí v letu divokém
a na zad složiv svoje parohy
do lesa houští prchá před sokem.
Ať dere oděv ostružiny hrot,
po tváři raněné ať krev se řine, –
dál Karel pádí do zeleni stinné,
v před s ohaři se žene o závod.
Ať umdlévá a chábne jeho síla, –
v něm vášeň lovecká se probudila,
jež za jelenem pohání ho znovu, – –
on bez kořisti nevrátí se z lovu!
121
III.
Zněl zvonku hlas kdes ku klekání v dáli,
na nebi hvězdy listím prokmitaly
a lesův šeř vždy temnila se více,
když Karel znaven ustal od štvanice.
Pot s krví setřev se zarudlé tváře
zbraň opět připjal na svých ramenou.
Kam zašel? – Neví. – Volá na ohaře,
již marně slídí stopu ztracenou.
Jich družina se tulí k jeho šatu
a pána svého nutí ku návratu.
Však těžko cestu volit pro Slavatu
ve spleti křovin, kapradin a listí
pod kmeny stromů v temný podvečer,
kdy v křivolakém honu za kořistí
ve hloubi hvozdů ztracen její směr!
Les jak by snil. – Ni lístek nepohne se,
vše vůkol dřímá v spánku objetí,
had ve trávě, pták stromu na sněti.
Má jíti dál – či přenocovat v lese?
Ach, v zámku zmatek způsobil by plachý!
A jeho Klára? – Zmírala by strachy!
Když jemu směr se najít nezdaří,
snad najdou cestu jeho ohaři.
Zved’ pušku k líci. – Rána zaduněla, –
pak naslouchal, – dal ránu druhou – třetí, –
leč v odpověď jen ozvěna se chvěla
a hejno vran dál vyděšeno letí.
Za smečkou psů, jež kmitala se v šeru,
vždy dál a dál se svými průvodci
122
spěl unaven bez určitého směru –
a bloudil dlouho, bloudil do noci.
Tu zapad’ v houští schvácen, bez moci,
tu o pahýl, tam klopýt’ o kořeny,
tam klesl v bařině, tu mezi kmeny, –
až v nastražené suché zašed chrastí
v ráz pevnou půdu tratí pod nohama – –
a padá, klesá, – mizí ve propasti
vždy hloub a hloub...
To vlčí byla jáma!
Pod spletí chvoje na otvoru stmělém
hrob ukryt byl, hrob druži lesních šelem;
z jich doupěte nad strmý jeho sráz
je ovce spoutané sem vábí hlas.
Ó běda vlku, běda zvěři divé,
jež v tuto léčku spadne uchystanou!
Z ní na povrch se nedostane dříve,
až ztuhne v jámě pod myslivce ranou!
Teď jinou kořisť ve svém jícnu chová
ta propasť listem na dně zavátá, –
v ní poraněn, bez hnutí, beze slova,
ve tmě a hrůze leží Slavata
jak ztrnulý ve rovu hlubokém, –
jen ránu v těle cítí nad bokem.
V tom děsném stavu, v kalu se svou lící,
dřev, kamení a listů ve směsici,
jíž kryta byla na dně plocha sporá,
jak dlouho dlel, sám nedovedl říci,
když vytí psů jej probudilo s hora.
Jich štěkot žalostný a zvuky táhlé
123
– jak ve svém hoři plakali by sborem –
do noci ztemnělé zní nad otvorem,
kam jejich pán se propadl tak náhle.
Tu jeden z nich, než Slavata se nadál,
již nad prohlubeň tlapy napjal k skoku
a za svým pánem v temný jícen padal,
až klesl na dno Slavatovi k boku.
I tulí se a lísá k jeho dlaním, –
v tom druhý ohař směle vrh’ se za ním
a s výše strmé jemu ve zápětí
do vlčí jámy skočil ohař třetí.
Zved’ Karel tvář a hlavu opřev zpola
svým zrakem zděšeným kol do tmy hledí;
vzal roh a troubí, – sténá, – volá, – volá, –
leč dutý ohlas jest mu odpovědí...
