Dítě.

Dítě. Legenda souvěká.
Kde pravdy záře plane věkovitá, hrad andělský kde zvedá svoji bránu, Lev třináctý dnes věrozvěsty vítá do svého sídla v šerém Vatikánu. Co prošlo let, ach, jak je dávno tomu, kdy plni lásky z otcovského domu v kraj neznámý, lid divoký kde žije, přes mořská lada spěli na missie! Teď k rodným břehům zavítali znova. Pouť dalekou z té vykonali země, kde podnes vrhá kletba Noemova stín pomsty Boží na Chámovo plémě, kde v mrákotách a ve porobě leží prost světla víry národ veliký, – přes moře širá pluli od pobřeží z Ugandy krajin dálné Afriky, by novou sílu ve křesťanstva zdroji zas čerpali pro těžkou práci svoji. – Teď s vážnou úctou před papežem stojí. Běd, svízelů, všech břemen, útrap tíhu a jiskru lásky, která duši chvátí, kmet velebný zří v oku jejich pláti i v jejich tváři, zprahlé sluncem jihu. 72 Tu v řadě kněží uzřel malé dítě, jež s ostychem jim vešlo ve zápětí a v středu jejich stálo rozpačitě; to malý hoch byl – tmavé, černé pleti. Po mořské pláni ku věčnému městu, když v zemi rodné ztratil matku, otce, byl stále druhem kněží věrozvěstů; v pouť dalekou jej vzali za průvodce. Pln bázně, úcty k vrchní církve hlavě svým temným zrakem hleděl ostýchavě a v duchu svém tu řeč si spřádal znova o velkém Otci, který církvi vládne, všem Krista věrným, co jich země chová, ač sám je chud a země nemá žádné, jenž bez boje a pouhým slovem řídí ve světa dílech miliony lidílidí, ač v bídě jen či v nádheře a zlatě, – jak doma slýchal ve své rodné chatě. Zří k němu Lev a v tichém zalíbení mu hladí tvář i vlasy kadeřavé, – leč náhle v údiv jeho tvář se mění, když zřel, že dítě – nemá ruky pravépravé, a v soucitu, se zaroseným zrakem Lev třináctý se kloní nad mrzákem... Pak jemu dí: „Kdes’ pozbyl ruky svojí? Zdaž nehodou – či záhy snad již v boji?“ l roste soucit, údiv jeho vzrůstá, za slzou slza splývá do očí, když v rodné mluvě věrozvěstů ústa řeč dítěte mu takto tlumočí: 73 „Že zřek’ se víry v bohy vylhané, mně otce jali moji krajané; když krví zbrocen vzdychal upoután, já zřel, jak život prchá z jeho ran. Že ctíti nechtěla jich mrtvé modly, nůž čaroději v prsa matky vbodli a mne když nocí vlekli v divém chvatu, já viděl z dáli hořet naši chatu. Co měl jsem rád, v noc jednu když jsem ztratil a v širém světě zbyl tu osamělý, i víru v Ježíše mi vzíti chtěli. Děl čaroděj, k jich víře bych se vrátil, když nesvolím, že klesne moje ruka – a hrozil sekyrou. – Já volil muka! – Kříž udělal jsem a pak pod sekyru jsem položil svou ruku chvějící, bych bez úhony zachoval svou víru, – však za to ztratil – svoji pravici!“ Již domluvil a papež hlavu chýlí nad černou tvář a v něžném objetí ji k sobě vine na svůj talár bílý, ji hladí, líbá, žehná dítěti, hlas jeho chví se, v tichém pláči zniká: „I já v svém žití objal mučedníka!“ 74