Ještě jedna píseň otroka.

Ještě jedna píseň otroka.
Věk našich dějin zamlklý a němý stál na rozcestí křižovatky let. Zrak jeho chmurný hleděl k rodné zemi a v tiché kletbě chvěl se jeho ret. Šat zedraný mu visel s jeho těla a pod ním bouře divé vášně vřela, kdy spoutané zved’ k nebi svoje pěsti a vzdechl sobě v hoři hlubokém: „Pryč moje svoboda! Pryč moje štěstí! Jsem otrokem! Jsem otrokem! Můj pán – je hřích! – – Já zavrh’ víry cenu jak přežilý a zastaralý řád; já hrdou pýchu vzal si za kuběnu a lásku s pokorou dal upoutat. Jak lidský duch před babylonskou věží, i já chtěl žíti volný, bez otěží, – – leč nyní zřím, jak pyšná moje věda, již zval jsem osvětou a pokrokem, svou drsnou pěst nad moji hlavu zvedá, – jsem otrokem! Jsem otrokem! Cit nezištnosti pro Jidášův podíl jsem zaprodal za cenu nečistou, i lásku k vlasti směle na trh vodil a v jeho síních stal se frázistou. 33 Mým bohem bylo zlaté ono tele, jež postavila ruka Israele; – leč v době té, kdy pad’ jsem na kolena, on kul je v pouta lstivým úskokem. Pod jeho jhem teď moje duše sténá: Jsem otrokem! Jsem otrokem! Z vod kaluží, ne z ideálů říše své myšlénky jsem rozpjal ku vzletu a rozhodil je v salony a chýše svým štětcem, dlátem, pérem poetů a jak ten syn ve kraji kdysi klatém zvěř nečistou, – já sytil duše mlátem... Teď řeka smilstva překročila břehy, kraj zaplavila v proudu širokém, – – já tonu v kalu, cítím proudu šlehy, – jsem otrokem! Jsem otrokem! Já lidu kázal: Vyšli apoštolé a v chudém šatě prošli světa půl. Nač kněžské statky, desátky a pole? Jim patří mošna, sandály a hůl! Co moje závist sila v srdce lidí, teď ze své setby sama žne a klidí! Dřív dala v pouta obě ruce Říma, lid v hradby církve hnala útokem, – – teď tento lid pod mými okny hřímá: „Jsem otrokem! Jsem otrokem!“ Svou blaženost já v onom našel zdroji, kde pohár šumí, píseň hlaholí. Jez, pij a hoduj! – děl jsem duši svojí, – máš plné sýpky, humna, stodoly! 34 Nač vzdušné zámky stavět kolem sebe? Jen hmota těší! Na zemi je nebe! Tu v kraje rodné přišla bída zticha, v kruh železný mě spjala nad bokem a ve své služby vzala sluhu břicha, – jsem otrokem! Jsem otrokem! Na rodné líchy sila ruka moje zášť, nenávist a sváry, boje, hněv a z klidných dědin strany vedla dvoje pod různá hesla, různou korouhev. I viděl pán, jak vzešlo símě sporů a bujně kvetlo vlasti na úhoru, jak v jeho bejlí národ holubičí se rve a sváří v hněvu divokém, – vzal tenata, splet’ uzly na svém biči, – – jsem otrokem! Jsem otrokem! Já lidu děl: Nám třeba ruky svěží a páže vzdorné rodné na nivy! Šli staří z práce. – Pole ladem leží a na něm dělník stojí lenivý. Do jeho půdy ruka mdlá a skleslá plod bombastu a nabubřelá hesla, slov plané símě rozsévá a sází – a pole hyne dál rok za rokem... Kdy pozná lid, že v lesku jeho frází jest otrokem?“ – * * * 35 Věk našich dějin zamlklý a němý stál na rozcestí křižovatky let. Zrak jeho chmurný hleděl k oné zemi, kde stojí Betlém, stojí Nazaret. I zřel, jak chudá dílna tesařova tři lidi šťastné pod svým krovem chová a první slza klesla s jeho víček a jako žár mu plála pod okem, když viděl záři pláti od jesliček... – – – – – – – – – – – – – Jak dlouho bude hříchu otrokem? 36