Co nyní počne? – Ohledává stěny, –
však bez naděje! Strmé jsou a srázné!
Chce volat dál, – však hlas mu v hrdle vázne
a v duchu svém to živě Karel cítí,
že v hloubi země zhyne opuštěný!
V tom vlků z dáli ozvalo se vytí...
Sáh’ rychle k boku po loveckém noži,
pak ruce spjal a vzýval Matku Boží.
Leč prosby vroucnosť přízraky se kalí,
jež mimoděk se v nitro jeho draly
s tou myšlénkou, že spásy není žádné...
Buď vlk či medvěd s hora dolů spadne
v ten živý hrob a v zoufalém pak boji
pod spárem dravce skončí dráhu svoji,
buď s ohaři ve trapné ducha trýzni
zde zmírat bude o hladu a žízni!
124
Tak rozjímal, až mezi svými druhy
svůj zavřel zrak a klesl v spánek tuhý.
IV.
Pod hrůzy dojmem, v zoufalství a v hoři
sen podivný duch Slavatův si tvoří.
Na zámku v Telči vidí po nádvoří
v šat smutku oděné a zmlklé davy.
Ve květů směsici a světel moři
zří katafalk a na něm příkrov tmavý.
Tam rodný erb, tu nápis jeho jména
a v stínu palem – rakev otevřená.
Již spojilo se v chorál více hlasů,
zní korridorem píseň tesklivá –
a Karel v hrůze naslouchá a v žasu, – –
on sám to leží v rakvi – za živa!...
Zří vůkol sestry, bratry, přátele.
Ó chvíle trapná! Smrti horší muka!
Mráz probíhá mu v rakvi po těle
a jeho údy – jako z ocele!
V tom dotkla se ho lehce něžná ruka
a Karel cítí křížek na čele
a slyší pláč, jenž do zpěvu se mísí.
Ó dobře zná ty pod závojem rysy,
jež ubledlé se k němu chýlí plaše, –
vždyť o nich snil, je vroucně líbal kdysi,
než tělo jeho spjali do rubáše!
125
Ó dobře zná ty zraky blankytové,
hlas tlumený, jenž volá jeho jméno, –
vždyť pro něho, co jen se štěstím zove,
v té hloubi oka bylo utajeno!
Chce Karel volati v té děsné chvíli,
chce říci té, jež nad ním zraky kloní,
by tělo jeho s rakve uvolnili,
že nezemřel, že dále žije pro ni,
chce hnouti rukou, strhnout rubáš bílý, –
však tělo ztrnulé víc nemá síly!
Ó děs a hrůza bez konce a meze!
Již víko nad ním položili zvolna,
v pláč ztlumený a vážné prosby kněze
zní zvonů hlas jak melodie bolná
a zvuky teskné v jeho sluch se chvějí:
„De profundis“ a „Miserere mei!“
Jest obřad ukončen a ztichly zpěvy.
Před zámkem průvod seřadil se v dálku
a tělo s rakví zvedli z katafalku.
Kam bude pochován? – Ach, Karel neví!
Jdou řady zmlklé do krajiny šeré,
kde v temnu vůkol černají se lesy;
z nich vytí táhlé v jeho sluch se dere,
zpěv příšerný a jako z dáli kdesi
na lesní rohy nápěv „Miserere“.
Ó jak ty zvuky v rakvi Karla děsí!
Od zámku cestou zabočily davy
v les hluboký, v les příšerný a tmavý.
126
Však pojednou proč k zemi rakev staví,
jak údivem by náhle byly jaty?
Před nimi z houští jelen parohatý
v skok divoký k nim napjal svoje nohy,
z mar tělo s rakví zvedá na parohy
a davem zděšeným se prodrav směle
ji rázem vrhá – do propasti stmělé...
Té hrůzy Karel nezakusil v žití!
Jak bez dechu se v děsnou jámu řítí
a jak by klesal v temné pekla mrakymraky,
zří v letu dolů v jícen křivolaký
a vidí na dně – zraněn do krve –
plát sobě vstříc a svítit – vlčí zraky...
Z úst jeho výkřik dral se poprve.
V.
