Ansgarův sen.

Ansgarův sen.
Svatý Ansgar ve svém mládí podivný měl věru sen: Zbloudil cestou. Letem pádí v pustém kraji kolem lesa, když tu náhle k zemi klesá v bahno celý ponořen. Marně volá ve svém hoři, marný jeho pláč i hněv, – hloub a hloub se noha boří, v bahno již se ruce šinou, – – ale jaký za planinou podivný to vidí zjev? Krajina to v luzné kráse květinami posetá, řadou jimi ubírá se paní sbor a sličné děvy s tváří, v níž se blaho jeví, něha ráje prokvétá. Blahý cit se v duši množí, žasem prchá jeho žal, – vidí v předu Matku Boží 88 a tam za ní – pohled sladký! – vidí tvář své mrtvé matky, kterou tak byl miloval! Ale jaké hoře chová teskný výraz na líci? Bez hnutí a beze slova smutně hledí k svému synu, který marně nad bažinu vztahuje svou pravici. Ach, jak rád by z toho kalu spěchal k svojí matce v před! Ale marně v hořkém žalu s tváře jemu slzy kanou, marně matku milovanou jmény volá dětských let! Padá, klesá, tone, hyne, v bahno již se ponoří... V tom Maria rukou kyne a ret její korálový k Ansgarovi těmi slovy sladkým zvukem hovoří: „V bahno hříchu, milé dítě, svět a mladost bujará k žalu matky zavedly tě. Prchej světa nepokoji, najdeš zase matku svoji, matka svého Ansgara!“ 89 Ze sna již se Ansgar budí, – prchl sen, však zůstal bol. S pevnou vůlí ve své hrudi odřeknuv se světa vnady věrozvěstů plní řady – seveřanů apoštol. 90