Kde pravdy záře plane věkovitá,
hrad andělský kde zvedá svoji bránu,
Lev třináctý dnes věrozvěsty vítá
do svého sídla v šerém Vatikánu.
Co prošlo let, ach, jak je dávno tomu,
kdy plni lásky z otcovského domu
v kraj neznámý, lid divoký kde žije,
přes mořská lada spěli na missie!
Teď k rodným břehům zavítali znova.
Pouť dalekou z té vykonali země,
kde podnes vrhá kletba Noemova
stín pomsty Boží na Chámovo plémě,
kde v mrákotách a ve porobě leží
prost světla víry národ veliký, –
přes moře širá pluli od pobřeží
z Ugandy krajin dálné Afriky,
by novou sílu ve křesťanstva zdroji
zas čerpali pro těžkou práci svoji. –
Teď s vážnou úctou před papežem stojí.
Běd, svízelů, všech břemen, útrap tíhu
a jiskru lásky, která duši chvátí,
kmet velebný zří v oku jejich pláti
i v jejich tváři, zprahlé sluncem jihu.
Tu v řadě kněží uzřel malé dítě,
jež s ostychem jim vešlo ve zápětí
a v středu jejich stálo rozpačitě;
to malý hoch byl – tmavé, černé pleti.
Po mořské pláni ku věčnému městu,
když v zemi rodné ztratil matku, otce,
byl stále druhem kněží věrozvěstů;
v pouť dalekou jej vzali za průvodce.
Pln bázně, úcty k vrchní církve hlavě
svým temným zrakem hleděl ostýchavě
a v duchu svém tu řeč si spřádal znova
o velkém Otci, který církvi vládne,
všem Krista věrným, co jich země chová,
ač sám je chud a země nemá žádné,
jenž bez boje a pouhým slovem řídí
ve světa dílech miliony lidí,
ač v bídě jen či v nádheře a zlatě, –
jak doma slýchal ve své rodné chatě.
Zří k němu Lev a v tichém zalíbení
mu hladí tvář i vlasy kadeřavé, –
leč náhle v údiv jeho tvář se mění,
když zřel, že dítě – nemá ruky pravé,
a v soucitu, se zaroseným zrakem
Lev třináctý se kloní nad mrzákem...
Pak jemu dí: „Kdes’ pozbyl ruky svojí?
Zdaž nehodou – či záhy snad již v boji?“
i roste soucit, údiv jeho vzrůstá,
za slzou slza splývá do očí,
když v rodné mluvě věrozvěstů ústa
řeč dítěte mu takto tlumočí:
„Že zřek’ se víry v bohy vylhané,
mně otce jali moji krajané;
když krví zbrocen vzdychal upoután,
já zřel, jak život prchá z jeho ran.
Že ctíti nechtěla jich mrtvé modly,
nůž čaroději v prsa matky vbodli
a mne když nocí vlekli v divém chvatu,
já viděl z dáli hořet naši chatu.
Co měl jsem rád, v noc jednu když jsem ztratil
a v širém světě zbyl tu osamělý,
i víru v Ježíše mi vzíti chtěli.
Děl čaroděj, k jich víře bych se vrátil,
když nesvolím, že klesne moje ruka –
a hrozil sekyrou. – Já volil muka! –
Kříž udělal jsem a pak pod sekyru
jsem položil svou ruku chvějící,
bych bez úhony zachoval svou víru, –
však za to ztratil – svoji pravici!“
Již domluvil a papež hlavu chýlí
nad černou tvář a v něžném objetí
ji k sobě vine na svůj talár bílý,
ji hladí, líbá, žehná dítěti,
hlas jeho chví se, v tichém pláči zniká:
„I já v svém žití objal mučedníka!“