Spjat v pouta hrůz, jež utkal děsný sen,
na polo v spánku, v bdění do pola
kol sebe zírá v šero vyděšen,
kam sřítil se jak živá mrtvolamrtvola,
a v tváři jeho, jež se v děsu chvěje,
pot studený se pojí ve krůpěje.
Jsou přízrakem či pravdou tyto zjevy?
Zda bdí či sní, – sám jasně Karel neví.
Zář slunce vidí pláti nad otvorem, –
to světlý den se v jámu dívá stinnou
127
a v hloubi na dně v jeho svitu sporém
tři věrní ohaři se k němu vinou.
Den minulý si připomíná s těží,
snu hrozný děj i muka jeho sterá
a poznává, že pochován tu leží,
za živa v hrob že v pravdě klesl včera!
Vstal Slavata, vztáh ruku po svém rohu.
Hlas jeho mocně chví se v země hloubi,
co dech mu stačí, z jámy volá, troubí, –
pak naslouchá a v duchu volá k Bohu.
Zvuk jeho zaniká, – les klidně mlčí,
jen větry táhnou kolem jámy vlčí.
Což odnikud již nekyne mu spása?
V svých útrapách co počne sobě dále?
Les nad ním šumí, jeseň listí střásá,
jež nad jamou se točí ve spirále
a k Slavatově skráni s výše padá
jak z jeho žití upomínek řadařada,
a v ratolesti, jež se v otvor dívá,
zní píseň kosa, píseň zádumčivá.
Již odletěli na jih ptačí druzi, –
on věren lesu v každé části roku
ve smavé jeseni teď na haluzi
nad vlčí jamou skládá svoji sloku.
Však nezní víc jak druhdy za jara,
kdy první lístek pučel na sněti,
kdy kryla lesy zeleň bujará
a vonný dech se tajil v poupěti,
kdy plna síly, nadšení a citu
ve zvuky drozdů zněla za úsvitu,
128
kdy v sladké touze kolem svojí družky
stvol trávy snášel hnízda na podušky.
Teď jiný cit se pojí do sloky, –
jak s resignací smutek hluboký;
jak zašlých dnův by sobě vzpomínal,
zní v jeho písni touha, stesk i žal –
a v hloubi země Slavatovi zdá se,
že vlastní život slyší v tomto hlase.
V dni minulé duch jeho letí zpět,
ve svoje mládí vzpomínkou se vrací
a v ratolesti slyší ptáka pět
o dětském štěstí, kouzlu mladých let,
jež kdysi prožil v Jindřichově Hradci.
Na útlý věk se v duchu rozpomíná;
zří matku svou, jak jeho ruce spíná,
jej svatou Pannu, Boha znáti učí,
jak nade všecky nejmladšího syna
se vřelým citem tiskne do náručí.
Kam prch’ ten čas, věk radostný a blahý?
Kam poděly se jeho touhy, snahy,
jež k době příští spřádal jako děcko?
Jest u konce, jest u konce své dráhy!
Teď veta po všem! Ztraceno je všecko!
Čím jsou mu nyní jeho rod i statky?
Čím Kláry z Attems láska blaživá?
Ach opuštěn tu zhyne bez památky,
ve vlčí jámě – pohřben za živa,
on, chlouba rodu, nejšťastnější z lidí!
Co včera miloval, – dnes prchat vidí,
co dřív tak cenil, přál si v nadšení,
teď zdá se mu jak cetka bezcenná,
jak úsměv klamný slunce v jeseni
a jako v lesích rohů ozvěna.
129
Teď jasně zří, že zmaří doba krátká,
co duše tká si v opojení blahém,
jak pavučinu před věčnosti prahem, –
dnes lidské štěstí vidí bez pozlátka!
Jak šťastni jsou, kdož ve zátiší skrytém
lesk marné slávy skryli pod habitem
a z vlastní vůle předem oželeli,
co nad rovem jim nutně vyrve svět!
Když smrti dech se dotkne jejich cely, –
ó jak jim lehko život opouštět!
Na prahu ráje zrak se nezarosí! – –
Tak slyšet bylo s výše ptáka pět, –
ten v duši ohlas měla píseň kosí.
