Věk našich dějin zamlklý a němý
stál na rozcestí křižovatky let.
Zrak jeho chmurný hleděl k rodné zemi
a v tiché kletbě chvěl se jeho ret.
Šat zedraný mu visel s jeho těla
a pod ním bouře divé vášně vřela,
kdy spoutané zved’ k nebi svoje pěsti
a vzdechl sobě v hoři hlubokém:
„Pryč moje svoboda! Pryč moje štěstí!
Jsem otrokem! Jsem otrokem!
Můj pán – je hřích! – – Já zavrh’ víry cenu
jak přežilý a zastaralý řád;
já hrdou pýchu vzal si za kuběnu
a lásku s pokorou dal upoutat.
Jak lidský duch před babylonskou věží,
i já chtěl žíti volný, bez otěží, – –
leč nyní zřím, jak pyšná moje věda,
již zval jsem osvětou a pokrokem,
svou drsnou pěst nad moji hlavu zvedá, –
jsem otrokem! Jsem otrokem!
Cit nezištnosti pro Jidášův podíl
jsem zaprodal za cenu nečistou,
i lásku k vlasti směle na trh vodil
a v jeho síních stal se frázistou.
Mým bohem bylo zlaté ono tele,
jež postavila ruka Israele; –
leč v době té, kdy pad’ jsem na kolena,
on kul je v pouta lstivým úskokem.
Pod jeho jhem teď moje duše sténá:
Jsem otrokem! Jsem otrokem!
Z vod kaluží, ne z ideálů říše
své myšlénky jsem rozpjal ku vzletu
a rozhodil je v salony a chýše
svým štětcem, dlátem, pérem poetů
a jak ten syn ve kraji kdysi klatém
zvěř nečistou, – já sytil duše mlátem...
Teď řeka smilstva překročila břehy,
kraj zaplavila v proudu širokém, – –
já tonu v kalu, cítím proudu šlehy, –
jsem otrokem! Jsem otrokem!
Já lidu kázal: Vyšli apoštolé
a v chudém šatě prošli světa půl.
Nač kněžské statky, desátky a pole?
Jim patří mošna, sandály a hůl!
Co moje závist sila v srdce lidí,
teď ze své setby sama žne a klidí!
Dřív dala v pouta obě ruce Říma,
lid v hradby církve hnala útokem, – –
teď tento lid pod mými okny hřímá:
„Jsem otrokem! Jsem otrokem!“
Svou blaženost já v onom našel zdroji,
kde pohár šumí, píseň hlaholí.
Jez, pij a hoduj! – děl jsem duši svojí, –
máš plné sýpky, humna, stodoly!
Nač vzdušné zámky stavět kolem sebe?
Jen hmota těší! Na zemi je nebe!
Tu v kraje rodné přišla bída zticha,
v kruh železný mě spjala nad bokem
a ve své služby vzala sluhu břicha, –
jsem otrokem! Jsem otrokem!
Na rodné líchy sila ruka moje
zášť, nenávist a sváry, boje, hněv
a z klidných dědin strany vedla dvoje
pod různá hesla, různou korouhev.
I viděl pán, jak vzešlo símě sporů
a bujně kvetlo vlasti na úhoru,
jak v jeho bejlí národ holubičí
se rve a sváří v hněvu divokém, –
vzal tenata, splet’ uzly na svém biči, – –
jsem otrokem! Jsem otrokem!
Já lidu děl: Nám třeba ruky svěží
a páže vzdorné rodné na nivy!
Šli staří z práce. – Pole ladem leží
a na něm dělník stojí lenivý.
Do jeho půdy ruka mdlá a skleslá
plod bombastu a nabubřelá hesla,
slov plané símě rozsévá a sází –
a pole hyne dál rok za rokem...
Kdy pozná lid, že v lesku jeho frází
jest otrokem?“ –
Věk našich dějin zamlklý a němý
stál na rozcestí křižovatky let.
Zrak jeho chmurný hleděl k oné zemi,
kde stojí Betlém, stojí Nazaret.
I zřel, jak chudá dílna tesařova
tři lidi šťastné pod svým krovem chová
a první slza klesla s jeho víček
a jako žár mu plála pod okem,
když viděl záři pláti od jesliček...
Jak dlouho bude hříchu otrokem?