Legenda o sv. Felicitě.

Legenda o sv. Felicitě.
Sbor křesťanů, – tři muže a dvě ženy – že mrzké pověry je tíží vina, zas v sobě hostí žalářové stěny, zas k slavnostem se chystá Karthagina, a zpráva radostná zní v městě celém, že zazní divadlem řev dravých šelem. Pod zemí v temnu žalářové cely zní v zpěvu vážném hlasy mužů, žen. To křesťané tam chvály Bohu pěli v noc poslední, jež od smrti je dělí, že žalářník byl ze sna probuzen a naslouchá jat divnou zpěvu mocí, jenž z hloubi země zvučel temnou nocí. V tom divný zvuk zní k sluchu žalářníka, zpěv umlká, v šum zmatený se mění, – tam dole kdosi náhle hořce vzlyká! Vstal žalářník a spěchá do vězení a za branou, když prošla doba krátká, ve vzdechy pláč se mísil – nemluvňátka. Zjev podivný se zraku jeho skytá: Dav odsouzenců v těsné směsici a v středu jich tam žena Felicita k svým ňádrům tiskne dítko plačící, na tváři bol se mísí v něhu sladkou, – hle, v temnu vězení se stala matkou! 59 Byl dojemný ten pohled v žaláři, vzhled rodičky, pláč dítka usedavý, že pohan cítil slzu na tváři a s pohnutím pak Felicitě praví: „Když vzdycháš teď, co počneš si, ó ženo, až leopardů děsné postavy svůj divý běh před tebou zastaví, až tělo tvé v prach bude povaleno a davem zazní pokřik jásavý? To hrozné divadlo teď tobě skryto, – až uzříš je, – co počneš, Felicito?“ – „Čím děsíš mne, to v svaté čekám touze,“ – tak sklepením zní slova její temně. „Co trpím teď, to trpím sama pouze a naříkám, jak všecky ženy země, – tam se mnou jiný trpět bude ve mně, za něhož já tam spolu trpět budu. Já neděsím se bolestí a trudu, před spárem dravců, popraviště místem, – vždyť za Krista tam trpět budu s Kristem!“ – Klid velebný jí z bledé zírá tváře, když Felicitu vedou ze žaláře; ta, která včera smrti odpor kladla, dnes pevným krokem kráčí do divadla. Jí nevyloudí slzy do oka, v tvář zděšení ni vzdechu v její ústa zrak zvědavý a vřava lidu pustá, když v před se řítí šelma divoká, ni děsný řev a dravce pohled litý, jenž v písku smýká tělem Felicity, 60 ran bolesti, proud krve ni meč kata, když před sebou zří druhů těla sťatá, ni nemluvňátka pláč a bolné vzlyky... Tak v smrti Kristus sílil mučeníky! 61