Sedmikrásy.

Sedmikrásy.
Ten malý kvítek vždy mé srdce jímá, jenž v kráse prosté kvete na lukách, jejž z jara první, sotva prchla zima, jsme v kytku vili v dětství svého hrách, – duch můj vždy s touhou letí zpět v ty časy, kdy zdobil dětskou skráň květ bílý sedmikrásy. Když jarní větry šumí nad krajinou a na lukách se bělá ještě sníh, když letním žárem květy v poli hynou, vždy sedmikrásy kvetou na stráních, – tak duše ctnost kéž stkví se v květu stálém ve chladu života i vášně pod úpalem! Ač na odiv ve vzácných květů spleti jich ruka dívčí nevtká ve svůj vlas, přec mluvou lidu, ústy malých dětí vždy slouti budou jménem „sedmikrás“, – tak ctnosti krása vždy nechť žije v skrytu, jak skromně rostoucí ten kvítek na pažitu! Ať noha lidská stokrát po něm kráčí, on člověku zas ve květ vypučí, – kéž duše má i v žalosti a pláči se za zlo dobrem splácet naučí, jak na lukách květ sedmikrásy prosté, jež stokrát zkosena vždy v nový květ zas roste! 12 Byť na hřbitově nikým nezaseta, přec vykvétá nad rovů trávníkem, – tak krása ctnosti, skrytá v reji světa, přec trvalým vždy bude pomníkem, až ztichne dech a tělo v hrob se schýlí, pak nad ním rozkvete květ upomínky bílý! 13