Kmen Slavatův že zkázy stihne kletba,
že zhyne rod, – teď více Karel nedbá, – –
jen za svůj život vroucně Boha prosí,
jen on, jen on kéž zachován je nyní!
Slib na kolenou Bohu Karel činí,
lká k Matce Boží, k nebi volá, vzdychá,
že všeho vzdá se, zvolí roucho mnicha,
že na vždy vstoupí do řehole chudé,
když z vlčí jámy vysvobozen bude!
Však náhle zmlk’ a zraky upjal k výši.
Hlas nad propastí dolů volat slyší
a spásy úsvit září v jeho muka, –
do jámy vstříc mu kyne lidská ruka..ruka...
* * *
To z kraje uhlíř, Slavatovi známý,
v les ku milíři bral se za poledne;
130
šel pálit uhlí kolem vlčí jámy
a z hloubi země zvuky slyšel bědné.
Ó pro Slavatu spásy dobo sladká!
Co přetrpěl, vše pověděl mu zkrátka,
vzdal Bohu dík a k uhlířovu hlasu
již spíná provaz kolem svého pasu,
jenž pevnou rukou v jámu byl mu vhozenvhozen,
a Karel Slavata – byl vysvobozen!
VI.
Všech zbaven pout, jež pojila ho k světu,
prost nádhery, v šat řádu oděn chudě,
Slavata vchází v celu pro asketu,
v řád Karmelitův na italské půděpůdě,
a že ho štěstí provázelo v pádu,
on jméno Felix přijal ve svém řádu.
Byť odloučení těžká byla doba,
byť Kláry vzdech mu svíral jeho duši, –
on slibu daného víc neporuší, – –
vždyť za hrobem se opět sejdou oba!
S ním Klára jeho stejný osud volí.
Dnův zašlých kouzlo mění za řeholi,
v řád Klarisek, do klášterního ticha,
kde Krista Ježíše má za ženicha,
své první lásky pochovala boly...
V let řadě dlouhé prošla časů změna.
Na zámku v Telči meluzina sténá
a v temných nocích ve sluch panstva kvílí,
131
že hyne rod i sláva jeho jména.
Již bratří stárnou, do hrobů se chýlí
a v mužné skráni posledního člena
na cizí půdě prokvétá vlas bílý.
Kdys panstvo vzácné, rodu jeho bližší,
s tou přišlo prosbou k němu do zátiší:
by zřek’ se slibů v povolání svatém
a znovu světským přioděl se šatem,
by v sňatek vstoupil k zachování kmene
a převzal opět statky opuštěné; –
vždyť pouze v něm svou naději rod chová,
v té ratolesti kmene jediné!
Jim v odpověď mnich řekl tato slova:
„Když vyhyne můj rod, – svět nezhyne!“
132
OBSAH.
I. Písně.
Z různých dojmů.
Strana.
Mé písně7
Astry9
Listí padá10
Sedmikrásy12
Chmel14
Sedmihlásek16
Ledňáček19
Doma24
Dolorosa27
Tři přátelé28
Štěstí30
Píseň o Bélovi31
Ještě jedna píseň otroka33
Jubilejní sloky37
Kostelní sonety.
Věčné světlo41
Na Ostrově42
Vzdech svatohorský43
Primice44
Mrzák45
Rorate46
Dva hroby47
Pod obraz Liškův: „Kristus se modlí na hoře olivetské“ I.48
II.49
[133]
II. Legendy.
StranaStrana.
Čtyřicet mučeníků53
V areně57
Legenda o sv. Felicitě59
Legenda o kolébce sv. Kristiny62
Smrť sv. Doroty64
Matouš Kramer68
Dítě72
V poušti75
Hrozen80
Makariova rada83
Sen86
Ansgarův sen88
Legenda o vlku91
Šťastný pád96
Lotharovo přijímání99
V kathedrále103
Alvarez105
Bernardův kříž107
Legenda o blahosl. Klementu Hofbaurovi109
* * *
Poslední Slavata115
E: av; 2004
[134]