Dítě.

Antonín Bulant

Kde pravdy záře plane věkovitá, hrad andělský kde zvedá svoji bránu, Lev třináctý dnes věrozvěsty vítá do svého sídla v šerém Vatikánu. Co prošlo let, ach, jak je dávno tomu, kdy plni lásky z otcovského domu v kraj neznámý, lid divoký kde žije, přes mořská lada spěli na missie! Teď k rodným břehům zavítali znova. Pouť dalekou z vykonali země, kde podnes vrhá kletba Noemova stín pomsty Boží na Chámovo plémě, kde v mrákotách a ve porobě leží prost světla víry národ veliký, – přes moře širá pluli od pobřeží z Ugandy krajin dálné Afriky, by novou sílu ve křesťanstva zdroji zas čerpali pro těžkou práci svoji. – Teď s vážnou úctou před papežem stojí. Běd, svízelů, všech břemen, útrap tíhu a jiskru lásky, která duši chvátí, kmet velebný zří v oku jejich pláti i v jejich tváři, zprahlé sluncem jihu. Tu v řadě kněží uzřel malé dítě, jež s ostychem jim vešlo ve zápětí a v středu jejich stálo rozpačitě; to malý hoch byltmavé, černé pleti. Po mořské pláni ku věčnému městu, když v zemi rodné ztratil matku, otce, byl stále druhem kněží věrozvěstů; v pouť dalekou jej vzali za průvodce. Pln bázně, úcty k vrchní církve hlavě svým temným zrakem hleděl ostýchavě a v duchu svém tu řeč si spřádal znova o velkém Otci, který církvi vládne, všem Krista věrným, co jich země chová, sám je chud a země nemá žádné, jenž bez boje a pouhým slovem řídí ve světa dílech miliony lidí, v bídě jen či v nádheře a zlatě, – jak doma slýchal ve své rodné chatě. Zří k němu Lev a v tichém zalíbení mu hladí tvář i vlasy kadeřavé, – leč náhle v údiv jeho tvář se mění, když zřel, že dítěnemá ruky pravé, a v soucitu, se zaroseným zrakem Lev třináctý se kloní nad mrzákem... Pak jemu : „Kdespozbyl ruky svojí? Zdaž nehodouči záhy snad již v boji?“ i roste soucit, údiv jeho vzrůstá, za slzou slza splývá do očí, když v rodné mluvě věrozvěstů ústa řeč dítěte mu takto tlumočí: Že zřekse víry v bohy vylhané, mně otce jali moji krajané; když krví zbrocen vzdychal upoután, zřel, jak život prchá z jeho ran. Že ctíti nechtěla jich mrtvé modly, nůž čaroději v prsa matky vbodli a mne když nocí vlekli v divém chvatu, viděl z dáli hořet naši chatu. Co měl jsem rád, v noc jednu když jsem ztratil a v širém světě zbyl tu osamělý, i víru v Ježíše mi vzíti chtěli. Děl čaroděj, k jich víře bych se vrátil, když nesvolím, že klesne moje ruka a hrozil sekyrou. – volil muka! – Kříž udělal jsem a pak pod sekyru jsem položil svou ruku chvějící, bych bez úhony zachoval svou víru, – však za to ztratilsvoji pravici!“ Již domluvil a papež hlavu chýlí nad černou tvář a v něžném objetí ji k sobě vine na svůj talár bílý, ji hladí, líbá, žehná dítěti, hlas jeho chví se, v tichém pláči zniká: I v svém žití objal mučedníka!“

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 3 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

římský, řím, papež, athena, caesar, cicero, císař, gregor, heinrich, papežův

244. báseň z celkových 402

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. báseň bez názvu (Petr Fingal)
  2. XXXI. FRÀ DOLCINO. (Jaroslav Vrchlický)
  3. PAPEŽ A CÍSAŘ. (Josef Svatopluk Machar)
  4. báseň bez názvu (František Táborský)
  5. SVATÝ BENEDIKT. (Josef Svatopluk Machar)
  6. STAVITEL (Eduard Albert)
  7. CLEMENS VII. PROVDÁVÁ CATARINU DI MEDICI DO FRANCIE. (Josef Svatopluk Machar)
  8. LÁSKA K BLIŽNÍMU. (Josef Svatopluk Machar)
  9. BENÁTČAN. (Josef Svatopluk Machar)
  10. 65. K tohoto se hradu vystavení (Jan Kollár)